Článek
Dne 23. července 1944 zamířilo z jižní Itálie letadlo nad území okupované Jugoslávie. Na palubě cestoval jediný účastník tajné operace GUMMIT. Jeho úkolem bylo proniknout zpět do Vídně a zapojit tamní české odbojáře do zpravodajské práce pro Spojence.
Josef Pojar se běžné představě tajného agenta vymykal. Bylo mu devětadvacet let, rakouské úřady jej vedly jako svého občana a povoláním byl katolický kněz. V československé zahraniční armádě sloužil přibližně dva měsíce. Během této krátké doby absolvoval zpravodajský i výsadkářský výcvik a získal úkol, který jej vedl zpět do města ovládaného nacistickým režimem.
Narodil se 28. července 1914 ve Vídni jako páté dítě českých rodičů. Jeho otec Tomáš pocházel z Velhartic, matka Josefa, rozená Janovská, z Mnichovic u Prahy. Po rozpadu Rakouska-Uherska rodina zůstala v rakouské metropoli a přijala rakouské občanství. Doma si však zachovala českou identitu a ve stejném duchu vychovávala také své děti.
Mladý Josef navštěvoval českou obecnou školu a následně měšťanskou školu spolku Komenský. Rakouský pas tak od dětství doprovázela česká výchova, jazyk a prostředí početné vídeňské menšiny. Toto dvojí zakotvení později výrazně ovlivnilo jeho život. Nacistické úřady v něm viděly občana říše, on sám se hlásil k Čechům.
Ve čtrnácti letech vstoupil do Kongregace bratří těšitelů z Gethseman. Žil v klášteře na vídeňské ulici Rennweg a studoval na řádovém lyceu. Po maturitě roku 1934 odešel do Brna, kde pokračoval ve studiu teologie v diecézním kněžském semináři. Roku 1938 přijal kněžské svěcení.
Do rodného města se vrátil po okupaci českých zemí v roce 1939. Stal se duchovním správcem české menšiny a vyučoval náboženství na českých školách. Jeho poklidné působení ukončil v létě 1940 povolávací rozkaz.
Jako rakouský občan získal po připojení Rakouska k Hitlerově říši říšskoněmeckou státní příslušnost. Počátkem června 1940 proto nastoupil jako vojín k 134. pěšímu pluku Wehrmachtu ve Strebersdorfu. Služba v německé armádě trvala přibližně šest týdnů. Pojar se přihlásil ke svému českému původu a další působení v uniformě odmítl. V polovině července jej armáda propustila do civilu.
Místo návratu k duchovní službě jej pracovní úřad poslal do továrny. Pracoval jako dělník v podniku Ferdinanda Štefka na Hütteldorferstrasse. Právě Štefek se později zařadil mezi jeho spolupracovníky v odboji. Po dvou letech Pojara převedli k organizaci Technische Nothilfe, která zajišťovala technické a nouzové práce. Po čtyřech měsících pracovní služba skončila a během roku 1942 se mohl vrátit ke kněžskému povolání.
V té době už přemýšlel o aktivním zapojení do boje proti nacismu. Roku 1942 podnikl cestu na Slovensko, kde chtěl získat kontakty potřebné k odchodu do československé zahraniční armády. První pokus skončil bez výsledku. Pojar se vrátil do Vídně a zaměřil se na vybudování vlastní skupiny.
Josef Pojar
Od roku 1943 organizoval ilegální Revoluční výbor, složený převážně z tamních Čechů. Jeho členové mohli sledovat vojenskou dopravu, průmyslové podniky, protileteckou ochranu i přesuny německých jednotek. Získané poznatky však zůstávaly v rakouské metropoli. Skupina potřebovala spolehlivou cestu, kterou by je dokázala předávat československému zahraničnímu odboji.
