Článek
Dne 28. prosince 1896 se u okresního soudu ve Vyškově řešila budoucnost teprve pětitýdenního chlapce. Jeho matka Marie Gottwaldová přišla společně se svým otcem Bartolomějem. Proti nim stál František Skácel, mladý muž ze zámožnější rolnické rodiny. Předmětem jednání bylo otcovství a finanční zaopatření dítěte, které se narodilo mimo manželství. Tím chlapcem byl Klement Gottwald, budoucí československý prezident.
Narodil se 23. listopadu 1896 a následující den byl pokřtěn. Matrika jej evidovala v Dědicích u Vyškova, přesné místo porodu však zůstává předmětem nejasností. Později se objevovaly příběhy, podle nichž přišel na svět v heroltické stodole nebo dokonce na poli, kde měla jeho matka přestřihnout pupeční šňůru sekerou. Pro takové vyprávění chybějí věrohodné důkazy. Spolehlivé dokumenty zachycují především okolnosti, do nichž se narodil.

Objekt tradičně označovaný za Gottwaldův rodný dům.
Jeho matce bylo dvaadvacet let. Pocházela z chudé rodiny, která se živila příležitostnou prací pro místní hospodáře. Její otec Bartoloměj Gottwald byl nádeníkem a válečným invalidou. Rodina obývala skromný příbytek v Dědicích. František Skácel naproti tomu pocházel ze sedláckého prostředí, které mělo podstatně lepší hospodářské postavení. Rozdíl mezi oběma rodinami byl natolik výrazný, že sňatek představoval pro Skácela společensky málo výhodnou možnost.
Marie tak zůstala svobodnou matkou. Pro ženu v tehdejším moravském venkovském prostředí to znamenalo značné společenské znevýhodnění. Nemanželské děti měly navíc odlišné právní postavení. Neměly automatický nárok na otcovo příjmení ani na postavení jeho manželských potomků. V Klementově rodném a křestním listě byla kolonka určená pro otce přeškrtnuta.
Případ se dostal k soudu už 15. prosince. Marie označila za otce Františka Skácela a její otec Bartoloměj se nabídl jako poručník dítěte. Na následném jednání František Skácel otcovství výslovně přiznal. Finanční podmínky však fakticky vyjednával jeho vlastní otec Jan, který k soudu vyslal svého zástupce.
Výsledná dohoda působí z dnešního pohledu až překvapivě. Jan Skácel se zavázal složit do vyškovské sirotčí pokladny 200 zlatých na Klementovo zaopatření. František měl Marii po deset měsíců přispívat třemi zlatými. Dokument pamatoval také na možnost, že novorozenec zemře před listopadem následujícího roku. V takovém případě měla povinnost složit 200 zlatých zaniknout a Marie měla obdržet 100 zlatých jako náhradu nákladů spojených s porodem, výživou a pohřbem.
Taková podmínka odrážela vysokou dětskou úmrtnost. Ze 68 dětí narozených roku 1896 v Dědicích se jich 37 nedožilo dvou let. Život novorozence byl tehdy mnohem nejistější než dnes. Klement přežil, přestože jako nemanželské dítě patřil ke skupině, jejíž vyhlídky byly statisticky ještě horší.
Sjednaných 200 zlatých přitom Marii nepřineslo pravidelný příjem, ze kterého by mohla syna pohodlně živit. Částka byla uložena v sirotčí pokladně, která vyplácela pouze úroky. Po odečtení daně dostávala přibližně osm zlatých ročně. Pro představu šlo zhruba o výdělek dělníka za pět pracovních dnů.
Marie nakonec odešla do Brna, kde si vydělávala jako kojná. Záznam z roku 1899 uvádí její bydliště na Křenové ulici číslo 70. Práce kojné jí umožňovala získat obživu, znamenala však také odloučení od vlastního syna. Malého Klementa nejprve svěřila starší ženě v Dědicích. S poskytovanou péčí však podle pozdějších svědectví nebyla spokojená, a proto jej přemístila k příbuzným do Vyškova.
