Článek
Po vítězství Spojenců v severní Africe v květnu 1943, kdy kapitulovalo na čtvrt milionu německých a italských vojáků se spojenecké velení rozhodovalo o dalším postupu ve válce. Již na lednové konferenci v marocké Casablance byl představen britský návrh napadnout „měkký podbřišek“ Evropy, jímž Churchill mínil Balkán a Apeninský poloostrov. Tak bylo rozhodnuto o invazi na Sicílii a následně do samotné Itálie. Cílem bylo otevřít Středozemní moře, oslabit německé síly v Evropě a přivést k pádu fašistický režim Benita Mussoliniho, který byl i přes své nevalné vojenské výsledky pro Němce značnou oporou. Vrchním velitelem veškerých spojeneckých operací ve Středomoří byl určen americký generál Dwight D. Eisenhower, pozemní operace na Sicílii a v Itálii měl řídit britský generál Harold Alexander.
Dwight David Eisenhower, zde ještě jako čtyřhvězdičkový generál v roce 1943. V následujícím roce velel spojeneckému vylodění v Normandii.
Harold Rupert Leofric George Alexander, první hrabě Alexander z Tunisu, jeden z nejvýznamnějších spojeneckých velitelů operací v Itálii.
Operace Husky: Vylodění na Sicílii
V noci z 9. na 10. července 1943 začala operace Husky, jedna z největších obojživelných akcí celé války. Vylodění pozemních sil předcházely výsadkové operace s využitím americké 82. a britské 1. výsadkové divize. Z taktického hlediska ale akce parašutistů a kluzáků skončily fiaskem. Američtí výsadkáři seskákali rozptýleně po celém jihu a východě ostrova a jen necelá pětina z nich přistála blízko svých operačních cílů. Britové ve špatném počasí a kvůli panice pilotů vlečných letadel odpoutali řadu výsadkových kluzáků příliš brzy a ty pak skončily v moři.
V rámci příprav na invazi na Sicílii je do transportního kluzáku WACO CG-4 nakládán Jeep.
Britský voják se před vyloděním na Sicílii prostřednictvím stručného průvodce seznamuje s tamními podmínkami.
Americké tanky Sherman během nakládky, která probíhá v Tunisku dva dny před zahájením invaze na Sicílii.
Američtí parašutisté v transportní Dakotě před seskokem na Sicílii.
Po nepříliš úspěšném vzdušném výsadku následovalo podstatně lépe provedené vylodění. Více než 150 000 amerických, britských, kanadských a dalších spojeneckých vojáků, přes 3 000 lodí a okolo 4 000 letadel se zúčastnilo obojživelné invaze na jižní a jihovýchodní pobřeží Sicílie. Americká 7. armáda generála George S. Pattona se vylodila poblíž měst Gela a Licata, britská 8. armáda generála Bernarda L. Montgomeryho pak o něco východněji u Syrakus. Obranu ostrova zajišťovaly dva sbory italské 6. armády generála Alfreda Guzzoniho posílené německými jednotkami elitní tankové divize Hermann Göring a také 15. divizí pancéřových granátníků.
Pobřežní obrana, často vedená italskými vojáky s nízkou bojovou morálkou se poměrně rychle zhroutila. Pattonova armáda rychle postupovala na západ a 22. července 1943 dobyla Palermo, hlavní město ostrova. Montgomery se mezitím potýkal s tuhým odporem protivníka kolem Etny a města Catania. Němci pod velením generála Hanse-Valentina Hubeho a polního maršála Alberta Kesselringa vedli obratnou ústupovou bitvu, a v polovině srpna úspěšně evakuovali navzdory vzdušné převaze Spojenců díky silnému protileteckému krytí přes Messinskou úžinu více než 100 000 vojáků Osy a značné množství armádní techniky.
17. srpna 1943 vstoupili Spojenci do Messiny a největší italský ostrov tak byl dobyt za pouhých 38 dní. Spojenecké ztráty činily přibližně 25 000 mrtvých, raněných a pohřešovaných, ztráty Osy však byly výrazně vyšší, zejména díky zajetí velkého množství Italů. Politický dopad byl okamžitý. Už 25. července byl Mussolini sesazen Velkou fašistickou radou a vzápětí zatčen. Nová vláda maršála Pietra Badoglia zahájila navzdory úvodnímu předstírání loajality k Německu tajná jednání o příměří se Spojenci.
Těsně po úsvitu 10. července 1943 vykládají vojáci britské Higland Division zásoby na sicilské pláži. Mezitím se připravují cesty pro provoz lehkých i těžších vozidel. Nedaleko pláže je vidět několik výsadkových lodí.
Lehký transportér Bren Universal Gun Carrier se vyloďuje na Sicílii, 10. července 1943.
Britští vojáci postupují sutinami východosicilského města Catania, 5. srpna 1943.
Vraky italských stíhaček Fiat, Reggiane a Macchi na zničeném letišti Catania na Sicílii.
Bernard Law Montgomery, 1. vikomt z El Alameinu, zde v Británii na jaře 1943 během krátké přestávky mezi taženími v Africe a na Sicílii.
Americký generál George S. Patton probírá další postup s podplukovníkem Lylem Bernardem nedaleko sicilské vesnice Brolo.
Americký voják, který byl během bojů na Sicílii zasažen šrapnelem dostává krevní plazmu, 9. srpna 1943.
Maršál Pietro Badoglio se stal po zatčení Mussoliho italským premiérem a v čele vlády setrval až do poloviny roku 1944. Na podzim 1943 vyhlásil jménem země válku Německu a oficiálně se tak přidal na stranu Spojenců.
Britská stíhačka Spitfire Mk.IX z 601. perutě RAF přistává na základně Lentini na západě Sicílie.
Vylodění Spojenců na Apeninském poloostrově a kapitulace Itálie
3. září 1943 překročila během operace Baytown Montgomeryho 8. britská armáda Messinskou úžinu a vylodila se v Kalábrii coby předvoj ostatních spojeneckých vojsk. Již 8. září bylo veřejně oznámeno příměří uzavřené mezi Spojenci a Itálií, což téhož dne vyvolalo okamžitou reakci Berlína. Němci zahájili operaci Achse (Osa), odzbrojili italské jednotky v jejich domovské zemi, ale i na Balkáně, v Řecku a v jižní Francii a obsadili klíčová italská vojenská zařízení. Vzdorující jednotky byly nemilosrdně zlikvidovány. 600 000 Italů bylo zavlečeno do Říše a na okupovaná území Evropy, přičemž kolem 40 000 internovaných přišlo během zajetí o život. Němci také obsadili severní a střední Itálii a královská rodina a vláda prchly z metropole o den dříve, než do ní 10. září vstoupila Hitlerova vojska. Mussolini byl 12. září osvobozen německými výsadkáři z internace v hotelu Campo Imperatore na hoře Monte Portella v horském masivu Gran Sasso uprostřed Apenin a postaven do čela loutkové Italské sociální republiky na severu země, která dál vedla boj proti Spojencům.
Mezitím se již 9. září u přístavu Salerno jižně od Vesuvu vylodila americká 5. armáda generála Marka W. Clarka během riskantní operace Avalanche a současně týž den z moře zaútočili Britové poblíž Taranta v pomyslném podpatku italské kozačky v rámci operace Slapstick. Němci pod Kesselringovým a Vietinghoffovým velením však Spojence u Salerna téměř zatlačili zpět do moře. Pouze námořní dělostřelecká podpora a rychlé posily předmostí zachránily. Do Neapole vstoupila spojenecká vojska 1. října 1943 v situaci, kdy se město předtím německých okupantů zbavilo prakticky samo. Velký komplex letišť u Foggie se brzy poté ocitl ve spojeneckých rukou a začaly na něm vznikat základny pro mohutnou americkou 15. leteckou armádu, která měla brzy zahájit bombardovací operace proti Německu, jižní Francii, Balkánu a střední Evropě včetně území Protektorátu. Kromě toho se ve Foggii usadila i 12. letecká armáda USAAF a také britské RAF a letectvo Jihoafričanů. Jižní Itálie byla ovládnuta, ale postup se měl následně zpomalit na řadě tvrdě bráněných obranných linií.
