Článek
Protože bydlím proti restauraci, ve městě velmi oblíbené, kde je zřejmě i nějaký dobrý kuchař, protože na polední menu tam přichází stále dost hostí, tak vidím, jak lidé vcházejí a vycházejí. Jsou to úředníci z okolních podniků, ale spíše podnikatelé, kteří si tuto restauraci oblíbili a zastaví se zde při svých služebních cestách po okolí. Já ostatně také zastávám názor, že člověk by měl mít alespoň jedno teplé jídlo denně a jako ideální uznávám právě oběd. Takže je jasné, že přes oběd je v tomto lokále vždy plno. Zaměstnanci podniků navíc mají příspěvek na stravu od svého zaměstnavatele, který je k tomuto účelu právě určen. Jenže také vídám jiné zákazníky, nejsou to totiž hosté v pravém smyslu, tito lidé vchází, nijak dlouho se uvnitř nezdrží a odcházejí s taštičkou plnou krabiček. Je to ovšem jen to takový letmý pohled a z dálky. Jedním okem dovnitř a druhým ven.
A dnes jsem zrovna před svým domem potkala bývalou spolužačku, kterou jsem tak dlouho neviděla a měly jsme obrovskou radost, že jsme se potkaly. Prostě bylo nutné probrat těch pár let, co jsme se neviděly a usadily se tudíž k malému stolečku hned u vchodu v této oblíbené hospůdce. Jíst jsme nechtěly, kamarádka už byla po obědě a na mě čekal oběd doma, který jsem měla už od předchozího dne. Objednaly jsme si kávu a povídaly. Jenže já jsem musela pořád odtrhávat zrak. K pultu přicházeli oni krabičkáři, které vídám letmo z okna. Jídlo už měli připravené, zřejmě po telefonické objednávce. Jedna servírka byla přímo vyhrazena na výdej krabiček. Přicházeli lidé různí. Ženy středního věku, paní s hůlkou, dvě maminky, třetí hlídala mezitím všechny kočárky před vchodem, studentky si přišly pro plněné tortilly, paní v červených teplácích, tu jsem díky teplákům poznala, ta chodí asi denně a brala si čtyři krabičky. Byla jen v pantoflích a vytahaném svetru, nejspíš bydlí hned vedle. Nervózní mladá žena se zlobivým synkem a svojí maminkou braly dokonce pět krabiček a pak se došourala paní, kterou jsem také poznala. Měla rozložitou postavu a klátivou chůzi a za ruku vodila postiženou dceru. Přicházela vždy také v domácím, dnes měla přes sebe mikinu. Brala tři krabičky. Výdejová servírka se ani nezastavila. Hospoda byla téměř plná lidmi, kteří obědvají, ale to je pochopitelné. Nicméně odnášet si jídlo domů v krabičce, pokud jsem celý den doma? Já prostě nestačila zírat. Pro mě naprosto nepochopitelné.
V této hospodě je jídlo v poledne levnější. Jedná se o hlavní jídlo bez polévky. Cena za porci se pohybuje mezi 159 a 179 Kč. Za 159 Kč dostanete třeba salát nebo halušky, většina jídel je za 169 Kč. Takže obědy paní v červených teplácích, která má doma zřejmě další strávníky, protože proč by si jinak brala rovnou čtyři obědy, tak ty její obědy vyšly přes 700 Kč, protože je pochopitelně třeba započítat i cenu krabiček. Neskutečné. Ani jsem se na hovor s Editou nemohla soustředit. Šrotovalo mi to v hlavě. Jak je to možné a kde na to berou? Ty mámy jsou přece na mateřské a nevaří, paní ve svetru vypadá, že patří do sociálně slabší skupiny, ale zřejmě klame zjevem. Jestli má její rodina tak vysoké sociální dávky? Nebo paní s postiženou dcerou, která chodí často. Dcera je ovšem hodná, přes den musí být navíc v nějaké škole a maminka, místo aby uvařila, tak obědy koupí. Mně to prostě hlava nebere. Penzistka s hůlkou a další. Jsou doma, neuvaří a pokud by chodili pro jídlo do hospody denně a vždy ho brali pro čtyřčlennou rodinu, tak jen za obědy utratí přes 21 tisíc! Navíc část těchto zákazníků bych na první pohled zařadila spíš do skupiny sociálně slabých. Takže jak na tom jsme skutečně s chudobou a komu hrozí hlad? Není to nakonec myšleno tak, že nejsou prachy na každodenní stravování z hospod? Podle toho, co jsem zažila to tak i vypadá.
