Hlavní obsah

Svobodné matky čekala hanba i tresty. Marie Terezie jim otevřela první porodnici

Foto: Public Domain, Wikimedia Commons

Svobodná matka mohla přijít o práci i pověst. První pražská porodnice jí nabídla bezpečný porod, přísný řád a možnost svěřit dítě nalezinci. Jak fungovala pomoc, kterou platily i výnosy hazardních her?

Článek

Žena, která v osmnáctém století přivedla na svět nemanželské dítě, mohla přijít o zaměstnání, společenské postavení i možnost uzavřít výhodný sňatek. V některých případech ji čekal veřejný trest. Pokud otěhotněla jako služka, musela navíc počítat s tím, že ji hospodář propustí a rodina odmítne přijmout zpátky.

Roku 1762 se Marie Terezie rozhodla vytvořit v Praze zvláštní ústav, kam se mohly uchýlit těhotné ženy a kde měly jejich děti získat zaopatření. Nová porodnice vznikla v Soukenické ulici a dostala jméno po svaté Máří Magdaléně, tradičně spojované s pokáním.

Z dnešního pohledu může podobné zařízení působit jako jednoznačně dobročinný projekt. Dochované dokumenty však odhalují podstatně složitější skutečnost. Ženy musely dodržovat přísný denní režim, podstupovat zpověď a po porodu zpravidla rychle odejít. O děti se následně staraly placené kojné a pěstouni.

Historie první pražské porodnice navíc ukazuje něco překvapivého. Pomoc svobodným matkám se zčásti financovala z hazardních her a maškarních plesů. A čím více stát rozšiřoval své porodnické ústavy, tím výrazněji rozhodovalo o podmínkách péče společenské postavení ženy.

Cena hanby

Abychom pochopili, proč Marie Terezie považovala zřízení porodnice za důležité, musíme se podívat na postavení žen v tehdejší společnosti. Manželství určovalo mnohem více než rodinné vztahy. Souviselo s právem dědit, možností získat zaměstnání i pověstí celé domácnosti.

Zvlášť obtížná byla situace mladých žen, které odcházely z venkova do měst za prací. Sloužily v měšťanských domech, pomáhaly v kuchyních nebo pracovaly jako nádenice. Často žily přímo u zaměstnavatele a měly omezené prostředky, z nichž by se dokázaly samostatně uživit.

Pokud taková dívka otěhotněla, její další život do značné míry závisel na ochotě otce dítěte a vlastní rodiny převzít odpovědnost. Slib manželství mohl situaci vyřešit. Jestliže muž svůj příslib popřel nebo od ženy odešel, ocitla se ve velmi nejistém postavení.

Nemanželské těhotenství představovalo také záležitost veřejné morálky a někdy přímo trestního práva. V českých zemích se ještě během první poloviny osmnáctého století ukládaly za prokázané mimomanželské sexuální styky tresty veřejných prací. Odsouzení mohli pracovat v železech a poutech několik týdnů až měsíců.

Foto: Abraham Bosse / Jean Le Blond, CC BY 4.0, Wikimedia Commons

Porod v domácím prostředí na evropské rytině ze 17. století.

Součástí trestu bývalo veřejné ponížení. Historické prameny zachycují například povinnost stát během bohoslužeb před kostelem se svící v ruce. V některých oblastech nesměly neprovdané matky používat hlavní kostelní vchod. Existoval také zvyk přikazovat jim nošení potupného čepce.

Podobné praktiky se lišily podle místa i období. Jejich společným účelem bylo upozornit okolí na porušení uznávaných mravních pravidel.

O tom, jak důležitou roli hrála veřejná pověst, vypovídají také samotné úřední záznamy. Na pardubickém panství se v sedmnáctém století vedla Kniha zmrhaných, do níž úředníci zapisovali ženy, které porodily mimo manželství. Vedle jména mohli poznamenat jejich další pobyt i osud dítěte. Některé zápisy byly doplňovány několik let po narození.

Nešlo tedy pouze o jednorázový trest. Nemanželské mateřství se mohlo stát součástí dlouhodobé úřední evidence a ovlivňovat postavení ženy i jejího potomka.