Průlom přišel na začátku roku 1944, kdy se podařilo navázat kontakt s jugoslávskými partyzány. Na jaře Pojar opustil Vídeň společně s Joachimem Hejlem, českým rodákem a bývalým příslušníkem československého letectva. Vlakem odjeli do slovinského Celje, tehdy používaného pod německým názvem Cilli. S pomocí odbojářů pokračovali přes hranice až na území ovládané Titovými jednotkami.
Oba muže převzala britská vojenská mise působící u partyzánů. V polovině května 1944 je letadlo přepravilo z polního letiště v Crvenici do jihoitalského Bari. Téhož dne se přihlásili u Československé vojenské mise pro Jugoslávii a byli přijati do zahraniční armády.
Pojar s Hejlem přivezli informace o protiletecké obraně Vídně a popsali možnosti své ilegální organizace. Zpravodajci v nich spatřili cestu k údajům z důležitého centra nacistického průmyslu a dopravy. Hejlova další cesta vedla do Velké Británie. Pojar učinil mnohem riskantnější rozhodnutí: nabídl se, že se po výcviku vrátí do Vídně.
Dne 20. května zahájil v Brindisi zpravodajský kurz, po kterém následovala také výsadkářská příprava. Na výcviku se podílel americký Úřad strategických služeb, známý pod zkratkou OSS. Šlo o předchůdce poválečné CIA, který během války zajišťoval špionáž, podporu odboje a zvláštní operace na území ovládaném mocnostmi Osy.
Pojar se učil zásadám konspirace, získávání vojenských informací nebo práci v nepřátelském prostředí. Z přibližně dvou desítek katolických duchovních, kteří během války prošli československou zahraniční armádou na Západě, se stal jediným knězem, který absolvoval výsadkářský kurz a byl vyslán do zpravodajské operace tohoto druhu.
Plán schválil v Londýně ministr národní obrany generál Sergěj Ingr. Před nasazením byla Pojarovi dočasně propůjčena hodnost štábního kapitána. Operace dostala krycí označení GUMMIT a měla propojit vídeňskou skupinu s československým zahraničním odbojem.
Dne 23. července 1944 jej letadlo přepravilo zpět nad Jugoslávii a vysadilo u obce Senič na území ovládaném partyzány. Přivezl zpravodajský materiál, pět tisíc říšských marek a 5 700 italských lir určených k financování činnosti. Součástí vybavení byla také rádiová stanice. Ta zůstala v Jugoslávii a do Rakouska měla být dopravena později.
Pod ochranou Titových partyzánů postupoval Pojar téměř měsíc směrem ke Slovinsku. Dne 23. srpna 1944 dorazil do Celje, převlékl se do civilního obleku, nasadil si kněžský kolárek a nastoupil do vlaku. Do Vídně dojel bez mimořádné události.
Na první pohled se vracel duchovní ke svým krajanům. Ve skutečnosti do města přicházel vycvičený zpravodajec s úkolem schváleným československým ministerstvem obrany v Londýně. Za sebou měl dvě cesty přes balkánskou frontu, před sebou činnost přímo v jednom z center nacistické říše.
Operace GUMMIT tím vstoupila do rozhodující fáze. Pojar měl připravené spolupracovníky a znal prostředí. Vysílačka zůstala stovky kilometrů daleko, takže spojení se Spojenci muselo stát na kurýrech a předmětech, které při běžné kontrole působily zcela nevinně.
Neviditelná válka
Po návratu do Vídně začal Josef Pojar z volného okruhu vlastenecky smýšlejících krajanů budovat skutečnou zpravodajskou síť. Tvořili ji především vídeňští Češi a lidé totálně nasazení v rakouské metropoli. Do přímé činnosti se zapojily tři desítky členů, širší okruh spolupracovníků zřejmě přesáhl padesát osob.
