Zrušme deváté třídy. Poděkují rodiče, děti i ekonomika

Jsem jeden z těch, kteří tento rok hlásí dítě na střední školu. Ačkoli nejsme doma nijak tvrdí pedanti, samozřejmě máme obavu o budoucnost dcery a přejeme si, aby se dostala na školu, kde bude hlavně šťastná a kde jí studium poskytne rozhled, zajímavé znalosti a možná i přípravu pro budoucí povolání. Oba s partnerkou pracujeme v oborech, které jsme nevystudovali, víme tak, že střední ani vysoká škola není pro kariéru určující, ale je důležité aby člověka vedla k praxi, konkrétním znalostem a všeobecnému přehledu.

Čemu ale zvlášť v dnešní společnosti nerozumíme, je 9 tříd základní školní docházky a související „základní vzdělání“. Neumíme si totiž představit, jak 15letý student ZŠ dostuduje devátou třídu a uplatní se ve společnosti. Za nás je to ve větších městech nemožné a pokud má mít dítě nějakou pozitivní vyhlídku do života, musí dostudovat minimálně střední školu s výučním listem.

Co kdyby v novém ideálním světě, který mohou zařídit pouze politici pomocí předložení nové legislativy, nebyly 9. třídy základních škol, naopak by se školní docházka rozšířila na tříd 11 a talent dětí se formoval již na ZŠ, kdy žák plynule přejde se souhlasem rodičů na školu, která vyjde z jeho dovedností mapovaných po několik let jako nejvhodnější? Tato možnost by samozřejmě neupírala možnost rodičů rozhodnout jinak, i ti by ale byli lépe informovaní a mohli vycházet nejen ze svého přesvědčení, ale také z názoru odborných pedagogů. Dnešní základní školní docházka totiž nevyprodukuje jedince, který by měl šanci se reálně uplatnit ve společnosti.

Pokud by naše dcera dostudovala 9. třídu a ukončila své vzdělání - to se nestane, ale co kdyby - budou její možnosti vzhledem k nízkému věku značně limitované. Nemůže podepsat hmotnou odpovědnost, pracovat v noci, nesmí si založit IČO, nemá právo volit a vdát se také nemůže. Zaměstnavatelé budou logicky potenciálně rizikového a právně omezeného zaměstnance odmítat s preferencí jiného, který může plnohodnotně vykonávat práci a je plnoletý. Na tyto potenciální „záklaďáky“ tak spadnou ty nejhorší činnosti, nedejbože práce načerno. Rodič tak jako tak, i kdyby se mladistvý chtěl osamostatnit, musí spolupodepisovat dokumenty a pravděpodobnost, že se dítě po dokončení ZŠ v 15 letech postaví na vlastní nohy, je téměř nulová.

I zajištění bydlení mít tito záklaďáci těžké, bytů je nedostatek a pronajímatel jistě bude preferovat dospělého nájemníka nad neplnoletým s nízkým příjmem.

Její znalosti ze základní školy nestačí na budování kariéry a je pravděpodobné, že nedosáhne vyšší pozice, dokud nedostuduje alespoň střední školu. Jediný způsob, jak by se mohla prosadit je, že by počkala do 18 let a začala úspěšně podnikat. Tam si určuje pravidla sama, může i vzhledem k nedokončenému vzdělání svým vlastním úsilím budovat firmu a teoreticky i uspět. Opět, tato možnost je ale velice nepravděpodobná, protože se znalostmi ze ZŠ není v České republice možné plnit právní rámec, administrativu a související povinnosti s daněmi, zaměstnanci i účetnictvím.

Lze tedy konstatovat, že vystudovaný „záklaďák“ nemá ve většině případů perspektivní budoucnost a tak není ani jakkoli hodnotný pro stát a tuzemskou ekonomiku. Je velice pravděpodobné, že takový člověk bude po většinu svého života odkázán na minimální příjem a státní sociální politiku. Proč tedy systém umožňuje takové lidi pustit do společnosti?

Pak tu máme samotné přijímačky na střední, které znám nyní lépe, než bych sám chtěl. Můžete si vybrat 5 škol, dvě s talentovými zkouškami a 3 klasické. A s tím přichází to největší dilema - na kolik škol jí budeme hlásit? Vybereme radši jistotu, nebo zkusíme i ty prestižní gymnázia, kam se hlásí stovky až tisíce děti? Půjdeme cestou všeobecného vzdělání, nebo průmyslového či uměleckého oboru? Sami víme, že technická znalost a rozvoj talentu dnes vydělá nejvíce.

Výsledkem je, že hlásíme dceru celkem na 4 školy, tři bez talentovek a jednu s talentovkami, protože si jí jako čtvrtou možnost přála. Takže absolvuje v březnu celkem čtyři zkoušky, musí vytvořit portfolio, učit se na státní zkoušky a do toho dokončit základku. Není toho na ní málo.

My na druhé straně vyplňujeme papíry jak zběsilí, obvoláváme školy, zda dorazily přihlášky v pořádku a do začátku února nemůžeme plánovat nic, protože termíny přijímaček jsou známé až zhruba dva měsíce předem. A modlíme se, aby mladší dítě nepřineslo v březnu domů nějakou angínu, to by totiž byla katastrofa nedozírných následků.

Lze tedy konstatovat, že dítě i rodiče jsou v enormním stresu, naloženo toho mají deváťáci opravdu hodně a rodiče nejsou pozadu, kdy vyplňujeme, kontrolujeme, voláme, sledujeme každé změny a vypsané termíny, zatímco se s dcerou učíme a připravujeme jí, aby to co nejlépe zvládla. Děsí nás totiž představa, že by u zkoušek „vybuchla“ a i pod návalem stresu zkoušky pokazila.

Devět tříd základní školy by mohlo být přežitkem ve chvíli, kdy by se školní docházka rozšířila o dvě až čtyři povinné ročníky střední školy. Věřím, že v některých případech by byla vymahatelnost této povinnosti náročná, nicméně měli bychom kvalifikovanou mládež a studenti by se stali „záklaďáky“ až ve chvíli, kdy mohou reálně vytvářet hodnoty, tedy v 17 až 18 letech v případě 11 ročníků s tím, že 12. ročník s maturitou by poté obsáhl většinu studentů ať už průmyslových, uměleckých nebo všeobecných maturitních oborů. Takový absolvent by v 18 letech vyšel ze základního vzdělání a mohl volit, založit si firmu nebo IČO, plnohodnotně pracovat a být součástí produktivní společnosti.

Povinnost střední docházky - i v minimální míře - by poté zajistila dostatek míst a mohla motivovat učitele k práci s dětmi například v 7. a 8. ročníku ZŠ, kde by pomocí poradenství a hledání talentů mládeže přispěli k výběru vhodné střední školy. Finální slovo by poté měl samozřejmě rodič s dítětem, ale i já bych ocenil odborníky, kteří by s dcerou pracovali a například odhalili její talent v aranžmá interiéru a architektuře, který jsme ani netušili, že by mohla mít. Ze zkušeností s personálem základní školy mohu říci, že se opravdu jedná o nadšené a obětavé lidi, kteří by toto vedení a hledání perspektivy jistě zvládli. Nejhorší je totiž dítě, které dělá něco, co ho nebaví - často za přispění rodičů, kteří si myslí, že je to nejlepší a nejjistější cesta.

Strach v kombinaci se stresem a nedostatkem času může vést ke ztrátě mnoha talentovaných jedinců a jejich umístění na školy, kde talent zakrní a nebo se v důsledku nátlaku zcela potlačí.

Zajímavou myšlenkou by v souvislosti s rozšířením základní školní docházky bylo jistě i snížení plnoletosti na 17 let v souvislosti s volebním právem a možností podnikat, bydlet nebo plnohodnotně pracovat. V době, kdy děti konzumují daleko obsáhlejší množství informací a mají přístup k moderním technologiím je jejich vývoj jistě rychlejší, než byl ten náš, rodičů.

V ideálním světe, který bych si jako rodič pro své děti představoval, je tak za podpory pedagogů dítě od zhruba 12 let vedeno k rozvoji svého talentu a ten - za souhlasu rodičů - by byl určující pro výběr střední školy. Nikdo by se nestresoval, zda se na střední školu dostane, protože by vzhledem k dovednostem dítěte existovalo několik možností a ty nejprestižnější školy by stále byly kompetitivní, zatímco ty úzkoprofilové, které rozvíjejí konkrétní talent, by měly jistotu uchazečů právě díky předčasnému objevování těchto nadání u studujících dětí.

Ze školy by vyšel plnohodnotný člen společnosti, ať už s výučním listem nebo maturitou, který by poté mohl vzdělání dále rozšířit a nebo se zapojit do vytváření společenských hodnot. Takový absolvent by s mohl najít „normální“ práci, bydlet, podnikat a volit.

Rodiče by pak měli jistotu, že místo na střední škole pro dítě existuje, nevedli by jej poté do jistých možností a nepotlačovali předčasně možný talent. Ekonomika by byla ochuzena o nepoužitelné jedince a celková vyšší vzdělanost společnosti by jistě přispěla k produktivitě a přidané hodnotě naší práce.

Jistě by poděkovali rodiče, ekonomika, samotné děti i státní sociální systém, který by ušetřil mnoho právě na „záklaďácích“, ti jsou na něj totiž často zcela odkázaní.