Přemyslovci měli pekelnou smůlu, jejich neschopnost komunikace je zahubila

Přemyslovci byli český knížecí rod a posléze královská dynastie, která začala s Bořivojem I. v roce 872 a skončila potupně vraždou Václava III. v roce 1306. Přibližně 430 let tu byli s námi v pozici předáků českých zemí, s různými obměnami ve velikosti území. Přemyslovci jsou jediný královský rod, který Češi kdy měli. Je tedy navýsost důležité věnovat pozornost analýze faktorů, které vedly k jeho zániku a také k tomu, že už nikdy poté nebyli Češi žádným podobným rodem schopni navázat a dosadit si dlouhodobě udržitelné vládce z vlastních řad nad českými zeměmi.

Nedostatek sociálních dovedností provázel přemyslovský rod po celou dobu jeho historie. Od samotného mlhavého začátku až do jeho potupného konce. V podstatě jsou takovým symbolem toho, jak Češi komunikují v rodině i jinde. Jednostranně, posunky a útržkovitými výrazy, prodlévajíce ve své sociální bublině bez ohledu na své okolí. Přemyslovcům to zprvu procházelo, ale tak dlouho se chodí se džbánem ke studni, až se ucho utrhne. Podívejme se na sociálně-psychologicko-kulturní analýzu tohoto rodu, který se stal symbolem celého Česka.

Bořivojovou manželkou byla Ludmila, o které jsem pojednal v jiném článku:

Její vražda objednaná snachou Drahomírou svědčila o tom, že přemyslovský rod byl namočený v pekelné smůle, která ho de facto provázela několik staletí. Vraždy v rodině pokračovaly s odstraněním sv.Václava jeho bratrem Boleslavem. Ale nepředbíhejme.

Bořivoj I. se přestěhoval z Levého Hradce do Prahy. Tím se Praha stává středobodem přemyslovského dění a také tak trochu státem ve státě a symbolem určité sociální vydělenosti. Mojmírovci z Velké Moravy na tento akt okamžitě zareagovali. Vypukla vzpoura. Ta byla utišena až po Bořivojově smrti v roce 895 díky Spytihněvovi I. a poté Vratislavovi I. Větší část Velkomoravské říše na přelomu 10. a 11. století dobyli polští Piastovci, Přemyslovci se tak museli spokojit s Čechy. Morava a Čechy posléze tvořila základ Zemí koruny české.

Přemyslovský stát byl vysoce centralizovaný. Kdo tedy nadává na dnešní byrokracii, případně ji považuje za habsburské dědictví, se musí obrátit daleko do minulosti. Jedině celospolečenskou šikanou a neochotou k volné diskuzi drželi Přemyslovci stát nad vodou. I přes zásahy Svaté říše římské si čeští panovníci udrželi jistou míru nezávislosti. Potvrzoval je dodatečně německý císař, ale spíše formálně.

Za Vratislava II. a Vladislava II. a samozřejmě Přemysla Otakara I. byli Přemyslovci regulérními králi českými. Jejich výsady rozšířila Zlatá bula sicilská v roce 1212. Nástupnictví na trůn se řídilo seniorátem = stařešinským právem, což bylo dědičné právo nejstaršího člena rodu na trůn. Později se transformovalo na takzvanou primogenituru, což je nárok prvorozeného, především potomka mužské linie rodu.

Ve 13. století se přemyslovský stát přetvořil do vrcholně feudální monarchie. Přemyslovci rozšířili své panství do rakouských zemí. Přemysl Otakar II. do Polska, Václav II. do Uher a byl konec. S vraždou Václava III. vymírají v roce 1306 po meči. Česká šlechta uznala za dědičku koruny Elišku Přemyslovnu a s ní šla vláda nad českými zeměmi k rodu Lucemburků. Existovala ještě vedlejší větev Přemyslovců, ta vládla na Opavsku až do roku 1521.

Analýza příčin pádu přemyslovského rodu by vydala na knihu, zaměřme se tedy na tu nejpodstatnější, stabilní rys, který se přemyslovské rodině nakonec vůbec nevyplatil:

Přemyslovci měli velké ambice, ale nedokázali budovat dlouhodobé vztahy, ergo nebyli schopni vyspělé sociální komunikace. V jisté podobě tento rys v Čechách zůstal doteď a byl rovněž příčinou toho, proč se Češi cítí jako otloukánci Evropy, kterým pořád někdo zvnějšku má tendenci vládnout.

Analýza přemyslovské dynastie je tedy prospěšná pro zjištění budoucích vyhlídek českého státu a monitoringu možností jeho úspěšného nezávislého fungování, jak ve velkých celcích jako je Evropská unie či jiných formách správní koexistence.

Jsou určité osobnostní rysy, které se stejně jako nemoci dědí, ať už geneticky, epigeneticky nebo podvědomým či vědomým kopírováním chování vlastních předků.

Neschopnosti domluvy v rodině mezi sv. Václavem a jeho bratrem Boleslavem, která vedla k bratrovraždě, jsem se věnoval v článku:

Boleslav II. poté stál za další velkou společenskou kaňkou Přemyslovců, vyvražděním Slavníkovců. Ti zřejmě nebyli tak zlí, jak se je Přemyslovci snažili líčit. Přemyslovci až příliš často malovali čerta na zeď. Ostatně sv.Vojtěch dokonce s Přemyslovci chtěl mít duchovní družbu a nepřestal se za ně modlit i po masakru vlastní rodiny. Slavníkovci dojeli na přemyslovskou neschopnost sociální komunikace. Ti, místo toho, aby se s nimi domluvili, je ze strachu ještě zákeřně prostřednictvím Vršovců zlikvidovali.

Tato forma jisté sociální omezenosti, která se usadila v přemyslovském rodě, se přenesla až do rodu Lucemburků. Eliška Přemyslovna se s Janem Lucemburským dohadovala o syna, což skončilo jeho internací na hradě Loket. Karel IV. si z matčina osudového dědictví, řekněme dnešními slovy, dědičné zátěže, odnesl řadu traumat.

Přemyslovci žili jako na tobogánu. Nahoru a dolů jako jojo. Po spanilé jízdě Břetislava I., který získal pro rod významné územní celky, se jeho syn Spytihněv II. (1055-1061 doba vlády) ujal vlády. Údělné knížectví olomoucké získal jeho bratr, další bratři získali menší knížectví v Brně a Znojmě. Jenomže Spytihněv trpěl paranoiou a své bratry podezíral. Tak je v roce 1055 zbavil dědičných údělů. Dokonce vypudil i mnichy ze Sázavského kláštera a zrušil slovanskou bohoslužbu. Prý z neznámých důvodů, ale zřejmě předpokládal jejich spřízněnost s Moravou a spolčení s bratry.

Znovu je zde vidět naprostá absence dovednosti sociální komunikace, která začíná v rodině a zřejmě pramení z jakési dědičné sociální paranoie. V Čechách po Přemyslovcích do velké míry kulturní schizofrenie zůstala a projevuje se různě: komunikace v českých rodinných systémech je hluboce narušena v jejich kořenech. Není divu, že se Češi bojí cizinců, dnes se tomu říká xenofobie, ale oni se hlavně bojí vlastní rodiny! Jak nám Přemyslovci sami demonstrovali na téměř každém svém panovníkovi rodu.

Po Spytihněvově předčasné smrti se stává jeho nástupcem jeho mladší bratr Vratislav II. (1061-1092 doba vlády). V rámci jeho vlády získají Přemyslovci královský titul. Vzniká samostatné olomoucké biskupství, což není rys příznivý, protože je to díky sporům Vratislava s jeho bratrem Jaromírem. Vratislav nutil bratra k činnosti duchovního, aby se jej zbavil v politické aréně. Jaromír zase na oplátku dělal bratrovi potíže na mezinárodní scéně, kdy do rodinných pletek zatáhl polského knížete Boleslava II. Smělého.

Přemyslovce však provází smůla, která je jejich dědičným rodinným údělem. Když se začnou v rodině hádat a jít proti sobě, následuje předčasná smrt. Nic není zadarmo a za sociální nedostatečnost se platí daň nejvyšší. Stejně jako Spytihněv, Vratislav II. předčasně umírá v důsledku pádu z koně.

Následuje jepičí vláda Břetislava II. (1092-1100 doba vlády), ten stačí naštvat Poláky a vyhnat ze země všechny věštce a vnímavé lidi. Příští období opět poznamenávají rodinné boje, v jejichž rámci je Břetislav smrtelně zraněn a znovu předčasně umírá. Po jeho smrti propuká anarchie.