Skupina původně vystupovala jako Revoluční výbor. Po Pojarově návratu přijala krycí označení KURÝR, v některých dokumentech psané také anglicky jako COURIER. Název přesně vystihoval způsob jejího spojení se zahraničím. Rádiová stanice určená pro vídeňské odbojáře zůstala v Jugoslávii a k Pojarovi se už nedostala. Každá zpráva proto musela z města odcestovat fyzicky.
Členové skupiny shromažďovali poznatky využitelné československou zpravodajskou službou a Spojenci. Zajímal je především vojenský provoz a protiletecká ochrana Vídně, která představovala významné průmyslové a dopravní centrum nacistické říše. Pojar s Joachimem Hejlem přivezli první údaje o vídeňské protiletecké obraně už při své cestě do Itálie. Po obnovení sítě začaly informace proudit pravidelně.
Zpravodajské zprávy se ukrývaly způsobem, který připomíná špionážní román. Odbojáři je psali neviditelným inkoustem přímo na stránky knih a časopisů. Na první pohled tak zásilka obsahovala obyčejnou četbu. Skrytý text mohl být odhalen až po použití příslušného postupu.
Zásilky převážel slovinský obchodník Viktor Dolinček, který udržoval spojení s jugoslávským odbojem. Materiály putovaly z Vídně přes Slovinsko k Titovým partyzánům. Ti je předávali československé vojenské misi, která se v polovině září 1944 přesunula z jižní Itálie na dalmatský ostrov Vis.
Každá depeše tak absolvovala dlouhou cestu přes území kontrolované německými jednotkami. Stačilo zadržení jediného kurýra, nalezení skrytého textu nebo prozrazení jednoho kontaktu a gestapo mohlo postupovat dál po celé síti. Odbojáři přesto tímto způsobem pracovali téměř čtyři měsíce.
Podle Vojenského historického ústavu odeslala Pojarova skupina patnáct depeší. Zpravodajská hodnota jejich práce vycházela hlavně z místa, kde působili. Informace vznikaly přímo ve Vídni, tedy v jednom z center nacistické moci.
Pojar se současně pokoušel prostřednictvím kurýrů navázat spojení s odbojovými organizacemi v Protektorátu Čechy a Morava. Tato cesta zůstala bez výsledku. Pevné spojení fungovalo pouze jižním směrem přes Jugoslávii.
Zpravodajská práce představovala jen jednu část jeho plánů. Dne 27. září 1944 založil ve Vídni Československý národní výbor a stal se jeho předsedou. Výbor vznikl v duchu pokynů londýnské vlády a měl připravit politické zastoupení české a slovenské menšiny pro chvíli, kdy nacistická vláda skončí.
V jediné organizaci se tak spojila tajná služba se zárodkem poválečné politické reprezentace. Členové KURÝRU získávali informace pro Spojence, udržovali kurýrní trasu a zároveň připravovali obnovu veřejného života vídeňských Čechů. Pojar stál v čele obou částí.
Mezi jeho spolupracovníky patřili lidé různého věku a povolání. Zapojil se továrník Ferdinand Štefek, v jehož podniku Pojar dříve pracoval jako dělník, Pojarův bratr Miroslav i jeho starší bratr Tomáš. Významné místo ve skupině měla také Marie Rausová, která se stala Pojarovou nejbližší spolupracovnicí a později životní partnerkou.
Síť dokázala několik měsíců fungovat v prostředí, kde odhalení znamenalo vězení, koncentrační tábor nebo popravu. Její nejslabší článek představovala kurýrní trasa. Pojarovi lidé mohli zachovávat přísnou konspiraci ve Vídni, osud zpráv však závisel také na cestě přes několik kontrolovaných oblastí.
Rozhodující úder přišel 18. prosince 1944, kdy byl zatčen Viktor Dolinček. Odborná studie historika Jiřího Plachého podrobnosti jeho výslechu nerozvádí. Časová návaznost je však jasná. Během několika dalších dnů spustilo vídeňské gestapo rozsáhlé zatýkání mezi členy KURÝRU.
