Óda na blbost. Proč se blbost nevyplácí, drobné nebere a účet platí všichni

Existují epochy, které se zapisují do dějin velkými idejemi, technologickým pokrokem nebo odvážnými politickými vizemi. A pak existují epochy, které se zapisují do dějin poněkud jinak, triumfem sebevědomé hlouposti. Zdá se, že právě v takové době dnes žijeme. Jako bychom kopírovali zážitky ze školní třídy před písemným testem, kdy někteří spoléhali na spolužáka, který uměl, ale na přípravu k testu se vykašlal úplně stejně jako ostatní.

Kdysi se říkalo, že věk přináší moudrost. Byla to stará civilizační dohoda, kdy se i dnes předpokládá, že mladí mají energii a budoucnost, starší mají zkušenost a rozvahu. Jenže tato dohoda měla jednu skrytou podmínku, že zkušenost bude skutečně zpracována v něco, čemu lze říkat rozum a přináší to užitek. Pokud se z ní stane jen tvrdohlavost, pohodlnost a neochota přemýšlet, vznikne místo moudrosti něco mnohem méně vznešeného. Samolibá hloupost  nárokující si autoritu.

A právě tato zvláštní forma hlouposti dnes triumfuje. Je hlučná, sebejistá a hluboce přesvědčená, že svět začal přibližně v okamžiku, kdy se její nositelé naučili používat dálkové ovládání od televize, zapnout počítač a vytvořit profil na sociálních sítích.

Je fascinující sledovat, jak se z generace, která by mohla být zdrojem společenské paměti, stává generace, která si s vervou přepisuje realitu tak, aby jí především vyhovovala. Budoucnost? Tu ať řeší někdo jiný. Pro ně žádná budoucnost není. Oni žijí podle ezo srdíčka. Tady a teď. Co je jim po dětech a vnoučatech. Čest a respekt vzácným výjimkám. Důležité je, aby současnost byla pohodlná a aby nikdo nerušil zaběhlý pocit, že všechno je vlastně v pořádku.

Blbost totiž miluje komfort. A má volební práva

A co je ještě pozoruhodnější, blbost si vytvořila dokonalý obranný systém. Jakmile se objeví argument, který by mohl narušit její pohodlí, okamžitě ho označí za elitářství, moralizování nebo, v moderní terminologii „odtrženost od reality“. Protože oni ,,prohlédli“ to velké spiknutí a čekali, že zrovna do nich bude někdo vpichovat čipy za tisíce.

Je to paradoxní. Největší výtku vůči realitě dnes vyslovují právě ti, kdo s ní přišli do kontaktu naposledy někdy po roce 1998, když jim spočítali důchody po letech práce na černo.

Politika samozřejmě nezůstala stranou tohoto velkolepého intelektuálního experimentu. Naopak, stala se jeho hlavním jevištěm.

Kdysi byla politika alespoň předstíraným zápasem idejí. Dnes je často spíše soutěží v tom, kdo dokáže s největší vážností pronést nejabsurdnější tvrzení, aniž by se začal smát. Dnes není vzácnost vidět politika, který mluví energicky a s drivem, ale i středoškolák pozná, že takový politik vaří z vody, a právě proto nemá rád novináře, protože ti jej argumentačně uvaří. Proto ten zájem a záměr současných politiků kolem Babiše a Okamury vztáhnout ruku na koncesionářské poplatky a na majetek jejich oponentů. Politik, který u stolu mlčí, potom dává lžím legitimitu buď z přesvědčení o výhodách pokory v politice nebo je sám úplně neschopný vést odbornou diskusi.

Není proto divu, že někde ve světě už začínají uvažovat o poměrně radikálním nápadu, že by vědomé lhaní politiků mohlo být trestné. Ve Walesu například zaznívá myšlenka, že politik, který opakovaně a prokazatelně lže během volební kampaně, by mohl čelit právním následkům. Myšlenka téměř revoluční. Jsem pro. Kdo z vás ne?

Jedna z tamních političek, Jane Dodds, to formulovala velmi jednoduše: „Lhaní v politice vzkvétá proto, že nemá žádné skutečné následky.“

Je to věta, která by si zasloužila být vytesána nad vchodem do každé redakce, každé stranické centrály a každého televizního studia.

