Do jaké církve patřil Jan Hus

Hus se svým přístupem pohyboval na pomezí mezi katolictvím, pravoslavím a protestanstvím. Dříve, než si ukážeme, jak se Hus ideologicky ocitnul v mezikonfesním prostoru, oslovme to nejpodstatnější. Jeho vlastní pocity.

Čím se Hus cítil býti? Ke komu se vztahoval? Bral ostatní katolické faráře jako své bratry nebo se od nich natolik lišil, že cítil nutné směřování jinam do nového duchovního prostoru?

Oblečme si roucho pokory, odložme arogantní okuláry katolické církve, odhoďme své předsudečné staré názory jako neužitečné harampádí do sběrného dvora a připravme se na jinou optiku vidění Mistra Jana Husa.

U Husa nám v zařazení do té správné sociální bubliny či kolonky v knihovnickém regálu, chcete-li, brání či někomu dokonce zavazí jeden psychologický faktor: jeho osobnost. Ačkoliv mu dozajista nechybělo charisma kazatele a přirozené schopnosti vůdce, jednu věc zoufale postrádal: schopnost zaujmout jednoznačně čitelný postoj.

Projevilo se to v jeho spisech třeba O církvi, kde vypráví o svém kontroverzním vztahu ke kacířům. Ale život přeci není černobílý! Hus nejspíš opatrně našlapoval, když šlo o sociální a teologické otázky, a neustále přepočítával cestu, kudy se hodlá vydat. Proto jeho krystalické zařazení do katolické církve jen proto, že byl jejím knězem, je poněkud černobílé a bagatelizuje jeho vlastní náboženskou a kulturní angažovanost. Hus byl jednoduše řečeno víc než katolík. Ale co to znamená?

Hus byl nadšený učením Jana Viklefa avšak ne tak, jak byste si představovali. Nestal se jeho epigonem. Například při vystoupení na pražské univerzitě, kdy při disputaci dominikán Jan Falkenberg ostře kritizoval papeže Řehoře a dokonce požadoval nebývalou věc: jeho odstoupení, se Hus při následném „kárném“ shromáždění jasně vyjádřil, že v této věci zaujímá neutrální stanovisko, i když mu byl přisuzován opak.

Do jeho hodnocení se zaplétá ještě jeho univerzitní funkce rektora pražské univerzity. Bylo mu vyčítáno vyučujícími: „Ty jsi Němce vyhnal a Pražany zbavil obživy.“ A pak, že lidé tehdy neřešili národnostní rozdíly podle bláhové představy historiků, kteří šíří ten blaf, že představa o národnosti vznikla až v 19. století.

Zde vidíme, že na Husovi se také podepsala atmosféra české společnosti věčně plné neustálých rozporů a vnitřních zápasů o to, kam a na jakou stranu se přidat. Tímto jej dozajista obtěžovali jeho univerzitní kolegové a vůbec velká část jeho okolí. Hus to narozdíl od ostatních nebral jako národní a univerzitní hru, ale jako vážnou věc.

27. července 1410 zahájil Hus na půdě univerzity obranu Viklefova traktátu O Trojici. Hned na začátku tak trochu prorocky připomněl, že žádný pravý Čech dosud nebyl odsouzen za kacířství a že naopak hodlá bránit křesťanskost národa. Ještě plamenněji však bránil Viklefa Mistr Jakoubek ze Stříbra. Knihy byly ubráněny, tedy až na dvě třetiny knih jiných autorů, které neměl kdo hájit, a našly tak svůj osud v plamenech „pekelných“.

Dobová píseň, která vyzývala k návštěvě Betlémské kaple, kde kázal Jan Hus, obsahuje tento apel:

Co tedy Hus kázal? V kázání o Petrovi a klíčích, které dostal od Krista, uvádí, že základem - tou skálou, není Petr, ale samotný Kristus. Jeho interpretace řeckého textu je dokonalá a některé církve ji přejaly, dokonce i ty na okraji současného mainstreamu jako Svědkové Jehovovi. Nicméně na základě této argumentace je veškerá církevní hierarchie nahraná, posloupnost papežů se tím anuluje, pokud nestojí jejich chování a interpretace na samotném Kristu. Ostatně Petr byl zrádce, Ježíše zapřel, tak by bylo dost divné, kdyby mu Ježíš svěřil svou církev i tak, když předem věděl, co udělá a co je zač.

Určitou roli zahraniční zátěže zahrál i Richard Wyche, žák Viklefa. Ten byl rozradostněn, že křesťanům jako je Hus hrozí v Čechách pronásledování. Hus na základě jeho nadšených dopisů tak trochu začal inklinovat k tomu, že by za své učení mohl položil i život. Angličan Wyche tedy zmátl jeho kompas spolu s ostatními Angličany, kteří se však ve své vlastní zemi netěšili takovému negativnímu zájmu ze strany církevních úřadů jako Hus.

