Článek
Darovat nejvzácnější tekutinu na světě chodím se spoustou lidiček. A výjimečně čekání miluju. Na transfuzce v České Lípě je totiž takový zvláštní klid protkaný vděkem, úsměvy a milými pohledy nejen přicházevších ale i zdravotních sestřiček. A ty jedou jako namydlený blesk.
Jelikož je advent, oblékla jsem si vánoční šaty a vyrazila darovat
Některé oči přítomných se při pohledu na mě rozjasnily. I když jsem 60 plus, nemám problém se obléci do jelínků a vánočních stromečků. Věřte, že mě jejich laskavé usmívající oči potěšily a občas prosvitl i šibalský úsměv. Osud vidí úsměvy a přidává další taškařici. Sestřička na mě namíří teploměr (nikdy si nezvyknu na ty moderní výdobytky), přiloží k čelu a hlásí: „Tak to asi pravda nebude…“ - teploměr ukazuje 33 stupňů. Faktem je, že mám furt zmrzlé nohy a ruce, ale sestřička nedbá a napodruhé se teploměr umoudří. Jakoby to nestačilo, krevní destičky se také schovaly. Tudíž druhé měření mě konečně posunulo k paní doktorce na vyšetření.
Je velmi milá, vstřícná a domlouváme se, že nejspíše četla naše články o putování na Stezce Českem. S úsměvem se svěřuje, že také bloudí a naprosto mě chápe. A mému přirovnání, že jdu za manželem spokojeně pokyvujíc hlavou jako ten oslík a už jen hýkat mi chybí, se srdečně směje. A přeje nám spoustu dalších kilometrů na Stezce Českem ve zdraví. A jak si tak vesele proplouvám na samotný odběr krve, vzpomínám na úžasnou příhodu, jíž jsem tu před lety zažila. Tyhle „náhody“ prostě miluju.
Spokojeně luštím křížovky a čekám, až na mě přijde řada
V tom vykoukne sestřička a volá na odběr pana Halušku se Smetanou. Podivím se. Halušky umím skvělé, ale přidávám k nim zpravidla zelí. Jakoby to nestačilo, anděl v sesterském oblečení volá na odběr další dvojici - paní Líbalovou, kterou doprovází pan Šťastný. Oba vypadají velice spokojeně, i když se neznají, míří na odběr jako ty dvě věrné labutě. To, že vcházím na odběr s panem Veselým, jenž není můj manžel, mě už ani nepřekvapuje. Sestřičce se s úsměvem svěřuji, že mě mile zaujala dnešní vtipná příjmení dárců a ona na to: „To nic není. Když se tu posledně sešli naráz tři ptáčkové: Brabec, Skřivan a Sýkora, nevěřila jsem svým očím.“
Osud si s námi občas zažertuje. Jako když si například švagrová vzdychla, že ten její Kohout jí nenechá vyspat. Protože věřím, že někdy i příjmení naše osudy předpoví, odpovídám: „Měla sis vzít pana Brtníka, ten by tě v zimě určitě nebudil.“ Mám ráda lidičky, kteří nešetří humorem, jako třeba má bývalá kolegyně, když s úsměvem pronesla: „Za svobodna jsem byla Šťastná, teď jsem už jenom Svitáková.“ Ale věřím, že se Svitákem jí svítá na lepší časy. No a já jsem Veselá. Nevstávám každý den s úsměvem na rtech, ale prý je na mě veselost vidět. Ostatně s takovým příjmením to ani jinak nejde.
A veselo bylo i dnes na transfuzní stanici
Stejně jako ostatní jsem obdržela poukázku pro statečné dárce. Pozastavila jsem se nad slovem statečný a paní Pavla, čekajíc se mnou na odběr, podotkla: „My přece jsme stateční, ne každý by to dal a navíc pravidelně.“ Nicméně mně dárcovství přijde normální. Když můžu pomoci, proč to neudělat? Ale asi na Pavlině tvrzení něco bude, protože sestřička nás seznamuje s tím, že pravidelných dárců je málo a jsou jimi zpravidla starší lidi.
Předávání Janského plakety v České Lípě v roce 2023
Po odběru u kafíčka, jež by bezprostředně po odběru mělo tak trochu pomoci, se seznamuji s Pavlem a Hankou. Nicméně úplné protipóly. Jarda má na kontě přes 40 odběrů, Hanka začíná. Mimochodem jí je líto, že nepřišla dříve. Myslela si totiž, že když užívá léky, nemůže darovat krev. To je častý omyl. I když užíváte léky, je na zvážení vašeho ošetřujícího lékaře, zda se můžete stát dárci krve, i když poslední slovo má lékař na transfuzní stanici.
Mladí se na odběry nehrnou
Proč? Možná hodně cestují, což někdy může být problém, či o této možnosti ani neví? Anebo dárcovství není zrovna cool? Přitom odběr nebolí, lékařský personál kolem nás se usmívá a vše jede jako po drátkách. Navíc odcházím s dobrým pocitem. Sice jsem dosáhla „jen“ na stříbrnou plaketu profesora Janského, ale třeba jsem někomu pomohla. Moc si to přeju. A skláním se před dárci, kteří pravidelně darují krev a krevní složky a mnozí zlatou plaketu nahradili dokonce zlatým křížem.
Zajímalo mě, odkud vlastně „přilétlo“ bezpříspěvkové dárcovství?
Podnět k tomuto dalo mezinárodní společenství v roce 1957 rezolucí XIX. Mezinárodní konference Červeného kříže. Díky rezoluci Československo zahájilo kampaň za bezpříspěvkové dárcovství krve. Dárci nově již nedostávali peněžitou odměnu, nýbrž zvláštní příděl potravinových lístků, jenž byl v roce 1952 nahrazen paušálním příspěvkem na stravování. Dnešní dárci se mohou těšit na občerstvení podávané před i po dárcovství. Krom toho jim zákon přiznává placené volno u zaměstnavatele, roční odpočet z daní, pokrokové zdravotní pojišťovny i vyspělí zaměstnavatelé své dárce odmění benefitem.
Pro mě bylo odměnou slavnostní předávání ocenění Janského plakety, a duši všech přítomných zahřála slova uznání představitelů města, transfuzní stanice, laboratoře či Českého červeného kříže. Byl to úžasný zážitek.
I já děkuji.