Nejprve se jeho mladší bratr Bořivoj II. (1101-1107 doba vlády) stává knížetem. Proti němu vystupuje svým nárokem Oldřich Brněnský, odvolávající se na seniorátní posloupnost. Obrací se k císaři Jindřichovi IV. Ten mu, jak se říká, za peníze v Praze dům, uděluje Čechy v léno. Nastává občanská válka. Do sporu se zapletl Svatopluk Olomoucký. Bořivoj je nucen utéct z Prahy. A rozjede se kolotoč intrik, vražedných intrik.

Konečně dostávají zpět svou karmu Vršovci, kteří byli úkladnými najatými vrahy Slavníkovců. Jsou 27.října 1108 na příkaz Svatopluka povražděni. Ten zase byl zavražděn zbylým členem z rodu Vršovců. Nakonec na knížecí stolec usedá Vladislav I. (1110-1125). Vladislav začíná pronásledovat své odpůrce. Jenomže další události jsou zcela v kontextu sociálního rodinného přemyslovského bizáru. Koncem roku 1117 povolává z Polska sesazeného Bořivoje II., odevzdává mu vládu s tím, že roku 1120 jej znovu svrhne. Bořivoj pak ve vyhnanství v Uhrách, zhrzený a potupen, umírá v roce 1124. 

Vladislav I. vypudí Soběslava z Moravy. Ten se mu odvděčí obvyklou přemyslovskou rodinnou cestou: zatáhl do svých problémů cizince. Snažil se využít pátou kolonou z Polska, ale svou pozici zpět již nedobyde. Nakonec v přemyslovském rodinném seriálu dochází na prosbu matky Svatavy k usmíření Vladislava I. a Soběslava. Soběslav se po jeho smrti stává jeho nástupcem. Soběslav konsoliduje po mnohých vnitřních zápasech zemi: rozuměj intrikách z rodiny a okolí, svým rozsahem až k Budyšínu.

Soběslav se snaží obejít seniorský zákon a zajistit tak dynastii pro svého syna Vladislava. Tak zatáhne do rodinných problémů dalšího cizince, tentokrát Němce, německého krále Konráda III. Bohužel Soběslavovi jeho intriky nevyjdou, uprostřed nich znovu předčasně umírá. A velmoži prohlásí domluvu za neplatnou. Již zde se začíná formovat síla české šlechty, rozuměj: další problém v sociální komunikaci navíc, neschopnost se domluvit kumuluje.

Knížetem se stává Vladislav II. (1140-1172 doba vlády). Ten do jisté míry konsoliduje Čechy prostřednictvím zahraničních spojenectví. Jenomže nic není zadarmo a cizinci, vůči kterým uplatňuje rodinné prokletí neschopnosti číst v sociální komunikaci druhých, Vladislava podrazí. Jeho spojenec Fridrich I. se snaží jeho pozici naopak oslabit.

V letech 1173-1197 dochází k opětovnému rozvratu českého státu. Jeho nynější panovník Soběslav II. (1173-1178 doba vlády) má přídomek selský kníže. Snaží se podporovat města, ale nasadí si do nich cizince, kteří mu dělají rozbroje. Tehdy přichází Němci do českého vnitrozemí a také do oblasti Pražského hradu za investičními pobídkami. Čechům, až na sedláky, Soběslav nenabídne nic. Zde vidíme dlouhodobě podivný český rys. Na vlastní lidi Češi nemyslí, ale cizincům dají ve vlastní zemi větší možnosti rozkvětu než vlastním. Dnes se to projevuje v pobídkách nadnárodním firmám, zatímco jejich vlastní ekonomické celky si buď vytunelovali nebo se staly popelkami průmyslu a obchodu.

Nakonec za veškerou svou laskavost vůči cizincům Soběslav II. platí cenu nejvyšší. V očích Fridricha Barbarossy se stává personou non grata. Sesadí jej z trůnu a udělí Čechy v léno Bedřichovi I. Ten už na knížecím stolci chvíli byl, o pět let dříve. Soběslav začal Bedřichovi škodit. Posléze umírá zhrzen v cizině v roce 1180.

Bedřich však jeho smrtí nic nezískal. V létě 1182 proti němu propuká povstání. Zde se na scéně objevuje jeho nevlastní bratr Přemysl Otakar, ten táhne na Moravu a pokoří zpupného Konráda. Dobýt však celou Moravu Přemysl Otakar nezvládne. Bedřich umírá, vlády se ujímá Konrád II. Ota (1189-1191 doba vlády). Morava je tímto spojena s Čechy. Boje neustávají. Do rodinných přemyslovských sporů se vloží nově rozbujelá šlechta. Velmoži, kasteláni, kteří měli na starosti původně správu hradů, přerostou Přemyslovcům přes hlavu.

Knížetem se nejprve v roce 1191 stává Václav, vládne pouhé tři měsíce. Poté je v roce 1192 šlechtou sesazen a zvolen Přemysl Otakar. Ten za potvrzení knížecí hodnosti nabízí císaři velkou sumu peněz. Tehdejší císař Jindřich VI. jej schvaluje a dává mu i Moravu. Přemysl mu slibuje víc peněz než může dát. Rodina a jeho okolí znovu intrikuje a Přemysl je na základě udání, že se spikl proti Jindřichovi, sesazen a vládu nad Čechami dostane biskup Jindřich Břetislav (ten ho také hanil). Úpadek českého státu dosahuje vrcholu. Zredukoval se na prosté koňské handly, kdo zaplatí víc, ten jej bude mít.

Přemysl táhne do Čech, Vladislav se mu poddá a spokojí se s Moravou. Nakonec se Přemysl Otakar I. (1197-1230 doba vlády) za potupných, již zmíněných okolností stává panovníkem celé země. Přemysl se snažil lavírovat mezi Čechy a cizinci, uzavírat nová spojenectví a obratně manévrovat. Do určité doby se mu to dařilo. Ve snaze zabránit následnickým problémům opouští Přemysl princip seniorátu. V jeho schopnosti konsolidovat území a budoucnost českého státu mu však jako obvykle stála jeho vlastní rodina. Zasnoubil svou dceru Anežku synovi císaře Fridricha II., ale ta se jako na potvoru uchýlila do kláštera. Založila i svůj vlastní řád křižovníků.

Nástupcem Přemysla se stal Václav I., který začal rozvíjet především pražský dvůr. Sem zval různé kejklíře a umělce a stal se tímto předchůdcem Karla IV. a jeho snah zkulturnit Prahu. Pochopitelně tím také způsobil velké poněmčení českých krajů. Expandoval do Rakouska. Do jeho výbojů se však vložili kočovní Mongolové. Objevili se i ve Slezsku. Pak vtrhli na Moravu a zpustošili jí. Podle tradice byli mezi Kroměřížem a Valašským Meziříčím poraženi a už se nikdy nevrátili. Kdoví, jak tomu bylo. Václav I. se snažil omezit moc šlechty a proto zakládal královská města. Kupodivu se proti němu vzbouřil jeho vlastní syn, jak bylo v rodě zvykem, Přemysl Otakar II. Jeho papínek proti němu dokonce vytáhl s vojskem. Vyvolal tím občanskou válku. Uvěznil Přemysla na hradě Přimda. Nakonec mu odpustil.

Přemysl Otakar II. (1253-1278 doba vlády) se později stává králem. Za jeho vlády se Čechy stávají regionální velmocí. Proto je nazýván králem železným a zlatým. Jenomže kdo chce moc, nemá nakonec nic. Přemyslovy ambice přerostly jeho možnosti a začal pošilhávat i po císařské koruně. Tu nakonec získal Rudolf I. Habsburský a právě konflikty s ním Přemysla Otakara II. nakonec podruhé na Moravském poli stály život.

Přemysl zhynul na Moravském poli také díky své sociální naivitě a neschopnosti prohlédnout vyšší hru Rudolfa I. Habsburského. Jeho následníkem se stal Václav II., jenomže při Přemyslově smrti mu bylo pouhých sedm let. Bylo rozhodnuto o poručníkovi a byla vyslána „přátelská“ braniborská pomoc do Čech. Braniboři Čechy okupovali.

Václav II. se na konec dostal zpět k vládě díky Závišovi z Falkštejna a jeho mileneckému vztahu k jeho matce. Václav měl na začátku vlády štěstí, že v Čechách byly ty nejbohatší zdroje stříbra na světě, v Kutné Hoře. Začal pochopitelně razit mince a ekonomicky si Čechy vedly dobře. Jenomže to vydrželo jen krátce. Získal ještě uherskou korunu a pak Albrechtův syn Rudolf vtrhl s vojskem na Moravu. Václav musel Uhry vyklidit. Sice měl peníze, snad nejvíc v Evropě, ale ty mu nepomohly v ničem, v sociálních strategiích se nevyznal. Uherští velmoži se dali na jinou stranu. Mezitím se v Čechách objevilo Albrechtovo vojsko a oblehlo Kutnou Horu. Díky epidemii se však vrátilo zpět. Štěstí to ale Čechům nepřineslo. Václav II. v roce 1305 umírá na tuberkulózu.

Nástupcem se stává Václav III. Byl vzdělaný, ale nic platné mu to nebylo. 4. srpna 1306 je během odpoledního odpočinku v Olomouci zabit najatými vrahy. Byl bezdětný, rod Přemyslovců jím po meči vymírá. Konec, šlus, odzvonilo rodinné sáze rodu, který nejvíce času a energie strávil tím, že bojoval proti sobě samému. Srovnáte-li přemyslovské etudy s panovnickými rody jiných zemí v té době, jistě najdete určité paralely. V intenzitě sebeškození však vyhrávají Přemyslovci na plné čáře.

Jistý český beletristický autor napsal o Přemyslovcích celé ságy, ale v těch mikrovztahových a velkých geopolických hrách, které jsou pro české čtenáře tak atraktivní, se mu vytratila jedna věc. Dá se říct, že jen využil neprůhlednosti triviálnosti přemyslovské minulosti pro běžného čtenáře. Skutečnosti byly o daleko méně romantizující, než autor naznačoval ve svých obsáhlých románech.

Podstatnější otázka je, jací vlastně Přemyslovci byli doopravdy a proč jejich vláda byla tak nestabilní a nakonec skončila fiaskem. Příčinou byla dozajista neschopnost komunikace ve vlastní rodině a z toho pramenícího nedostatku sociálního managamentu. Bez těchto rysů se sociálně orientovaný a dlouhodobě prosperující stát budovat nedá.

A to platí i pro dnešní Češko.

Pramenné zdroje:

Pro psychologickou analýzu lze částečně vycházet i z antropologických analýz fyzických pozůstatků Přemyslovců:

Emanuel Vlček. Fyzické osobnosti českých panovníků : atlas kosterních pozůstatků českých králů přemyslovské a lucemburské dynastie s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Díl 2, Čeští králové I. 2000. Vesmír.

Psychologické rysy Přemyslovců lze odvodit po důkladném rozboru jejich mezinárodních jednání, korespondence a samozřejmě hlavně z historie jejich konání:

Dana Dvořáčková. Curia ducis, curia regis : panovnický dvůr za vlády Přemyslovců. 2011. Nakladatelství historický ústav.

Petr Charvát. Zrod českého státu. 568-1055. 2007. Vyšehrad.

Rostislav Nový. Přemyslovský stát 11. a 12. století. 1972. Univerzita Karlova.

Jakub Razim. Věrní Přemyslovci a barbarští Čechové. 2018. Leges.

Michal Lutovský. Po stopách prvních Přemyslovců : Díl II., Léta krize a obnovy (972-1012) : od Boleslava II. po Jaromíra. 2007. Libri.

Michal Lutovský. Bratrovrah a tvůrce státu : život a doba knížete Boleslava I. 2006. Set out.

Renata Fučíková. Ludmila, Václav a Boleslav : Přemyslovci očima mnicha Kristiána. 2013. Práh.

Cyril Hádek. Konec Přemyslovců v Čechách.2006. Akropolis.

Stát, státnost a rituály přemyslovského věku : problémy, názory, otázky : sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně

Robert Antonín. České země za posledních Přemyslovců. I. díl (1192-1253), Cestou proměny společnosti k vrcholně středověké monarchii. 2012. Libri.

Kolektiv. Přemyslovci - budování českého státu. 2009. NLN.

David Kalhous. České země za prvních Přemyslovců v 10.-12. století. I. díl, Čeleď sv. Václava. 2011. Libri.

Petr Kubín. Sedm přemyslovských kultů = Seven Přemyslid cults. 2011. Togga.