Právě obava z odhalení přiváděla některé ženy k zoufalému jednání. Těhotenství skrývaly, pokoušely se vyvolat potrat nebo rodily bez odborné pomoci. Docházelo také k odkládání novorozenců a vraždám dětí.

Je důležité rozlišovat mezi tím, co tehdejší úřady skutečně zaznamenávaly, a tím, jak tyto případy vysvětlovaly. Dobová morální literatura často přičítala vinu samotným ženám. Historické soudní spisy ovšem zachycují také strach z rodinného odmítnutí, hospodářskou nouzi a opuštění otcem dítěte.

Stát si začal uvědomovat, že veřejné zostuzování může přispívat právě k jednání, kterému chtěl zabránit. Určitý posun nastal ještě před vznikem pražské porodnice. Tereziánský patent vydaný pro Čechy roku 1755 upozorňoval, že rodiče nemají těhotné dcery trestat nepřiměřeně přísně. Vrchnost měla zajistit pomoc ženám, které se ocitly v nouzi, a náklady na výživu dítěte měl v první řadě nést jeho otec.

Patent rovněž odmítal veřejně potupné tresty, které by mohly ženu přivést k zoufalství. Šlo o významnou změnu v přístupu k mimomanželskému těhotenství, přestože represe proti potratům a zabíjení novorozenců zůstávala mimořádně tvrdá.

Zákonodárství Marie Terezie tak spojovalo dva přístupy. Na jedné straně přísně trestalo činy považované za ohrožení života dítěte. Současně se snažilo odstranit některé okolnosti, které k nim ženy přiváděly.

Zřízení zvláštního útulku pro těhotné mělo tuto snahu převést do praxe. Žena zde mohla porodit pod dohledem porodní báby a její dítě mělo získat péči, kterou by sama často nedokázala zajistit.

Císařský příkaz

Praha měla zkušenosti s péčí o opuštěné děti dávno před rokem 1762. Významnou úlohu v ní sehráli Italové usazení v české metropoli, kteří založili dobročinné bratrstvo a postupně vybudovali Vlašský špitál na Malé Straně.

Od počátku sedmnáctého století poskytoval pomoc chudým lidem, sirotkům a nalezencům. Jeho prostředky však přestávaly stačit rostoucím potřebám města.

Marie Terezie proto rozhodla o vytvoření samostatného zařízení určeného těhotným ženám a opuštěným dětem. Za tradiční datum jejího rozhodnutí se uvádí 22. listopad 1762. Starší odborná literatura však obsahuje odlišný údaj. Lékař a ředitel pražského nalezince Jan Dvořák ve své práci z roku 1907 hovoří o dekretu z 15. ledna 1762. Přesné datování původního rozhodnutí proto zůstává v dostupných pramenech nejednotné.

Jisté je, že samotný císařský příkaz představoval teprve začátek dlouhého vyjednávání.

Nová instituce potřebovala vhodnou budovu, zaměstnance a trvalé příjmy. Panovnice přitom na její vybudování neposkytla dostatek prostředků z běžných státních financí.

Jedním ze zamýšlených zdrojů příjmů se staly poplatky spojené s hazardní karetní hrou farao a s pořádáním maškarních plesů. Z těchto výnosů se měl vytvořit základní fond pro budoucí zařízení.

V roce 1763 předložila zemská správa návrh na výstavbu nové účelové budovy. Její náklady odhadla na přibližně 113 000 zlatých. Šlo o částku, kterou dosavadní fondy nedokázaly pokrýt.

Uvažovalo se také o využití Vlašského špitálu, ale jeho prostorové možnosti a dosavadní způsob fungování se pro plánovaný projekt nejevily jako vhodné. V roce 1764 proto padlo rozhodnutí upustit od nákladné novostavby a hledat řešení v již existujících domech.

Hraběnka Augusta Kinská z Vchynic a Tetova odkázala na založení ústavu 50 000 zlatých. K jejímu odkazu se postupně připojily další příspěvky od dobrodinců, duchovenstva či městských institucí.