Novým domovem chlapce se stal byt ševce Josefa Bezsleziny a jeho ženy Kateřiny, příbuzné z matčiny strany. Rodina žila v Hrnčířské ulici v domě přezdívaném Na cihelně, kde se v šesti nájemních bytech tísnili převážně lidé z chudších vrstev. Josef Bezslezina měl vlastní děti, přesto se rozhodl přijmout dalšího člena domácnosti.
Podle vzpomínky jeho dcery Viktorie, zaznamenané až po mnoha desetiletích, Marie při příchodu požádala ševce, aby si Klementa vzal k sobě. Ten měl jednoduše odpovědět: „Tak jen ho přines.“ Přesné znění rozhovoru už ověřit nelze, samotné přijetí chlapce do rodiny však dokládají další prameny.
U Bezslezinových strávil Klement přibližně sedm až osm let svého raného života. Byl to domov, na který později vzpomínal s mimořádnou náklonností. Zatímco jeho matka pracovala v Brně, vyrůstal mezi vyškovskými řemeslníky a jejich dětmi. Chlapec, jehož zaopatření ještě před koncem prvního roku života řešil soud, tak našel rodinné zázemí u příbuzných, kteří sami žili ve velmi skromných poměrech.
Toto období skončilo roku 1905, kdy se pro něj matka vrátila. Mezitím se provdala a založila novou domácnost v Herolticích. Klementa čekalo další stěhování a život v rodině, do které přicházel jako nemanželský syn z jejího předchozího vztahu.
Cizí rodina
Když se Klement Gottwald v roce 1905 přestěhoval do Heroltic, bylo mu osm let. Poprvé měl žít se svou vlastní matkou, kterou do té doby vídal jen příležitostně. Marie Gottwaldová se mezitím provdala za zemědělského dělníka Ignáce Letoše a založila s ním novou rodinu. Pro malého Klementa znamenal návrat zásadní změnu. Z prostředí, kde vyrůstal jako milovaný člen domácnosti, se dostal do rodiny, v níž si své místo musel teprve hledat.
Heroltice byly malou zemědělskou obcí nedaleko Vyškova. Rodina Letošových žila skromně a práce v hospodářství se účastnily také děti. Gottwald později vzpomínal, že už v jedenácti letech zastával téměř všechny běžné hospodářské povinnosti. Staral se o dobytek, pracoval na poli a pomáhal s mladšími sourozenci. Dokonce tvrdil, že si dokázal poradit s obecním býkem, ke kterému se kromě jeho nevlastního otce nikdo jiný neodvažoval přiblížit.
První vlastní peníze si vydělal prací u místních hospodářů. Bylo to šedesát krejcarů. Za takovou částku se tehdy dalo pořídit přibližně jeden a půl kilogramu cukru nebo kilogram hovězího masa. Pro chlapce, jehož rodina patřila k venkovské chudině, představoval výdělek jednu z mála možností, jak získat něco vlastního.
Zajímavé je postavení jeho nevlastního otce. Ignác Letoš chlapci podepisoval vysvědčení a Gottwald jej později označoval za otce. Přesto se v dochovaných vzpomínkách téměř nevyskytuje žádná společná příhoda, která by jejich vztah blíže osvětlovala. Historici proto nedokážou spolehlivě určit, zda mezi nimi panovala vzájemná náklonnost, lhostejnost, nebo napětí. Tehdejší občanský zákoník navíc Letošovi bránil Klementa osvojit, protože měl vlastní manželské děti.
Ještě podivnější byla situace kolem Gottwaldova biologického otce. František Skácel žil ve stejné vesnici jako jeho nemanželský syn. Přesto se v dochovaných svědectvích nevyskytuje jediná zpráva o jejich setkání nebo vzájemném vztahu. Je dokonce možné, že Klement během svého pobytu v Herolticích vůbec netušil, kdo jeho skutečným otcem je.
