Článek
Přímá volba přidala svaly hlavně na plakát
Petr Pavel na Colours of Ostrava v rozhovoru pro Radiožurnál řekl, že nechce s vládou vést žabomyší válku, zároveň ale připomněl, že prezident má nástroje, kterými může kabinetu znepříjemnit život. Jako příklad zmínil veto špatného zákona.
Ta věta zní skoro jako otevření prezidentského skladu se zbraněmi. Jenže když se dveře otevřou, uvnitř není tank. Je tam několik brzd, zvonek, baterka a poměrně hlasitý megafon.
To je jeden z paradoxů českého prezidentství, který přímá volba ještě zvýraznila. Prezident získává mandát přímo od milionů lidí, objíždí republiku, vede vlastní kampaň a v televizním obraze působí jako jedna ze dvou hlavních politických postav země. Jenže jeho ústavní výbava zůstává postavená pro parlamentní systém, v němž je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně, nikoli Hradu.
Pavel tedy může mít větší osobní autoritu než leckterý ministr a silnější veřejný mandát než jednotliví členové kabinetu, ale z toho mu nevzniká právo řídit vládní program. Přímá volba prezidentovi přidala politická ramena, ne další pár rukou.
Právě proto působí jeho současná bojovnější rétorika zároveň pochopitelně i trochu nebezpečně. Babišův kabinet zkouší hranice Hradu, Pavel odmítá ustupovat a veřejnost snadno získá dojem, že sleduje souboj dvou rovnocenných center výkonné moci.
Jenže rovnocenná nejsou.
Premiér stojí na sněmovní většině. Prezident stojí na osobním mandátu a několika přesně vyjmenovaných pravomocích. Když se oba rozběhnou proti sobě, ústava jednomu z nich nechává podstatně kratší rozběhovou dráhu.
A právě tady by si měl Pavel dávat pozor na vlastní politické svaly. Mandát z voleb může člověku našeptávat, že když má podporu, musí mít také moc. Česká ústava však tyto dvě věci úmyslně odděluje. Prezident může být populárnější než vláda a zároveň jí nemůže diktovat daně, důchody, rozpočet ani většinu domácí politiky.
Je to frustrující jen tehdy, pokud si prezident začne svou popularitu plést s dalšími články ústavy, které tam nikdo nenapsal.
Veto je brzda. Babiš má pořád klíče od motoru
Nejviditelnější Pavlovou pákou je veto. Ústava dává prezidentovi právo vrátit přijatý zákon, s výjimkou zákona ústavního. Na papíře to vypadá mohutně. V praxi jde o veto odkladné, nikoli definitivní.
Sněmovna může prezidenta přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců, tedy 101 hlasy. Současná koalice ANO, SPD a Motoristů vstupovala do vládnutí se 108 poslanci. Pokud drží pohromadě, prezidentův červený praporek způsobí hlavně to, že se auto musí na chvíli vrátit do depa. Mechanici něco zanadávají, poslanci znovu zvednou ruce a jede se dál.
To neznamená, že veto je bezcenné. Prezident může zákon zdržet, donutit vládu znovu vysvětlovat jeho smysl a přitáhnout k němu pozornost. U těsnější nebo rozhádané většiny může také zjistit, že druhých 101 hlasů není tak samozřejmých jako těch prvních.
Veto je tedy politický reflektor. Není to nouzové tlačítko na vypnutí kabinetu.
Právě proto bude zajímavé sledovat zákony, u nichž Pavel usoudí, že stojí za to tento reflektor rozsvítit. V červenci se hraje mimo jiné o změny rozpočtových pravidel; při jejich projednávání se ve Sněmovně vedl spor například o možnost pružnějšího navýšení výdajů při zhoršení bezpečnostní situace.
Prezident může namítnout, že vláda posouvá hranici příliš daleko. Může zákon vrátit. Může vysvětlit, proč jej považuje za nebezpečný. Nemůže ale předstírat, že jeho podpis představuje poslední hlasování v republice.
Ostatně sám Pavel letos předvedl opačný přístup u státního rozpočtu. Přestože jej kritizoval především kvůli obranným výdajům, rozpočet nakonec podepsal a Hrad připomněl, že rozpočtová politika je primárně odpovědností vlády.
To byla možná méně efektní, ale ústavně zajímavější demonstrace síly: vědět, že něco můžete zkomplikovat, a přesto se rozhodnout, že to není vaše hřiště.
Silný prezident totiž není ten, který využije každou možnost něco zastavit. Silný prezident někdy pozná, kterou možnost využít nemá.
Prezident může přijít na vládu. Nemůže se stát vládou
Pavel má ještě jednu páku, která je mediálně téměř dokonalá. Podle článku 64 Ústavy se může účastnit schůzí vlády, vyžadovat si od kabinetu a jeho členů zprávy a projednávat s nimi záležitosti z jejich působnosti.
Pro vztahy mezi Babišem a Pavlem je to skoro ústavní verze věty: když mě nechcete zvát na porady, přijdu podle vlastního oprávnění.
Pro premiéra je to nepříjemné. Prezident může sedět u stolu, ptát se, chtít informace a následně veřejně pojmenovat, co považuje za problém. Nemůže však hlasovat jako další člen kabinetu ani přepsat jeho rozhodnutí.