Z pověření fundační komise, v níž působily především pražské šlechtičny, nakoupil Vít Reismann v prostoru dnešní Soukenické a Klimentské ulice osm měšťanských domů za celkových 5 390 zlatých. Přestavba těchto objektů byla výrazně levnější než původně zamýšlená nová budova.

Zajímavé je, že některé domy byly zatíženy finančními problémy předchozích majitelů. Dochované archivní podklady zmiňují například objekty U Turecké hlavy a U Ledčanských, které byly zatíženy hypotékou související s poškozením za válečných událostí. Právě jejich majetková situace usnadnila získání nemovitostí pro zamýšlený ústav.

Roku 1765 začal nalezinec přijímat opuštěné děti a od počátku roku 1766 také těhotné ženy. Teprve tehdy se původní císařské rozhodnutí proměnilo v prakticky fungující porodnické zařízení. Ústav nesl jméno svaté Máří Magdalény. Jeho úkolem bylo poskytovat zaopatření ženám, které tehdejší společnost označovala za padlé. Současně měl zajistit péči o jejich děti.

Dochovaly se stavební plány, účetní podklady i návrhy uspořádání jednotlivých částí budov. Historici tak mohou poměrně přesně rekonstruovat vznik ústavu, přestože původní domy později prošly zásadními přestavbami a jejich tehdejší podoba zanikla.

Ani úspornější řešení však dlouhodobě nevyřešilo financování. Panovnice v roce 1769 povolila další pravidelnou podporu a nové příjmy se hledaly také v hospodářských výnosech.

Jedním z neobvyklých zdrojů se později staly morušové plantáže na pražských hradbách, související s pěstováním bource morušového. Ústav měl využívat příjmy z těchto pozemků i dalších hospodářských aktivit.

Dobové financování sociální péče tak stálo na kombinaci šlechtických odkazů, státního rozhodování a výnosů z podnikání či zvláštních poplatků.

Za těmito účetními položkami se ovšem skrýval každodenní život žen, které do nového zařízení přicházely. A právě ten dnes můžeme poznat díky jednomu mimořádně zajímavému dokumentu.

Přísný řád

Zachoval se český text nazvaný Nařízení a naučení pro padlé v tom všeobecně nazvaném findlhause se nacházející osoby ženské.

Jde o soubor pravidel, jimiž se měly řídit ženy přijaté do novoměstského ústavu. Obsahuje celkem sedmadvacet ustanovení a umožňuje nahlédnout do jejich každodenního života mnohem podrobněji než běžný historický přehled.

Úvod dokumentu ženám připomínal, že od panovnice dostávají zvláštní dobrodiní. Mohly zde utajit své těhotenství, bezplatně porodit a zajistit péči dítěti. Za tuto pomoc se od nich očekávala poslušnost, pokání a zásadní změna dosavadního života.

První povinnost se týkala náboženství. Žena měla po příchodu do ústavu vykonat zpověď. Pokud se blížil porod, musela přivolat duchovního co nejdříve.

Tehdejší představy o nebezpečí porodu byly silně spojeny s vírou. Rodička se měla připravit také na možnost vlastní smrti. Zpověď proto představovala duchovní přípravu na událost, při níž mohla přijít o život.

Pravidla věnovala velkou pozornost tomu, aby žena upřímně litovala předchozího jednání. Před propuštěním z ústavu se znovu vyžadovalo náboženské smíření.

Zcela přesně byl stanoven také denní režim.

V letním období se vstávalo v šest hodin ráno, v zimním v sedm. Následovala půlhodinová modlitba v domácí kapli. V devět hodin dopoledne měla jedna z žen předčítat ostatním duchovní literaturu. Čtení trvalo půl hodiny a ostatní během něj pokračovaly v přidělené práci. Odpoledne ve dvě hodiny se společně modlil růženec a litanie. Další modlitby následovaly večer před odpočinkem.

Ani porod nebo jiné neodkladné povinnosti neměly znamenat úplné vynechání předepsaných náboženských úkonů. Pokud nastala překážka, měly se pouze přesunout na jinou dobu.

