Posádky mu říkaly Říšský zapalovač: německý těžký bombardér Heinkel He 177 Greif provázely problémy

Co se týče bombardérů, ve druhé polovině třicátých let zavádělo Německo do výzbroje nově zformované Luftwaffe především jednomotorové střemhlavé a střední dvoumotorové bombardovací letouny. Projekt těžkého čtyřmotorového bombardéru vycházející z koncepce Uralbomber byl v roce 1937 zastaven ve fázi, kdy již existovaly prototypy dvou typů obdobných letounů od firem Dornier a Junkers (Do 19 a Ju 89). Namísto toho německé ministerstvo letectví přišlo již v roce 1936 se specifikací označenou jako „Bomber A“, nebo také projekt 1041. Ta měla přinést mnohem výkonnější stroj s rychlostí alespoň 540 km/h, jaké tehdy nedosahovaly ani rané verze stíhacích Messerschmittů Bf 109. Letoun měl být navíc navzdory svým rozměrům schopen útočit ve střemhlavém letu v úhlu až 60° a zároveň mít slušnou nosnost pum a velký dolet. Zakázku dostala firma Heinkel a na počáteční vývoj letounu dohlížel technický inženýr Heinrich Hertel, zatímco přímá konstrukční práce byla svěřena geniálnímu leteckému konstruktérovi Siegfriedu Güntherovi. Ten dříve se svým nyní již zesnulým bratrem-dvojčetem Walterem pracoval na řadě projektů Heinkela, mezi něž patřily rychlý poštovní a průzkumný He 70, stíhačky He 112 a He 100, neortodoxní experimentální rychlostní stroj He 119 či masově nasazený střední bombardér He 111.

Letadlo projektu 1041, později označené jako Heinkel He 177 Greif (Gryf), bylo navrženo jako samonosný středoplošník s bohatě prosklenou přídí a rozměrným křídlem o rozpětí přes 31 metrů. U rychlostního letounu He 119 již Siegfried Günther dříve využil dvojici reduktorem spojených dvanáctiválcových motorů Daimler-Benz DB 601, které tak dohromady utvořily impozantní čtyřiadvacetiválec DB 606 o výkonu přes 2 000 koní. Nyní se rozhodl pár DB 606 využít pro tento bombardér a opět k nim přidat revoluční povrchové kondenzační chladiče pro co nejmenší odpor. Vrtule byly čtyřlisté VDM o průměru 4,52 metru. S výjimkou zadního stanoviště střelce se plánovala výzbroj tvořená dálkově ovládanými věžemi. Původní plány na takto aerodynamicky čistý letoun však měly brzy vzít za své. Oberkommando der Luftwaffe se nejprve o letoun příliš nezajímalo, protože panovala silná důvěra v efektivitu stávajících středních a střemhlavých bombardérů. Ernst Udet informoval konstruktéry, že Hitler ani Göring neshledávají podobný stroj potřebným, protože Francie i Británie díky politice appeasementu zůstanou stranou. Když ale bylo vypuknutí války proti Polsku v létě 1939 na spadnutí a bylo zřejmé, že Francie a Británie by do války mohly vstoupit rovněž, priority se změnily a v červenci 1939, několik měsíců před vzletem prvního prototypu, byla zadána objednávka na dvacet předsériových strojů varianty He 177 A-0. Tři dny před koncem polské kampaně byla na začátku října rozšířena o dalších deset kusů.

První prototyp označený jako He 177 V1 vzlétl v listopadu 1939. Byla kladně hodnocena jeho ovladatelnost, ale tím výčet pozitiv víceméně končil. Navzdory původním plánům neměl choulostivé povrchové chladiče nepraktické pro bojový stroj, nýbrž rozměrnější prstencové, které obepínaly každý ze dvou motorů DB 606. Jejich efektivita však byla mizerná – kvůli přehřátí pohonných jednotek mohlo letadlo ve vzduchu strávit jen několik minut a pak s ním šéf zkušebního leteckého střediska v Rechlinu Carl Francke musel přistát. Kvůli větší než původně plánované zásobě paliva dosáhl při dalších zkušebních letech He 177 V1 rychlosti jen 460 km/h, a to ještě neměl instalovanou žádnou výzbroj. Čtyřkolý podvozek, jehož dvojice kol pod každou z motorových gondol se zatahovala směrem vně a dovnitř křídel za hlavním nosníkem, se zasouval pomalu a líně, což značilo slabý hydraulický systém. Během jiného z testovacích letů vypověděly službu obě pohonné jednotky a stroj tak musel na letiště doplachtit. Nakonec u prototypu V1 selhaly elektrické systémy. V říjnu 1941 byl první prototyp zničen během přistání.