Na Josefa Pojara přišli 21. prosince 1944. Od návratu z výcviku tehdy uplynuly necelé čtyři měsíce. Spolu s ním gestapo zadrželo také jeho otce, bratra, sestru a švagra. Otec se dostal na svobodu 11. ledna 1945, ostatní čekaly další výslechy a věznění.
V době Pojarova zatčení měla skupina 32 přímých členů. Zásah se postupně dotkl celého jejího vedení. Při výsleších však odbojáři omezili své výpovědi na minimum. Gestapu se proto nepodařilo získat tolik informací, kolik mohlo po zadržení hlavního kurýra očekávat.
Zatčení přišlo v době, kdy už se Rudá armáda přibližovala k rakouským hranicím. Členové skupiny přesto čelili bezprostřednímu ohrožení života. Vídeňské věznice byly přeplněné, a tak nacisté počátkem roku 1945 poslali osm odbojářů do koncentračního tábora Mauthausen.
Tři z nich se návratu nedočkali. Leopold Jarath, Ludvík Kopp a Vilém Navrátil v táboře zemřeli. Zbývajících pět vězňů osvobodila na začátku května americká armáda.
Pojar zůstal ve vězení ve Vídni. Svobody se dočkal 7. dubna 1945, kdy do města pronikaly sovětské jednotky. Odborná literatura uvádí, že následně přešel frontovou linii a v týlu německých vojsk pomáhal organizovat drobné sabotáže. Historik Jiří Plachý však tento údaj uvádí jako pozdější, plně nepotvrzenou informaci.
Po osvobození se Pojar okamžitě vrátil k práci pro českou menšinu. Dne 13. dubna 1945 přeměnil ilegální Československý národní výbor na Československý ústřední výbor ve Vídni. Z tajné organizace vznikl veřejný orgán zastupující české a slovenské obyvatele rakouské metropole.
Jedním z hlavních úkolů se stala reemigrace do Československa. Tehdejší odhady hovořily přibližně o 110 000 Češích a Slovácích žijících v Rakousku. Československé úřady původně počítaly s návratem až čtyřiceti tisíc lidí. Podle statistiky z roku 1950 jich nakonec přišlo něco přes jedenáct tisíc.
Pojar měl zájemce přesvědčovat k přesídlení a současně prověřovat, zda mezi nimi nejsou lidé spojení s nacistickým režimem. Působil také u Československé repatriační mise ve Vídni. Výbor vedl až do března 1946 a během léta 1945 jej přijal prezident Edvard Beneš.
Za válečnou činnost získal Československý válečný kříž 1939, medaili Za chrabrost, medaili Za zásluhy I. stupně a Československou vojenskou pamětní medaili. Britská vláda mu udělila vyznamenání 1939–1945 Star a Italy Star.
Na konci války tak Pojar patřil mezi uznávané představitele československého zahraničního odboje. Za sebou měl zpravodajský výcvik, dvě cesty přes balkánskou frontu, čtyři měsíce tajné práce ve Vídni a věznění gestapem. Do Československa přicházel jako vyznamenaný důstojník a válečný hrdina.
Právě jeho zahraniční kontakty, výcvik a zkušenosti se zpravodajskou službou však brzy začaly zajímat jinou tajnou policii. Minulost, která mu přinesla válečná vyznamenání, se postupně změnila v důvod ke sledování.
Past vlastní země
Po válce se Josef Pojar rozhodl spojit další život s Československem. Dne 20. září 1946 získal československé občanství a od února následujícího roku sloužil jako vojenský duchovní u velitelství 6. pěší divize v Brně. Bylo mu dvaatřicet let a za sebou měl zkušenosti, jaké mohl nabídnout málokterý armádní kaplan.
