Pavel je pro Babiše porouchaný prezident. Má vlastní názor a nejde přepnout do tichého režimu

Babiš označil Pavla za „lídra opozice“, protože podporuje euro, nesdílí vládní postoje a kabinet kritizuje. Naznačil také, že prezident jedná podle rad okolí, jak zachytil iDNES.cz. Premiérova výtka je pozoruhodná hlavně tím, co považuje za důkaz závady: Pavel má jiný názor.

Prezident není druhý premiér ani náhradní vláda. Nemá si psát vlastní program. Z toho však neplyne povinnost sedět na Hradě jako dekorace, která občas podepíše listinu.

Babišův ideální prezident se zdá technicky prostý. Zapnout při ceremoniálu, vypnout při sporu a zesílit, jen když opakuje vládní sdělení. Pavel se do návodu nevejde. Je samostatný, což může být nepohodlné, nikoli neústavní.

Česká Ústava označuje prezidenta za hlavu státu a vládu za vrcholný orgán výkonné moci. Jejich role nejsou totožné, ale ani dokonale oddělené. U části pravomocí potřebuje prezident spolupodpis premiéra či člena vlády, jinde jedná samostatně. Systém tedy předpokládá součinnost, nikoli dálkové ovládání.

Právě tady Babišův jazyk selhává. Když prezident nesouhlasí, premiér v tom nevidí institucionální rozdíl, nýbrž politický útok. Když se ozve, je v kampani. Když trvá na vlastní interpretaci své role, stává se z něj údajný soupeř vlády.

Každý odpor lze takto přejmenovat na osobní nepřátelství a každou kontrolu na předvolební tah. Premiér pak nemusí odpovídat na obsah námitek. Stačí říct, že přístroj vydává nežádoucí zvuk.

Nejviditelněji se tento způsob uvažování projevil při sporu o summit NATO v Ankaře. Vláda Pavla původně do delegace nezařadila. Ústavní soud předběžným opatřením nařídil, aby mu kabinet účast umožnil, a současně zdůraznil, že tím ještě nerozhoduje konečný kompetenční spor.

Právně je to důležitá opatrnost. Politicky však scéna působila jasně: vláda se nepokusila spor zvládnout dohodou, ale prezidenta odsunout z obrazu. Když se to nepodařilo, Babiš jeho účast následně označil za trapnou a ostudnou. Jako by problémem nebyl rozpad koordinace, nýbrž skutečnost, že Hrad odmítl zmizet.

Pavel po summitu nabídl uklidnění vztahů a připomněl, že rozdílný názor nemusí znamenat osobní nepřátelství. Chtěl obnovit společné konzultace k zahraniční politice. Babiš je odmítl mimo jiné s tím, že na ně nemá čas; průběh sporu popsala ČT24. Na konflikt je tedy času dost. Na mechanismus, který by mu mohl předcházet, už nikoli.

Prezident může chybovat i přehánět. Pavel není nad kritikou a přímá volba mu nepřidala pravomoci, které v ústavě nejsou. To lze říct bez předstírání, že každý odlišný postoj je sabotáž vlády.

Babišovi nevadí jen konkrétní Pavlovy názory. Vadí mu samotná existence politického hlasu, který nemůže personálně vyměnit, přehlasovat na koaliční radě ani ukončit tiskovou konferencí. Proto z prezidenta vyrábí opozičního aktéra. Je snazší bojovat s protivníkem než spolupracovat s institucí.

Pavel není porouchaný prezident proto, že nejde přepnout do tichého režimu. Porouchaná je spíš představa moci, podle níž stát funguje správně jen tehdy, když všechny jeho součásti mluví hlasem premiéra. Demokracie ovšem není dokonale sladěná aparatura. Občas v ní něco skřípe právě proto, aby se nezadřela celá.