Druhý prototyp V2 se v roce 1940 doslova rozpadl ve vzduchu při zkoušce strmého klesavého letu poté, co došlo k prudkému kmitání křidélek. He 177 V4 se v červnu 1940 zřítil ve vysoké rychlosti do Baltského moře a zahynula při tom celá čtyřčlenná posádka. Za katastrofu mohl systém nastavení listů vrtule. Motory prototypu V5 se během zkušebního letu provedeného později za války vznítily a opět došlo k fatální havárii. Problémy s požáry přetrvávaly i v dalších letech u sériových strojů s pohonnými jednotkami DB 606 a tvořily jeden z nejzásadnějších problémů konstrukce He 177. Mohutné a komplikované čtyřiadvacetiválce i veškeré jejich komponenty byly nacpány do poměrně malých motorových gondol a za motory nebyla žádná protipožární přepážka. Prstencové chladiče poskytovaly nedostatečné chlazení a výfuk mezi dvěma vnitřními řadami válců se zahříval tak, že se veškeré palivo nebo olej kapající na něj z netěsnících armatur okamžitě vznítily. Požáry v motorových gondolách se šířily na součásti nedaleko umístěného podvozku a zapalovaly unikající hydraulickou kapalinu. Posádky začaly letadlům přezdívat Reichsfeuerzeug - říšský zapalovač. Zdálo se, jako by celý projekt byl prokletý. Následovaly však ještě prototypy He 177 V6, V7 s odlišným tvarem přídě a také prototyp V8. Tyto pozdní testovací letouny již nesly různé varianty výzbroje tvořené kulomety ráží 7,92 mm a 13 mm, a dokonce i kanóny ráže 20 mm.

Třicet předsériových pětimístných strojů varianty He 177 A-0 bylo postaveno v továrnách Heinkelu v Rostocku-Marienehe a Oranienburgu a pět letounů stejné verze vyrobil v licenci i podnik společnosti Arado ve Warnemünde. Bombardér mohl v této variantě nést až 2 400 kg pum. Původně plánované dálkové věže, jejichž vývoj neprobíhal podle plánu byly nahrazeny klasickými střílnami. V prosklené přídi se nacházel pásem nabíjený kulomet MG 81 ráže 7,92 mm a hned pod ním v příďové podtrupové gondole 20mm kanón MG FF vpředu a zdvojený 7,92mm MG 81Z vzadu. Na hřbetě trupu byla střílna s jedním MG 131 ráže 13 mm a stejná zbraň se nacházela i v zadním střelišti. Některá předsériová letadla putovala na výcvikovou základnu Luftwaffe v Ludwigslustu, jiná byla využita k dalšímu testování. V únoru 1942 byla zformována zkušební a cvičná jednotka Erprobungs- und Lehrkommando 177, která měla zahájit vojenské hodnocení letounu.

Heinkel mezitím nebyl schopen dodat sériové stroje tak, jak bylo plánováno. První letouny He 177 A-1, které ovšem sám výrobce považoval za dosud nedostatečné a pro provoz dokonce nebezpečné začaly opouštět brány továrny až v roce 1942. Britové se o existenci typu dozvěděli od jednoho z německých zajatců, který jim poskytl poměrně podrobné informace o tvarech a rozměrech letounu již v roce 1940. S obavami očekávali, kdy se tato letadla objeví nad Britskými ostrovy, ale onen moment stále nepřicházel, a tak bylo evidentní, že vývoj provázejí velké problémy. Hitlerovi, který mezitím rozpoutal peklo na východní frontě, začala pomalu ale jistě s tempem produkce docházet trpělivost. Očekával, že nové dálkové těžké bombardéry brzy Luftwaffe využije pro nálety do hloubky sovětského území, kam stávající Junkersy Ju 88 nebo Heinkely He 111 doletět nedokázaly. Zároveň chtěl He 177 nasadit jako útočný a doprovodný letoun v bitvě o Atlantik, protože dálkové námořní Focke-Wulfy Fw 200 Condor se coby dopravní letadla adaptovaná na válečnou úlohu vyznačovaly příliš slabou konstrukcí a relativně malou nosností.