Maršál Albert Kesselring velel německým vojskům ve Středomoří. V Itálii vedl obratné ústupové boje, čímž si do určité míry vysloužil respekt i u svých protivníků. Jako vojenský velitel se snažil v rámci možností ušetřit italské historické a kulturní dědictví a podpořil myšlenku prohlášení Říma za otevřené město, čímž zabránil jeho zničení. Na druhou stranu byl nemilosrdný nejen k partyzánům, ale i vůči italským civilistům. Po válce byl odsouzen k trestu smrti, který mu však byl zmírněn na doživotí, nicméně už v roce 1952 byl propuštěn ze zdravotních důvodů.
Italský fašistický diktátor Benito Mussolini vstoupil do války po boku Německa v roce 1940. Spojeneckým armádám však jeho země nedovedla efektivně čelit a i ve spojenectví s Hitlerem vždy tahal za kratší provaz. V roce 1943 byl po katastrofálním vývoji situace na Sicílii odstaven od moci a svými vězniteli stěhován po různých místech země, aby se zamezilo jeho osvobození.
12. září 1943: Unternehmen Eiche (Operace Dub) je v plném proudu. Německé kluzáky DFS 230 s výsadkáři přistávají na svazích Gran Sasso nedaleko samotného hotelu, kde je zadržován Mussolini.
Důstojník SS Otto Skorzeny, který se podílel na evakuaci Mussoliniho v září 1943. Když byl jako místo jeho posledního pobytu identifikován hotel Campo Imperatore poblíž vrcholu hory Monte Portella v Apeninách, do akce byly vyslány výsadkové kluzáky i letadlo Fieseler Fi 156 Storch.
Otto Skorzeny s Mussolinim po jeho osvobození, 12. září 1943. Mussolini spolu se Skorzenym a pilotem odletěli z Gran Sasso přetíženým lehkým letadlem Fieseler Fi 156 Storch, které se krátce po startu málem roztříštilo o horské štíty. Sám Skorzeny byl řádný hromotluk, který měřil více než 190 centimetrů a vážil okolo 125 kilogramů.
Skutečným strůjcem plánu evakuace Mussoliniho ovšem nebyl Skorzeny, nýbrž důstojník Luftwaffe Harald-Otto Mors. Po skončení války a vzniku Bundeswehru pracoval i pro NATO. Skorzenyho význam ohledně celé akce je dodnes přeceňován, protože byl coby příslušník SS nacistickým režimem a jeho propagandou náležitě využit, a tento obraz přetrval i do současnosti.
Německý tank v Itálii. Fotografie zachycuje Pz.Kpfw. III Ausf.N (Sd.Kfz.141/2). Toto vozidlo bylo vybaveno 75mm kanónem KwK model 37 L/24. Zbraň byla vestavěna do odpovídajícím způsobem upravené věže. Fotografie je datována rokem 1943.
Pz.Kpfw. IV od 1. tankové divize SS Leibstandarte SS Adolf Hitler před katedrálou v Miláně, září 1943.
Americké vylodění u Salerna v září 1943. Na snímku probíhá vykládka techniky a dělostřelectva. Povšimněte si pletiva, které zpevňuje povrch pláže a také vojenského policisty s páskou na rameni v popředí, který se instinktivně sklonil kvůli nedalekému výbuchu německého dělostřeleckého granátu.
Posádka průzkumného vozidla Scout Car indického obrněného sboru 6th Duke of Connaught's Own Lancers si povídá s italskými kluky v San Felice během postupu k řece Sangro, 7. listopadu 1943.
Americký generál Mark Wayne Clark prošel během své šestatřicet let trvající vojenské kariéry bojišti od první světové války až po Koreu. Ve druhé světové válce se podílel na plánování operace Torch, během níž se Spojenci vylodili v severní Africe, a při invazi u Salerna velel 5. armádě. Některá z jeho velitelských rozhodnutí byla vnímána jako kontroverzní a bylo mu vyčítáno, že umožnil Němcům ustoupit do dalších obranných linií a místo toho, aby jejich síly zničil raději spěchal k Římu.
K Římu ale spěchaly i německé jednotky. Tank Pz.Kpfw. VI Tiger I z Schwere Panzer-Abteilung 508 projíždí ve věčném městě okolo monumentu krále Viktora Emanuela II. na Via dei Fori Imperiali, únor 1944.
Německé tanky Pz.Kpfw. V Panther v centru Říma, začátek roku 1944.
Air Chief Marshal RAF Sir Arthur Tedder v Itálii v roce 1943. V následujícím roce se podílel na invazi do Normandie.
Dvojice Spitfirů Mk.IX od 241. peruti RAF letí nad krajinou jižně od Říma, leden 1944.
Gustavova linie, Monte Cassino a Anzio
Němci prostřednictvím Todtovy nacistické stavební organizace vybudovali napříč Apeninami jižně od Říma mohutnou Gustavovu obrannou linii směřující od Tyrhénského až po Jaderské moře. Jejím klíčovým bodem se stalo Monte Cassino s historickým benediktinským opatstvím, jednou z nejvzácnějších a nejstarších památek evropského křesťanství. To se Němci nejprve rozhodli neobsazovat, protože i oni si uvědomovali jeho nezměrnou hodnotu. Gustavovu linii ještě na jihu podporovaly Bernhardtova a Hitlerova linie, které byly kratší. Mezi lednem a květnem 1944 proběhly o Cassino celkem čtyři tvrdé bitvy. První tři (americké, britské, francouzské, novozélandské a indické útoky) skončily neúspěchem a těžkými ztrátami. 15. února 1944 byl klášter Spojenci letecky bombardován, což následně německým Fallschirmjägerům umožnilo přeměnit jeho ruiny v pevnost. Teprve čtvrtá bitva známá jako operace Diadem v květnu 1944, v níž rozhodující roli sehrál polský 2. sbor generála Władysława Anderse, vedla ke spojeneckému vítězství. Zničené opatství bylo po válce v letech 1949-1964 nákladně a pečlivě obnoveno.
Evakuace opata benediktinského kláštera Monte Cassino, biskupa Gregoria Vita Diamareho za přítomnosti německého generála Fridolina von Senger und Etterlin před vypuknutím těžkých bojů na začátku roku 1944.
Ruiny kompletně zničeného opatství Monte Cassino po spojeneckém náletu z 15. února 1944. Němci se v budovách až do samotného bombardování nenacházeli, nyní jim však nic nebránilo trosky na svahu využít k obraně a také jako pozorovací stanoviště.
Spojaři 6. britského praporu pluku Royal West Kent s vysílačkou u Monte Cassina.
Němečtí parašutisté z Fallschirmjäger Regt. 3 v ruinách opatství Monte Cassino, březen 1944.
Maskovaný německý tank Pz.Kpfw. V Panther (Sd.Kfz. 171) mezi domy poblíž Monte Cassina, duben 1944.
Britští a jihoafričtí vojáci s ukořistěnou německou vlajkou po dobytí Monte Cassina, květen 1944.
Britští vojáci si poblíž Monte Cassina prohlížejí německý obrněnec StuG.III s probitým čelním pancířem, 18. května 1944.
Trosky Baileyho mostu a tank Sherman před ruinami opatství Monte Cassino, květen 1944.
Souběžně se 22. ledna 1944 u Anzia a Nettuna nedaleko Říma vylodily jednotky amerického VI. sboru generála Johna P. Lucase (operace Shingle) s cílem obejít Gustavovu linii ze severu a obsadit italskou metropoli. Počáteční vylodění proběhlo pro Spojence až překvapivě snadno bez odporu nepřítele, ale Lucas postupoval opatrně. Němci pod Kesselringovým velením rychle předmostí obklíčili a nastaly měsíce krvavých bojů připomínajících dávnou zákopovou válku. Spojení s hlavními silami nastalo až po průlomu u Cassina koncem května. Churchill o invazi u Anzia nakonec prohlásil: „Doufal jsem, že vrhneme na břeh divokou kočku, ale nakonec to byla jen uvízlá velryba.“
4. června 1944 vstoupila Clarkova 5. americká armáda do Říma, který se tak stal prvním hlavním městem zemí Osy, které padlo do spojeneckých rukou. Vstup do něj však zároveň znamenal, že se nepodařilo pořádně přerušit nepřátelské linie a Němci se tak mohli úspěšně přeskupit na severu a pohodlně ustoupit na další sestavu obranných pásem v severních Apeninách, tentokráte označovanou jako Gótská, nebo také Zelená linie. Od srpna 1944 se Spojenci snažili o její průlom, postup byl ale pomalý, ztráty vysoké a zima mezi lety 1944 a 1945 přinesla úplnou stagnaci. Teprve finální jarní ofenzíva, zahájená 6. dubna 1945, vedla ke zhroucení německých sil. Bologna padla 21. dubna, spojenecká vojska překročila Pád a rychle osvobozovala zbývající města na severu Itálie. Partyzáni a místní povstalci pomohli kolaps urychlit. Mussolini byl 28. dubna zajat a popraven italskými partyzány ve vesnici Giulino nedaleko jezera Como a švýcarských hranic.
