Článek
Není tajemstvím, že můj pohled na školský systém je kritický. Opakovaně vznáším námitky proti obecnému vnímání žáků jako jedinců, kteří cosi postrádají a nástupem do školy to uznávají nejen oni, ale i jejich rodiče. Je důležité zdůraznit, že žáci nastupují do škol povinně, tedy bez ohledu na úroveň jejich schopností, reálné potřeby či zájmy. Ze své perspektivy, respektive na základě zkušeností svých rodičů, mohou dokonce vnímat vzdělávací proces jako nedůstojný, což se jim v praxi poměrně snadno potvrdí.
Vypadá to, že ve jménu vzdělání, které si předsevzal systém sám, je dovoleno vše. Žákům je nařizováno, co si mají myslet a co mají dělat, dokonce i ve svém volném čase. Málokdo jim zde poskytuje prostor pro jejich vlastní myšlení, názory, zájmy a činnosti, které jsou v souladu s jejich vlastními hodnotami. Neustále po dětech požadujeme přizpůsobení, které jim nedává smysl. Proto je potřeba na děti tlačit, aby nevnímaly, že nikdo z dospělých nemá potřebu „rozumět všemu“. Tento nátlak má však své důsledky. Snažíme se děti „paralyzovat nesmyslnými nároky“ pro naše vlastní pohodlí a pak se podivujeme tomu, že se cítí nedostatečné.
Přemýšleli jste někdy o tom, proč se již na druhém stupni základních škol nedostává učitelů, kteří by aktivně vyučovali všechny předměty? Já jsem nad tím ve škole přemýšlela často. Jak by se takový učitel asi choval? Přikládal by stejnou důležitost každému předmětu, nebo by jednoduše preferoval to, co jeho samotného baví a dává mu největší smysl a na všechno ostatní by kladl podstatně menší nároky? Dokázal by dětem lépe rozumět a být pro ně i lepším vzorem? Co si myslíte vy? Jaký je pravý důvod a reálný dopad specializace učitelů?
Prostředí, které pro výuku dětí vytváříme, je umělé a nereálné. Každé dítě vnímá a učí se jen způsob, jak se dospělý člověk dokáže vyrovnat s realitou. Jediné, co potřebuje, je získat informace, které mu budou užitečné v jeho vlastním životě. Inspirací jsou mu pouze lidé stejného nebo podobného typu osobnosti. Opravdu je to tak, lidé stejného typu osobnosti se zabývají věcmi, které nám dávají smysl a používají k tomu dovednosti, které dokážeme rovněž snadno rozvinout.
Děti ve škole zajímá pouze a jedině socializace. Informace a vědomosti, které budou pro svou práci potřebovat, si v dnešní době dokáže obstarat každý. Děláme to všichni, ale každý na to má svou vlastní metodu. Některé osobnosti pěstují řád a rutinu, jiné chaos a improvizaci, některé aplikují vědomosti, jiné vše prosazují silou nebo se snaží druhé přelstít. Práce učitele je zajímává pouze pro velmi omezený okruh osobností a je zcela lhostejné, jaký předmět na ně zrovna vyšel. Ať dělají co chtějí, dokáží děti inspirovat především pro práci učitele, a to pouze za předpokladu, že je ta práce baví.
Kolik toho kdo umí je soukromá věc každého z nás. Někdo se neustále vzdělává, a přitom o vlastních znalostech stále pochybuje, někomu prezentace vlastních znalostí připadá nedůstojná a někdo jiný zas rád argumentuje, aby obhájil svou domnělou pozici, že nic nového už se stejně dozvědět nemůže. Pochopitelně je ještě spousta dalších strategií, které se v průběhu života nezmění.
To je myslím velice dobré si přiznat. Povahové vlastnosti jako je zodpovědnost, pracovitost, pravdomluvnost, přizpůsobivost a mnoho dalších, člověk buď má, nebo nemá. Vzdělávací systém ani výchova na tom nemůže nic změnit. Dokonce i schopnost kritického myšlení, porozumění psanému textu či mnoho dalších talentů jsou přirozené pro konkrétní typy osobností a snaha rozvinout je u všech dětí, je předem odsouzena k nezdaru.
K čemu přesně slouží vynikající hodnocení ve škole, pokud negarantuje odpovídající úspěch v životě? Taková atmosféra nejistoty je pro děti psychicky náročná a demotivující. Měli bychom se zamýšlet nad tím, jaké hodnoty a dovednosti si naše děti ze školního prostředí skutečně odnášejí. Diskutovat můžeme o významu jednotlivých předmětů, avšak základní principy jako pochopení sebe sama, schopnost zpracovávat podněty a přiměřeně na ně reagovat, ovládat vlastní chování a rozvoj sociálních či komunikačních dovedností, jsou zde opomíjeny a přesouvány mimo rámec vzdělávacího programu.
Vzdělávací systém jaksi předpokládá, že to nejdůležitější se děti naučí mimo školu. V té se pak nesmyslně bazíruje především na měřitelných znalostech. Přitom sebepoznání a osobní růst jsou pravou podstatou procesu dospívání a formování charakteru člověka. Vyzdvihuji koncept osobního růstu, který je ve vzdělávacím systému nahrazen veřejnou soutěží v uměle vykonstruovaném vzdělávacím obsahu, bohužel. Triumf si zde připisují především ti, kteří se dokázali zalíbit dosazené autoritě. Tento jednoduchý princip dlouhodobě tolerujeme, ale zároveň se podivujeme nad tím, že „vzpurní, znevýhodnění, rezignovaní a tudíž poražení“ absolventi si nedokáží najít pro svůj život ten správný směr.