První sériová varianta He 177 A-1, které bylo smontováno 130 kusů, už dovedla v pumovnici a na vnějších závěsnících unést impozantních 6 000 kg bomb. V souvislosti s rostoucím zatížením se ale ukázalo, že drak není na takovou hmotnost dostatečně dimenzován. Podvarianta A-1/R-1 konečně dostala hřbetní dálkově ovládanou věž. Plánovaná, nicméně nikdy nestavěná varianta A-2 měla mít čtyřčlennou posádku a redukovanou obrannou výzbroj šesti kulometů MG 81 a jednoho MG 131. Na podzim 1942 začaly dodávky varianty He 177 A-3. Prvních patnáct kusů mělo ještě motory DB 606, ale pozdější už sjížděly z linky s motory DB 610, o 20 cm delšími motorovými gondolami, protipožárními přepážkami a o 160 cm prodlouženou zadní částí trupu za pumovnicí. Této varianty, která se konečně dostala mezi bojové Kampfgruppen mělo být postaveno dohromady 170 kusů a Heinkel jí stavěl ve své továrně v Oranienburgu. Tempo výroby však bylo zoufale pomalé. He 177 A-3/R-2 dostal do střílny na konci trupu namísto 13 mm kulometu 20 mm kanon. Verze A-3/R-3 nesla klouzavou protilodní střelu Henschel Hs 293, která se v boji používala od léta 1943.

Nejprodukovanější verzí se stal He 177 A-5, kde počty vyrobených kusů v literatuře oscilují mezi 525 až 826 exempláři. Je ale pravděpodobné, že okolo pěti set letadel bylo postaveno jen během roku 1944, kdy se už tempo produkce urychlilo, a to těsně předtím, než byla výroba ještě v témže roce zastavena kvůli nouzovému programu rozvoje stíhacího letectva. Celkově lze tedy předpokládat, že Heinkelů He 177 různých verzí vzniklo včetně prototypů kolem 1 160 kusů. Varianta He 177 A-5 už dostávala, podobně jako pozdní produkční stroje A-3, výhradně motory DB 610. Ty vznikly spojením dvou motorů DB 605. Oproti DB 606 se sice riziko požárů nepodařilo úplně eliminovat, ale rozhodně bylo nižší. DB 610 měl celkově robustnější konstrukci, vyšší výkon a lepší kompresní poměr, stále šlo ale o nesmírně složitý a vzhledem k dvojité konstrukci i velmi namáhaný motor.

Verze He 177 A-5/R-1 mohla nést řízené pumy Hs 293, nebo Fritz X. Hs 293 byla lehká, pomocným raketovým motorem poháněná klouzavá puma proti vůbec či jen mírně opancéřovaným obrněným cílům jako byly obchodní lodě a korvety. Fritz X byla těžká klouzavá puma bez vlastního pohonu proti silně obrněným cílům, jaké představovaly bitevní lodě a těžké křižníky. Na cíl dopadala shora, aby prorazila pancéřovanou palubu. Obě zbraně sdílely stejný rádiový naváděcí systém Kehl-Straßburg, který tvořil vysílač FuG 203 Kehl v mateřském letadle a přijímač FuG 230 Straßburg ve střele. Zbraň byla operátorem řízena manuálně pomocí ovladače připomínajícího joystick a byl nutný vizuální kontakt se střelou.

Hs 293 byla vybavena ocasními světlicemi či blikajícím světlem pro vizuální kontrolu, operátor ji sledoval a korigoval po celou dobu letu který mohl trvat něco mezi minutou až minutu a půl, přičemž pumu nejprve poháněl raketový motor rovnoběžně s cílem a pak byla namířena přímo na něj. Při vypouštění pumy Fritz X musel řídící letoun zpomalit strmým stoupáním a následným vyrovnáním. Kvůli krátké, čistě balistické dráze letu trvající jen okolo půl minuty měl operátor podstatně méně času a prostoru na korekci než u Hs 293. Nosičem obou zbraní byly ale primárně spíše letouny Dornier Do 217 než He 177. Protože Spojenci dovedli navádění střel rušit, uvažovali Němci již ve čtyřicátých letech o tom, že by je ovládali z řídícího letounu tenkým odvíjeným drátem tak, jak se to dnes děje u řady dronů pro vojenské využití.

