Článek
Odpověz si sám
Jejich pohledy byly tvrdé jako život učitele a mrazivé jako meziresortní vztahy.
V kladení otázek je Ředitel vůbec dobrý. Na některé dokonce i předestírá odpovědi. Třeba na to, jak by to vypadalo, kdyby se Škola čar a kouzel založila v Čechách, a proč je důležité mít úctu k neviditelným a jakkoli jinak opticky postiženým. Spoustu dalších otázek pak nechává bez odpovědi laxně viset ve vzduchu. Snad abychom si na ně odpověděli sami, nebo se nad nimi minimálně zamysleli. Jako proč zdánlivě jedinou výhodou našeho školství je, že nikomu nenadržuje a rozčiluje úplně všechny bez rozdílu. Učitele, žáky i další zaměstnance.
Nedobrovolný ředitel a hydra
Věděl, že děti jsou nesnesitelné z principu, že je to jejich základní vlastnost, a některým nepomůže, ani když vyrostou.
Alfréd Hrnčiřík má práci snů. Pro člověka po lobotomii mozku, bez emocí a nadbytečných otázek. Jezdí totiž po narozeninových oslavách a kouzlí pro děti. Na stabilní zázemí to není. Cigarety se za to ale koupit dají, benzín do dodávky taky. Sem tam může i nějakého toho spratka ponížit, což mu činí až nemístnou radost. Alfréd totiž nesnáší děti.
Jednoho dne ho ale unese neznámý muž a nabídne mu zaměstnání. Má se stát ředitelem kouzelnické školy v Beďarech. Alfréd má totiž titul z Pedagogické fakulty, tudíž jako jediný můžeš školu zachránit před nájezdem úřední hydry.
Nikdy to neskončí
Děti ve školách se radovaly, že už konečně zvoní a po určitou dobu budou moci dělat něco pořádného.
Při čtení mi bylo úplně jasné, proč tak milujeme filmy a literaturu ze školního prostředí. Je jedno, jestli jsou to komedie z americké střední, kde si oddechneme, že tak strašný to u nás zase ještě není, nebo černobílá klasika Škola základ života. Škola se nás totiž dotýká. Všech. Bez rozdílu. Každý z nás do ní musel. Kvůli Marii Terezii, které jsme to minimálně jednou za život vyčetli.
I když vzdělávání úspěšně završíme a odfoukneme si, že s aktovkama, recitováním před tabulí a zkoušením z Národního obrození už nechceme mít nikdy nic, začne to znovu s našimi dětmi. V ještě větší míře. Věřte mi, když vás ve školce prudí naježená paní učitelka, že jste zase nepřinesli čisté pyžamko, jste v horší pozici ne jako dítě, ale jako rodič. O tom, že většina z nás rozhodně nebyla královnou plesu snad mluvit ani nemusím. Koneckonců i ty královny se musely potýkat s rovnicemi o dvou neznámých.
Jsem ředitel a mám na všechno papír!
„Ředitel není žádný glejt ani razítko, to je chlap, který zakusí dotek smrti, sáhne si na dno a má navěky jasno.“
Ředitel a hydra se nemilosrdně trefuje do všech škraloupů, které naše školství má. Na všechno musí být papír. Ve vyhláškách a nařízeních, aby se čert vyznal, tím méně učitelé a ředitel. Nadšení absolventi peďáku, kteří v systému do roka a do dne shoří jako březová kůra na skautské bojovce. Žáci, kterým nikdo nerozumí. Nikdo se jich na nic neptá, a tak to nezvládají a jsou nezvladatelný. Situace, ve které by pár kouzel občas pomohlo. Žvirblis!
I v blbém systému jsou jenom lidi
„Chyby tam budou, i když je tam nenecháte.“
Zároveň je zde ale krásně vidět, že jsme opravdu všichni jenom lidi. I ten protivný kluk dělající jednu lumpárnu za druhou. I ta uplakaná prvňačka, která zase nedokáže pustit pramen. I paní učitelka zaměstnaná na dohodu o provedení, pokud možno aspoň nějaké práce. Dokonce i ten zpocený tělocvikář!
Jak se má školství změnit, aby v něm bylo všem dobře, na to odpověď nemám a nechám ji povolanějším. Každopádně tuhle povedenou parodii si nenechte ujít. Smějte se (je to fakt strašně vtipný!) nebo brečte nad bezvýchodností situace, a hlavně zůstaňte zvědaví.
