Článek
Když se narodila dcera, neměla jsem žádné ambice zůstávat doma. Brala jsem za hotové, že buď se zadaří a dočká se do konce rodičovské sourozence, nebo půjdu zpět do práce.
Zadařilo se, syn se narodil před koncem rodičovské s dcerou a já mohla myšlenky odsunout.
Když syna vzdali do školky, našla jsem si zpočátku jen administrativní výpomoc, kterou dodnes vykonávám z domova.
Jakmile jsme se zaběhli, došlo mi, že plný úvazek v mém případě není reálný, protože zde nemáme žádné příbuzné, kteří by nám mohli pomoci.
Syn se navíc na přání tatínka stal hokejistou a ze mě se stala hokejová máma. Snažila jsem se sice chodit do běžné práce, ale časté nemoci dcery či hokej začínající od 13 hodin mi to neusnadňovali.
Hodně ležím a mám čas na sebe
Aktuálně mám dvě stálé práce z domova dohromady na 7 hodin denně a k tomu občas nárazově nějaký úkol ze třetí.
Do toho, protože jsem přeci doma, musím zajistit chod celé domácnosti - úklid, vaření, žehlení, praní, nákupy… Veškerá logistika, zajištění lékařů či učení se s dcerou do školy a příprava syna na zápis? Také dělám já - jsem přeci doma. A o sportech dětí ani nemluvím.
Jsou dny, kdy ráno vstanu, pracuji od 6 od rána, abych vše stihla udělat. Pak jedu se synem na hokej, předám ho mezi dveřmi tátovi a jedu s dcerou na tenis. Pak doma večeře a úkoly do školy, dodělám resty z rána a padám do postele vyřízená. Občas se ale musím vrátit k počítači a pracuji třeba ještě do půlnoci. Samozřejmě nikdo už nevnímá neviditelné domácí práce, které jsem mezi tím vším zařídila.
Nejsem jediná, kdo to takto má a posílám na dálku obdiv všem maminkám.
Dává mi to smysl, ale…
Dělám to, protože mi to dává smysl. Dává mi smysl nenechávat svou nemocnou dceru doma, protože musím do práce a další ošetřovačku už by šéf nezvládl.
Dává mi smysl vozit děti na sporty, které je baví, než aby neseděly u počítače.
Dává mi smysl, že se mohu věnovat dětem a jejich vzdělávání, protože na to mám prostor díky tomu, že jsem si ráno mohla zapnout pračku a připravit teplou večeři.
Co mi ale nedává smysl, jsou řeči okolí. Tchyně si stále rýpe, kdy už se konečně vrátím do práce (haló, mám tři práce!).
Švagrová nezapomene při každé příležitosti zmínit, jaký dávám vzor své dceři, že studovat nemá smysl, protože pak zůstane stejně doma u plotny. Nebudu tvrdit, že mě to od té doby nehlodá.
Ale co mě nejvíce vytáčí, to je partnerovo pojetí únavy. To je prostě něco, přes co se nemohu přenést. Jedu minimálně 17 hodin denně bez přestávky.
Dodělám práci, musím začít dělat druhou nebo třetí. Do toho celá domácnost, která se fakt neuklidí sama. Přebíhání mezi kroužky dětí, když navíc jezdím MHD, to je fakt zážitek, který bych nepřála nikomu.
Učení se s dětmi, které se vztekají a nechtějí u stolu sedět? Uf, uf moje nervy.
Máme právo být unavené
Ale dobrý, je to všude stejné a prostě to tak je. Ale když se pak natáhnu a řeknu, že jsem unavená a má drahá polovička se na mě pohrdavě podívá a řekne mi, že mi zajistí jeden den u něj v práci, abych poznala, co je to únava, doslova mě to zničí.
Takže pánové, pokud jste dočetli až sem. Ano, vaše žena nebyla osm hodin v práci (buď má poloviční úvazek nebo je doma - je to jedno). Ona je v práci totiž pořád. I v noci, když jsou děti nemocné a potřebují její přítomnost.
Takže když si postěžuje, že měla náročný den a že je unavená, tak buď mlčte, nebo ji podpořte. Ale nikdy jí neříkejte, že nemá právo být unavená. Tečka.
Zdroje: Seznam Médium, autorský text