Protože právě absence následků je to, co umožnilo, aby se z politické lži stal běžný pracovní nástroj. Lži totiž nejsou v politice nic nového. Nové je něco jiného, jejich naprostá banalizace. Dříve byla lež alespoň považována za něco, co bylo třeba skrývat. Dnes je prezentována jako jedna z legitimních strategií. Alternativní pravda a jiná synonyma, která se chtějí vyhnout faktům a následkům.

Je to, jako kdyby chirurg prohlásil, že sterilita operačního sálu je jen jeden z možných názorů na hygienu.

Na této proměně se ovšem nepodílejí pouze politici. Velký díl odpovědnosti nesou také média. Pamatujete na imigrační krizi a sezónu islámského státu? Byli to právě moderátoři napříč médii, kteří sice kladli otázky odborníkům, ale nikdy je nenechali doříct návrh řešení. V případě kovidu, například alternativní názory od ,,šamanů" a populistů byly slyšet mnohem častěji. To byla jistě náhodička, že?

Moderní mediální kultura totiž objevila fascinující princip: falešnou rovnováhu.

Je to jednoduchý trik. Pokud existuje odborník, který se tématu věnuje deset a více let, ve studiu proti němu musí sedět v zájmu vyváženosti někdo, kdo si o tématu přečetl dva tři statusy na sociálních sítích, posadíte je do televizního studia proti sobě. A nazvete to diskusí, jako média se tváříte, že je diskuse vyvážená. To je jako kdybych já jako učitel ustoupil jakékoli odpovědi studenta.

Výsledek je předvídatelný. Odborník argumentuje daty, kontextem,  analýzou a třeba výsledky výzkumu. Jeho oponent argumentuje hlasitostí. Domněnkami, které pochází asi z kouřových signálů jeho cigarety. Koho myslíte, že posluchač se slabším intelektem a vzděláním bude poslouchat? On odborným pojmům nerozumí, je to pro něj cizí řeč, ale emoce… Úplně stejný efekt má, když se jeden voříšek za plotem venkovského stavení jen lekne, rozštěká a v krátké chvíli štěká celá vesnice, ale nikdo neví proč. ANO! V jednotě je přece síla a blbost je tak stará jako lidstvo. Jako rok před volbami tvrdit, že skutečně ukázkový výkon ekonomiky je spálená země.

Co na tom, že nám původně Bůh nebo Evoluce dali rozum, abychom jej užívali. Podle Boha k tvoření, protože on nás stvořil k obrazu svému a podle Evoluce k myšlení, abychom řešili kreativně své problémy. Ne destruktivně. Pokud jde o destrukci, to je přesně to, co propaganda podporuje v řetězácích. Unavit vás, abyste rezignovali na politiku, na myšlení, na odpor proti hlupákům v politice.

A protože televize miluje drama, hlasitost (štěkot argumentů, například jako od Karla Havlíčka, Macinky, Okamury nebo Rajchla) blbost a hloupost obvykle vítězí.

Tímto způsobem se z veřejné debaty postupně vytrácí jeden důležitý prvek: realita.

Pravda přestává být standardem. Stává se jen jednou z možností v názorovém menu.

Je to trochu, jako kdyby meteorolog ve zprávách o počasí musel vedle sebe posadit někoho, kdo pevně věří, že déšť je mediální manipulace. Pak se někteří spokojí s větou ,,nebude-li pršet nezmoknem."

V takovém prostředí se pak není co divit, že politická odpovědnost postupně mizí.

Politici totiž velmi rychle pochopili jednoduchou matematiku moderní mediální krajiny, pokud za lež nehrozí žádný skutečný trest, je lež velmi efektivní investice.

Sliby se rozdávají velkoryse, jako by šlo o letáky v supermarketu. Programy se mění podle průzkumů veřejného mínění rychleji než módní kolekce. A když se někdo po volbách zeptá, proč realita neodpovídá předvolebním slibům, odpověď bývá překvapivě jednoduchá, okolnosti se změnily. Jako na burze cenných papírů. Reklamní letáky na slevy, vyměněné za demokracii jsou přece jen srozumitelnější.

Ano, okolnosti se změnily. Především ta drobná okolnost, že volby skončily. Že se autority dožaduje současná silně proruská vláda, která obelhala voliče a do vítězství se prolhala, že nevidí jediný důvod plnit základní funkci státu, kterou je zabezpečit ochranu zdraví a životů svých občanů a jejich majetků před ruskými raketami, drony… Podle politické filozofie a morálky nemají žádný mandát vykonávat moc nad lidem, ani když si je sami zvolili. Vydávali se za někoho, kým teď nejsou. Bohužel to není ani zločin. Jen chyba v úsudku?