Ženy se navíc musely účastnit bohoslužeb a dodržovat předepsané chování v kapli. Pokud některá pro nemoc nebo vyčerpání nedokázala vstát, směla sledovat obřad z vedlejší místnosti přes otevřené okno.

Z dnešního pohledu působí překvapivě také pravidla týkající se vzájemných vztahů.

Ženy měly zakázáno pomlouvat ostatní chovankyně, urážet je nebo jim připomínat jejich minulost. Vzájemné hádky a hrubé řeči mohly vést k napomenutí, při opakovaném provinění dokonce k vyloučení. Na jedné straně šlo o přísnou kázeň. Současně však ustanovení chránilo určitou míru soukromí. Každá z přijatých žen měla vlastní životní příběh a prozrazení jejího těhotenství mohlo mít vážné následky.

Návštěvy podléhaly kontrole. Cizí osoby, zejména muži, nesměly vstupovat do prostor určených ke spaní. Případné rozhovory s příbuznými nebo dalšími návštěvníky se musely odehrávat ve vyhrazených místnostech.

Důležitou součástí režimu byla také práce. Ženy, kterým to zdravotní stav dovoloval, musely prát prádlo, zametat, čistit místnosti nebo se starat o vytápění. Další předly, šily nebo vyráběly krajky.

Pobyt v porodnici tedy představoval kombinaci zaopatření a povinné práce. Představitelé ústavu považovali zahálku za nebezpečnou a usilovali o zaměstnání všech chovankyň, které byly schopné pracovat.

Denní pravidla obsahovala také konkrétní hygienické pokyny. Okna a dveře se měly pravidelně otevírat kvůli odstranění zápachu a zatuchlého vzduchu. Pokoje se uklízely každý den, schodiště a společné prostory měly předepsanou četnost úklidu.

Z dnešního pohledu šlo o základní opatření. V prostředí tehdejších špitálů však měly podobné požadavky důležitý praktický význam.

Žena, která se zotavovala bez komplikací, směla v ústavu zůstat nejvýše deset dní. Delší pobyt vyžadoval zvláštní povolení. Důvod byl především kapacitní. Uvolněné místo potřebovaly další těhotné ženy. Před odchodem měla chovankyně poděkovat za poskytnutou pomoc a vyslechnout poučení o dalším životě. Očekávalo se, že se vrátí k rodině nebo do předchozí služby.

Pokud by znovu otěhotněla mimo manželství, její další přijetí nebylo samozřejmostí. Ústavní řád s opakovaným poskytováním stejné pomoci v zásadě nepočítal.

Existovalo však ještě jedno důležité ustanovení. Propuštěná žena měla zachovávat mlčenlivost o ostatních chovankyních. Prozrazení jejich totožnosti mohlo být potrestáno.

Právě tato povinnost dobře ukazuje rozpor mezi tehdejší morálkou a skutečnou potřebou ochrany soukromí. Ústav veřejně odsuzoval mimomanželské početí, ale zároveň si uvědomoval, že jeho odhalení může ženám zničit budoucnost.

Po deseti dnech se tak žena mohla ocitnout zpátky ve světě, z něhož před porodem hledala útočiště. Její dítě však mezitím často čekala úplně jiná cesta.

Osudy nalezenců

Založení porodnice mělo od počátku dva propojené cíle. Poskytnout ženě pomoc při porodu a zajistit dítěti další zaopatření. Provoz nalezince proto představoval stejně důležitou součást instituce jako samotná porodní péče.

Matka si dítě mohla ponechat, řada žen však neměla prostředky ani zázemí k jeho výchově. Odložené děti pak přecházely do péče ústavu. Neznamenalo to ale automaticky, že budou vyrůstat celý život za jeho zdmi.

Pražský systém už v osmnáctém století využíval placené kojné a pěstounské rodiny. Nejmenší děti bývaly svěřovány ženám, které je dokázaly kojit. Za tuto službu dostávaly finanční příspěvek a pro dítě se zajišťovalo potřebné oblečení.