Strojů varianty He 177 A-6 s přetlakovou kabinou a odlišnou obrannou výzbrojí mělo být postaveno pouhých šest a přestavbou šesti draků He-177 A-5 vznikl stejný počet He-177 A-7 s rozpětím křídel zvýšeným na 36 metrů. Aby toho nebylo málo, existovaly i speciální varianty s mohutnými kanony pod přídí. Letoun vzniklý úpravou varianty A-1 označený jako He 177 A-1/U-2, který byl postaven ve dvanácti exemplářích nesl dvojici 30 mm kanonů MK 101 v modifikované spodní gondole. Možným nasazením takových letadel měly být útoky na nepřátelská plavidla a dokonce napadání spojeneckých těžkých bombardérů. Varianta He 177 A-3/R-5 nazývaná Stalingradtyp měla nést monstrózní protitankovou zbraň Bordkanone BK 7,5 ráže 75 mm. V roce 1944 měla být ještě testována varianta He 177 A-5 Großzerstörer s baterií 33 raket ráže 210 mm odvozených z pozemního Nebelwerferu a namontovaných šikmo v trupu, které měly rozbíjet formace amerických těžkých bombardérů. Program byl ale rychle opuštěn pro svou komplikovanost a totální vzdušnou převahu spojeneckých stíhačů, které by se strojem jako He 177 udělaly krátký proces.

Byla zmíněna řada negativních stránek Greifu, ale měl rozhodně i svá pozitiva. Osádka byla chráněna poměrně důkladným pancéřováním a pilotní kabina byl prostorná. Stojan řízení se dal snadno překlopit a ovládací beran tak bylo možno předat druhému pilotovi. I ve střemhlavém letu o vyšších úhlech se He 177 snadno ovládal a síly v řízení nebyly velké. Velitelé Luftwaffe jako Udet zkrátka lpěli na možnosti střemhlavých útoků tak dlouho, že inženýři Heinkelu tomu podřídili takřka vše a letadlo mělo díky tomu i vcelku odolnou konstrukci.

Problémy s motory DB 606 a později i DB 610 nicméně vedly k vývoji konvenčnější varianty se čtyřmi standardními motory DB 603 v samostatných gondolách, označené jako Heinkel He 177 B a následně k projektu He 277, u něhož se ale prototyp již dokončit nepodařilo. Heinkel chtěl původně normální čtyřmotorovou koncepci využít již dávno u prototypů He 177 V3 a V4, vše ale komplikovaly požadavky na letoun schopný útočit střemhlav. Tato absurdní specifikace byla zrušena až během roku 1942, takže teprve poté mohl být zahájen vývoj spolehlivějších běžných čtyřmotorových variant. První vyrobený prototyp He 177 B vzniklý konverzí z He 177 A-3 nesl prototypové označení He 177 V101. Následně přestavbou jednoho z předsériových He 177 A-0 vznikl V102. Poslední dva ze čtyř He 177 B, V103 a V104, byly konverzí z raných sériových He 177 A-5. Později dostal He 177 V102 dvojité ocasní plochy, které mu měly poskytnout vynikající ovladatelnost. Na to, aby se tyto vylepšené letouny začaly produkovat ve větších sériích, však už bylo příliš pozdě.