A pak tu máme zvláštní fenomén současnosti: politickou infantilizaci.

Člověk by očekával, že řízení státu bude vyžadovat určitou míru strategického myšlení, dlouhodobého plánování a schopnosti pracovat s komplexní realitou. Co to vypovídá o lidech, kteří uvěří báchorkám o spálené zemi a přitom Česká republika byla téměř celou dobu Fialovy vlády na předních žebříčcích v ekonomickém růstu, s nízkou inflací, skvělou mezinárodní pověstí a vysokými důchody jako nikdy před tím.

Místo toho často sledujeme něco, co připomíná spíše improvizovaný školní projekt.

Rozhodnutí se přijímají v rytmu mediálních cyklů. Strategie se mění podle momentální nálady. A dlouhodobé plánování je někdy nahrazeno vírou, že „nějak to dopadne“. Jak se řídí stát jako firma, to brzy uvidíme, protože to s naší zprůměrovanou politickou náturou dopustíme? Opravdu? To se teď zapnula karma. Plynová i metafyzická umí zatopit. I bez plynu. Jako první na to doplatí oni potřební, s nemocenskými, s důchody, svobodné matky, invalidé, dlouhodobě nemocní, protože jejich vysněná vláda právě zaškrtila neziskovky.

Je to fascinující forma optimismu.

Optimismus založený na tom, že budoucnost je problém někoho jiného?

Zvláštní roli v tomto systému hraje také společenská tolerance k hlouposti. Ne nadarmo se říkalo: ,,Moudřejší ustoupí." Ale vidíte na vlastní oči, že hlupákům, lhářům, populistům narostla ramena a mohou si dělat co chtějí.

Hloupost totiž dnes není vnímána jako problém. Naopak, často je prezentována jako autenticita. Že půjčka není dluh a že fotky za dva miliony jsou v normě. To zaznělo z úst ministryně financí?

Člověk, který si plete fakta, ignoruje kontext a odmítá přemýšlet, může být v moderní mediální kultuře oslavován jako „hlas obyčejného člověka“. Ve své podstatě je nebezpečnější než terorista. V demokratických volbách pomůže tomu, že demokratické budou na dlouho poslední. Blahoslavení chudí duchem. Chtěl bych říci, kupte si jízdenky do království nebeského a neubližujte svým dětem a potomkům, pokud nerozeznáte fakta od názoru.

Je to zvláštní kulturní posun.

Dnes bych řekl, že vzdělání jako vysokou hodnotu mají v Izraeli, v Číně, Jižní Korey, Japonsku, jihovýchodní Asii. V Evropě i v Česku bylo kdysi vzdělání také dlouho považováno za hodnotu. Dnes je někdy prezentováno jako podezřelá vlastnost. Viz někteří členové současné vlády nebo Parlamentu. Vycházím z toho, že je stále ještě svoboda slova, ale za zaslaný projektil v roce 2018 od stoupenců SPD děkuji. Škoda, že jste mi poslali jen jeden. Do kalašnikova se jich vejde víc. Pan Zeman pochopil, že tímto prostředkem se politika řešit nedá. I on ve své moudrosti narazil na své limity, a ne jednou. Proto obehnal Pražský hrad bránami už pár měsíců po svém ,,moudrém" květnovém výroku v roce 2016.

A tak vzniká paradoxní situace: společnost, která je technologicky nejvyspělejší v dějinách, zároveň vytváří prostředí, kde se intelektuální lenost stává společensky přijatelnou.

Blbost je totiž mimořádně demokratická. Znovu připomínám, že má volebí právo, a ti, kdo se k volbám nedostavují, protože jsou jen unaveni, napomáhají zkáze demokracie. Nepotřebuje vzdělání, zkušenost ani disciplínu. Stačí sebevědomí.

A toho má obvykle dostatek. Hlupák je obvykle ten poslední, kdo pochopí, že řeč je o něm. Blbost navíc nebere drobné. Její účet je vždy kolektivní.

Když se špatně rozhoduje o vzdělávání, zaplatí to generace studentů. Když se špatně rozhoduje o bezpečnosti, zaplatí to celý stát. Doplatí na to celá společnost. Když se špatně rozhoduje o ekonomice, zaplatí to daňoví poplatníci. Voliči, kteří si své politiky platí ze svých daní.