Po odstavení mohlo dítě přejít do další rodiny. Pěstouni dostávali za jeho výchovu pravidelnou odměnu a správci měli kontrolovat, zda se mu dostává přiměřené péče. Existence podobného systému vypovídá o tom, že domácí prostředí bylo považováno za důležité pro vývoj dítěte už dávno před vznikem moderní sociální péče.

Podoba této péče se ovšem lišila od dnešního pěstounství. Šlo o placenou službu, jejíž rozsah určovaly ústavní předpisy a hospodářské možnosti. Dochované materiály uvádějí, že děti se přibližně v šesti až sedmi letech vracely do ústavního prostředí, kde získávaly další výchovu a vzdělání.

Foto: Dobroš, CC BY-SA 4.0, Wikimedia Commons

Nádvoří někdejšího Vlašského špitálu na Malé Straně.

Součástí jejich života se postupně stávala také práce. Chlapci se připravovali na řemeslo, dívky na domácí službu nebo jiná zaměstnání odpovídající tehdejším společenským představám.

Dosažení patnáctého roku věku představovalo důležitý mezník. Mladí lidé odcházeli do učení nebo služby. Ústav na ně mohl nadále dohlížet a poskytovat jim příspěvky na ošacení. U dívek se počítalo také s podporou při pořizování věna. Smyslem této výchovy bylo zajistit, aby se z dětí stali lidé schopní vlastního výdělku. Což mělo i výrazný hospodářský rozměr. Stát a dobročinné instituce chtěly omezit žebrotu a vytvořit z opuštěných dětí pracovníky, kteří se dokážou uživit.

Postavení nalezenců se postupně měnilo také po právní stránce. Josefínské reformy rozšiřovaly možnosti nemanželských dětí a oslabovaly některá starší omezení. Právo na výživu od rodičů získávalo jasnější podobu. Společnost však dál rozlišovala mezi dětmi narozenými v manželství a mimo něj, například v otázkách dědictví.

Významný problém představovala samotná úmrtnost.

V osmnáctém století umíralo mnoho dětí v prvních měsících života bez ohledu na původ. Pro nalezence byla situace ještě obtížnější. Často vyrůstali bez vlastní matky, jejich výživa závisela na dostupnosti kojných a přesuny mezi domácnostmi mohly zvyšovat zdravotní rizika.

O tom, jak rozsáhlou péči pražské instituce poskytovaly, vypovídají pozdější statistiky.

V roce 1792 bylo do pražského nalezince nově přijato 423 dětí. Z nich bylo 319 evidováno jako nemanželských, 58 jako manželských a 46 jako nalezených. Přímo z porodnice pocházelo 189 z celkového počtu přijatých dětí.

Tato čísla ukazují, že ústavy postupně přijímaly také děti narozené v manželství. Do těžké situace se mohli dostat i rodiče, kteří žili společně, ale jejich příjmy nebo zdravotní stav jim znemožňovaly zajistit dítěti potřebnou péči.

Úřední evidence nám dnes umožňuje zjistit počty přijatých dětí, jejich právní postavení i další administrativní údaje. Podstatně obtížnější je rekonstruovat osobní vztahy, odloučení od matek a skutečné podmínky života u jednotlivých pěstounů.

Některé děti se mohly vrátit do původní rodiny. Jiné vyrůstaly u cizích lidí a další zemřely dříve, než získaly možnost samostatného života.

Přestože se nalezince zakládaly s úmyslem zachraňovat děti, jejich provoz postupně odhaloval vážné nedostatky. S růstem počtu svěřenců se stále obtížněji zajišťovala kvalitní výživa a zdravotní péče.

Na konci osmnáctého století proto čekala pražské porodnické a nalezenecké instituce další zásadní proměna.

Tajný vchod

Porodnice v Soukenické ulici fungovala jako samostatné zařízení poměrně krátce. Nedostatek peněz a komplikovaná správa vedly k rozhodnutí spojit ji s původním Vlašským špitálem. Císařský reskript z 20. ledna 1776 nařídil sloučení obou institucí.