I. Gruppe/Fernkampfgeschwader 50 (I./FKG 50) dostala rané Greify varianty A-3 v listopadu 1942, aby tak doplnily starší letouny He 177 A-1, které již měla k dispozici. V souvislosti s nutností zásobovat kolabující Paulusovu 6. armádu u Stalingradu byly shromážděny všechny myslitelné stroje schopné nést náklad, včetně nových Greifů, a jednotka byla vyslána na letiště v Záporoží. Na rozdíl od Junkersů Ju 52/3m či Heinkelů He 111 se ale He 177 k transportu rozměrnějších zásob nehodily, protože nedisponovaly nákladovými vraty, nebyly schopny přepravovat zpět raněné a unesly méně nákladu než střední bombardér He 111. O tom, že by měly být využity u Stalingradu jako bombardéry, jak bylo původně zamýšleno, se rozhodlo až poměrně pozdě a poté útočily například na letiště Pitomnik. To ještě nedávno sloužilo Němcům jako primární zásobovací základna pro dodávky jídla, paliva a munice. Jako jediné z letišť v obklíčené kapse disponovalo osvětlením a dostatečnou kapacitou pro těžké transportní stroje. V polovině ledna 1943 však Pitomnik obsadili Sověti a na dráze se objevily jejich tanky T-34. Během jednoho z bojových letů zahynul velitel jednotky, major Kurt Schede. Několik Greifů bylo u města na Volze ztraceno kvůli požárům motorů a jeden se na začátku roku 1943 podařilo ukořistit sovětským vojskům. Na další letouny He 177 pak Stalinova armáda narazila v roce 1945 během postupu Německem.

V listopadu 1943 začala z letiště Bordeaux-Mérignac v jihozápadní Francii operovat s Heinkely He 177 II./KG 40. Úvodní bojovou akcí byl útok na dvojici konvojů SL 139 / MKS 30. SL 139 vyplul z Freetownu v Sierra Leone a MKS 30 z Port Saidu v Egyptě. Dne 16. listopadu se oba setkaly v Gibraltaru, aby následně pokračovaly domů do Velké Británie v sestavě téměř sedmdesáti plavidel. Už 18. listopadu byly lodě napadeny německými ponorkami a o tři dny později pětadvaceti Greify II./KG 40 se střelami Hs 293, když proplouvaly téměř 800 kilometrů daleko od mysu Finisterre. Jednu menší loď (Marsa) se podařilo potopit a druhou (Delius) poškodit, tři He 177 ale byly ztraceny, což byla za takto malý úspěch nesmírně vysoká cena. Zbytek lodí z obou konvojů bez dalších nepříjemných setkání s Luftwaffe doplul do Liverpoolu 26. listopadu. Téhož dne podniklo jednadvacet He 177 od II./KG 40 nedaleko pobřeží Alžírska útok na konvoj KMF 26 směřující z Británie do egyptské Alexandrie. Cestou k lodím však narazily na silnou obrannou palbu a dotěrné stíhačky RAF, USAAF i Svobodných Francouzů, takže bylo ztraceno šest Greifů. Tentokrát se ale podařilo za pomoci střel Hs 293 potopit 140 metrů dlouhou transportní loď HMT Rohna o výtlaku 8 602 tun, přičemž zahynulo přes 1 100 osob na palubě, většinou amerických vojáků. Při přistávání na domovské základně ve Francii byly odepsány kvůli špatnému počasí další dva He 177, ale jejich posádky přežily. Úvodní dvě akce proti konvojům si tak vyžádaly natolik vysoké ztráty, že bylo evidentní, že KG 40 nemá za denního světla nad mořem šanci. Pro příště už měly její Greify útočit pod rouškou tmy, kdy jedna skupina letadel osvětlila spojenecké lodě světlicemi a druhá následně vypouštěla kluzákové pumy. Tato taktika však mnoho úspěchů nepřinesla. Intenzivnější akce nad mořem přineslo až období na začátku roku 1944, kdy se 22. ledna angloamerické síly začaly vyloďovat u Anzia, aby se jim podařilo obejít silně opevněnou Gustavovu linii, která brzdila dosavadní postup z jihu Itálie. Cílem bylo vniknout do týlu nepřítele a urychlit dobytí Říma. Spojenci si nad nově vytvořeným předmostím vytvořili tak kvalitní obranu, že jak II./KG 40 s Heinkely He 177, tak KG 100 s Dorniery Do 217 utrpěly značné ztráty. II./KG 40 se raději vrátila k rizikovým operacím proti konvojům ve Středomoří. K údržbám a opravám He 177 z Bordeaux využívala Luftwaffe letiště Blagnac nedaleko Toulouse, na něž však RAF podnikla letecké útoky a jeho kapacitu tak znatelně snížila.

Již během prosince 1943 hodlali Adolf Hitler a Hermann Göring zahájit odvetné letecké údery proti Velké Británii, vedle Londýna také proti Bristolu, Cardiffu a Hullu a také přístavům na jihu ostrova jako Portsmouth, Falmouth a Plymouth. Účastnit se jich měly dvoumotorové Dorniery Do 217, Junkersy Ju 88 a Ju 188 a také Heinkely He 177 za podpory Messerschmittů Me 410 a Focke-Wulfů Fw 190. Čelit jim mělo několik britských nočních stíhacích perutí vybavených především Mosquity, částečně i Beaufightery. Aby se podařilo tuto útočnou sílu skrýt před spojeneckým průzkumem, byly německé bombardéry před zahájením akcí rozesety po základnách od severozápadního Německa až po Bretaň. Operace Steinbock (Kozoroh) nakonec byla nejmohutnější sérií náletů na Britské ostrovy od Blitzu z let 1940–1941, ale přesto nedosahovala ani zdaleka jeho rozměrů, a tak ji Britové překřtili na Baby Blitz. Začala v noci z 21. na 22. ledna 1944. Heinkely He 177 se účastnily akcí hned během ní a jeden z nich se podařilo nad Británií sestřelit. Stroj dopadl nedaleko Haslemere v Surrey, nepoškozená však zůstala jen ocasní část, takže se Britové o typu mnoho nedozvěděli. Greify spolu s dalšími bombardéry Luftwaffe podobně jako RAF nad kontinentem shazovaly nad Anglií proužky hliníkové fólie (Düppelstreifen) proti radarům, a také využívaly vlastní značkovače cílů (letouny Ju 88 S, Ju 188 a Me 410 se světlicemi LC 50 s červenou, žlutou, zelenou či bílou barvou), kteří však byli oproti zkušeným britským Pathfinderům jen málo přesní.

Zkušenější osádky části letounů He 177 nesly během operace Steinbock typicky dvojici 1 000 kilogramových bomb SC 1000 a pár 1 800 kilogramových bomb SC 1800 Satan, ostatní stroje čtveřici 1 000 kilogramových pum. Bombardéry nad Anglií často měnily kvůli obraně kurz a výšku. Shoz pum na britskou metropoli probíhal typicky z výšky kolem 4 500–5 000 metrů a piloti před tím stáhli plyn a letadla převedli do rychlého klouzavého letu z výšky zhruba 7 000 metrů, aby ztížili Britům akustické zaměření, které se však už vesměs nepoužívalo. V noci z 29. na 30. ledna zaútočilo na Londýn 285 německých bombardérů, včetně Heinkelů He 177 z KG 40 a KG 100. Greify typicky vzlétaly ze základen Rheine a Châteaudun. Poslední velký útok na Londýn podnikla Luftwaffe v noci z 18. na 19. dubna 1944. Od konce měsíce útoky postupně slábly, až v květnu ustaly úplně a následně se již na Británii útočilo zejména letounovými střelami V1 a raketami V2. Obránci během kampaně ztratili jen hrstku svých stíhaček a zahynulo 1 556 britských civilistů, Luftwaffe ale stála operace Steinbock více než tři stovky z přibližně pěti set nasazených letadel, což pro ní znamenalo velmi citelnou ztrátu. He 177 opět doplácely především na technické problémy. I./KG 40 přišla během pětiměsíčního nasazení proti Británii kombinací nepřátelských akcí a nehod o celkem 17 a I./KG 100 dokonce o 42 Greifů.

Během vylodění v Normandii v červnu 1944 se část He 177 účastnila útoků na invazní loďstvo, čelila však početným spojeneckým nočním stíhačům a zvládla potopit jen minimum lodí. Nově se začalo se zaminováváním pobřežních vod, ale ani to pochopitelně nemohlo největší obojživelnou operaci všech dob nijak výrazněji zpomalit, natožpak zastavit. Již během operace Steinbock se začala v Německu na letouny Heinkel He 177 cvičit část KG 1 Hindenburg, která byla následně před polovinou roku 1944 ze základen ve Východním Prusku využívána k bombardování z velké výšky na východní frontě. Útoky byly vedeny proti městům jako Smolensk, Pskov a Něvel.