Život na vesnici komplikoval také jeho původ. Gottwald později vzpomínal, že se od něj očekávalo uctivé chování vůči místním hospodářům, zatímco on sám často čelil posměchu. Jednou se měl cestou z Vyškova poprat s chlapcem ze sedlácké rodiny. Přestože podle vlastního vyprávění spor vyprovokoval protivník, následoval doma výprask. Gottwald si tehdy odnesl přesvědčení, které později vyjádřil slovy: „Nádenický syn si nesměl dovolit nařezat klukovi sedláka.“
Takové vzpomínky je ovšem potřeba číst opatrně. Zaznamenány byly až s velkým časovým odstupem a část z nich později využívala komunistická propaganda. Gottwaldovo dětství se v jejím podání stalo příběhem chudého chlapce, který už odmalička poznával údajnou krutost bohatých. Jeho skutečné sociální postavení bylo obtížné, jednotlivé příhody však nelze nezávisle ověřit.
Dochovaná školní vysvědčení naopak přinášejí překvapivý obraz mimořádně schopného žáka. Gottwald navštěvoval dvoutřídní obecnou školu v nedalekých Hošticích. Budova stála ve farní zahradě, měla špatné světelné podmínky a chyběl jí školní dvůr. Přes práci doma dosahoval vynikajícího prospěchu. V posledním čtvrtletí školního roku 1907/1908 měl z jedenácti předmětů deset jedniček a jedinou dvojku. Z dějepisu dostával jedničku pravidelně.
Zároveň se však objevovaly problémy s chováním. Na vysvědčeních měl opakovaně sníženou známku z mravů a jednou obdržel čtyřku za úpravu písemných prací. Příčiny kázeňských hodnocení ovšem školní dokumentace blíže nevysvětluje.
Jedna z jeho pozdějších vzpomínek popisuje konflikt, při kterém mu řídící učitel začal říkat „Ty bejku“. Označení následně převzali spolužáci a Gottwald se s několika z nich popral. Když se na něj přišly jejich rodiny stěžovat, očekával další trest. Tentokrát však zasáhla matka. Vyslechla jeho vysvětlení a místo obvyklého výprasku se vydala za učitelem.
Pro Klementa šlo podle jeho vyprávění o mimořádně důležitou zkušenost. Marie se ho poprvé zastala ve chvíli, kdy se cítil nespravedlivě obviněný. Přestože spolu prožili jen několik let, právě matka se zřejmě stala jeho nejbližším člověkem v heroltické domácnosti.
Ve volném čase se Gottwald stále více věnoval knihám. Nejraději měl osamělé nedělní procházky po okolních polích a lesích. V dopise Marii Mlčouškové z února 1919 na tyto chvíle vzpomínal s nečekanou citlivostí. Psal o pozorování přírody, vlastních snech a představách o vzdálených krajích, které znal pouze z četby. Samotu popisoval jako prostor, kde se cítil svobodně a šťastně.
Tato osobní korespondence ukazuje stránku jeho povahy, která z pozdějších politických projevů prakticky zmizela. Vedle tvrdohlavého chlapce, jenž se dostával do konfliktů se spolužáky, se objevuje také přemýšlivý čtenář se zájmem o svět za hranicemi moravské vesnice.
Na podzim roku 1908 rozhodla Marie Gottwaldová, že syn odejde do Vídně a vyučí se truhlářem. Bylo mu teprve jedenáct let, dvanácté narozeniny měl oslavit až v listopadu. Podle školních záznamů se přestěhoval 3. listopadu a o šest dní později nastoupil do vídeňské školy.
Zda se na odchod těšil, zůstává nejasné. Příbuzná Viktorie Zátopková později tvrdila, že byl nešťastný a obával se německé školy. Gottwald naopak v jedné ze svých vzpomínek prohlašoval, že by tehdy rád odešel třeba do pekla, jen aby se dostal pryč. Obě svědectví vznikla s odstupem času a jeho skutečné pocity mohly být mnohem složitější.
Jisté je, že před ním stála další výrazná životní změna. Chlapec, který dosud poznal jen moravský venkov a okresní Vyškov, odjížděl do více než milionového velkoměsta. Čekala ho cizí škola, práce v řemeslnické dílně a prostředí, ve kterém se bude muset prosadit především vlastními schopnostmi.
Vídeňský učeň
Dvoumilionová Vídeň musela na jedenáctiletého Klementa Gottwalda působit jako úplně jiný svět. Místo venkovských stavení jej obklopovaly několikapatrové činžovní domy, rušné bulváry a elektrické tramvaje. Novým domovem se mu stal dvoupokojový byt v domě na Pohlgasse 21, ve vídeňské čtvrti Meidling. Voda byla přivedena pouze na společnou chodbu. Právě zde žil u příbuzných Krušinových a připravoval se na řemeslnickou dráhu.
Jeho opatrovníkem byl truhlářský mistr Havel Krušina, manžel sestry Gottwaldovy matky. Chlapec začal v dílně pomáhat prakticky okamžitě po příjezdu. Zároveň navštěvoval německou školu a musel se vyrovnat s jazykem, který téměř neovládal.
Přestože měl za sebou pět let školní docházky, ve Vídni ho zařadili znovu do třetí třídy. Nastoupil 9. listopadu 1908 do chlapecké školy na Singrienergasse. Mezi německy hovořícími spolužáky byl snadným terčem posměchu. Někteří mu podle jeho vzpomínek říkali „pémák“, což byla hanlivá přezdívka používaná pro přistěhovalce z českých zemí, kteří špatně mluvili německy.
S tímto obdobím se pojí jedna z nejznámějších historek Gottwaldova mládí. Když se mu prý jednou kvůli špatné němčině vysmál učitel i celá třída, rozhodl se na protest přestat německy odpovídat. Později tvrdil, že svůj slib dodržel až do konce školního roku.
Příběh se objevil také v projevu Rudolfa Slánského při oslavách Gottwaldových padesátin v roce 1946. Z mladého chlapce se v něm stal neústupný obránce české národní cti. Jenže dochovaná vysvědčení ukazují poněkud jiný průběh událostí. V prvních dvou čtvrtletích školního roku 1908/1909 měl Gottwald z vyučovacího jazyka pětku, ve zbývajících dvou už trojku. Jeho prospěch tedy naznačuje, že se němčinu postupně naučil. Krátkodobý protest vyloučit nelze, dlouhodobé mlčení však školní výsledky nepodporují.
Ve studiu se nakonec prosadil natolik, že mohl ze třetí třídy postoupit rovnou do páté. Také na pokračovací škole pro učně patřil mezi úspěšné žáky. Po tři roky dostával pouze hodnocení odpovídající výbornému nebo chvalitebnému prospěchu.
Přesto skončil u truhlařiny. Gottwald později vzpomínal, že jej dobré známky opravňovaly k dalšímu studiu, ale rodinné poměry mu takovou možnost nedovolovaly. Pro jeho příbuzné bylo přirozené, že se naučí řemeslu a začne vydělávat. Vyšší vzdělání představovalo výdaj, který si rodina nemohla snadno dovolit.
Také prostředí Krušinovy dílny dostalo v pozdějších životopisech dramatickou podobu. Komunistický publicista František Nečásek popisoval učně, který musel pracovat hluboko do noci. Mistr jej měl dokonce potrestat za četbu knih. Jednou na něj údajně vylil z okna vědro vody a podruhé mu spálil ukryté knihy.
Sám Gottwald přitom vzpomínal na svého mistra podstatně mírněji. Přiznával, že musel tvrdě pracovat, zároveň však uváděl, že měl dost jídla a zbýval mu čas na učení i četbu. Krušinovi vyčítal především jeho opatrnost a nedostatečné politické uvědomění. Těžko zjistit, zda se některá z vyprávěných příhod skutečně odehrála. Jisté je, že z příbuzného, který mu poskytoval zázemí, vytvořili pozdější životopisci mnohem krutější postavu.
Mladý Gottwald mezitím objevoval Vídeň po svém. Rád chodil sám do centra a prohlížel si velkolepé budovy. Navštěvoval také muzea a obrazárny. Ve vzpomínkách zmiňoval české literární sborníky a četbu Machara, Jiráska či Vrchlického. Velkoměsto mu umožňovalo poznávat věci, které na moravské vesnici znal pouze z knih.