Stejné schopnosti, které mu během války přinesly uznání, vzbuzovaly podezření komunisty ovládaných bezpečnostních složek. Vojenská kontrarozvědka známá jako Obranné zpravodajství jej sledovala nejméně od poloviny roku 1946. Její představitelé si Pojarovu neobvyklou válečnou misi vykládali jako důkaz pokračující spolupráce se západními tajnými službami.
V hlášeních se střídala tvrzení, že pracuje pro Brity, Američany, Vatikán nebo protikomunistické emigranty. Archivní materiály takovou činnost nepotvrdily. Bedřich Reicin a jeho lidé přesto hledali způsob, jak válečného zpravodajce usvědčit, kompromitovat a dostat před soud.
Na scénu proto vstoupil muž s označením D-8006. Jmenoval se Klement Hlásenský a na první pohled působil jako člověk, kterému mohl Pojar věřit. Také on prošel československou zahraniční armádou na Západě a absolvoval výsadkářský výcvik. Po válce se tajně stal členem KSČ a roku 1946 jej Obranné zpravodajství získalo jako agenta-provokatéra.
Hlásenský dostal za úkol proniknout mezi bývalé západní vojáky. V září 1947 založil ve své vile v brněnských Pisárkách Para-Club, který měl působit jako neformální místo setkávání parašutistů, důstojníků a jejich přátel. Nabízel jim soukromí, vinný sklep, rozlehlou zahradu i možnost otevřeně mluvit o politice.
Přímo nad klubovou místností se přitom nacházela komora připravovaná pro odposlouchávací zařízení. První večírek se konal 20. září 1947 a zúčastnilo se ho čtrnáct hostů. Náklady ve výši 1 554 korun a 10 haléřů uhradilo Obranné zpravodajství.
Pojar zprvu přistupoval k neznámému Hlásenskému opatrně. Agent však vystupoval energicky, trpělivě budoval důvěru a využíval společnou zkušenost západních vojáků. Postupně se mu podařilo proniknout do Pojarova nejbližšího okruhu a sledovat téměř každý jeho krok.
Ještě na konci února 1948 Pojar počítal s pokračováním v armádě. Krátce po komunistickém převratu přišel rozkaz k přeložení do Plzně. Dne 9. března 1948 jej však armáda poslala na nucenou dovolenou a přeložení zrušila. Pro vyznamenaného důstojníka to byl jasný signál, že se kolem něj stahuje smyčka.
Teprve v této chvíli se definitivně rozhodl odejít do zahraničí. Hlásenský jej v rozhodnutí podporoval a současně jej tlačil k vytvoření protikomunistické organizace. Každý Pojarův plán, vyslovený před agentem, okamžitě putoval k Obrannému zpravodajství.
Pojar hledal také vlastní cestu. Přes architekta Jaroslava Pálku, manžela herečky Věry Ferbasové, získal kontakt na údajného převaděče v Ašském výběžku. Dne 30. března 1948 vyrazil s obchodníkem Miroslavem Palou do tehdejšího Rossbachu, dnešních Hranic u Aše. Na místě zjistili, že jméno domluveného převaděče místní lidé slyší poprvé. Hranice navíc hlídaly početné bezpečnostní oddíly, takže se oba vrátili do vnitrozemí.
Po návratu se Pojar znovu obrátil na Hlásenského. Ve vile v Pisárkách vznikl další plán. Skupina měla odjet do Vyššího Brodu a požádat o pomoc tamní klášter. Termín odjezdu stanovili na neděli 4. dubna 1948.
Pojar se ukrýval u známých v Králově Poli. Na brněnském hlavním nádraží se měl sejít s Hlásenským, Miroslavem Palou a knězem Antonínem Jedličkou. Na poslední chvíli se připojily také dvě ženy. Celkem šest lidí dorazilo na páté nástupiště k rychlíku odjíždějícímu v 16.45.
Čekalo tam na ně dokonale informované zatýkací komando složené z příslušníků Obranného zpravodajství a brněnské Státní bezpečnosti. Pojar se k hranicím ani nepřiblížil. Režim jej zadržel ještě před nástupem do vlaku, zatímco muž, který znal celý plán a pomáhal jej sestavit, zůstával ve službách tajné policie.