O rok později se jejich zázemí rozšířilo o sousední Šporkův dům na Malé Straně, známý také jako dům U dvou zlatých lvů. Vznikla zde porodnice s kapacitou přibližně dvaceti rodiček. Právě k tomuto pozdějšímu zařízení se vztahují často uváděné údaje o dvaceti lůžkách, závěsy oddělených postelích a místnostech určených k porodům.

Běžné porody vedly porodní báby. Lékař do zařízení docházel zejména v případech komplikací. Takové uspořádání odpovídalo tehdejší podobě porodnictví. Přestože na pražské univerzitě existovala výuka porodnické nauky již od roku 1759, většina žen nadále rodila doma za pomoci zkušených porodních bab.

Prvním učitelem nově zavedeného univerzitního oboru se stal Ignác Ruth. Výuka však byla dlouho převážně teoretická a praktických příležitostí měli studenti omezené množství.

Další proměnu přinesla i vláda Josefa II. Panovník přistoupil k rozsáhlé reorganizaci špitálů a veřejné zdravotní péče. Dosavadní zařízení, v nichž se současně starali o chudé, nemocné i opuštěné děti, měla postupně ustoupit specializovanějším institucím.

Dne 17. srpna 1789 se porodnická péče přesunula z Vlašského špitálu do budovy u kostela svatého Apolináře na Novém Městě pražském. Do nového zařízení přešly rodičky a těhotné ženy. Na jeho provoz navazovala rozsáhlá péče o stovky dětí vedených v nalezenecké evidenci.

Nová porodnice přinesla systém, který dnes působí až překvapivě promyšleně z hlediska ochrany soukromí. Budova měla dva oddělené vchody. Jeden sloužil veřejnému provozu, druhý umožňoval diskrétní příchod a odchod.

Tajný vstup vedl po několika schodech do části budovy, kde měla své obydlí porodní bába. Dveře bývaly zavřené a příchozí žena na sebe upozorňovala zvonkem. Smyslem bylo umožnit porod bez veřejného odhalení totožnosti rodičky. Za tuto diskrétnost se ovšem často platilo.

Porodnice měla oddělení rozdělená podle výše poplatků. V první třídě činila denní sazba jeden zlatý, ve druhé třicet krejcarů a ve třetí deset krejcarů. Existovala také možnost bezplatného přijetí pro ženy splňující příslušné podmínky. Nejbohatší rodičky získaly samostatný pokoj a vyšší míru soukromí. Chudší ženy ležely ve společných místnostech a jejich stravování odpovídalo nižší cenové kategorii.

Jednotlivá oddělení byla stavebně oddělena. Dokonce i přístup k náboženským obřadům byl organizován tak, aby se ženy z různých majetkových skupin nemusely setkávat.

Zvlášť přísná pravidla platila pro uchování totožnosti tajných rodiček. Ústavní předpisy umožňovaly jejich evidenci pod číslem místo jména. Používala se čísla pokojů a údaje o příchodu, které zajišťovaly potřebnou administrativní identifikaci.

Žena nemusela veřejně sdělovat jméno otce dítěte. V některých případech zůstávala utajena také její vlastní totožnost. Pro případ úmrtí rodičky však existovalo zvláštní opatření. Podle předpisu z roku 1788 měla při přijetí odevzdat křestní list a údaj o svém jménu. Dokumenty se zapečetily a při odchodu jí byly vráceny. Tento systém umožňoval spojit diskrétní porod s potřebou úřední evidence.

Bezplatná péče měla další podmínky. Žena musela doložit příslušnost k Praze, případně dlouhodobý pobyt ve městě, a předložit potvrzení o chudobě. Její přijetí tedy záviselo na administrativním posouzení. Samotná chudoba nestačila automaticky k získání bezplatného lůžka.

Nemajetné ženy navíc poskytovaly ústavu protislužbu. Pokud jim to zdravotní stav dovoloval, pracovaly jako kojné nebo pomáhaly s dalšími činnostmi. Postupně získala porodnice také významné postavení ve výuce medicíny.

Chudé rodičky se stávaly součástí praktického vzdělávání budoucích lékařů a porodních bab. Studenti mohli sledovat průběh porodů a získávat zkušenosti, které při převážně teoretické univerzitní výuce postrádali.