Právě přes Viklefovy spisy došlo k přímým Husovým obviněním z kacířství. Přitom samotný Hus měl vlastní ideologickou základnu.

Pojďme se však ještě podívat na jeden poměrně závažný rys Husovy osobnosti, který mohl vést k jeho pozdějšímu odsouzení. Byl to „zločin nejvyšší“, a to z pohledu lidí, kteří nemají smyslu pro humor. Hus se rád smál a uměl dobře vtipkovat. Jest to daleko od jeho smrtelně vážného Šalounova pomníku na Staroměstském náměstí.

Svého krajana Křišťana z Prachatic uvedl v univerzitní disputaci takto:

Nejen vtip může člověk vyčíst z jeho řádků, ale také jednu podstatnou věc, která se mu posléze mezi lidmi, jako byli kostničtí kardinálové, stala osudnou. Hus měl obrazotvornost. Tak mohl říct, že lidé bloudí v pekle či v nebi. V jeho době lidé tyto pojmy chápali převážně doslova a hned v jeho úvodu by nedůvtipný člověk mohl v jeho slovech najít herezi. Zde se dostáváme k otázce, dal by se Hus považovat za protestanta tělem i duší? Soudě podle jednostranného obraziva protestantských teologů a strohé výbavy protestantských kostelů bychom stěží mohli střed Husovy myšlenkové orientace s jeho afinitou k mystickému obraznému uvažování postavit výlučně do protestantského kontextu. Ale věc je ještě, jak to obvykle bývá, složitější.

Víme, že protestanství se datuje podle některých historiků až s počátkem 16. století, a to s Martinem Lutherem. Ale pozor, tento názor rozšířili němečtí historici a teologové, protože potřebovali být prominentními v Evropě, neřkuli na celém světě. Kdo říká, že tomu nebylo jinak? Jak jsem již uvedl ve svém článku o Valdenských, počátky protestantství jsou daleko dřívější a dá se rovnou počítat s jeho vznikem již o staletí dříve. Co chybělo, byli pouze historikové ochotní v mezinárodním kulturním diskurzu hájit dostatečně důrazně prvenství svých lidí. Stejně jako Němci tvrdí, že prvním protestantem byl Luther, můžeme my směle tvrdit, že prvním protestantem byl Jan Hus. Ostatně protestantská Husova církev existuje, nepodstatno kdy vznikla, tak jaképak copak. V zásadě se v tomto směru nemáme o čem bavit, věc je jasná, přestože to samozřejmě němečtí historikové nikdy nebudou chtít uznat, aby nepřišli o své prvenství. S tím ale počítáme a narozdíl od Jana Husa, poučeni historií, se s  nimi o tom nebudeme ochotni přít, protože víme své a to nám bohatě stačí. Hus byl tedy protestant, ovšem s malou významnou poznámkou, že stejně, jako tomu bylo v jeho případě u katolictví, musíme konstatovat, že Hus byl ještě k tomu navrch víc než jen protestant.

Martin Luther přiznával, že se Hus stal jeho vzorem. Luther byl takový německý Husův učedník. Stejně jako Hus byl i on katolickým křesťanem, dokonce mnichem. Učinil však něco nebývalého a nestoudného, vzal si mnišku za manželku. Hus naopak neučinil nic, co by jej z církve automaticky vydělilo. Husa se matka církev sama zbavila a vyvrhla jej jako zvratek podivným satanským rituálem, nemůžeme jej tedy od té chvíle považovat za katolíka.

Protestanté se odvolávají na zásadu Sola scriptura. Tedy jen Písmo. V tomto ohledu Hus jednoznačně splňoval protestantská kritéria. A ještě je třeba říci, že když byl předvolán k soudu pražského arcibiskupa, a to opakovaně, vždy vyšla najevo jeho nevina. Nicméně, když se dovolával své obhajoby u papežské stolice, vždy byl odmítnut. Proč? Nezbývalo mu nic jiného než jít do Kostnice.

Historici jako Petr Čornej tvrdí, že Hus nebyl žádným ojedinělým úkazem, že bylo i mnoho jiných reformátorů českého původu v jeho době. To není tak úplně přesné. Husův předchůdce Milíč z Kroměříže se po svých plamenných prohlášeních o Karlovi IV. jakožto o Antikristovi schoulil do náruče katolické církve v Avignonu. Několik českých teologů opravdu táhlo za jeden provaz, nakonec to odnesl i Jeroným Pražský, ale Hus byl ve svém přístupu natolik komplexní a výjimečný, že nesnese srovnání s těmi ostatními. Ostatně Němec Luther šel vždy po tom nejvýživnějším soustu a tím byl pro něj Hus, nikoliv ostatní Češi.

