Článek
Příběh Českého Malína začal několik desítek let před druhou světovou válkou. V druhé polovině 19. století odcházely tisíce obyvatel českých zemí na Volyň, která tehdy patřila k carskému Rusku. Lákala je především výrazně levnější půda. Po prusko-rakouské válce z roku 1866 hledala řada zemědělských rodin místo, kde by mohly získat vlastní hospodářství a zajistit budoucnost svým dětem.
Hlavní vystěhovalecká vlna začala kolem roku 1868. Carská vláda osadníkům nabízela daňové úlevy a možnost vlastní samosprávy. Přislíbila také české školství a náboženskou svobodu. Nabídka měla rychlý účinek. Už roku 1870 žilo v 67 volyňských lokalitách přes deset tisíc přistěhovalců z českých zemí. Přicházeli zemědělci a řemeslníci, kteří do oblasti přiváželi své pracovní zkušenosti i modernější způsoby hospodaření.
Český Malín vznikl roku 1871. Dvacet rodin odkoupilo pozemky od polského statkáře a usadilo se vedle staršího Malína obývaného převážně Ukrajinci. Většina kolonistů pocházela z Lounska a Žatecka. Další přišli z Rakovnicka. Nová obec dostala české označení, zatímco sousední část se později uváděla jako Ukrajinský Malín.
První roky vyžadovaly velké množství práce. Osadníci obdělávali půdu a budovali usedlosti. Postupně zaváděli zemědělské stroje a zvyšovali výnosy svých hospodářství. Český Malín rostl a získával pověst dobře vedené obce. Hospodářský úspěch umožnil místním financovat také veřejný život.
V obci vznikla škola s výukou v českém jazyce a později také knihovna. Obyvatelé založili dobrovolný hasičský sbor. Ochotníci pořádali divadelní představení a české knihy udržovaly spojení se zemí, odkud jejich rodiče přišli. Děti vyrůstaly stovky kilometrů od Čech, doma však dál slýchaly češtinu a učily se historii původní vlasti.
Původní výhody poskytované carskou správou časem slábly. Ruské úřady zesilovaly tlak na přijetí pravoslaví a omezovaly prostor pro české školství. Komunita přesto pokračovala ve spolkovém životě a držela si vlastní zvyky. Z generace přistěhovalců postupně vyrostli lidé, kteří už považovali Volyň za svůj domov.
První světová válka obec těžce poškodila. Po následných bojích o podobu východní Evropy připadl Český Malín roku 1921 Polsku. Obyvatelé obnovili hospodářství a znovu otevřeli školu. Do vsi byl zaveden elektrický proud a roku 1930 zahájila provoz družstevní mlékárna. Později přibyla lepší silnice. Roku 1937 získal Malín telefonní spojení a vlastní poštu.
Na konci třicátých let začaly sílit spory s polskými úřady kolem českého školství a půdy. V září 1939 obsadil východní část Polska Sovětský svaz a Český Malín se ocitl pod další státní správou. Sovětské úřady zde zřídily nemocnici a roku 1941 také kolchoz, který zasáhl do dosavadního způsobu soukromého hospodaření.
Po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 obsadila Volyň německá armáda. Český Malín vstupoval do okupace jako obec se sedmdesátiletou historií, českou školou a pevnou komunitou. Lidé dál pracovali na svých hospodářstvích a snažili se přežít válku, která se přiblížila přímo k jejich domovům. V létě roku 1943 už patřila Volyň k nejnebezpečnějším oblastem východní Evropy.
Vesnice v plamenech
Úterý 13. července 1943 začalo v Českém Malíně jako běžný pracovní den. Po dvou svátečních dnech se hospodáři chystali vyjet na pole. Kolem sedmé hodiny ranní se v okolí objevila silná německá protipartyzánská jednotka. Přibližně 1 500 ozbrojených mužů nejprve obklíčilo sousední Ukrajinský Malín a poté uzavřelo také českou část obce. Hlídky obsadily cesty a odřízly vesničanům možnost odejít.
Vojáci procházeli jednotlivé usedlosti a vyháněli obyvatele ven. Jako záminku uváděli kontrolu osobních dokladů a pátrání po partyzánech. Rozkaz se týkal všech přítomných. Z domů museli vyjít také staří lidé, nemocní a matky s malými dětmi. Shromážděné obyvatele ozbrojenci odváděli směrem k Ukrajinskému Malínu, odkud se už ozývala střelba.
Na určeném místě začalo rozdělování obyvatel podle věku a pohlaví. Muži skončili v oddělených skupinách, ženy s dětmi čekaly opodál. Několik mladších mužů dostalo příkaz připravit povozy, odvádět dobytek a převážet majetek zabavený v českých hospodářstvích. Tento rozkaz jim později zachránil život. Většina jejich příbuzných zůstala pod dohledem vojáků.
Muže a část žen odvedli ozbrojenci do budov v Ukrajinském Malíně. Lidé byli zavřeni ve škole, kostele a okolních domech. Vojáci budovy polili hořlavinou a zapálili. Do oken a dveří mířily automatické zbraně. Každého, kdo se pokusil dostat ven, zasáhla střelba.
Další skupina, tvořená hlavně ženami, dětmi a staršími lidmi, se vydala zpět k Českému Malínu. Velící důstojníci jim během cesty slibovali propuštění. Po příchodu do obce je však rozdělili mezi několik stodol. Vrata se uzavřela a budovy zachvátil oheň. Stejný osud čekal také nemocné, kteří zůstali v místní nemocnici.
Z hořících objektů unikli podle poválečného vyšetřování pouze tři lidé. Další obyvatelé přežili díky cestě mimo obec nebo práci na odvozu kořisti. Patřili mezi ně muži pověření řízením povozů a hnaním dobytka. Zachránili se také lidé, kteří brzy ráno odjeli za nákupy nebo prací. Při návratu nacházeli místo domovů hořící trosky.
Během vraždění probíhalo systematické rabování. Vojáci odváželi zásoby, zemědělské vybavení a cennosti nalezené v domech. Z obce zmizela většina hospodářských zvířat. Poválečný soupis uváděl 442 uloupených krav, 130 koní a 870 prasat. Poté začalo zapalování zbývajících usedlostí. Popelem lehlo 68 obytných domů a 223 hospodářských budov. Oheň v troskách vesnice doutnal několik dalších dnů.
Masakr připravil o život 374 Čechů, mezi nimi 161 žen a 105 dětí mladších čtrnácti let. Zahynulo také 26 obyvatel polské národnosti. Současně byli vražděni lidé v Ukrajinském Malíně. Celkový počet obětí obou částí obce se v dobových vyšetřováních liší, protože jednotlivé komise pracovaly s rozdílnými seznamy a svědectvími. Český počet obětí patří k nejlépe doloženým údajům.
Skupina volyňských Čechů po návratu do Československa během výletu na Říp v červnu 1947.
Přesný důvod výběru Malína zůstává předmětem sporů. Německá strana spojovala zásah s činností partyzánů a s útoky ukrajinských nacionalistů v okolí. Další výklady mluví o odvetné operaci či záměně české a ukrajinské části obce. Historik Jared McBride při studiu archivů zachytil více než patnáct odlišných verzí události. Liší se popisem doprovodných jednotek, bezprostřední záminkou i určením hlavního cíle operace. Samotný průběh vraždění a vedoucí role německé protipartyzánské formace jsou doloženy svědectvími a poválečnými zápisy.
Pozůstatky obětí byly později uloženy do společného hrobu na českém hřbitově. Z obce budované více než sedmdesát let zůstaly ohořelé zdi, komíny a prázdná hospodářství. Několik přeživších přišlo během jediného dne o rodiče, děti i sourozence. Jejich výpovědi se staly základem prvního podrobného vyšetřování, které na místě provedla československá komise na jaře 1944.
Hlasy přeživších
Lidé, kteří se večer 13. července 1943 přiblížili k Českému Malínu, poznávali rodnou obec podle sloupů kouře. Domy dál hořely a cestu střežili ozbrojenci. Přeživší proto čekali v okolních vsích a k troskám se vydali až po odchodu německé jednotky. Místo usedlostí našli ohořelé zdi, uhynulý dobytek a spáleniště budov, do kterých byli jejich příbuzní zavřeni.
Antonie Kechrtová, rozená Beštová, unikla smrti díky cestě do Lucku. Z Českého Malína odjela s několika povozy den před tragédií, aby nakoupila potřebné zboží. Při návratu spatřila kouř a všimla si lidí stojících podél cesty. Zprávy přicházely pomalu. Střelba z okolí Malína pokračovala a prudká bouře skupinu zdržela v sousední obci do dalšího rána. Teprve poté se muži vydali přes obilí zjistit, co se stalo.
Antonie během jediného dne ztratila velkou část rodiny. Podobný osud potkal většinu zachráněných. Někteří přežili díky práci mimo vesnici, další odjeli za obchodem. Skupinu mladých mužů zachránil příkaz dopravit ukradený majetek a odvést hospodářská zvířata. Náhoda určila, kdo se k Malínu vrátí a kdo zůstane mezi mrtvými.
Vzpomínky přeživších zachytily poslední chvíle jednotlivých rodin. Josef Kechrt, Antonín Činka a Josef Řepík později popsali shromažďování obyvatel, násilné rozdělení příbuzných i návrat ke zničeným domovům. Jejich výpovědi poskytly jména konkrétních lidí, kteří by jinak zůstali pouze položkami v seznamu obětí. Část svědků své vzpomínky zaznamenala také pro sbírku Paměť národa.
První rozsáhlé zdokumentování zločinu vzniklo ještě během války. Když se fronta na jaře 1944 posunula přes Volyň, dorazili do ruin příslušníci 1. československé samostatné brigády v Sovětském svazu. Z rozkazu jejího velitele Ludvíka Svobody byla sestavena vyšetřovací komise. Ta vyslechla svědky a prohlédla místa, kde stávala česká obec.
Ve dnech 2. a 3. dubna 1944 vznikly dva základní dokumenty: zápis svědeckých výpovědí a zpráva o vyvraždění, vypálení a vyloupení obce. Komise sepsala počty zavražděných obyvatel, zničených budov i ukradených hospodářských zvířat. Výsledky vyšly ještě téhož roku v Moskvě v útlé publikaci s názvem Nezapomeneme, pomstíme!. Text nesl zřetelný válečný a propagandistický tón, zároveň uchoval výpovědi zaznamenané jen několik měsíců po tragédii.
Pro řadu volyňských Čechů se Český Malín stal důvodem ke vstupu do československého vojska. Viktor Bešta, který v obci přišel o manželku a oba syny, později sloužil v československém armádním sboru. Do jeho řad během roku 1944 nastoupily tisíce krajanů z Volyně. Jeden z československých tanků dostal jméno Malín, které připomínalo zničenou obec při dalších bojích na východní frontě.
Po skončení války začalo hromadné stěhování volyňských Čechů do Československa. Mezi příchozími byli také lidé, kteří přežili malínskou tragédii, a vojáci vracející se z fronty. Část z nich našla nový domov ve Frankštátu na Šumpersku. Obec dostala 13. července 1947, přesně čtyři roky po masakru, nové jméno Nový Malín.
Nový název vytvořil spojení mezi zaniklou vesnicí na Volyni a obcí v Československu. Přistěhovalci začínali znovu v domech po odsunutých německých obyvatelích. Přivezli si rodinné fotografie, osobní vzpomínky a seznamy zavražděných příbuzných. Název Nový Malín se stal každodenní připomínkou místa, které leželo stovky kilometrů na východ.
Na návsi v Novém Malíně dnes stojí památník věnovaný 374 českým obětem. Nese jejich jména a datum tragédie. Pietní setkání se zde konají pravidelně kolem červencového výročí. Další pomník stojí na českém hřbitově u původního Malína na území dnešní Ukrajiny. Nový monument tam byl odhalen roku 1998 zásluhou Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel.
Pomník věnovaný obětem masakru v české obci Nový Malín na Šumpersku.
Český Malín zůstával dlouho ve stínu Lidic a Ležáků. Poloha za hranicemi poválečného Československa oddělila místo činu od většiny české společnosti. Vzpomínku uchovávali hlavně volyňští Češi, pozůstalí a obyvatelé Nového Malína. Teprve nahraná svědectví a dostupnější archivní dokumenty vrátily příběh obce do širšího povědomí.
Z Českého Malína zůstaly hroby, památníky a výpovědi několika lidí, kterým okolnosti umožnily přežít. Díky nim má každý údaj v seznamu obětí lidskou podobu. Jsou za ním rodiny, které v Malíně hospodařily po několik generací a během jediného červencového dne zmizely.
P.S. Český Malín připomíná, jak snadno může zmizet celá obec a jak těžké je uchovat její jméno. Jestli chcete podpořit další články o příbězích, které si zaslouží místo v paměti, budu rád za malý příspěvek. Díky, že čtete.
Zdroje: VHU PRAHA