Má právo vstoupit do místnosti. Nemá klíče od řídicího panelu.
A právě tato pravomoc nádherně vystihuje celý český prezidentský úřad. Hlava státu může být téměř všude, ale málokde může sama rozhodnout. Může sledovat, upozorňovat, brzdit, jmenovat ve vymezených případech a přinutit ostatní, aby její názor alespoň vyslechli. Z výkonu vlády však nemůže udělat prezidentskou disciplínu.
Stejně výmluvná je zkušenost ze sporu o summit NATO v Ankaře. Pavel se proti rozhodnutí vlády neprosadil vlastním rozkazem. Obrátil se na Ústavní soud.
Ten předběžným opatřením zachoval dosavadní praxi a uložil vládě, aby prezidentově účasti na summitu nebránila. Současně ovšem výslovně zdůraznil, že tím ještě nepředjímá konečné rozhodnutí kompetenčního sporu.
To je možná nejpřesnější obraz Pavlovy skutečné moci. Když chce v zásadním ústavním střetu zastavit vládu, jeho nejsilnější nástroj často není prezidentský příkaz. Je to možnost přivést spor před instituci, která rozhodne, kde jeho pravomoc končí a kde začíná vládní.
Jeho největší dělo je v takové chvíli vypůjčené. Stojí v Brně a obsluhují ho ústavní soudci.
Hrad má samozřejmě také významné personální pravomoci. Prezident jmenuje ústavní soudce se souhlasem Senátu, členy bankovní rady České národní banky a další vysoké funkcionáře. Jenže právě tyto pravomoci nesmějí být zaměněny za zásobník odvety.
Kdyby Pavel začal vybírat ústavní soudce, centrální bankéře nebo jiné činitele podle toho, kdo více znepříjemní život Babišovu kabinetu, nezískal by sílu. Jen by zničil vlastní argument, že brání institucionální pravidla.
Ústava mu dala strategické pravomoci. Ne baseballovou pálku na každou koaliční tiskovku.
Babiš může vyhrát tím, že Pavla donutí přehrát vlastní roli
A tady se dostáváme k části konfliktu, která je zajímavější než počítání paragrafů.
Babiš nemusí prezidenta ústavně porazit.
Jemu může stačit, když Pavla přiměje, aby sám vypadal jako šéf opozice.
Je to pro premiéra téměř ideální past. Čím ostřeji vláda Hrad zatlačí, tím větší bude Pavlova potřeba ukázat, že se zatlačit nenechá. Čím více začne používat veta, chodit na vládu, veřejně opravovat ministry a vstupovat do každého politického sporu, tím snáz Babiš řekne: vidíte, prezident už není protiváha, ale hráč proti nám.
A část pravdy v tom může vzniknout právě ve chvíli, kdy Pavel podlehne vlastnímu mandátu.
Prezidentovo skutečné nebezpečí proto nespočívá v tom, že má málo pravomocí. Spočívá v pokušení vyplnit rozdíl mezi velkým očekáváním veřejnosti a omezenou ústavní mocí politickou aktivitou.
Přímá volba mu říká: lidé tě zvolili, jednej.
Ústava mu odpovídá: ano, ale jen tady, tady a tady.
Mezi těmito dvěma větami se může prezident velmi snadno spálit.
Babiš naproti tomu disponuje tím, co je v parlamentním systému nejtvrdší měnou: většinou ve Sněmovně. Dokud ji má, může prosazovat zákony, držet vládu při životě a po případném prezidentském vetu se pokusit normu schválit znovu. Prezident jej může kontrolovat, komplikovat některé jeho kroky, vytvářet veřejný tlak a u sporných kompetencí požádat o rozhodnutí soudu.
Nemůže mu ale jednoduše vzít vládu z rukou.
Pavel tedy opravdu může dělat ramena. A někdy by je dělat měl. Vůči pokusu obejít pravidla, oslabit kontrolní instituce nebo jednostranně přepsat ústavní praxi je prezidentova tvrdost užitečná.
Jenže jeho nejsilnější chvíle přijde tehdy, když přesně pozná, kvůli čemu stojí za to jít do střetu a kvůli čemu ne.
Prezident, který vytahuje zbraň při každé hádce, brzy zjistí, že střílí slepými. Prezident, který ji použije jednou za čas a na správném místě, může vládě způsobit skutečný politický problém i bez toho, aby ji dokázal porazit v hlasování.
Pavlovi tedy ústava drží ramena u těla. Možná je to k jeho momentální zlosti. Pro republiku je to ale docela dobrá konstrukce.
Prezident má být dost silný, aby vláda nemohla předstírat, že je jedinou mocí ve státě. A zároveň dost slabý, aby se z Hradu nestala druhá Strakova akademie s lepším výhledem.
Největší zkouška Petra Pavla proto nebude, kolikrát dokáže Andreji Babišovi znepříjemnit život. Bude to schopnost rozlišit chvíli, kdy chrání ústavní rovnováhu, od chvíle, kdy už jen vyhrává další díl osobního seriálu.
Protože právě v tom druhém případě by Babiš nepotřeboval prezidenta porazit.
Stačilo by mu nechat ho přehrát vlastní roli.