Během jednoho z náletů zaútočilo sedmaosmdesát He 177 ve třech vlnách na strategický železniční uzel Velikije Luki mezi Rigou a Moskvou. Dne 23. června 1944 zahájila Rudá armáda operaci Bagration, obří ofenzívu na střední frontě, podporovanou dvěma a půl miliony vojáků. Již 3. července 1944 byl osvobozen Minsk. Němci přicházeli o jednu divizi za druhou a ze zoufalství nasazovali Greify jako bitevníky pro přímou podporu pozemních vojsk, což pochopitelně přispělo k dalším těžkým ztrátám. Přesto právě v této době začala produkce typu přinášet své ovoce, jenže jako na zavolanou přišly dvě katastrofy. První z nich představovala ztráta ropných polí v kombinaci se spojeneckými útoky na palivové závody, takže v srpnu 1944 klesla produkce leteckého benzínu oproti květnu téhož roku o celých 90 %. Druhou těžkou ranou bylo zastavení produkce He 177.

Na začátku září 1944 se podařilo Britům za pomoci francouzského hnutí odporu zajistit jeden letoun Heinkel He 177 A-5/R-6 od KG 40 a během logisticky náročné operace jej přeletět do testovacího zařízení RAF ve Farnborough, odkud později putoval do Boscombe Down. Jejich dojmy z konstrukce byly smíšené, ale dobře chápali, že kdyby se Greifu dostalo větší péče hned v úvodu vývoje a nelpělo se na dané koncepci komplikovaných pohonných jednotek a nutnosti letu střemhlav, mohl by to být skutečně obávaný stroj. Slavnému testovacímu pilotovi RAF Ericu Brownovi, který za svůj dlouhý život pilotoval téměř pět stovek různých typů letadel včetně takřka všech zásadních německých kořistních typů se Greif nepozdával. Letadlu nedůvěřoval, zdálo se mu vzhledem ke své velikosti křehké a pro běžného letce poměrně náročné na pilotáž. Jako zvlášť poddimenzované hodnotil brzdy podvozku, takže tvrzení některých německých zajatců o tom, že Greifu stačí krátká přistávací dráha označil za nesmyslná. Zploštělý trup a velká ocasní plocha podle Browna také způsobily, že He 177 byl zvlášť citlivý na boční vítr.

Mezitím zůstala na konci války řada nově postavených strojů stát na letištích v Německu, kde byly ničeny americkými stíhacími bombardéry či hloubkaři. Jedinými letadly, která zůstala v akci, byly letouny od III./KG 100 nad Severním mořem. Na našem území se Greify objevily během války například v Chebu, kde probíhaly jejich opravy a přestavby a několik He 177 u nás v letech 1943 a 1944 také havarovalo. Více se o tom lze dočíst na webech jako např. letecká badatelna. Vyprávění můžeme uzavřít nepříliš lichotivou informací, že He 177 nakonec nesnášel i sám zakladatel firmy Ernst Heinkel, který, když už si mohl vybrat, označoval za snesitelnější letadlo i těžkopádný Heinkel He 111 Z (Z jako Zwilling - dvojče), což bylo monstrum vzniklé spojením dvou bombardérů He 111, které disponovalo pěti motory a sloužilo k vleku velkých kluzáků. Hitler se už týden po zahájení operace Steinbock na konci ledna 1944 rozčiloval, že Greif je šmejd, který nedovede doletět ani k Londýnu a polovina letadel někde stojí pro různé poruchy. Kvůli chronicky nespolehlivému pohonu i chybějící strategické koncepci letoun nedokázal zásadněji ovlivnit průběh války na žádné z front. Značná část z více než tisícovky vyrobených kusů nakonec bez paliva jen nečinně čekala na svůj konec na stojánkách letišť rychle kolabující Říše. Gryf, který měl své protivníky rvát na kusy zobákem a drápy shořel jako Fénix, ale narozdíl od něj se už znovu nezrodil.

______

Zdroje informací:

Publikace:

Darling, K., Warpaint Series No. 23 - Heinkel He 177.

Donald, D., Bojová letadla Luftwaffe, 2014.

Goss, Ch., Operation Steinbock 1944: The Luftwaffe's disastrous last Blitz over England, 2025.

Murawski, M. Letadla Luftwaffe část 2, 1997.

Price, A., Aircraft Profile No.234 - Heinkel He 177.

Webové zdroje:

leteckabadatelna.cz

wikimedia commons