Článek
Potřebujeme vědět, zda byla Bible opravdu psána v čase, o kterém pojednává, abychom měli jistotu, zdali se dá jejím pisatelům věřit i v jiných otázkách. Jestli si cucali reálie z prstu nebo ne je velmi zásadní pro zpětný pohled na tehdejší dobu a zhodnocení důvěryhodnosti zprávy, kterou nám Bible předává nejen v oblasti historie.
Řada dnešních beletristických i historických zdánlivě věrohodných spisovatelů domněle seriózně pojednávajících o historii si s fakty o době, o které pojednávají, hlavu neláme. Proto je nadmíru vhodné použít kritérium kulturního testu věrnosti právě na Bibli, která obsahuje názory a přístupy, kterým věří miliardy lidí a vycházejí z nich při směřování svých životů. Co když ale spoléhají na science fiction? Anebo mohou být v klidu, protože všechny indicie ukazují, že má Bible pravdu? Podívejme se, co o tématu víme.
Kulturní pravdivost Nového zákona
Sv. Lukáš podle mistra Theodorika, excelentního italského malíře ve službách Karla IV.
A. Rendle Short k tématu kulturní věrohodnosti knihy Skutky apoštolů napsané Lukášem vyjadřuje takto:
Bylo římským zvykem spravovat provincie rozsáhlé říše prostřednictvím místního správního systému, a to tak dlouho, dokud to bylo bezpečné. Proto měly úřady v různých územích různé názvy. Nikdo, kromě pozorného cestovatele nebo pilného badatele v záznamech, by pravděpodobně nemohl označit všechno to panstvo správným pojmenováním. Jedním z nejpronikavějších svědectví Lukášova citu pro historii je to, že se mu vždy podaří dosáhnout dokonalé přesnosti. V některých případech nám pouze doklady v podobě mince nebo nápisu poskytují nezbytné informace, abychom si mohli ověřit přesnost jeho záznamu; uznávaní římští historikové se neodvažují na tak obtížné pole. Lukáš například nazývá Heroda a Lysania tetrarchy; stejně tak činí Josephus. Herodes Agrippa, který zabil Jakuba mečem a uvrhl Petra do vězení, je nazýván králem; Josephus nám říká, jak se v Římě spřátelil s Gaiem Caesarem (Caligulou) a byl odměněn královským titulem, když se Caligula stal císařem. Místodržitel na Kypru, Sergius Paulus, je nazýván prokonsulem. Krátce předtím byl Kypr císařskou provincií a spravoval jej propraetor neboli legát, ale v Pavlově době, jak ukazují kyperské mince, byl v řečtině i v latině správný titul prokonsul. Řecký nápis nalezený v Soloi na severním pobřeží Kypru je datován ‚za prokonsulátu Paulova‘.
Očividně tyto reálie zapisoval někdo, kdo měl absolutně přesný přehled ve svém prostředí a zapisoval je z pohledu někoho, kdo na místě byl a prožil události, o kterých píše.
Představa, že by kdokoliv, aby autorizoval dění prvního křesťanství pečlivě procházel tehdejší archiválie, aby tak zpětně legitimizoval svoje fiktivní spisy pro další pokolení, je poměrně chimérické pojetí, které snad mohou v mysli pěstovat jen ti největší konspirátoři.
A. Rendle Short vyhodnocuje ještě mnoho dalších administrativních a kulturních detailů knihy Skutky apoštolů a dochází k nevyhnutelnému závěru:
Lukáš se ve svých zeměpisných údajích a cestovatelských zkušenostech vyjadřuje stejně vhodně, jako přesně.
Autenticita Pavlových spisů
Apoštol Pavel píše „Bibli“
Téměř o všech spisech, které Pavel „podepsal“ či se podobají jeho stylu psaní, nejsou žádné dohady, že by je psal někdo jiný než Saul z Tarsu, později známý jako Pavel.
Z informací, které ve svých spisech uvádí, vyplývá, že pracoval s reálnými fakty z pozice současníka dění, které komentoval. Když psal Filipanům, napomínal je, že si mají více vážit občanství v nebesích než římského občanství. Filipy byly vojenskou kolonií, která měla výsadu římské příslušnosti. Naopak v Efezu varoval křesťany, aby se dobře duchovně vybavili proti démonům. Bylo městem známým svými magickými a spiritistickými praktikami.
Když se zabývá teologickými odlišnostmi Židů a Řeků, je ve svém hodnocení naprosto přesný a je zřejmé, že měl důkladný náboženský a kulturní přehled.
Poctivost a přímost biblických pisatelů Starého i Nového zákona jako důkaz pravdivosti textu
Jedním z argumentů pro věrohodnost Bible může být naprostá přímost jejích pisatelů, především když vypovídají o sobě samých. Je známou skutečností, že se zpravidla autoři kronik či jiných historických spisů sami dmuli jako pávi a vytahovali se svými činy, pokud byli jejich přímými účastníky. Tak třeba Karel IV. napsal svůj vlastní životopis, který i podle některých dnešních čtenářů působí velmi svěže a čtivě, především se dokáží propojit s Karlovou nafoukaností a hrdostí na své úspěchy. Pokud jde o neúspěchy, v čem selhal se v jeho životopisu nedočtete.
Zatímco bibličtí pisatelé, z nichž někteří zastávali poměrně významné postavení vůdců národa, byli naopak neúprosně upřímní, pokud jde o jejich vlastní pochybení. Proč by něco takového dělali, pokud psali báchorky, které chtěli, aby jim uvěřily všechny následující generace? Dávalo by smysl se shazovat? Vždyť se podívejte na opravdové podvodníky a falzifikátory dějin, ti si naopak přisuzují všechno dokonalé a jsou naprostými vševědy a všeuměli. Ne tak bibličtí autoři.
Třeba vůdce Izraelitů Mojžíš otevřeně píše o svém vlastním selhání a o Božím rozsudku, který pro něj uzavřel cestu do Zaslíbené země. Pokud jde o popis izraelských králů, ti mohli narozdíl od králů středověkých i nynějších zapomenout na onen luxus, že by o nich byly psány ódy a byli by tak vylíčeni jako dokonalí panovníci.
Styl, jakým je Bible psána, se zcela liší od jakýchkoliv jiných historických spisů. V případě oslavovaného krále Davida jsou úplně otevřeně ukázány jeho hříchy, které mu zabránily ve výstavbě chrámu. U jeho syna, hypoteticky nejmoudřejšího člověka na tehdejším světě Šalamouna, je jasně ukázáno, že i když byl moudrý, nechal se poměrně hloupě odvést od Boha cizími ženami.
Minaret Jonášovy mešity v Ninive, i muslimové o Jonášově příběhu nepochybují
Prorok Jonáš o sobě píše, že byl neposlušen Božím příkazům a taky se dozvídáme, jak se ztrapnil při svém působení v Ninive. Izrael jako celek je biblickými spisy vylíčen v tak černých barvách, že se jeho posudek nedá srovnat s žádnou jinou kronikou jiného národa. Nebo byste snad našli třeba u Čechů nějaký vlastní historický spis, který je neustále plísní? Spíše se dočtete litanie oslavných textů na kdekoho. S výjimkou prvního českého prezidenta Masaryka, jenž si nakonec dovolil si ulevit a říci, co si o lidech potažmo českém národě myslí, že je hloupý. Své vyjádření s největší pravděpodobností ani nezamýšlel pro široké masy. Na veřejnost se jeho výrok dostal jen kvůli v podstatě úřední chybě, protože upozornění, že obálka s jeho slovy je určena spíše k utajení, bylo zapečetěno v první obálce, která se otevírala už před očima celého národa. A tak dnes Češi vědí, co si o nich i o ostatních tatíček Masaryk opravdu myslel. A je to taky dobře. Možná to nějak souvisí s tím, proč mají Češi k synům Izraele tak blízko.
Evangelia zcela neúprosně plísní samotné Ježíšovy apoštoly. Uvádí, že jeden z hlavních představitelů pozdější církve Krista zbaběle zradil. Apoštol Petr třikrát zapřel Krista. Tím to neskončilo, dále je o něm řečeno, že diskriminoval pohany v jednom antiochském sboru.
Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu. Nejprve jídal totiž společně s pohany; když však přišli někteří lidé z okolí Jakubova, začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky. A spolu s ním se takto pokrytecky chovali i ostatní Židé, takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš. Když jsem však viděl, že nejdou přímo za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali?
Harmonie biblických pisatelů je zázračná
Představte si knihu psanou déle než 1 600 let asi 40 pisateli a nepůsobí jako nekonzistentní salát či nekoherentní uměle pospojovaný spis. Naopak pro většinu lidí, kteří mají všech pět pohromadě, jednoznačně znamená jednu knihu, ne soubor nesourodých textů.
Myslím, že předchozí fakta, která jsou snadno ověřitelná, jasně svědčí o tom, že se Bible dá s plnou vážností brát jako věrohodná výpověď své doby a co víc, jako skvělý exkurz do budoucnosti, kterou se zabývá a v mnohých případech se její předpoklady splnily do poslední tečky.
Zdroje:
Bible, textová analýza.
A. Rendle Short. Modern Discovery and The Bible. 1949 Inter-Varsity Fellowship
