Článek
Jak se říká, když se někomu daří až moc dobře, zpravidla se začne dmout pýchou. A jak víme, pýcha předchází pád.
Příčiny reformace církve z pohledu vnějšího pozorovatele
Skutečnou tragédií středověké církve je to, že nešla s dobou. Zdaleka nebyla pokroková, zdaleka neposkytovala duchovní vedení, ale byla zpátečnická a úpadková, zkažená ve všech svých údech.
Jak došlo k tomu, že si římskokatolická církev vysloužila takové chabé hodnocení? Ve škole bychom dokonce řekli: za pět.
Ekonomická situace pozdně středověké církve
Problém spočíval v tom, že se římská církev stala takovým korporátem bez ladu a skladu. Celou Evropu pokrývaly farnosti, kláštery a konventy. Církev byla největším pozemkovým vlastníkem na světě. Zahrnovalo to: polovinu půdy ve Francii a Německu a dvě pětiny ve Švédsku a Anglii na sklonku 15. století.
Jenomže někdo se tady pořádně napapal a stal se otesánkem, který si nakonec začal kousat vlastní prsty, po tom, co už snědl celou rodinu i s navijákem:
Nádhera Říma koncem 14. a počátkem 15. století nesmírně vzrostla a jeho politická důležitost dočasně vzkvétala.
Will Durant pokračuje, jak k takové slávě Řím dospěl:
Od každého, kdo byl jmenován do nějakého církevního úřadu, se žádalo, aby papežské kurii — papežským správním kancelářím — odevzdal polovinu příjmu ze svého úřadu za první rok („annáty“) a potom ročně desetinu neboli desátek. Nový arcibiskup musel zaplatit papeži značnou částku za pallium — stuhu z bílé vlny, jež sloužila jako potvrzení a odznak jeho autority. Při úmrtí kteréhokoli kardinála, arcibiskupa, biskupa nebo opata se jeho osobní majetek vracel papežskému úřadu. Za každý rozsudek nebo askavost kurie se očekával uznalý dar a rozsudek se někdy řídil podle daru.
Papež se v nadsázce stal takovým předobrazem italských mafiánských kmotrů. Plné truhlice používal k podplácení různých potentátů. Tehdy se říkalo, že ani papež se nemůže dotknout smůly a neumazat si prsty. Reformaci předcházely dějiny takzvaných světských papežů. Mezi ně patřil i Sixtus IV. (1471–1484), který nechal stavět Sixtinskou kapli, kterou samozřejmě, jak jinak, musel pojmenovat po sobě. Vydělal si velké peníze, které nasypal do značně početné rodinky synovců a neteří.
Následoval Alexandr VI. (1492–1503), nechvalně proslulý Rodrigo Borgia, který se otevřeně bezbožně chlubil svými nemanželskými dětmi; a Julius II. ( 1503–1513), synovec Sixta IV., který se zabýval spíše podněcováním válek, politickými hrami a uměním než církevními povinnostmi.
Stav duchovenstva před reformací
Chceš-li svého syna zkazit, udělej z něho kněze.
Duchovní byli proslulí svou nemravností, která tvořila obrovský kontrast k tomu, o čem kázali. Například v Anglii v roce 1499 tvořilo 23% provinilců v oblasti sexuálních nevázaností duchovní. Tehdy jich bylo jen 2% populace. Řada knězů měla milenky, v Německu to byl dokonce většinový zvyk.
Slavný politický manipulátor Machiavelli popsal římskou církev na počátku 16. století těmito slovy:
Kdyby se bylo křesťanské náboženství zachovalo podle příkazů Zakladatele, stát a říše křesťanstva by byly mnohem jednotnější a šťastnější, než jsou. Nemůže být také větší důkaz jeho úpadku než to, že čím blíže jsou lidé římské církvi, hlavě svého náboženství, tím méně nábožní jsou.
Není divu, že situace byla neudržitelná z několik důvodů. Řada upřímných lidí v podstatě ztratila možnost duchovní návaznosti. Budou se chodit zpovídat k prostopášným kněžím? Budou věřit papežovi, když se chová jako morální zvrhlík? Někde se musely začít tvořit základy něčeho zgruntu nového.
O Valdenských, kteří chtěli situaci s předstihem řešit již ve 12. století, jsem pojednal v tomto článku:
Protesty uprostřed církve
Jan Viklef
Bývá představován jako jitřenka reformace. Jan Viklef (1330?–1384), katolický kněz a profesor teologie v anglickém Oxfordu. Kázal proti zkaženosti mnichů, papežským daním, zpovědi a politickým pletkám církve. Stal se předobrazem pro lítou řež Husa s církevními potentáty. Angličané ho stačili uchránit před upálením, ale spolu s Husem byl nakonec několik desítek let po své smrti upálen také. Podle kostnického dekretu katolická církev v Anglii znesvětila jeho hrob a posmrtně spálila jeho ostatky a naházela je do řeky Swift.
Viklef měl jednu výhodu, kterou Hus neměl, měl dost času a klidu na to, aby přeložil latinskou Bibli do angličtiny s pomocí svých druhů. Jednou řekl:
Kéž by Bůh dal, a každý farní kostel v této zemi měl dobrou Bibli a dobré výklady evangelia, a kéž by je kněží dobře studovali a pravdivě vyučovali lid evangeliu a Božím příkazům!
A stalo se, jak řekl. Během Viklefova působení a po jeho smrti se objevili takzvaní lollardi, přezdívalo se jim také chudí kněží, kteří chodili v prostém oblečení kázat po celé Anglii. Odhaduje se, že jim fandila až 1/4 národa. Kolik Čechů fandilo tehdy Husovi a fandí mu dodnes? Zkuste si tipnout.
Tímto se dostávám k Husovi, který na Viklefa navazoval. O něm jsem pojednal ve svých článcích zde:
Vzbouřit se proti bloudícímu papeži znamená poslouchat Krista.
Luther a jeho teze
Posmrtná maska Luthera a jeho ruce
Německá fáze protestanství začala s Martinem Lutherem (1483–1546). Luther byl echt Němec povahou i zaměřením. Původně měl studovat práva, ale protože přežil jednu bouřku, kdy jeho život visel na vlásku, zasvětil se Bohu. Stal se mnichem a později také profesorem teologie ve Wittenbergu, v německém Sasku. Právě tam přibíjí na dveře zámeckého kostela své teze. Luther nebyl upálen jako Hus, protože se právě od Husova příkladu dobře poučil. Hus věřil, že čím výš v církvi půjde, tím lepší to bude a tím lepší bude úroveň jednání. To Luther papeže naprosto ignoroval a nehodlal se k němu ani odvolávat. Již z jeho 95 tezí je znatelné, že se kroutil jako had, když se měl zmiňovat o papežovi, hlavně se snažil, aby nevzbudil jeho pozornost:
5. „Papež nemá ani vůli ani moc zprostit jakýchkoli trestů mimo ty, které uložil z vlastní pravomoci. . .
20. Proto když papež mluví o plném zproštění všech trestů, nemyslí skutečně všech, ale jen těch, které uložil sám. . .
36. Každý křesťan, který cítí pravé výčitky svědomí, má právem plné odpuštění trestu a viny i bez omilostňujících listů.“
Luther nemínil řešit své teze s církevní hierarchií. Nakonec si ho, podobně jako Zikmund Husa do Kostnice, pozval tehdejší římský císař Karel V., silný katolík, do Wormsu. Tam na něj naléhal, ať odvolá. Luther naopak přitvrdil. Řekl, že ty věci je třeba dovést do konce. Jak řekl, tak udělal. Měl mocného ochránce, kurfiřta Friedricha Saského, který ho doslova unesl a nabídl mu útočiště na hradě Wartburgu. Zde se Luther pustil do další práce včetně lidového překladu Bible.
Nakonec se řada německých států postavila na jeho stranu včetně Skandinávie a došlo k tomu, že se dalo říct, že církev se rozdvojila na dvě části. Katolickou a protestantskou.
Rozdíly ve věrouce dvojí církve
Jaké byly zásadní a nepřekonatelné rozpory mezi dvěma tábory? Na Lutherově příkladě vidíme základní protestantské teze, které dodnes tvoří nepřekonatelnou hradbu mezi katolictvím a protestantstvím:
Sola fide = spása vyplývá jen z víry, ne ze zpovědi či skutků pokání
Sola Gratia = odpuštění je věc Boží milosti ne autority kněží či papežů
Sola scriptura = vše se rozhoduje podle Bible ne podle církevní hierarchie
Zwingliho reforma ve Švýcarsku
Zwingli
Další větev reformace vyrašila ve Švýcarsku. Zde vedl reformu katolický kněz Ulrich Zwingli (1484–1531). Kázal proti odpustkům, mariánskému kultu, celibátu a jiným opěrným katolickým pilířům. Zwingli šířil Lutherovy letáky po celé zemi. Byl oproti Lutherovi radikálnější, a doporučil zahladit celkovou památku na katolictví. Odstranit obrazy i kříže, kněžské ornáty i liturgickou hudbu. Nakonec Švýcaři odstranili jeho samého. Zwingli zrovna sloužil jako vojenský kaplan, přičemž byl zabit v bitvě u Kappelu poblíž jezera Zug roku 1531.
Novokřtěnci
David Joris, anabaptistický vůdce
Dodnes křtí jen dospělé a vyhýbají se křtu dětí určité skupiny křesťanů jako Svědkové Jehovovi. V rámci reformace toto dělali novokřtěnci, kteří zavrhli myšlenku pasivní církve, která lidi duchovně kojí jako svá nemluvňata a dokonce i samotná nemluvňata křtí.
Původně byli pacifisty, vyhraňovali se vůči účasti na politických záležitostech. Jejich progresivní větev však obrátila o 180 stupňů a dobyla v roce 1534 město Münster a pokusila se z něho vytvořit komunální, polygamický Nový Jeruzalém. Experiment skončil tragicky vyhladověním města a pobitím většiny z nich.
Zpět do Švýcarska, Jan Kavlín
Centrum protestantismu se dá říci, bylo vpravdě Švýcarsko. Do něj se jeho těžiště přesunulo z Německa již záhy. Jan Kalvín (1509–1564), se zprvu usadil ve švýcarské Basileji. Na obhajobu nového náboženství vydal Základy křesťanského náboženství. Zde shrnuje myšlenky raných církevních otců a středověkých teologů stejně jako učení Lutherovo a Zwingliovo. Dílo pak bylo považováno za učebnicový příklad pro všechny reformované církve zřízené později v Evropě a v Americe.
Tvrdíme, že věčným a nezměnitelným úradkem Bůh jednou provždy určil jak toho, koho přijme ke spáse, tak toho, koho odsoudí ke zničení. Potvrzujeme, že tento úradek, pokud jde o vyvolené, je založen na jeho nezaslouženém milosrdenství, naprosto bez ohledu na lidské zásluhy; ale že těm, které vydává k odsouzení, je brána života zavřena spravedlivým a nenapadnutelným, avšak nepochopitelným rozsudkem.
Těmito slovy, jedním švihnutím husího brka, udělal Kalvín z lidí oběti nebo loutky v Božích rukou. Dosahy kalvinismu prosákly do všech oblastí života věřících včetně těch obchodních. Věnuji se tomu v článku o velkých korporacích:
Ačkoliv si toho dnešní lidé zpravidla nejsou vědomi, protestantismus nastartoval velkou kulturní, společenskou a ekonomickou revoluci, ale také revoluci duchovního smýšlení, která se místo ke komplikovaným náboženským rituálům začala obracet k jednoduchým ritům a strategiím života. Možná až moc jednoduchým, že v některých případech ani nerozeznáte, zda-li se jedná o náboženský přístup či zcela světský. Více než ducha uctívají některé reformované církve informace, konkrétně ty z Bible. Původní snahou bylo vytvořit ostrou hranici mezi duchovním a světským světem, oddělit zrno od plev, což se v některých případech nepodařilo vůbec. Holt, hrát si s nastavením světa je určeno jen pro opravdové profesionály, kterých byl vždy nedostatek.
Zdroje:
Atherstone Andrew. Reformation. 2015. Lion Hudson Plc.
Michael Collins. A History of Christianity. 2024 Dorling Kindersley Ltd.