Z dnešního hlediska jde o citlivou kapitolu dějin lékařství. Dobové představy o soukromí a souhlasu pacientek se zásadně lišily od současných pravidel. U nemajetných žen byla účast na výuce spojena s poskytováním bezplatné péče.

Pražské špitály navíc sloužily také anatomickému vzdělávání. Dochované odborné práce uvádějí, že z Vlašského špitálu byla na žádost profesora Josefa Tadeáše Klinkosche dodávána do Karolina těla zemřelých novorozenců k anatomickým účelům.Rozvoj lékařského poznání tak měl i svou odvrácenou stránku. Zkušenosti, které postupně zlepšovaly výuku medicíny, byly získávány také na tělech lidí z nejchudších společenských vrstev.

Samotné porodnice přitom dlouhodobě zápasily s hygienou.

Rostoucí počet rodiček vytvářel tlak na kapacitu a tehdejší lékaři ještě neměli dostatečné znalosti o přenosu infekcí. Porodník Antonín Jungmann, mladší bratr jazykovědce Josefa Jungmanna, upozorňoval již roku 1813 na nevyhovující hygienické a prostorové podmínky apolinářského zařízení.

Kritizoval také personální problémy a nedostatečné možnosti péče. V letech 1824 až 1827 proto následovala přestavba a rozšíření porodnice. Ještě závažnější následky měly špatné podmínky v nalezincích.

Historický přehled zveřejněný v Časopise lékařů českých připomíná pozdější zprávu pediatra Aloise Epsteina. Podle ní zemřely všechny děti, které pražský nalezinec přijal během roku 1858, a navíc některé z dětí přijatých v předchozím roce.

Jde o údaj z poloviny devatenáctého století, kdy již systém fungoval téměř sto let od tereziánského rozhodnutí. Přesto představuje mimořádně výmluvné svědectví o jeho přetrvávajících problémech.

Péče o opuštěné dítě vyžadovala mnohem více než bezpečné místo k jeho odložení. Rozhodovala dostupnost mateřského mléka, kvalita každodenního ošetřování a zdravotní stav prostředí, v němž dítě vyrůstalo.

Foto: palickap, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons

Zemská porodnice u Apolináře

Zásadní změnu přinesla až druhá polovina devatenáctého století. Na základě rozhodnutí zemské reprezentace vznikla nedaleko kostela svatého Apolináře nová rozsáhlá porodnice podle návrhu architekta Josefa Hlávky. Moderní stavba byla otevřena v dubnu 1875. Nabízela lepší prostorové uspořádání a zázemí pro další rozvoj porodnické péče.

Změny pokračovaly také v otázce utajování porodů. Od roku 1883 již porodnice vedla údaje o totožnosti všech přijímaných matek. Dosavadní tajné oddělení bylo zrušeno a jeho provozní systém se proměnil.

Od prvního útulku v několika měšťanských domech tak pražské porodnictví prošlo dlouhou cestu. Na jejím počátku stála snaha ochránit ženy před důsledky těhotenství, které tehdejší společnost odsuzovala. Postupně se přidávaly požadavky odborné medicíny, přesnější evidence a organizované veřejné zdravotní péče.

Zůstává však jedna podstatná skutečnost. První pražská porodnice vznikla kvůli ženám, pro které představoval porod současně zdravotní i existenční ohrožení. Stát jim dokázal nabídnout ochranu během několika kritických dnů. Mnohem déle trvalo, než se začaly měnit podmínky, kvůli nimž tuto pomoc vůbec potřebovaly.

P. S. Jestli vás baví historie, která se skrývá za známými jmény a daty, budu rád za sdílení článku. A pokud chcete podobné texty podpořit i finančně, můžete mi poslat dobrovolný příspěvek. Pomáhá mi věnovat další čas dohledávání méně známých pramenů a příběhů, které stojí za připomenutí. Díky, že čtete.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Zdroje: https://www.eu.avcr.cz/export/sites/eu/.content/files/historicka-demografie/HD_27_2003.pdf

https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/13493/Obcanske_pravo_1801_1918_0080-1907-1.pdf

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz