Článek
Jiří Hájek se narodil 17. července 1919 v Pacově do rodiny truhláře a úřednice. Po smrti otce v roce 1933 se rodina přestěhovala do pražské Libně. Právě tam se dospívající student dostal do prostředí dělnických rodin a levicově orientované mládeže. Spolupracoval se studentským hnutím Mladá kultura a od roku 1934 přispíval do jeho stejnojmenného časopisu pod pseudonymem Jiří Buřič. Jeho politické směřování se brzy vyjasnilo. V roce 1937 vstoupil do Komunistické strany Československa.
Po maturitě začal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studovat češtinu a francouzštinu. Studium přerušila německá okupace a uzavření českých vysokých škol. Hájek se účastnil studentských protestů spojených s pohřbem Jana Opletala. Dne 17. listopadu 1939 jej zatklo gestapo během rozsáhlého zásahu proti českým studentům. Spolu s dalšími zatčenými putoval do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg nedaleko Berlína.
Letecký pohled na koncentrační tábor Sachsenhausen, ve kterém Jiří Hájek strávil téměř dva a půl roku.
V Sachsenhausenu strávil téměř dva a půl roku. Propuštěn byl v dubnu 1942 a po návratu pracoval jako úředník nemocenské pojišťovny. Politické činnosti se postupně věnoval znovu. Na konci války působil v komunistických odbojových organizacích Pochodeň a Předvoj, které vytvářely ilegální sítě a připravovaly stranické struktury na období po porážce nacistického Německa.
V říjnu 1944 se Hájek stal členem čtvrtého ilegálního vedení KSČ. Na starosti měl spojení s organizacemi mimo Prahu a podílel se na tisku a distribuci ilegálního Rudého práva. Ve věku pětadvaceti let tak patřil mezi lidi, kteří získávali uvnitř komunistického odboje důležité postavení. Válka pro něj skončila návratem ke studiu a zároveň rychlým vstupem do světa politické publicistiky.
Po osvobození pokračoval na filozofické fakultě, kde studoval češtinu a historii. Současně nastoupil jako kulturní redaktor Rudého práva a časopisu Tvorba. Jeho texty už tehdy spojovaly literaturu s marxistickým pohledem na společnost. V redakci stranického deníku působil v letech 1945 až 1948, tedy v období, kdy komunisté prostřednictvím tisku posilovali svůj vliv a připravovali půdu pro převzetí moci.
Únorový převrat roku 1948 Hájka zastihl na studijním pobytu v Paříži. Do Československa se vracel jako dlouholetý člen KSČ, bývalý vězeň Sachsenhausenu a člověk s významnou zkušeností z komunistického odboje. Nový režim mu otevřel cestu k funkcím, ze kterých mohl stále výrazněji zasahovat do české literatury a filmu.
Moc nad kulturou
Po únoru 1948 se Jiří Hájek zařadil mezi kulturní pracovníky, kterým nový režim důvěřoval. V letech 1949 až 1951 působil ve vedení dramaturgie Československého státního filmu. Filmová výroba tehdy podléhala státnímu dohledu a dramaturgové měli posuzovat také politické vyznění připravovaných snímků. Hájkova kariéra v této instituci skončila po osobních sporech s politickým pozadím. Několik dalších let se živil publicistikou a externě vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Vydání komunistického deníku Rudé právo z listopadu 1948. Jiří Hájek pracoval v jeho kulturní redakci během prvních poválečných let.
V roce 1953 nastoupil do nakladatelství Mladá fronta, kde se postupně stal vedoucím redaktorem a šéfredaktorem. Do redakce přivedl také několik bývalých studentů. Získal přímý vliv na výběr rukopisů i podobu vydávaných knih. Od roku 1955 vedl edici Květy poezie, která přibližovala čtenářům české i zahraniční básníky. V nakladatelství zůstal do roku 1959.
Hájek patřil k přesvědčeným marxistům a od představy politicky řízené kultury během této doby neustoupil. Postupně však prosazoval širší pojetí literatury, než jaké dovoloval tvrdý dogmatismus první poloviny padesátých let. Připouštěl umělecké postupy vzdálené socialistickému realismu a podporoval některé mladší autory. Jeho otevřenost vyrůstala stále ze stranického rámce. Literatura podle něj měla sloužit socialistické společnosti a její svoboda končila tam, kde spatřoval ohrožení politického systému.
Výraznou moc získal také ve Svazu československých spisovatelů, v jehož ústředním výboru působil od roku 1956. Svaz rozhodoval o pracovních podmínkách spisovatelů, zahraničních cestách i přístupu k vydavatelům. Členství v jeho vedení proto znamenalo mnohem víc než čestnou funkci. Hájek se pohyboval v prostředí, které mohlo autorům usnadnit cestu ke čtenářům, případně jejich tvorbu odsunout stranou.
Vrchol jeho tehdejšího působení přišel v roce 1959, kdy se stal prvním šéfredaktorem nového měsíčníku Plamen. Časopis vydával Svaz československých spisovatelů a Hájek z něj chtěl vytvořit prostor pro modernější marxistické myšlení. Na jeho stránkách se objevovala současná česká próza i poezie a překlady zahraničních autorů. Publikoval zde například Josef Škvorecký a časopis otiskoval také texty Bohumila Hrabala. Plamen přibližoval domácím čtenářům i myšlenky západních filozofů, které předchozí kulturní politika vytlačovala z veřejného prostoru.
Hájek zároveň pomáhal vracet do veřejného prostoru některé autory postižené během předchozího desetiletí. Plamen připomínal tvorbu Jana Zahradníčka a slovenského básníka Laca Novomeského. Prostor získal také Egon Hostovský, který po únoru 1948 odešel do exilu. Hájek udržoval kontakt s Pavlem Tigridem a otevíral témata, která dříve patřila k politickým tabu. Tím přispěl k postupnému uvolňování československé kultury v první polovině šedesátých let.
Jeho pověst ochránce nové literatury však měla výrazné trhliny. Hájek dál rozděloval kulturní proudy podle jejich vztahu k marxismu. V roce 1965 ostře hodnotil časopis Tvář, kolem kterého se soustředili mladí kritici a autoři odmítající stranické řízení literatury. Ve své polemice otevřeně uvažoval o tom, jaké nemarxistické směry může socialistický stát připustit. Samotná formulace ukazovala, že právo kultury na existenci stále odvozoval od rozhodnutí politické moci.
Rozpory pronikly i do redakce Plamene. Část spolupracovníků považovala Hájkovu linii za příliš opatrnou a svázanou s vedením strany. V roce 1965 několik členů redakce na protest odešlo. Hájek se dostával pod tlak reformně orientovaných spisovatelů, současně čelil kritice konzervativních komunistů, kterým připadal příliš liberální. Ocitl se mezi dvěma proudy a jeho schopnost udržovat kompromis postupně slábla.
Na přelomu let 1967 a 1968 jej vedení spisovatelského svazu z čela časopisu odvolalo. Funkci opouštěl po téměř devíti letech, během nichž Plamen pomohl rozšířit hranice povolené literatury. Hájek zároveň zůstával představitelem systému, který tyto hranice určoval. Jeho působení v šedesátých letech proto spojuje podporu výrazných autorů s přesvědčením, že konečné slovo nad kulturou má komunistická moc.
Návrat k režimu
Srpnová okupace roku 1968 rozdělila československé komunisty podle ochoty přijmout nový politický kurz. Jiří Hájek se v prvních měsících držel spíše stranou hlavního dění. V letech 1968 až 1969 vedl redakci beletrie v nakladatelství Svoboda. Během léta 1969 už převzal obnovený týdeník Tvorba, který se brzy stal jednou z tribun nastupující normalizace.
