Jak došlo k rozdělení lidí na elity a na plebejce

Tak třeba za starověkého Řecka patřili mezi elity ti, kteří volili své představitele v demokratickém státě. Nejednalo se samozřejmě o obyčejné lidi. Většina členů společnosti volit nemohla, poněvadž nebyla ve svobodném stavu, jako otroci, nebyla považována za schopné volit, jako byly ženy, nebo nebyla dostatečně majetná, aby jí bylo volit umožněno. Tento argument mimochodem existuje dodnes a praktikuje se v některých státech USA, kdy nemají možnost volit ti, kteří ze svého příjmu nedosáhnou na placení daní.

Na konci 18. století se dotvořil pojem elita, který měl absolutně jiný než původní význam. Vyznění, že se jedná o ty lepší z části lidstva, se absolutně zmarnilo v krvi Velké francouzské revoluce. Francouzi začali označovat za elitu příslušníky třetího stavu, tedy obyčejné lidi, nikoli jako snahu o vytvoření nového významu tohoto pojmu, ale jako kontrast vůči šlechtě a duchovenstvu. Bohužel ale k významovému posunu někde v pocitové podlince došlo, což souvisí s tím, proč je kolem pojmu elita dnes tolik nejednoznačností a zmatků. Zdá se, že tento nově přeznačkovaný pojem vyvezli francouzští revolucionáři do celého světa a uchytil se i v Česku. Česko má s Francií společného více, než se zdá, třeba ideologické ukotvení svého státu či mentální zvyky svých obyvatel, ale o tom možná někdy jindy.

Vraťme se k tématu elit, jak vypadaly ve středověku?

Mezi elitu se mohly počítat příslušníci zemské správy, tedy vyšší šlechta, poté rytíři, bohatí měšťané, hierarchie duchovenstva, nikoliv však poddaní, kteří na tom byli v hodnocení nejhůře. Představa, že všichni duchovní byli bohatými preláty, je zcestná. Mnozí kněží dřeli bídu s nouzí a jejich příjmy byly minimální. Potýkali se tak se společenskými nešvary, kdy si třeba jejich feudální páni navolili do správy kostelů ty lidi, které potřebovali, a nemuseli být zrovna vzor všech cností.

Spor o takzvanou investituru, volbu vyššího duchovenstva, provázel značnou část středověku. Mohou je jmenovat pouze církevní mocnáři, nebo také feudálové? Nakonec došlo ke kompromisu a o posvěcení nových vyšších členů kléru se oba správní celky podělily.

Jakou měl středověký člověk šanci dostat se mezi elitu? Mohl se stát vojákem a vybojovat si ostruhy ve válkách a být pasován na rytíře. Nebo vstoupit do mnišského řádu či jít studovat na kněze. Předpokladem bylo, že buď na to bude mít jeho rodina peníze, nebo si najde sponzora, ale jak jsme viděli, u církve mohl člověk udělat kariéru nebo taky nemusel a nakonec skončil chudý jako kostelní myš. Odtud ostatně pochází toto rčení, vesničtí faráři měli zpravidla hluboko do kapsy.

Za vzácných okolností se mohl člověk narodit do nějaké šlechtické rodiny, ještě lépe do královského rodu. Ryze „čeští“ králové byli svého času jen Přemyslovci. A to ještě s několika přesahy do Polska, Uherska a Německa. Vždy mě lehce pobaví neutuchající námitky čtenářů, že byla doba, kdy se národnost neřešila. Povídali, že mu hráli. Středověký člověk dobře věděl, kdo je kdo a jeho preference národnostní sice mohly být navenek skryté, ale intuitivně byly jasné. Když vymřeli Přemyslovci, nenašli mezi svými Češi žádné jiné členy královských rodů, protože byl královský jen jeden.

Rožmberci se do vedení země necpali, spokojili se s pozicí druhého ve státě, i když co do intrik a machinací byli těmi prvními v království. A tak se Češi museli smířit s cizí elitou, Lucemburky. Už v té době se na český trůn hnali jako o závod Habsburkové, ale ti si museli ještě nějakou chvíli počkat.

Když se na český trůn epizodně dostal Jiřík z Poděbrad a z Kunštátu, způsobilo to mezi královskými rody z ciziny doslova pozdvižení. Že by si ti Češi měli vládnout sami? To snad ne! Rozjely proto proti němu velkou pomlouvačnou kampaň, a to se týkalo bohužel i hlasů zevnitř, například chronicky známí pomlouvači Rožmberkové si také přihřáli svou polívčičku. Výsledkem byla vláda krále, který dokázal rozvířit evropské vody, ale na český rybník něco takového bylo moc hogo fogo. Proto po něm museli krátce přijít Poláci a hned za nimi následovali Habsburkové, kteří byli na stojatou vodu zvyklí. Od té doby se moc v Čechách nezměnilo kromě toho, že Habsburkové zmizeli z veřejného života. Pojetí elit je takové zkostnatělé a zsinalé, asi jako mnoho českých hradů a zámků, které ještě čekají na dotace z Evropské unie, aby vůbec dostaly nový nátěr.

Renesanční elity se odlišovaly i vnějšími znaky, jako bylo oblečení. Není tedy divu, že zvyk vymezit se nošením značkového hávu zůstal pro lidi, kteří se chtějí cítit jako lepší než ti ostatní, primárním. Obecný lid rozrušil bývalý český premiér tím, že nosil na mítincích mezi „chudými“ bundu za desetitisíce. Možná tím kopíroval trend ruského prezidenta, který zhruba ve stejném období vystoupil před ruský lid v italské bundě za 60 tisíc Kč.

V renesanci bylo dokonce zapovězeno, aby obecný lid, i kdyby na to někde schrastil peníze, nosil oblečení, kterým se honosili rytíři. Třeba pero v klobouku.

K tomu lze jako malou tematickou odbočku dodat, že Němci i dnes ve svém leckdy poněkud prostoduchém přístupu ke společenským jevům rozlišují mezi „lepšími“ výše postavenými lidmi a těmi takzvaně „horšími“ níže postavenými podle typu automobilu, ve kterém daný člověk sedí. Samotní si nejednou dovolí pořídit jen takové auto, které je doslova „vhodné“ pro jejich pracovní pozici a postavení, a doslýchá se, že nechápou, jak si může v Česku pořídit nadupané auto obyčejný řemeslník a naopak ředitel podniku jezdit v malém žihadle. Stejně tak přidělují německé společnosti manažerům značky auta podle jejich domnělého vlivu a postavení. A tak může dojít k tomu, že nižší manažer může mít auto s lepší výbavou než manažer na vyšší pozici, ačkoliv jeho automobil nebude nést tu „správnou“ značku, která do svého okolí křičí „já jsem ten nahoře“. U Němců, a nejen u nich, je totiž známá věc, že neumí či přímo odmítají posuzovat lidi podle jejich vnitřního obsahu, ale řídí se jen podle vnějších znaků, které mohou být snadno fabrikovány. Takto si výrazně zjednodušují život na úkor všech, kteří nemají zájem starat se v první řadě o vnější znaky prestiže a moci, protože mají na práci něco mnohem důležitějšího, složitějšího a mnohdy také hodnotnějšího.

Vraťme se ale zpět k renesanci. Zajímavé je, že mezi nejnižší vrstvy společnosti tehdy patřili herci a komedianti, právě ti, kteří jsou dnes řazeni na nejvyšší příčky hodnocení co do síly jejich prezentace a názoru. Ovšem jejich reálný vliv na společnost je nejspíš velmi přeceňovaný a jakýsi odpor k hodnotě jejich vyjádření přetrval z doby pozdního středověku i rané renesance. Jinými slovy, jak známe z praxe, pokud začne nějaký známý herec propagovat například svůj politický názor, svému favoritovi spíše uškodí a vzbudí proti němu odpor, než by mu udělal dobrou reklamu, natož aby aktivoval jeho voliče.

Z filmů z tohoto období je zřetelně vidět, koho tehdy Češi případně Němci viděli jako své elity. Tak především statkáře, samozřejmě šlechtice, i když tam došlo za první republiky k odebrání jejich titulárních výsad, ale pořád to byl pan hrabě, i když ne oficiálně. Z renesance se přeneslo pojetí vzdělance, takže se staly elitami učitel, pana faráře a pana doktora samozřejmě nevyjímaje. Pak došlo, vzhledem ke vzrůstajícímu zaměření společnosti na materialismus, na zbohatlíky, kteří se různým pochybným způsobem dostali k majetku. Jejich řady dnes tvoří velkou část současností vnímaných elit, včetně zbohatlých herců a jiných umělců či sportovců, bohužel skutečná povaha, erudice, způsob nabytí majetku či charakterové vlastnosti takových elit se vůbec neřeší.

Paradoxně za totality byl vzhledem k represivnímu systému zřetelný tlak na rozlišení mezi zrnem a plevy a řada lidí se jasně profilovala jako odpůrci režimu, k tomu však bylo pro ně nutné čerpat z duchovních, nikoli hmotných zdrojů podpory. Duchovnost za totalitního režimu byla autentičtější než dnes, kdy si může na duchovního hrát kdokoli, komu to lidé uvěří a kdo si za takové promo zaplatí, a to, pokud nepřekročí zákon v jiné oblasti, bez rizika jakéhokoli stíhání ze strany režimu. A proto se jako duchovní lidé profilují i ti, kteří by v problematičtějším prostředí na takovou pozici neměli ani ve snu.

Nacistická ideologie jasně definovala, kdo patří mezi elitu a kdo mezi plebs. Její kritérium však nepocházelo z Německa, ale z Francie. Dva myslitelé Gobineau a Chamberlain definovali již daleko dříve, kdo je tu v jejich pojetí panská rasa. A tak nejvýše stáli Germáni a nejníže východobaltské rasy, mezi které se nakonec počítali i Slované. Paradoxně, když byly tyto zrůdné myšlenky dovedeny do praxe, došlo k tomu, že jedinec bez ohledu na jeho řazení do rasy, pozbyl jakoukoliv cenu. Nejvyšší „rasou“ zůstal národ, jehož ideologie nakonec pohltila sama sebe, zato dobré bydlo a pořádný kus žvance jako ideál zůstaly, a o ně šlo nacismu od začátku nejvíc, nikoli o ušlechtilé ideály. Důkazem je to, že do deseti let od válečného zpustošení Německa dosáhla německá ekonomika stejných parametrů jako ta britská. Zkrátka si to nacistické běsnění mohli Němci odpustit, kdyby si byli narovinu přiznali, o co jim od začátku vždy šlo a jde dodnes. O barák, dopravní prostředek, pivo a klobásy.

Totéž platí i pro ostatní národy, vždy jde o to si přiznat, o co komu jde, protože války obyčejně jen zastírají pravý motiv, za jehož nízkost se daná strana oprávněně stydí, a elitní maska zhusta skrývá pouze jen nízkého hmotaře zaměřeného na těžení zdrojů, kterému v životě rozhodně nejde o žádné duchovní hodnoty ani o zkrášlení svého prostředí, naopak tyto hodnoty ze svého okolí často jen vykrádá, jak je vidět na příkladu leckterých investorských projektů, které se honosí velkými ideály, jde v nich ale zjevně pouze o vytěžení duchovních a estetických hodnot míst nebo myšlenek, které jsou tím spotřebovávány a ničeny.

Elitami se paradoxně stali také různí statkáři, kteří dostali možnost šéfovat jednotlivá družstva, minimálně v druhé fázi kolektivizace. Půda formálně zůstala ve vlastnictví těch, kteří spolu vytvořili družstvo. Výjimku tvořili zatvrzelí diverzanti, kterým stát půdu sprostě vzal. Vytvořily se nové elity z hlavních představitelů strany. Lidé jako Jakeš, Štrougal, Bilak byli společensky vše jiné jen ne obyčejní lidé s normálními možnostmi uplatnění. Fakticky by se ale, nebýt komunismu, nikdy jinak neuplatnili. Masa pod nimi i z toho důvodu činorodě podnikala v rámci zvráceného hesla „kdo nekrade, okrádá svou rodinu“ a tak si řada komunistických přisluhovačů přišla k poměrně velkému majetku, domům a chatám, které si postavili mnohdy svépomocí, avšak ze společného socialistického majetku.

Když přišlo na lámání chleba při rozpadu komunistického režimu, stáli ti, kteří byli s tehdejším režimem v rozporu, obvykle uprostřed nově nalezených svobod s jednou kapsou prázdnou a s druhou vysypanou. A s některými z nich se to táhne až dodnes. Existují naopak takoví, kteří by se nikdy nestali podnikateli ani premiéry, kdyby jejich rodina neměla nastřádány pohádkové majetky už v momentě sametové revoluce. Jinými slovy, transfer komunistických elit do dnešní doby je neoddiskutovatelný.

Když Václav Klaus spoluzaložil ODS, tato strana se prezentovala jako hlásná trouba nových elit. Byly však nové? Byly to vůbec elity? Naopak. Do strany vstoupila řada bývalých komunistických aparátčíků a také zbohatlíků z dob minulých včetně veksláků. Nechvalné dědictví nelegitimních komunistických elit bylo tak převedeno dále a žije v dnešní společnosti dodnes. Pojem elita tak díky tomuto působení přešla na doslova morálně erodovanou skupinu lidí, někdy až zločineckou. Komunistická ideologie byla naštěstí nedávno, pozdě, ale přece, označena za ideologii zločinnou, stojící mimo zákon.

V současné společnosti se mezi elity derou ti, kteří nemají ani schopnost rozhodovat o vlastním životě, natož o životě druhých. Patří mezi ně influenceři, placení firmami. V podstatě jsou sami hotovým produktem firem, které si je za tímto účelem kupují , aby splynuli s jejich nezřídka nekvalitními produkty a šmuky. Patří mezi ně takzvaní profesionální politici, kteří svůj život zpravidla prosedí v poslanecké sněmově nevěda, kolik stojí chleba či jak si koupit lístek na metro. Pak jsou tu lidé, kteří se „stávají“ elitami pouze na základě rozhodnutí politických pseudoelit. Třeba jakýsi představitel přední české bankovní instituce, který na mě spíše působí jako youtuber než jako seriózní státní úředník, dojel na to, že veřejně zpropagoval tuto instituci jako marnivou modelku, která je nucena utrácet i za jeho dovolenou. Lze takto pokračovat ad infinitum, ale je třeba se dobrat k užitečnému závěru pro současnou společnost, elity, plebejce a lid obecně:

Dnešní předstírané elity připomínají pozlátko, za které někdo platí tolik, jako by si pořizoval zlaté tele, ale v reálném světě v konkurenci vědomostí a nekompromisního testu ryzosti zkušeností, v dlouhém i krátkém horizontu, ti, kteří podporují růst falešných elit, ztrácejí. Duši, rozum a nakonec i svou budoucnost. Je na vás, zda je budete následovat.

Zdroje:

Jacques Le Goff. Encyklopedie středověku. 2024. Vyšehrad.

Jacques Le Goff. Za jiný středověk. 2005. Argo.

Kurt Raaflaub. Origins of Democracy in Ancient Greece. 2008. University of California Press.

Edmund Burke. Reflections on the Revolution in France. 1982. Penguin.

Irena Tatíčková. Nezapomeň: Příběhy Paměti národa. 2023. Kniha Zlín.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-guverner-cnb-vzal-pritelkyni-do-usa-statisice-za-letenky-doplatil-az-zpetne-289512