Osobní růst, který začíná sebepoznáním, lze iniciovat v každém věku. Mrzí mne, že vzdělávací systém tomu nepřikládá dostatečnou váhu a místo toho upřednostňuje hodnocení znalostí, které mají pouze relativní význam a mohou být i značně zastaralé. Myslím, že stojí za zmínku, že žádný člověk není schopen objektivního hodnocení výkonu druhého člověka. Každé takové hodnocení je tedy subjektivní, zvlášť v systému individuální moci.
Představte si, že by studenti mohli pravidelně hodnotit práci učitele. Garantuji vám, že shoda by nastala pouze v extrémních případech. To však neznamená, že by hodnocení od studentů nebylo vypovídající. Tak proč se to tak nedělá? To snad kvalita práce učitelů nikoho ve školství nezajímá? Nebo se snad studentům nedá věřit? Nebo do toho nemají co mluvit? Snad nevyvstává podezření, že osobní hodnocení by se dalo zneužít pro vyřizování účtů? Jaký má pak význam jednostranné hodnocení od jednoho učitele? Jak by to vypadalo, kdyby se na hodnocení studenta museli shodnout všichni učitelé a výstupem studia byla pouze jedna jediná známka pro každé dítě?
Hodnocení by úplně ztratilo na významu, ukázalo by se totiž, že každé dítě něco umí a jinde je třeba „přimhouřit oko“, když se jinak tolik snaží. Nikoli vědomosti a jejich reálný význam, nakonec by se hodnotila jen snaživost. Proto je nezbytná ta soutěž a samozvaní rozhodčí. Nedivím se, že se toho některé děti odmítají účastnit. Nejsou totiž od přírody snaživé a nenechají se snadno zastrašit.
Vzdělávací systém už nějakou dobu slouží především sám sobě. Proto se soustavně potýká s neřešitelnými problémy. Trvale usiluje o pohodlí pro učitele, které je nedosažitelné, dokud si systém bude klást nereálné cíle a zároveň nebude generovat přidanou hodnotu, která by byla motivující pro samotné studenty. Podotýkám, že nespravedlivé vnější hodnocení je ohrožující a demotivující v každém věku. Učitelé to dobře vědí, proto o zpětnou vazbu od studentů nikdo nestojí.
V mezilidských vztazích je hodnocení vždy založeno především na vzájemných sympatiích a antipatiích. Sociální rozměr nebo chcete-li atmosféra vzdělávacího procesu je okolností nejvyššího významu a z dlouhodobého hlediska se podepisuje i na zdravotním stavu všech jeho účastníků. Možná by bylo zajímavé uchopit nemocnost žáků a učitelů, jako určité hodnocení kvality studijního prostředí konkrétní školy.
Každopádně antipatie určitých typů osobností jsou naprosto přirozené a na nevědomé úrovni vzájemné. Od člověka, který je mi nesympatický, se nemohu vůbec nic naučit. Brání mi v tom ty nejhlubší instinkty. Špatné studijní výsledky proto nebudou vypovídat nic o mých mentálních schopnostech, ale budou pouze důsledkem přirozené averze, která se od osoby učitele nevyhnutelně přenese na veškerou studijní látku daného předmětu. Výsledek se dostaví a bude interpretován jako moje nedostatečnost. Pochopitelně.
Doplňuji, že žádný typ osobnosti není sympatický všem. Tedy jinými slovy, žádná osobnost učitele nemůže mít úspěch u všech osobností studentů. Tak to prostě je a není to ničí vina. Jistě si umíte představit, jaké důsledky má antipatie při procesu učení základních dovedností jako je čtení, psaní a počítání. I to se však ve školách děje.
Úplně slyším vaše myšlenky: „O to právě jde, naučit se vycházet s každým!“ Nesouhlasím, protože to se nedokáže naučit nikdo, a navíc to ani není potřeba. V životě si každý může vybrat práci podle svých představ a snášet nepříjemnosti jen do výše své mzdy. Pouze ve vzdělávacím systému si svého učitele vybrat nemůžeme a vyvstává otázka, jakou přidanou hodnotu tento systém studentům vlastně nabízí, když někteří jsou v něm nakonec zcela odkázáni na samostudium?
Určitě znáte případy, kdy dítě látku dobře chápe, ale v přítomnosti učitele není ochotno či schopno své znalosti prezentovat. Podle mne to není ničí chyba a není možné z toho nic dovozovat. Pravděpodobně jde o nevhodnou kombinaci osobností učitel - žák a to je potřeba změnit. Rozhodně ani každý rodič není svému dítěti dokonalým učitelem. Nevhodné kombinace osobností se pochopitelně vyskytují i v rodinách, což má také své důsledky, ale o tom už jsem psala mnohokrát.
Nedávno jsem zachytila informaci jistého ředitele sítě soukromých škol, který polemizoval nad významem on-line studia v době covidového roku. Dle jeho slov se ukázalo, že skutečnost, zda bylo či nebylo možné konkrétní látku se studenty „probrat“, měla při výstupním posouzení úrovně jejich znalostí jen mizivý dopad. To já osobně považuji za potvrzení významu typologie osobností v reálném životě a pochopitelně také ve vzdělávacím procesu. Některým dětem totiž stačí říci, jaké znalosti se od nich očekávají, jiné děti mají zase silnou potřebu vlastní kompetentnosti, byť v kombinaci s omezenou potřebou sebeprezentace a další děti si osvojují sociální strategie, se kterými se prakticky obejdou bez rozsáhlejších znalostí. Všichni tak nakonec mohou být v životě úspěšní, pokud je všeobecný vzdělávací systém nepřesvědčí o opaku.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