Americké tanky Sherman se vyloďují v Anziu, 1944.
Jiný záběr z vylodění v Anziu, 1944.
Němečtí vojáci kráčí po cestě podél Jagdpanzeru Elefant (Sd.Kfz. 184), boje u Nettuna, 1944.
Odepsaný Tiger I u silnice nedaleko Říma, červen 1944.
Spojenecká vojska v Římě, červen 1944. Za nimi Piazza Venezia a monument krále Viktora Emanuela II. Jedná se o stejné místo, na němž před několika měsíci projížděl německý tank Tiger na jedné z předchozích fotografií.
Britský Baileyho prefabrikovaný most přes řeku Arno ve Florenci, 15. srpna 1944. Most postavila 577. polní rota Royal Engineers na pilířích původního mostu Ponte Santa Trinita, který vyhodili na ústupu do povětří Němci.
Stíhač tanků M10 GMC Wolverine od 7. protitankového regimentu Novozélanďanů se valí městem San Casciano ve Val di Pesa, 1. srpna 1944.
Američtí vojáci s Bazookou poblíž města Lucca v Toskánsku, září 1944.
Mussolini během přehlídky černé alpské brigády v Brescii. Italská sociální republika existující mezi lety 1943-1945 dál pokračovala ve válce po boku Německa.
Bombardér Martin B-26 Marauder ve službách letectva Svobodných Francouzů podniká v roce 1944 nálet na strategicky významný viadukt Piteccio v Toskánsku. Pod francouzským výsostným znakem na křídle je ještě dobře vidět obrys původního amerického označení.
Americké stíhačky North American P-51 C Mustang od 332. stíhací skupiny Red Tails na letišti Ramitelli, Foggia, březen 1945.
Houfnice M7 Priest americké armády u Lago di Garda, 29. dubna 1945.
Americká armáda v Janově, jaro 1945.
29. dubna 1945 byla v Casertě nedaleko Neapole podepsána bezpodmínečná kapitulace německých a zbývajících fašistických sil v Itálii, která vstoupila v platnost 2. května. Kapitulace, která odzbrojila okolo jednoho milionu vojáků Osy nebyla jen důsledkem výsledku bojů, ale i vyvrcholením utajených jednání známych jako Operace Sunrise. Ta probíhala ve Švýcarsku mezi šéfem americké OSS Allenem Dullesem a generálem SS Karlem Wolffem bez vědomí Sovětského svazu, což vyvolalo vážné diplomatické roztržky a zárodky budoucí studené války mezi Moskvou a Washingtonem.
Boje v Itálii skončily pouhých několik dní před definitivní německou kapitulací a celkovým koncem druhé světové války v Evropě. I přes pomalý postup Spojenců však italská fronta měla velký význam. Zadržením řady německých divizí na Apeninském poloostrově zamezili Spojenci jejich přesunu do Francie před vyloděním v Normandii, či jejich odvelení na východní frontu. Pád Benita Mussoliniho v roce 1943 znamenal vůbec první politický a vojenský kolaps jednoho ze tří hlavních aktérů Osy Berlín–Řím–Tokio. Tento psychologický šok zásadně otřásl morálkou dalších satelitních států Třetí říše, mezi něž patřily například Maďarsko či Rumunsko.
Anketa
________
Zdroje informací:
Publikace:
Hoyt, E. P., Backwater War: The Allied Campaign in Italy, 1943-45, 2002.
Jowett, P. S., The Italian Campaign 1941-1945, 2023.
Strawson, J., The Battle for Italy: One of the Second World War's Most Brutal Campaigns brought to Life, 2023.
Webové zdroje:
zwangsarbeit-archiv.de/cs/zwangsarbeit/ereignisse/8-september/index.html
Wikimedia Commons: volně dostupné fotografie Public Domain z Bundesarchiv, Imperial War Museum, U.S. Army, U.S. Navy a U.S. Signal Corps, není-li uvedeno jinak. Editováno pomocí editoru Cinematic + ruční editace.