Jan Hus chtěl změnu, nikoliv však směřující k protestantství, ale naopak k vnitřní obrodě církve, a když zjistil, že k žádné nedojde, obrátil se k duchovním pramenům, které míří spíše na Východ než na Západ. A právě proto byl pro katolickou církev a vlastně celý Západ tak nebezpečný. Upozornil totiž na výraznou pohanskou složku západní církve.

Proč myslíte, že církev neupálila v Anglii katolíka Viklefa, i když zde měla dvě třetiny pozemkových držav? Ten strach z Husa přesahoval jeho samotného, byl to pověrečný strach z velké konkurence východní církve, který vedl kardinály k osudnému a zároveň ostudnému rozhodnutí jej zákeřně zabít. A především strach z toho, že vyjde najevo, že oni slovutní římští křesťané nejsou zas tak úplně křesťany, jak se tváří.

Východní křesťané se Jana Husa nakonec ujali jako sirotka a učinili jej svým svatým mučedníkem. Jana Husa můžeme tedy legitimně titulovat jako svatého.

Jan Hus se nehlásil jen k češství, ale i ke Slovanům. Vyplývá to z četných zmínek v jeho díle, za všechny můžeme zmínit takzvaný kolofón, tedy závěrečný přípisek k poslednímu traktátu O univerzáliích.

Česky zní takto:

Svatý Jeroným byl jeden ze čtyř církevních otců a také překladatel Bible do Vulgáty. Hus jej považoval za geniálního Slovana právě pro jeho istrijský původ.

Hus usiloval o obnovení církevního kázání a liturgie v češtině. Nezpochybňoval církevní dogmata. Pokud jde o jeho podporu Viklefova učení, bylo tomu trochu jinak než se prezentuje. Viklef tvrdil, že královská moc by měla být na papežské autoritě nezávislá. Jan Hus jej chtěl pouze využít k tlaku na Václava IV., aby se on sám vzchopil a začal podporovat české prostředí. Viklef se pro něj stal pákou, nikoliv Písmem svatým. Nicméně, vsadil na špatnou kartu, Václav IV. byl slaboch a nebyl vhodný pro takovou spolupráci.

V podstatě se jedná o podobný koncept, jaký panoval v pravoslavné církvi, o jisté míře nezávislosti světské a církevní moci a zároveň o jejich těsné spolupráci. Ve středověké východní církvi to byl právě panovník, který sám církvi předsedal!

Základní principy, které hájil Hus, se obecně shodovaly s východní pravoslavnou tradicí. Bohoslužby v rodném jazyce a přijímání podobojí.

Máme písemné zmínky o tom, kdy se jeho následovníci , husité, odvolávali na tradici východní církve. Mikuláš z Tábora popisuje řeckou církev těmito slovy: je bezprostřední dcerou a učednicí apoštolů a učitelkou římské církve.

Někteří historici jako Josef Perwolf proto spekulovali o tom, že by se tehdy mohli husité spojit s pravoslavnou církví, o čemž svědčí jejich duchovní konverzace s Bulhary. Nicméně poprava Jana Husa a pád balkánských národů pod osmanskou nadvládu tomuto spojení zabránily. Naopak vznikla německá, francouzská a švýcarská reformace. Tím byli Češi odříznuti od zdrojů z Východu a donuceni k tomu si vybrat: buď zůstat katolíky nebo se stát protestanty německého střihu.

Když tedy řešíme otázku, do jaké církve Hus patřil, musíme jít nad rámec nominálního bádání. Jistě, formálně příslušel ke katolické církvi, jak by také mohl býti jinde, když oficiálně zde žádné jiné možnosti nebyly. Ta ho ale vyvrhla. Je zřejmé, že to byl právě Hus, který dodal Lutherovi ideologickou munici, kterou on vystřílel na brány katolických kostelů a probojoval se tak do jiné duchovní dimenze: protestantství. Pokud máme hodnotit vnitřní svět Jana Husa, rozhodně mu musíme přiznat afinitu k pravoslavné obrazotvornosti a také umírněnost a střídmost katolického světce.

Žádná ze zmíněných církví či druhů vyznání si tedy Jana Husa nemůže přivlastnit, už jen vzhledem k jeho svobodnému a tolerantnímu duchu.

Zdroje:

František Šmahel. Jan Hus. 2013. Argo.

Jiří Kejř. Jan Hus známý i neznámý. 2015. Karolinum.

Ladislav Dvořák. Josef Perwolf. 1972. Melantrich.