Blbost tedy funguje jako velmi zvláštní forma veřejné politiky: náklady jsou socializované, ale pocit vlastní geniality zůstává přísně soukromý.

A právě proto je „Óda na blbost“ vlastně trochu ironický název.

Víte moc dobře, že nejde o oslavu.

Je to spíše kronika jedné zvláštní civilizační epizody, ve které se společnost rozhodla experimentovat s myšlenkou, že fakta jsou relativní, odborníci podezřelí a odpovědnost volitelná. Je to experiment, který může chvíli fungovat.

Ale jen chvíli.

Protože realita má jednu nepříjemnou vlastnost, dříve nebo později vystaví účet.

A realita také nebere drobné. Účet za kolektivní hloupost bývá obvykle poměrně vysoký. Jenže hodně těch, kteří volí populisty, neovládají ani základní matematiku. Ani logiku. Jen emoce, kterými propaganda dokáže spolehlivě vyřadit mozek a rozum z provozu.

Historie to ostatně ukazuje opakovaně. Společnosti, které začnou systematicky ignorovat fakta, kompetenci a odpovědnost, se dříve či později dostanou do situace, kdy už žádná ironie nestačí. Vzpomeňte na nového mladého šáha Mustasira. Bylo mu sedmnáct, když roku 1248 nastupoval v Bagdádu na trůn a odmítl platit univerzity. Tím přiměl odejít vzdělance na západ, řada z nich zamířila až do Evropy. Někteří uměli latinsky. Netrvalo dlouho, a Chingischánova vojska mu zaklepala, zřejmě velmi zdvořile, na brány roku 1256.

V takových chvílích přestává být blbost zábavná. Viz řešit to, jestli je Rusko agresor nebo potěmkinovský problém velmoci zahnané do kouta. Jestli investovat do obrany a plnit spojenecké závazky? Být či nebýt, či nebít…?

Stává se drahou.

Velmi drahou.

Možná bychom si tedy měli položit jednoduchou otázku.

Ne zda blbost existuje, ta existovala vždy.

Ale zda jsme opravdu ochotni přijmout, že bude určovat směr společnosti?

Protože pokud ano, pak bychom měli být alespoň upřímní.

A přejmenovat naši dobu.

Ne na věk informací.

Ale na věk triumfální blbosti.

A pak už zbývá jen jedna drobnost: připravit se na účet. I smrt je svým způsobem vysvobození z vlády blbců. Jsou ale i jiné možnosti. Méně pohodlné, riskantní. Zde bych radu Miloše Zemana snad i ocenil, ale chovejme se civilizovaně. Nestojím o setkání s trestním oznámením.

Carpe Diem přátelé.

Já vím, těžko se z toho vystupuje, ale jde to, a i blbost se dá odpustit. Viz Nový zákon. Cítím potřebu doplnit, že myslím knihu s evangelii a podobnými texty.

ZDROJE a citace:

Níže uvádím 6 konkrétních českých mediálně-politických kauz, populismus, manipulace, relativizace pravdy nebo mediální konstrukce reality. Nejde o soudní rozsudky nad politiky, ale o veřejně diskutované případy, které analyzovala česká média, fact-checkingové projekty a politologové.

Jedna z nejdéle diskutovaných politických kauz posledních let.

Podstata problému:

Politický aspekt:

Relevantní zdroje:

Pandemie ukázala, jak rychle může veřejný prostor zaplavit směsice emocí, konspiračních teorií a populismu.

Typické narativy:

Politický rozměr:

Relevantní analýzy:

Po roce 2014 a zejména po invazi na Ukrajinu 2022 se intenzivně řešila role dezinformačních webů.

Typické narativy:

Relevantní studie:

Tyto materiály dokumentují systematické šíření propagandy v českém mediálním prostoru.

V roce 2015 se téma migrace stalo dominantním politickým tématem, přestože:

Politologové hovoří o jevu:

agenda setting – politická témata jsou vytvářena a posilována mediálním diskurzem.

Relevantní zdroje:

Dlouhodobý politický konflikt kolem:

Politický rozměr:

Relevantní zdroje:

V české politice se stále častěji objevuje styl komunikace založený na:

Politologové tento styl označují jako:

populistickou komunikaci

Relevantní studie:

Vybrané zdroje a inspirace

💡