Pojara odvezli na úřadovnu StB v Mozartově ulici. Následoval devatenáctihodinový nepřetržitý výslech. Na Velikonoční pondělí 5. dubna ráno podepsal vynucené doznání. Oficiální zatýkací rozkaz přitom vznikl až 12. dubna, více než týden po jeho skutečném zadržení.
Vynucená výpověď poskytla bezpečnostním složkám jména dalších lidí. Hlásenský už 7. dubna navštívil v Táboře Pojarova nadřízeného, vojenského duchovního Roberta Bednaříka. Představil se smluveným heslem a tvrdil, že Pojar bezpečně překročil hranice. Vydával se za agenta britské tajné služby a začal od Bednaříka získávat informace o armádních jednotkách i důstojnících ochotných odejít na Západ.
Provokace vedla k dalším zatčením v Brně, Praze a Táboře. Robert Bednařík později dostal 29 let těžkého žaláře, voják Miloslav Hovorka devatenáct let. Hlásenský přitom dál vystupoval jako důvěryhodný západní agent a dodával vyšetřovatelům materiál proti lidem, které sám přivedl k trestné činnosti.
Pojar strávil další měsíce ve vojenské věznici v Brně. Obžaloba proti němu byla vznesena 19. října 1948 a na konci listopadu jej převezli na pražskou Pankrác. Před Státní soud předstoupil 21. prosince 1948.
Žaloba jej vinila ze spolčení k úkladům o republiku, zběhnutí, účasti na zběhnutí dalších osob a vojenské zrady. Prokurátor Karel Vaš navrhl trest smrti. Pojarova válečná vyznamenání, odbojové zásluhy a skutečnost, že jeho jednáním nevznikla žádná škoda, soud uznal jako polehčující okolnosti.
Výsledkem byl doživotní trest, zbavení vojenské hodnosti, odebrání vyznamenání a ztráta občanských práv na deset let. Rozsudek padl přesně čtyři roky po dni, kdy Pojara zatklo vídeňské gestapo.
Hlavní důkaz představovaly výslechové protokoly Klementa Hlásenského. Obhajoba žádala jeho osobní předvolání a přímou konfrontaci s Pojarem. Soud návrh zamítl. Agent se dál pohyboval na svobodě, zatímco jeho písemná tvrzení rozhodovala o osudu člověka, kterého měl sledovat.
Pojar před soudem prohlásil, že protokoly podepisoval ve stavu duševního vyčerpání. Po rozsudku podal stížnost a znovu žádal konfrontaci s Hlásenským. Nejvyšší soud v Brně 17. března 1949 doživotí potvrdil.
V lednu 1949 Pojara převezli na plzeňské Bory. V prosinci 1951 následoval Leopoldov a v srpnu 1953 trestanecký pracovní tábor Bytíz u Příbrami. Z válečného zpravodajce a vojenského duchovního se stal vězeň s číslem AO 16126, pracující v uranovém dole.
Ve vězeňském dotazníku trval na své nevině a odmítl přijmout odpovědnost za škodu, kterou podle něj žádnému člověku ani státu nezpůsobil. Roku 1954 utrpěl při práci v dole úraz nohy. V červenci 1955 se zúčastnil několikadenní hromadné stávky a hladovky vězňů. Správa tábora jej potrestala deseti dny korekce.
Venku na něj čekala Marie Rausová, jeho někdejší spolupracovnice z vídeňského odboje a matka jejich dcery Dany. Pojar s ní svůj vztah otevřeně sdílel už před zatčením. Dochované hlášení StB později zaznamenalo, že Rausová každý měsíc čistila a větrala jeho důstojnickou uniformu s původním hodnostním označením. Čekala na něj po celou dobu věznění.
Prezidentská amnestie z května 1953 změnila doživotí na 25 let vězení. Skutečný obrat přišel až roku 1955, kdy začaly justiční orgány znovu prověřovat postup Obranného zpravodajství. Před soudem vypovídali agent Hlásenský i jeho řídící důstojník Jaromír Šefl.
Hlásenský postupně popřel část svých původních tvrzení. V červnu 1956 přiznal, že Pojara k protistátní činnosti nutil a postupoval podle pokynů svého nadřízeného. Vyšetřování také potvrdilo výhrůžky a další nezákonné metody použité během výslechů.
Dne 20. července 1956 soud Pojarovi přerušil výkon trestu a ještě téhož dne jej propustil. Za mřížemi strávil osm let, tři měsíce a šestnáct dní. Klement Hlásenský za křivé výpovědi a svou roli v provokaci vyšel bez trestu.
Ani nové řízení Pojara plně neočistilo. V říjnu 1958 jej Vyšší vojenský soud zprostil obvinění z vojenské zrady, v ostatních bodech jej znovu uznal vinným a uložil mu devět let vězení. Předchozí pobyt za mřížemi tuto dobu v podstatě pokryl, takže zůstal na svobodě.
Živil se jako závozník Vysočanských pekáren, později vedl přepravnu a pracoval jako údržbář. Státní bezpečnost jej dál sledovala. Represe zasáhla také rodinu, když místní občanský výbor zamítl přihlášku jeho dcery na střední školu.
Roku 1965 proti němu StB zahájila novou akci s krycím označením KURÝR – stejným názvem, jaký během války používala jeho vídeňská odbojová síť. Informace o něm dodával také bývalý spolupracovník z protinacistického odboje Antonín Jedlička, vedený pod krycím jménem JENDA.
V červnu 1967 Pojar s Marií Rausovou využili zahraniční cestu k emigraci. Dostali se do Vídně, města svého mládí i válečného odboje. Začátky byly skromné. Pojar pracoval jako elektromechanik a Rausová v závodní kuchyni. Později působil jako katecheta na několika vídeňských školách. Podle zpráv StB se s dlouholetou partnerkou v Rakousku oženil.
Československá tajná policie o něj sbírala informace ještě několik let. Jeho sledování v rámci svazku EMIGRACE skončilo roku 1975, další zájem rozvědky je doložen také z let 1981 a 1985.
Po pádu komunistického režimu začalo pomalé napravování starých křivd. Dne 17. srpna 1990 Pojar znovu získal československé občanství a v květnu 1991 byl povýšen na plukovníka ve výslužbě. Soud téhož roku zrušil rozsudek z roku 1958, zároveň mu ponechal takzvaný zbytkový trest.
V žádosti o odškodnění Pojar uvedl trvalé následky věznění: částečné ochrnutí nohy, poškozený sluch v důsledku práce v dolech a zničený chrup způsobený špatnou vězeňskou stravou.
Josef Pojar zemřel 3. srpna 1992 ve Vídni ve věku 78 let. Dožil se vrácení občanství i vojenské hodnosti. Zbytkový trest zrušila až novela rehabilitačního zákona roku 1993, několik měsíců po jeho smrti.
Muž, který riskoval život pro osvobození Československa, dostal od stejné země válečná vyznamenání i doživotní žalář. Úplné právní očištění přišlo až po téměř pětačtyřiceti letech.
P. S. Příběhy lidí, jako byl Josef Pojar, si zaslouží zůstat v paměti. Mou práci můžete podpořit sdílením článku nebo drobným příspěvkem. Díky, že čtete.
Zdroje: https://www.minulost.cz/pdf/Securitas_Imperii_14.pdf
https://www.vhu.cz/josef-pojar-spion-s-knezskym-kolarkem/
https://www.vhu.cz/en/cerne-stranky-ceske-historie-osudy-zapadnich-parasutistu-po-roce-1948/