První čísla Tvorby ještě nesla stopy uvolněné atmosféry pražského jara. S upevňováním moci Gustáva Husáka se tón časopisu rychle změnil. Redakce podporovala nový stranický výklad událostí a obracela se proti lidem spojeným s reformním obdobím. Hájek tak získal zpět vliv, o který přišel krátce před okupací při odvolání z Plamene. Tentokrát jej využíval ve prospěch normalizačního vedení.
Svůj postoj představil roku 1970 v knize Mýtus a realita ledna 1968. Kritizoval v ní politické vystupování spisovatelů během pražského jara a přijal režimní výklad „krizového období“. O dva roky později vydal soubor Konfrontace, do něhož zařadil také odmítavé texty o reformně orientovaných komunistických autorech. Lidé, kterým dříve otevíral stránky Plamene, se nyní ocitali mimo oficiální kulturu nebo pod veřejnými útoky.
Hájek přesto zůstával pro nejtvrdší normalizátory člověkem s problematickou minulostí. Konzervativní funkcionáři mu připomínali liberálnější vedení Plamene i kontakty s autory, kteří později skončili v nemilosti. Jeho nové postoje jim však postačovaly k dalšímu politickému vzestupu. V roce 1971 se stal členem ideologické komise ÚV KSČ a poslancem České národní rady. Poslanecký mandát zastával do roku 1976.
Tvorba hrála v normalizační kultuře zvláštní roli. Na jejích stránkách vycházely útoky proti reformistům, zároveň zde dostali někteří zakázaní nebo odstrčení autoři možnost částečného návratu. Hájek stál například za zveřejněním sebekritických vyjádření Bohumila Hrabala a Jiřího Šotoly. Podobné texty umožnily spisovatelům znovu publikovat, cenu však představovalo veřejné přihlášení k pravidlům nastaveným režimem.
Právě snaha pomoci některým lidem nakonec přivedla Hájka do konfliktu s vlastní stranou. V polovině sedmdesátých let otiskl v Tvorbě povídku Exil, kterou napsal jeho syn Petr Hájek. Příběh zachycoval rodinu postiženou stranickými prověrkami a ukazoval jejich následky pro děti vyloučených komunistů. Text narušoval oficiální tvrzení, že čistky po roce 1969 představovaly spravedlivou a nutnou obranu socialismu.
V roce 1976 musel Jiří Hájek z vedení Tvorby odejít. Na určitou dobu se ocitl pod dohledem Státní bezpečnosti. Šlo o vnitřní disciplinární zásah proti člověku, který překročil hranici povolené kritiky. Hájek zůstal součástí oficiálního kulturního provozu a jeho profesní dráha pokračovala na akademické půdě.
V lednu 1977 podepsal Antichartu, režimem organizovanou odpověď na prohlášení Charty 77. Kampaň měla veřejně odsoudit občanskou iniciativu upozorňující na porušování lidských práv v Československu. Hájek se podpisem znovu přihlásil k politickému systému, který krátce předtím zasáhl i proti němu.
Ve stejném roce byl jmenován profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1978 získal titul kandidáta věd a v roce 1985 hodnost doktora věd. Od roku 1982 vedl Kabinet pro studium českého divadla při Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. V jeho čele zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1990.
Režim jeho věrnost oceňoval. Obdržel Řád práce, Řád Vítězného února a v květnu 1988 titul zasloužilého umělce. Když v říjnu 1994 zemřel, zůstával po něm rozporuplný obraz. Pomáhal mladým a dříve pronásledovaným autorům, současně celý život hájil právo komunistické moci rozhodovat o hranicích kultury. Přežil Sachsenhausen, podílel se na poválečném vítězství KSČ a po roce 1968 pomáhal upevnit normalizační pořádek.
P. S. Pokud vás podobné příběhy baví, můžete podpořit vznik dalších článků malým příspěvkem. Díky, že čtete.
Zdroje:
https://edicee.ucl.cas.cz/data/antologie/zdejin/3/mandler.pdf
https://edicee.ucl.cas.cz/data/antologie/zdejin/1/hajek.pdf