Zajímavé je, že ve stejné době pobývali ve Vídni také dva muži, kteří později výrazně ovlivnili evropské dějiny. Lev Trockij zde žil v letech 1907–1914 a Adolf Hitler v letech 1908–1913. Hitler dokonce nějaký čas pobýval v útulku pro muže ve čtvrti Meidling, tedy v oblasti, kde bydlel i Gottwald. O případném setkání žádného z nich s mladým učněm však neexistují důkazy.
První skutečný kontakt s politikou přišel roku 1912, kdy Gottwald vstoupil do mládežnické organizace Českoslovanské sociální demokracie. Schůzky se konaly v neděli odpoledne v budově školy Komenského. Mladí členové poslouchali přednášky, diskutovali a pořádali kulturní večery. Gottwald se zapojil také do místní Dělnické tělocvičné jednoty, jejíž členové cvičili v hostinském sále.
Politické aktivity ovšem musel před strýcem tajit. Krušina se podle Gottwaldových vzpomínek obával, že by kvůli jeho účasti na socialistických schůzích mohl přijít o zákazníky. Učeň proto využíval volného času, aby se na setkání dostal bez mistrova vědomí.
Pozdější propaganda ráda představovala toto období jako počátek mimořádné politické kariéry. Ve skutečnosti byl Gottwald pouze řadovým členem dělnického hnutí. Nedochovaly se doklady, že by organizoval významnější akce nebo zastával vedoucí funkci. Jeho účast na schůzích byla vzhledem ke školním a pracovním povinnostem omezená. Právě zde se však poprvé seznámil s prostředím organizované politiky, které mu později otevřelo cestu k veřejné činnosti.
Dne 7. srpna 1914 získal Klement Gottwald výuční list truhláře. Bylo mu sedmnáct let. Rakousko-Uhersko právě vstupovalo do evropské války a vídeňské ulice zaplňovaly nacionalistické demonstrace. Napětí dopadalo také na početnou českou menšinu, která čelila nepřátelským výpadům.
Gottwald se rozhodl Vídeň opustit. Na Moravě si našel zaměstnání u truhláře Franze Bayera v Lipníku, kam nastoupil 23. října 1914. Jeho řemeslnická kariéra však trvala jen krátce. Už v dubnu následujícího roku byl povolán do rakousko-uherské armády.
Tím se uzavřelo období, ve kterém jeho život určovaly především rodinné okolnosti, řemeslo a vlastní zájem o vzdělání. Když odcházel z Vídně, nic nenasvědčovalo tomu, že se jednou stane hlavou státu. Byl vyučeným truhlářem s dobrými školními výsledky a první zkušeností z dělnického hnutí.
O více než tři desetiletí později už Klement Gottwald rozhodoval o osudech milionů lidí. V únoru 1948 se stal ústřední postavou komunistického převzetí moci a jako prezident nesl odpovědnost za politické represe, které následovaly. Příběhy jeho chudého dětství a učňovských let se mezitím staly součástí oficiálního kultu osobnosti. Z někdejšího chlapce, jehož původ komplikoval život celé rodině, vytvořila propaganda téměř předurčeného vůdce dělnické třídy.
P. S. O Klementu Gottwaldovi se většinou píše v souvislosti s únorem 1948, politickými procesy a komunistickým režimem. Já jsem se tentokrát rozhodl zaměřit na méně známou část jeho života. Na dětství a dospívání, o kterých se v běžných životopisech příliš nedočtete. Pokud vás zajímá i jeho další osud, rád připravím pokračování. Stačí mi dát vědět v diskuzi.
A pokud se vám moje historické články líbí, můžete jejich tvorbu podpořit sdílením nebo dobrovolným příspěvkem. Pomůže mi to věnovat se i dalším zapomenutým příběhům a zajímavostem z českých dějin. Díky, že čtete.
Zdroje: https://www.hiu.cas.cz/user_uploads/vydavatelska_cinnost/periodika/moderni_dejiny/md_31_1_2023_bez_obrazku_web_fin.pdf (Strany 81 - 118)
ŠVEHLA, Marek. Gottwald: neznámý příběh. Respekt, 2008, roč. 19, č. 8.







