Důkazů pro existenci Boha není moc, ale jsou přesvědčivé

Na kolbišti argumentů pro neexistenci Boha se střetávají ateisté, agnostici, vlažní věřící a zapálení křesťané. Ateista skálopevně tvrdí, že Bůh nikdy nebyl, není a nebude. Když Jurij Gagarin vstoupil na oběžnou dráhu, soudruzi ze Sovětského svazu si, když se vrátil na Zem, oddechli, že tam kupodivu žádného Boha nenašel.

Další postoj, který se moc neliší od toho ateistického, je agnostismus. Agnostik prohlašuje, že mu je jedno, jestli Bůh je nebo není. Každopádně si je jistý, že pokud je, rozhodně se o lidi nestará. Vlažný věřící je něco jako ateista, který se ve chvíli, když mu teče do bot, obrací k Pánu Bohu, zatímco horliví křesťané všude, kam přijdou, tam pánbíčkují. Jednomu z toho rozporuplného spektra názorů na existenci Boha jde hlava kolem. Jak to tedy je, existuje Bůh, nebo ne? A pokud ano, jsou mu opravdu lidé šumák, jak tvrdí agnostici?

V 19. století se otřásla víra mnohých v biblické křesťanství následkem takzvané vyšší kritiky. Tehdejší badatelé, především z okruhu univerzit, se zaměřili na zkoumání pravosti biblických textů v souvislosti s historií a vůbec relevancí pro tehdejší společnost. Z povrchního dojmu se z tehdejších učených závěrů dalo usoudit, že má Bible a Bůh své nejlepší časy už za sebou. Vědci napadli úplně všechno od Adama a Evy až po existenci Ježíše Krista. A Bůh? Ten už jen byl takovou dodatečnou obětí.

Jenomže později se začala rozvíjet archeologie a zjistilo se, že řada událostí, o kterých Bible hovoří, se opravdu stala. S rozvojem Darwinovy teorie se zdálo, že vědci Bohu konečně zakroutili krkem. Mnozí plesali. Třeba takový Friedrich Nietzsche si však začal dělat starosti, co bude, když jsme Boha zabili? Nakonec se nemusel strachovat tak dlouho, brzy poté zemřel na poměrně banální horečku. S rozvojem vědy ve 20. století se nakonec nepodařilo koncept Boha vyvrátit. Naopak vědci museli dojít k závěru, že matematicky je pravděpodobnost života náhodou téměř vyloučena.

Teď se tedy podívejme na to, co mají jednotlivá náboženství a kultury společného v jejich pojetí Boha.

Bylo by s podivem, kdyby něco jako Bůh neexistovalo. Proč? Protože je poměrně divné, že neexistuje žádná kultura na světě, o které by antropologové či historici mohli zodpovědně prohlásit, že byla ateistická. Vnitřní potřeba Boha je očividně otištěna v lidské duši. Co nebo kdo je ten Bůh, se pochopitelně liší v jednotlivých kulturách.

Tak třeba v buddhismu existovala snaha navázat na staré hinduistické kulty, které z Boha chtěly udělat pouhý mechanismus. Takzvaná džinistická filozofie měla za účel lidi zpravit o tom, že jejich hříchy se někde v jakémsi virtuálním prostoru načítají a vrší, a na základě nich buď přejdou do vyšší dimenze, anebo zůstanou v té útrpné současné. Buddha původně pasoval sám sebe na pouhého průvodce ostatních. Nicméně později byl svými následovníky zcela zbožštěn. Aby toho nebylo málo, dnes máme takových buddhů na desítky.

Co se týče křesťanství, jemu také nestačilo spokojit se s jedním Bohem. V rámci Svaté Trojice má dokonce k dispozici tři. To takzvaní tengristé, což je šamanské náboženství původních Mongolů, se kterým přišel Čingischán do Evropy, se o individuálního Boha nestarají. Pro ně je Bůh spojen s vládcem nebes či s nebesy jako takovými. Ve starověké Číně byste těžko hledali nějaký chrám podobný těm katolickým. O osudu Číňanů nerozhodoval Bůh, ale vůle nebes. Jak si ta nebesa přestavit, je poměrně obtížné, možná daleko složitější než samotného Boha.

Co mají všechny kultury světa společné, je jakási základní představa o síle, která lidi přesahuje a která do určité míry určuje běh světa. Podívejme se nyní na zásadní argument proti existenci Boha.

Na jedné straně spektra jsou zarytí ateisté, kteří nemohou akceptovat existenci Boha z jakéhokoli důvodu. Na straně druhé jsou lidé, kteří by rádi věřili, že nějaký Bůh je, ale brání jim v tom špatný stav světa. Ve světě, kde je již po tisíciletí nadržováno různým mordýřům, lapkům a sociálním parazitům, se dá těžko hovořit o funkčním mechanismu, který byl uveden v chod inteligentním Bohem. Věřící namítají, že každý člověk má svobodnou vůli a Bůh lidem dal prostor si vládnout sami bez něj.

Katolíci jsou přesvědčeni, že Adam s Evou zničili budoucnost lidstva na základě své jediné samostatné volby a tím vytvořili dědičný hřích, který straší katolíky dodnes. Jiní křesťané, třeba pravoslavní, jsou v tomto ohledu poněkud benevolentnější. Tvrdí, že Adam a Eva stále představují jakýsi dokonalý vzor rajského spojení. Stejně tak muslimové učí, že Adam byl prorok, a nikoli renegát, který zničil budoucnost lidstva.

Co se tedy stalo tak strašného, že se v tomto světě nedá pro normálního člověka slušně žít? Právě neschopnost odpovědět na tuto otázku se stává základním argumentem proti existenci nějaké inteligentní bytosti, která uvedla tento svět v chod.

Pak zde jsou lidé, kteří přímo tvrdí, že s Bohem mají osobní vztah. Pro to, abyste s někým měli osobní vztah, musí pochopitelně existovat, pokud nechcete být za blázny. Z pohledu nevěřících takový člověk opravdu neexistuje a z pohledu věřících si nevěřící počínají jako rodinka z Havlíčkova příběhu Neviditelný a pouze předstírají, že Boha, který je denně přítomen v jejich životě, nevidí, a proto neexistuje. Věřící dále argumentují tím, že komplikovaný svět kolem nás je sám o sobě důkazem vysoké inteligence jeho tvůrce.

Jak tomu tedy je? Kdo má pravdu? Ví Bůh…

Zdroje:

Susan Meredith. Encyclopedia of World Religions. 2015. Usborne Publishing.

Nip Ripken. The Insanity of God: A True Story of Faith Resurrected. 2016. ‎ B&H Books.