Přechod Malé Fatry

Na sólo vandry chodím už nějaký ten pátek, ale vyjma dvou svatojakubských poutí - jednu vedoucí Portugalskem:

a druhou severem Španělska do Santiaga de Compostely:

jsem se prozatím sama toulala jen po českých horách. Baví mě je poznávat a s každou další výpravou žasnu, kolik nádherných koutů naše malá země skýtá. Poslední dobou jsem ale cítila stále větší chuť posunout laťku mých sólo vandrů do vyšších nadmořských výšek a zatoužila navštívit nějaké majestátnější horstvo. Volba nakonec padla na slovenskou Malou Fatru, která mé požadavky splňovala měrou vrchovatou. Vyrážela jsem z maličké vesničky Strečno a mojí cílovou stanicí bylo Jánošíkovo rodiště Terchová.

Ústředním tématem před cestou byli medvědi. Pár lidí, se kterými jsem svůj záměr sdílela, mne upozorňovalo na jejich přemnožení a někteří z nich vytáhli z rukávu i konkrétní historky o napadeních. Dokonce i osazenstvo auta, s nímž jsem formou spolujízdy na Slovensko cestovala, vyjádřilo své obavy a když mě večer vysazovali ve Strečně před Pizzerií Alžbětka, kde jsem měla noc před začátkem trailu nocovat, loučili se se mnou slovy: „Tak snáď ťa macko nezožere, buďeme teraz po tri dni sledovať krimi správy.“  Vystresovaně jsem proto na hotelu studovala, co dělat, když nějakého macíka potkáte a hlavně co dělat, abyste měli co největší šanci, že se dostaveníčku s ním vyhnete. Blbé bylo, že těch návodů jsem našla velké množství a mnohé z nich si vyloženě protiřečily, takže jsem se nakonec rozhodla držet postupů, které se objevovaly nejčastěji.

První den jsem se chtěla šetřit, takže jsem si naplánovala jen asi 10 km trasu k první horské chatě, kde jsem měla zarezervované ubytování. I tak mne ale čekalo skoro 700 výškových metrů. V Coopu jsem si nakoupila salám, sýry, chléb, vodu a nějaké sladkosti, abych měla v průběhu následujících tří dnů co jíst (protože vyjma horských chat cestou nic, kde by se dalo najíst, nepotkáte) a kolem desáté vyrazila. Než jsem zabočila do hustého lesa, doprovázel mne romantický výhled na zříceninu hradu Strečno, tyčící se na skalním výběžku nad Váhom.

A pak už začal hezký, skoro kolmý stoupáček, který trval až k Chatě pod Suchým. Cestou jsem si ještě prohlédla zříceninu Starého hradu, která nabízí hezké výhledy na řeku Váh a pokračovala dál nahoru.

Někdy kolem jedné odpoledne jsem sebou plácla uprostřed kopce do trávy, opřela se o pařez a poobědvala. Najednou jsem v zarostlém svahu zleva ode mne uslyšela hlasitý lomoz - něco se dralo vzhůru směrem ke mně a já se vyděsila. Už jsem se viděla rozsápaná hladovým medvědem, který nejdřív sežere mě a pak jako dezert spořádá můj dnešní nákup. Takhle rychle jako teď jsem se v životě nesbalila a hrůza z toho, že po mně jde medvěd, mi pomohla doslova vyběhnout další úsek kopce. Na chatu jsem přišla v půl 3. a s radostí zjistila, že jsem v pokoji plném palandových postelí první a zabrala jsem si dolní lůžko hned u okna.

Nocleh na Chatě pod Suchým stál 16 euro a žeton do sprchy, v níž jsem se zvládla pohodlně vykoupat, další euro. Šla jsem omrknout okolí a pomazlit se se zvířaty, která byla všude okolo - pastevečtí psy, celá armáda koček a kozy. Když se začalo smrákat, vrátila jsem se dovnitř a objednala si k večeři poctivou půllitrovou kapustnicu s chlebem.

Pak jsem se vrátila na pokoj. Kolem sedmé přišly dvě mladé slečny a krátce po nich ještě dalších pět lidí, takže pokoj byl nakonec téměř plně obsazený. Chjo.

V noci bylo nesnesitelné vedro a já jsem ji bohužel podle očekávání celou probděla, takže jsem byla ráno jak praštěná palicí. Mátožně jsem se sbalila a dala si na raňajky míchaná vejce s cibulkou a slaninou. Čekal mne další příkrý kopec. Po jeho zdolání vedla cesta lesem, který poskytoval příjemný chládek a pak mne vyplivla přímo na sluneční žár.

Když jsem se vyškrábala na první výraznější vrcholek trailu - Suchý (1 468 m), rozprostřel se přede mnou nádherný výhled do všech stran.

Byl tam turista, který se se mnou dal hned do řeči a vyměnili jsme si zkušenosti s nocováním na horských chatách - on tuhle noc strávil na Chatě na Klačianskej magure, kde měl pokoj sám pro sebe, jelikož se tam sešli jen tři turisté. Šťastný to člověk. Během rozhovoru vytáhnul z batohu placatici plnou slivovice a začal mi nabízet, abych se s ním napila. Že prý má krizi a tohle mu ji pomůže zažehnat. S díky jsem odmítla, ale byl neodbytný a já se začala cítit trochu nepříjemně. Řekla jsem tedy své ne důrazněji a raději se rozloučila. Za zády jsem ještě slyšela, jak si chlapec stěžuje dalšímu turistovi, který na horu mezitím vylezl, „či s s ním dá, lebo mu tá kočka dala košom.“ A to od toho urputného pálenicobijce bylo zas hezké a nebudu lhát, že mě to nepotěšilo. Protože - utrmácená, zrudlá od ostrého horského slunce, zpocená a s očima napuchlýma z nevyspání jsem si jako kočka fakt nepřipadala. Vím, že jsem široko daleko byla jediná žena a že pán už v sobě nejspíš pár doušků pálenky měl… ale i tak to potěšilo.

Po zdolání Suchého nahradily lesní stezku úzké kamenité pěšinky, vedoucí přímo po hřebenech hor a místy taky skalnaté úseky, po kterých se muselo šplhat a moje závrať a strach z výšek se tu mohli naplno rozvinout. Překrásné výhledy všude okolo mě mi tu dřinu ale bohatě kompenzovaly. Neustále jsem sundávala krosnu a vytahovala foťák, protože kdykoli jsem si myslela, že už jsem nafotila hory ze všech možných úhlů, objevil se po pár krocích další dechberoucí pohled, který jsem prostě nemohla nezachytit… 

Až na nejvyšší vrchol Malé Fatry - Velký Kriváň jsem potkala jen pár lidí a občas mne v nebezpečnějších úsecích napadla nepříjemná myšlenka, jak dlouho by trvalo, než by mne někdo našel, kdyby se mi něco stalo… Sem tam jsem míjela drobné dřevěné křížky nad propastmi - na upomínku těch, kteří zde přišli o život, které mne varovaly, abych byla co nejvíce opatrná.

Na Velkém Kriváni (1 709 m) jsem stanula v pozdním odpoledni úplně samotná a odsud už mne čekal jen sestup přes Snilovské sedlo, kam jezdí lanovka, k Chatě pod Chlebom.

Oproti klasické, dřevěné horské boudě pod Suchým, je tahle chata mnohem víc „fancy“. Taky cena za lůžko je zde o 9 euro dražší (25 euro plus 0,66 euro místní poplatek) a je v ní zahrnut i žeton na osprchování - voda tu ale teče mnohem kratší dobu, než na Chatě pod Suchým (chtěla jsem si tu umýt vlasy a musela si je doopláchnout v umyvadle).

Stejně jako na předchozí chatě i tady vaří klasická slovenská jídla a já jsem se po celodenní chůzi odměnila haluškami a makovým štrůdlem. Dostala jsem přidělené lůžko na horní palandě ve velké, podkrovní místnosti a kluk, který mne ubytovával, mi přiznal, že původně jsem měla být dole, ale že mi moje místo obsadil turista přede mnou. „To sa tu odohráva stále“ pokrčil rameny. Zeptala jsem se, jestli nemá volné nějaké jiné spodní lůžko, ale vrtěl hlavou. Veškerá lůžka jsou prý už obsazená. Chvíli jsem okouněla okolo a čekala, jestli se vychytralec, co mi zabral mou postel, neobjeví, ale s postupujícím večerem jsem to vzdala a s povzdechem jsem vyšplhala nahoru povléct si svou matraci a přikrývku. Tady nahoře u stropu bylo strašné vedro.

Rozhodla jsem se proto jít na obhlídku po místnosti a nadšeně jsem našla hned několik volných postelí, které nebyly ani povlečené, ani u nich nebyl žádný batoh. A jelikož už jsem neočekávala, že by teď, v devět večer, ještě někdo přišel, jednu z nich jsem si zabrala. Okolo půl 11. se nade mnou zjevila zmatená mužská tvář, které postel patřila - a ta tvář na mě promluvila anglicky a vysvětlovala, že si postel jen nestihla povléct. Vztyčila jsem se do sedu a o překot se omlouvala, ale chlápek byl moc milý a s úsměvem mi svou postel přenechal. Vděčně jsem ho za to zavedla dozadu k těm dalším, které byly stále volné a on se na jedné z nich usalašil.

I tak se mi ale povedlo usnout jen na chvíli nad ránem. Vstala jsem v sedm a o dvacet minut později už supěla nahoru směr Chleb. Raňajky jsem na chatě nezvládla, jelikož kuchyň na snídani otevírala až v osm a já jsem potřebovala vyrazit dřív, kvůli mému ambicióznímu plánu stihnout v pět odpoledne bus z Terchové do Žiliny, odkud mi jelo pendolino do Prahy. V noci pršelo a nad vrcholky pode mnou se rozkošnicky válely chuchvalce mlhy.

Kousek za chatou jsem procházela kolem sběračů borůvek s velkými proutěnými koši a s povzdechem si představila lívance posypané tmavě modrými šťavnatými kuličkami. Konečně jsem vystoupala opět nad 1 500 m.n.m. přes Steny, južný vrchol (1 572 m),

abych to po chvíli zase nenadšeně sestoupala a jelikož mne tlačil čas, rozhodla jsem se vynechat výstup na horu Stoh (1 607 m), a místo toho ji obejít po žluté do Sedla Medziholie. Dorazila jsem sem přesně ve chvíli, kdy se spustil prudký déšť a výhled do okolí zakryla rychle postupující mlha. Sakra, zrovna před výstupem na Velký Rozsutec.

Chlácholila jsem ale samu sebe, že předpověď slibovala jen kratší dešťové přeháňky a tak jsem obalila sebe i batoh do pláštěnky, sedla si do trávy a dala si v dešti studený oběd ve formě chleba se salámem a jako dezert kyselé pomerančové jazyky. Déšť se za slabou čtvrthodinku zmírnil a já se vydala odhodlaně na velmi lákavě vypadající horu. Na poslední vrchol Malé Fatry, který mi zbýval zdolat. To jsem ale nevěděla, co mne čeká. Jak už jsem přiznala, velmi se bojím výšek, s čímž se snažím bojovat tak, že se jim s šílenou úzkostí zas a znovu vystavuju, ale někdy mne přemůžou natolik, že zamrzávám a v těch chvílích si nevím vůbec rady. To se mi při šplhání na Rozsutec stalo několikrát - v úsecích, kdy se šplhalo po skále za pomocí řetězů, které vlivem deště v mých dlaních prokluzovaly a které obklopoval z jedné či druhé strany jen prudký sráz, z něhož už jsem viděla, jak se zřítím.

Těsně před vrcholem mne takových úseků čekalo hned několik za sebou a já cítila, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama. Navíc déšť v poslední části hory opět zesílil a v dálce jsem viděla, jak se zablýsklo. Přesto jsem před druhou hodinou stála nahoře u kříže (Velký Rozsutec 1 610 m). S patřičným pocitem hrdosti.

Cvakla jsem několik snímků, přestože jsem tušila, že budou z větší části nepoužitelné kvůli dešťovým kapkám, pokochala se a zahájila sestup.

Bůh žehnej trekovým hůlkám, co jsem si před touhle cestou konečně pořídila! Kousek před Terchovou mne čekaly ještě Jánošikove diery, které byly také lahůdka. Zkuste si je po dvou nocích téměř beze spánku a třech dnech toulání se po Malé Fatře, k tomu za deště zkusit rychlou chůzí/poloběhem s krosnou na zádech zdolat! Vědět dopředu, jaké to tu bude, naplánovala bych si to jinak a velmi mne mrzelo, že jsem na tak kouzelné místo měla tak málo času.

Naštěstí jsem je prolezla bez zranění a celkem rychle. I tak mi ale za nimi navigace v mobilu nekompromisně ohlásila čas příchodu do zastávky busu Terchová, centrum v 17:25 h. 

Autobus mi odjížděl v 17:05 h, takže pokud jsem ho chtěla stihnout, musela jsem pomocí rychlochůze a běhu stáhnout dvacet minut.

Nakonec se mi za cenu rozedraných chodidel v nedobře padnoucích nových botách podařilo do cílové stanice doběhnout dokonce osm minut před odjezdem autobusu.