Článek
Čechy nejsou Rakousko
Touha po pořádání šampionátu evropských zemí v Praze vyvrcholila mezi 2. a 4. únorem 1912. Ale i přes tehdejší benevolenci k počtu účastníků, kdy se vycházelo z pouhého zájmu se zúčastnit, se o silné konkurenci nedalo hovořit. Spíš šlo o touhu po odvetě z německé strany. Protože mimo reprezentaci Německého císařství už tu byl jen rakouský klub DEHG Prag (Deutsche Eishockey Gesellschaft Prag), jediný německý celek v Rakousko-Uherské říši, který provozoval (občas) hokej s pukem a sídlil v Praze. Ale na mistrovství oficiálně zastupoval Rakousko. Což se později ukázalo jako problém.
Jelikož opětovně teplá zima neumožnila vytvořit kvalitní kluziště a Slavie přes veškerou snahu (jelikož na jejím hřišti se mistrovství konalo) ho vytvořit nedokázala. Na vině byla především obleva před posledním zápasem, ovšem tím nejdůležitějším. Když totiž Češi porazili pražské Rakušany 5:0 a Němci je zdolali 4:1, bylo jasné, že mezi Čechy a Němci se strhne bitva o zlato. Jenže kluziště zasažené oblevou, kde se během hry tvořily praskliny, boule a bylo podmáčené, nevykazovalo dostatečnou regulérnost pro zápas.
Ani ten se nevyvíjel šťastně. Češi sice vstřelili gól, ale vzhledem k posunuté brance nastaly pochybnosti o jeho platnosti. Došlo tak k situaci, kdy se Němci po dvou vstřelených brankách domnívali, že vedou 2:0 a i přes snížení na 2:1 žili v představě, že zvítězili. Jenže díky sporadickému českému gólu to byla remíza 2:2 a díky lepšímu skóre Češi zlato obhájili. Němci podali protest kvůli kvalitě hřiště i tomu, že se mistrovství hrálo na území státu, který není členem LIHG, tedy Rakouska-Uherska. To bylo řádně přijato za člena až 18. března 1912, byť její hokejový svaz existoval od 14. ledna téhož roku. Se svým protestem Němci uspěli a zasedání LIHG celý šampionát anuloval.
Mnichovské stříbro z roku 1913
Stín sporu o to, zda může jeden státní útvar zastupovat více zemí, v tomto případě Čechy a Rakousko za Rakousko-Uherské císařství, se dostala na protest Němců opět na stůl výboru LIHG. Regulím to však neodporovalo, neboť celý systém byl tvořen na soutěži národních celků, nikoliv států jako politických subjektů. A když ani Rakušané neprojevili příliš snahu své německé bratry podpořit, ti protest stáhli. Důvodem bylo i to, že český tým patřil mezi ty, jejichž zápasy byly divácky přitažlivější a tudíž na tom i pořadatelé více vydělali.
Mnichovské kluziště mělo extrémně malé rozměry, pouhých 40×18 metrů. Při hře na sedm hráčů na každé straně z toho vznikaly situace, že zápas se měnil více v přetlačovanou a statickou hru, nežli hokej. Belgičané těmto podmínkám rychle přivykli a po remíze s českým mužstvem 4:4 porazili Němce 8:5 a Rakušany, v podstatě hráče pražského DEHG Prag, vysoko 13:1. Možnost, že by Rakušané v posledním zápase porazili Němce, byla téměř nepravděpodobná (utkání skončilo 14:4 ve prospěch Německa). Rozhodující nyní bylo to, o kolik Češi vstřelí více branek Rakušanům. A jelikož zápas Češi vyhráli 7:0, pro lepší skóre se stali mistry Evropy Belgičané.
Mistrovství se konalo ve dnech 25. až 27. ledna 1913. A Češi se rozhodli, že si zahrají i na turnaji LIHG ve Svatém Mořici, který se konal 22. až 24. února téhož roku. Podstatný rozdíl byl v tom, že země sem mohly vyslat i jednotlivá mužstva, která je zde reprezentovala . A především – účast hokejistů kanadského původu, kteří nastupovali za jednotlivá mužstva, zakázaná nebyla. Byl to prostě turnaj Kanaďanů a ty náš výběr postrádal. Výsledky tomu odpovídaly. Německé Berliner SC si nás vychutnalo 7:0 a ani ostatní výsledky nebyly oslnivé. Skončili jsme na posledním, čtvrtém místě.
Berlín 1914: opět zlatí Češi
I zde se, opět v berlínském Ledovém paláci, opakovala situace z předchozích let, že Mistrovství světa v ledním hokeji ignorovala Velká Británie i Francie. Necítili se bez kanadských hráčů dost silní, tak se odmítali účastnit. Turnaj v Chamonix, který se každoročně pořádal, ze svého pohledu vydávali za Mistrovství světa. To však nikdy kvůli porušení regulí uznáno nebylo. Nepřijeli ani Švýcaři a Rakušané, tedy němečtí Rakušané, kteří šampionát také odmítli, ať už to byly důvody jakékoliv. Belgičané přijeli obhajovat svoji zlatou trofej a pak zde byli dva staří rivalové – Němci a Češi.
Hned první den šampionátu (25. února) muselo být Belgičanům jasné, že prostornější berlínský Ledový palác vyhovuje více českým reprezentantům a jejich naděje po zlatém hattricku po porážce 9:1 se notně vzdaluje. Když je další den udolal německý výběr 4:1, bylo jasné, že poslední den šampionátu bude i bojem o zlato.
Brankář Karel Wälzer a obránce Jan Palouš se prvních zápasů účastnit nemohli. Ten první z pracovních a ten druhý ze studijních důvodů. Avšak na poslední a rozhodující zápas přijeli. Na zapřenou. Posílili tak mužstvo Čech, které to německé porazilo 2:0 a opět jsme získali zlatý titul mistrů Evropy.
Závěrem
Leckdo by mohl namítat, že hodnota vítězství v šampionátu, kterého se účastní jen tři nebo čtyři mužstva, je zpochybnitelná. Ale tehdejší český lední hokej se hrál mnohdy v improvizovaných podmínkách, kluby ani svaz neměly dostatek financí a hráči dostatek zkušeností. Zámořští hráči i jejich diváci by při pohledu na úroveň evropského hokeje byli přinejmenším v rozpacích. Ale i tato „lokální“ mistrovství je potřeba počítat. A že v nich hráči za Čechy, které nemělo jediné umělé kluziště, dosahovali více než uspokojivých výsledků, je třeba ocenit.
zdroje:
Podobně tematické články autora:
