Když Brumbál bumbal: dramatický život herce Richarda Harrise

Richard Harris byl jedním z největších bouřliváků britské kinematografie. Narodil se 1. října 1930 v Irsku, které si jen krátce předtím na Británii vydobylo nezávislost a stále bylo chudé. Osamostatnění nádherné, ale drsné země předcházela léta útrap a boje proti cizí nadvládě. Richardův otec Ivan John Harris byl relativně prosperujícím vlastníkem mlýna a pekárny v Limericku, třetím největším městě Irska, v němž nejdelší zdejší řeka, Shannon, pomalu ukončuje svou pouť vstříc Atlantiku. V době hospodářské krize ale otcova pekárna zkrachovala a v provozu zůstal jen mlýn. Početná rodina s mnoha dětmi tím znatelně zchudla. Fakt, že byl v dětství jen jedním z mnoha hladových krků způsobil, že si ho otec ani pořádně nepamatoval. Občas chodil přespávat ven a nikdo po něm doma nepátral. Aby na sebe malý Richard upoutal pozornost, hodně zlobil a předváděl se. Protože se musel něčím zaměstnat, věnoval se už jako kluk sportu, konkrétně ragby. Podobně jako v případě Petera O'Toolea, o němž jsem psal zde se i Richardu Harrisovi dostalo vzdělání na církevní škole spravované jeptiškami, a stejně jako jeho hereckého kolegu i jeho boží služebnice s oblibou za různé vylomeniny mlátily. Harris byl ale o něco výbušnější chlapec, a tak jednou jeptišce pravítko z ruky vyrval a ránu jí opětoval.

Ve škole se mu moc nedařilo. Podobně jako jiný slavný filmový bonviván Oliver Reed zjistil až v dospělosti, že trpí dyslexií. V ragbyových zápasech i různých rvačkách na střední škole si několikrát zlomil nos, který mu chirurgové museli rekonstruovat kusem kosti z jeho vlastního boku. „Pokaždé, když mě holka políbí na nos,“ vtipkoval, „netuší, jak blízko má k mojí prdeli.“ Právě úspěchy ve sportu byly to jediné, co ho na škole udrželo, protože většinu hodin prospal, nebo při nich s gustem provokoval učitele. Lavice opustil, aniž by mu škola dokázala předat jakékoli vědomosti. Chvíli pracoval u otce ve mlýně, ale základy podnikání šly mimo něj. Nepřicházelo v úvahu, že by živnost jednou převzal. Krátce po škole u něj navíc zapustila kořeny takřka celoživotní náklonnost k alkoholu. S náklaďákem jednou vezl zboží do Dublinu a při zpáteční cestě po složení nákladu a nezbytné návštěvě hospody si nevšiml cedule varující před nízkým mostem. Narazil do něj vozem s takovou razancí, že ho nadzdvihl z pilířů. Když to viděl policista, který stál opodál, Harris mu řekl jen: „Omlouvám se, strážníku, ale právě vezu tenhle most do Limericku.“ S auty měl pak ještě několik incidentů. V opilosti však dovedl být neuvěřitelně výřečný, a tak mu ledacos procházelo.

V sedmnácti letech se poohlížel po práci. Otcův mlýn nepřicházel v úvahu, protože během jednoho sporu se zaměstnanci za zkrácení pracovní doby a vyšší platy se postavil na jejich stranu. Jeho postoj otce sice nepřekvapil, ale pochopitelně se ho dotkl. „Dickie,“ řekl mu jednoho dne, „jsi fakt nemožnej. A když už jsme u toho, máš padáka!“ Začal tedy hrát v místním ochotnickém spolku, ale nijak nevyčníval a využil to hlavně jako záminku pro lovení holek. Nebyl klasickým krasavcem, ale měl v sobě drsnou přitažlivost a obrovské charisma, které si konec konců uchoval do pozdního věku, kdy se mu ale chlast vepsal do tváře a působil mnohem starší, než ve skutečnosti byl. O jeho dalším směřování nakonec rozhodlo vážné onemocnění. V letech 1953-1955 se musel dlouhé měsíce zotavovat z tuberkulózy. Zhruba půlrok z toho strávil doma v naprosté nečinnosti a koukal do zdi. Po rekonvalescenci byl rozhodnut, že z Irska vypadne, a dal si za cíl během jednoho roku prorazit v Londýně. Jiná varianta nebyla, leda by se vrátil domů jako spráskaný pes. Po příjezdu do britské metropole si našel to nejlevnější ubytování, jaké existovalo, a hned druhý den šel na zkoušku na prestižní Royal Central School of Speech and Drama. Přijat nebyl. Jeho další zastávka na London Academy of Music and Dramatic Art dopadla úspěšněji, přestože na zkoušku dorazil celý špinavý od bláta a listí, protože předtím usnul v parku. Byl přijat do dvouletého hereckého kurzu. Jeho hlučná povaha a četné milostné aféry mu ovšem dobré jméno u učitelů a spolužáků neudělaly. Absolutně nevycházel s penězi a někdy přespával v ubytovnách pro bezdomovce.

Ze strádání ho vytáhlo teprve zaměstnání v divadelní společnosti Theatre Workshop v East Endu. V jedné hře irského dramatika Brendana Behana hrál sotva pětadvacetiletý Harris strhaný pobytem na ulici a po hospodách padesátiletého zničeného chlápka. Behan, který byl rovněž Ir, chlastal stejně jako on, a tak se nad skleničkou brzy spřátelili. Pivovar Guinness si dramatika jednou najal, aby pro něj vymyslel nápaditý reklamní slogan. Jako součást budoucí odměny mu firma předem věnovala půl tuctu sudů svého temně černého stoutu. Po měsíci se ho zástupci společnosti zeptali, co vymyslel. Behan, který se vymýšlením reklamy do té doby nezabýval, ale již stačil vypít všechno darované pivo od boku vypálil: „Po Guinnessu se ožerete!“ Není tajemstvím, že zakázku nedostal. Nakonec se díky kombinaci cukrovky a nezřízeného pití odporoučel do hrobu v jednačtyřiceti letech, již krátce před polovinou šedesátých let. Harris měl s ohledem na svou strašlivou životosprávu obrovské štěstí, že neskončil podobně.

V roce 1957 se poprvé oženil. Za choť pojal o pět let mladší velšskou herečku Elizabeth Rees-Williams, s níž měl později tři syny, Jareda a Jamieho, z nichž se také stali úspěšní herci, a Damiana, který je scénáristou a režisérem. Oproti Harrisovi pocházela Elizabeth z bohatého prostředí. Její otec byl labouristický poslanec a první baron z Ogmore, a ona sama v době dospívání navštěvovala prestižní internátní školu ve Švýcarsku. Do Harrise, který byl chudý jak kostelní myš se ale bezhlavě zamilovala. Když přišel čas seznámit se s jejími rodiči, musel si půjčit oblek, kravatu i boty. Nikde ale nesehnal nikoho, kdo by mu půjčil pořádné ponožky, a protože nechtěl odhalit, jak moc je švorc, celý večer se zoufale snažil stahovat si nohavice co nejvíc dolů. Když pár oznámil plány na svatbu, lady Ogmorová podle jeho pozdějších vzpomínek vydala jakýsi zoufalý nelidský skřek. Jiné svědectví ovšem tvrdilo, že vyhodila ruce nad hlavu a s řevem utekla z pokoje. Lord Ogmore byl sdílnější, trval ale na tom, že si Harris jeho dceru nemůže vzít, dokud ji nedokáže pořádně uživit. Ten se ale nedal: „Jsem herec, ve Stratfordu si můžu říct o vysoký honoráře. Mám dobrý kontakty, víte, starýho Ralphieho Richardsona, Johnnyho Gielguda a všechny tyhle skvělý divadelní homouše.“ Nakolik to na otce zapůsobilo je otázkou, nicméně ke svatbě nakonec došlo. Na obřad dorazily stovky hostů, převážně ze strany nevěsty, od Harrise nepřišel skoro nikdo.

Harris v této době během stálého angažmá v divadle Joan Littlewoodové, průkopnice moderního britského dramatu, hrál v několika rolích, včetně moderního provedení Shakespearova Macbetha. Neměl zde hlavní úlohu, ale přesto byl na svou účast nesmírně pyšný. Plat byl mizerný a Harris s manželkou žili na hranici chudoby. Situace byla tak bídná, že Elizabeth musela dát do zastavárny své šperky, aby vůbec měli co jíst. Právě když uvažoval o tom, že s herectvím skončí, přišel průlom. Upoutal pozornost režiséra Cliffa Owena, který hledal vhodného kandidáta pro roli slepého rebela z IRA Michaela O'Riordana v televizní inscenaci divadelní hry The Iron Harp. Harris, který byl úplně švorc, rozbil doma plynoměr, aby měl drobné na lístek na autobus na konkurz. Staré plynoměry na mince umožňovaly domácnostem s nízkými příjmy a nájemníkům přístup k plynu bez nutnosti složitých smluv nebo velkých čtvrtletních vyúčtování. Zákazník vhazoval mince přímo do přístroje, aby udržel přívod plynu. Poté, co nechali Harrise na režiséra hodinu čekat mu došla trpělivost. Vrazil do jeho kanceláře jako velká voda a přímo do obličeje mu zařval, že je jak osina v prdeli. Šlo o tak silný projev nefalšovaných emocí, že roli okamžitě dostal. Navíc za ní obdržel poměrně hezké peníze. Inscenace se vysílala v březnu 1958 a Harris dokázal, že je pro televizi jako stvořený. Po letech, kdy si pozornost musel vynucovat, mu najednou všechno spadlo samo do klína.

Začaly přicházet další nabídky, například na vedlejší role v divadle Old Vic v Bristolu po boku Petera O'Toolea. Byl to začátek celoživotního přátelství mezi těmito dvěma muži a nespočtu obřích pitek. „Polovinu času jsme se drželi navzájem vzhůru, vůbec jsme nespali. Byly to dny vyprávění historek a skvělého, legendárního pití.“ Jednomu prestižním večírku, kterého se zúčastnili, předsedal lord Ogmore, Harrisův tchán a prezident Londýnské velšské společnosti. Místo bylo samozřejmě plné Velšanů, ale irské zvířecké řádění Harrise a O'Toolea přesáhlo všechny meze natolik, že Ogmorovi hrozil vyhazov, pokud dvojice nebude donucena k odchodu. Harris a O'Toole byli z akce skutečně vyvedeni.

Po svém televizním úspěchu vzbudil zájem společnosti Associated British Pictures. Její šéf castingu ho doporučil režiséru Michaelu Andersonovi, který právě obsazoval jednu z hlavních rolí ve svém filmu Podej ruku ďáblovi (Shake Hands with the Devil, 1959). „Harris dorazil na pohovor,“ vzpomíná Anderson, „a jakmile vstoupil do místnosti, řekl: ‚No, rád vás všechny od filmu vidím, ale chci vám předem říct, že film jsem ještě netočil, dělám jenom divadlo.‘ Řekl jsem: ‚No a proč jste tedy přišel?‘ A on na to: ‚Chtěl jsem vidět, co jste zač, víte, v dnešní době se o filmech hodně mluví. Četl jsem scénář a líbil se mi, ale myslím, že do toho nejdu.‘ Vstal a šel ke dveřím, kde se otočil a zeptal se: ‚Kdo v tom hraje hlavní roli?‘ Řekl jsem: ‚James Cagney.‘ A on: ‚Beru to.‘“ Ve filmu hrál pašeráka zbraní pro IRA. Ačkoli měl s Cagneym coby hlavní hvězdou filmu jen málo společných scén, Harris k němu vzhlížel s až nábožnou úctou. Byl nezkušený a filmové herectví mu bylo zpočátku cizí, Anderson v něm ale záhy rozpoznal talent. „Měl obrovské charisma i na velkém plátně a vkládal do scén drobné detaily, které sice nebyly ve scénáři, ale skvěle vynikly. Na scéně byl nepředvídatelný, ale to ho dělalo zajímavým.“ Harris si také brzy vybudoval pověst někoho, kdo rád zpochybňuje úsudek režiséra a neřídí se jeho pokyny, jako spíše vlastními instinkty. To v budoucnu vedlo k ostrým střetům s různými tvůrci.

Konečně přišlo období, kdy zajistil sebe i manželku. Objevila se u něj také nová záliba vyhledávat rvačky, jak jen to šlo, a samozřejmě bezmezné pití. Ještě více než dříve se tahy po hospodách staly Harrisovou hlavní kratochvílí. „Když jsem šťastný, nedotknu se ani kapky,“ vysvětloval Harris. „Je ale obecně známým faktem, že Irové nejsou šťastní nikdy.“ Na konci padesátých let byla většina britských herců s výjimkou Richarda Burtona vcelku ukázněných, takže Harris budil zákonitě pozornost. Pozadu ale nezůstala ani jeho manželka. Během večírku v Royal Festival Hall jeden z Harrisových přátel nešťastnou náhodou rozbil skleničku, ale vedení podniku skupině naúčtovalo rovnou deset náhradních. Když odmítli chybu napravit, Elizabeth vstala a řekla: „Dobrá, když nám účtujete deset skleniček, zbývá nám jich ještě devět.“ Jednu po druhé pak roztřískala o zem. Když manželé odcházeli, Harris si venku všiml hloučku policistů a usoudil, že je zavolali kvůli chování jeho ženy. Rozhodl se jednat preventivně, vyrazil proti nim jako při ragbyovém útoku a strážníky prohodil skleněnou výlohou obchodu. Nikomu se nic nestalo, kromě Harrise, kterému museli zašít tržnou ránu na ruce.

Michael Anderson Harrise znovu obsadil i do svého dalšího filmu Zkáza lodi Mary Deare (The Wreck of the Mary Deare) z roku 1959. Hrál zde po boku hvězd stříbrného plátna Garyho Coopera a Charltona Hestona. Atmosférický thriller odehrávající se na zdánlivě opuštěné lodi byl prvním snímkem, který natáčel v Hollywoodu. S Hestonem si vůbec nesedli, režisér Anderson byl ale z Harrise a jeho schopnosti improvizovat na place opět nadšen. Film u diváků uspěl a Harris zatím v soukromí upadal stále více do osidel chlastu. Elizabeth nesmírně trápil jeho zvyk vodit domů kumpány z chlastaček, jako by s nimi bydleli. Ve vlastním domě se cítila jako cizinec. S chudobou v začátcích jejich manželství se dokázala vyrovnat, ale s tímhle jeho přístupem ne.

Další velkou hvězdou, se kterou točil film byl Robert Mitchum. Jako by Harrise role ve filmech o teroristech z IRA nechtěly opustit, hrál s ním v roce 1960 ve filmu A Terrible Beauty od amerického režiséra Williama Garnetta. Mitchum ve snímku představoval člena IRA Dermota O'Neilla, který odmítne bezmyšlenkovitě plnit rozkazy vedoucí ke zbytečnému krveprolití a stane se policejním informátorem. Natáčení bylo celkem divočina, protože na alkoholu byli závislí nejen Harris s Mitchumem, ale i režisér, a tak je během natáčení vyhodili postupně ze všech hotelů v okolí Dublinu. I přes počáteční ostražitost si oba herci vzájemně sedli a zažili spolu sérii hospodských rvaček, v nichž si vzájemně přicházeli na pomoc. Na začátku šedesátých let divadlo a film v kombinaci s pitím vyčerpaly Harrise natolik, že mezi ním a manželkou docházelo ke stále častějším konfliktům. Ty vygradovaly a Elizabeth na čas odešla a vzala s sebou i syna Damiana. V roce 1961 hrál ve filmu režiséra Leslieho Normana The Long and the Short and the Tall, který se odehrával za druhé světové války v asijské džungli. Snímek byl adaptací divadelní hry a celý se natáčel ve filmových studiích Elstree na okraji Londýna. Harris si opět nesedl s režisérem, ani s hereckými kolegy. V roce 1961 měl menší roli ve válečné klasice Děla z Navaronne (The Guns of Navarone), kde měly hlavní role hvězdy Gregory Peck, David Niven a Anthony Quinn.

V roce 1962 ho čekala role ve Vzpouře na Bounty (Mutiny on the Bounty), kde si zahrál po boku Marlona Branda jednoho z hlavních povstalců Johna Millse. Natáčelo se na Tahiti a z celé produkce se brzy stal totální průser. Brando, který nechvalně proslul hvězdnými manýry si při natáčení dělal co chtěl a byl neustále nespokojený se scénářem, takže se scénáristé střídali jako na běžícím páse, zatímco filmovou repliku lodi Bounty stavěnou v Kanadě za tři čtvrtě milionu dolarů se stále nedařilo dokončit. Vliv hlavní hvězdy byl tak velký, že dokonce došlo k výměně režiséra a Carol Reed byl nahrazen režisérským matadorem Lewisem Milestonem, pro kterého to byl jeho poslední film.

Harrise tyhle neustálé tahanice štvaly a vše vygradovalo v momentě, kdy točil s Brandem scénu, v níž má Brandova postava tu jeho praštit. Brando byl zarytý vyznavač Stanislavského metody, neustále si něco brblal pod vousy, a když ta rána konečně přišla, bylo to jen takové slabé plácnutí. Harris na to zareagoval parodií na pukrle a zakroutil ve vzduchu ochablým zápěstím. Brando ten vtip nepochopil. Po druhé klapce byla rána byla opět sotva znatelná. Harris se nahlas zasmál a zeptal se Branda, zda se na to nechce vysrat a radši mu dát pusu. Ten na něj zlostí celý bez sebe jen zíral. Harris ho pak políbil na tvář a objal ho. „Smím prosit?“ Ponížená americká primadona odkráčela z placu a od té doby se oba odmítali objevit na scéně společně. Brando hrál své scény s Harrisovým dublérem, zatímco Harris, aby potupu ještě dovršil, mluvil k dřevěné bedně, na které byl namalovaný Brandův obličej. Harris na natáčení vzpomínal jako na totální průšvih a neobtěžoval se přijít ani na britskou premiéru, nicméně film z něj udělal opravdovou hvězdu.

V roce 1963 ho režisér Lindsay Anderson obsadil do hlavní role ve svém prvním celovečerním filmu Ten sportovní život (This Sporting Life). Harris se ujal role hráče ragby, který žije v hornickém městě a prochází vztahovými peripetiemi. Film je dnes oceňován jako významný příspěvek k britské nové vlně kinematografie a Harris byl za roli v něm nominován na Oscara, ve své době nebyl ale navzdory pozitivním kritikám příliš úspěšný u diváků. Natáčení každopádně ovlivnil fakt, že Anderson byl jako homosexuál Harrisem naprosto fascinován, což si herec brzy uvědomil a celé situace bezmezně využíval. Po mnoha letech svého tehdejšího chování vůči Andersonovi litoval. Nominaci na Oscara neproměnil, vyhrál však cenu za nejlepší hlavní mužský výkon na festivalu v Cannes. Na ceremoniál přišel opilý a když zjistil, že cenou pro nejlepšího herce jsou manžetové knoflíčky, popadl největší trofej, kterou viděl a utekl z podia.

Michelangelo Antonioni, puntičkářský a intelektuální italský režisér, který se později proslavil zejména filmem Zvětšenina, obsadil Harrise v roce 1964 do svého snímku Červená pustina (Il deserto rosso). Při natáčení, které se neustále protahovalo Harris Antonionimu jednu vrazil, a když experimentoval s LSD, málem skočil v rauši z balkonu. Antonioni mu lezl krkem tak moc, že když dostal roli ve westernu Sama Peckinpaha Major Dundee, dotočil rychle většinu svých scén a zmizel. Aby Antonioni film vůbec dokončil, musel chybějící záběry dotočit s Harrisovým dvojníkem. V Majoru Dundeem, který se filmoval v Mexiku se Harris znovu potkal s Charltonem Hestonem. Konzervativní a zásadový Heston nelibě nesl jeho výstřelky a Harris ho zase vnímal jako upjatého pitomce. Peckinpah se během natáčení kvůli jejich chování rozčílil natolik, že odjel do hor a prohlásil, že radši bude spát s hady než se svými herci. Oba dva se naštěstí na place už nikdy nepotkali. Rok po Dundeem hrál s Kirkem Douglasem v Hrdinech z Telemarku (The Heroes of Telemark), kteří oslavovali protinacistické odbojáře ve válečném Norsku. Stejně jako s Hestonem si nesedl ani s ním. Oba neustále jako dva kohouti soupeřili o to, kdo bude v záběru lépe vidět, Harris si Douglase neustále dobíral, že působí staře, a režisér i ostatní herci z nich byli brzy úplně hotoví.

V polovině šedesátých let si užíval statutu filmové hvězdy se vším, co k tomu patřilo. S rodinou žil v Kensingtonu a od princezny Margaret si koupil její ojetý Rolls-Royce Phantom. Manželství v té době ještě jakž takž fungovalo, i když do sebe lil dvě lahve vodky denně a Elizabeth z něj byla totálně vyčerpaná. Když už se zdálo, že chlast omezí, přišla role ve filmu Havaj, kde při natáčení na ostrovech propadl tamním koktejlům, které ho dovedly rozebrat stejně jako tvrdý chlast. Julie Andrews, která s ním ve filmu hrála, z něj byla po celou dobu natáčení znechucená. V téhle době už chlastal tak mocně, že se s ním přátelé vsadili, že se nedožije počátku příští dekády. Dokázal trávit celé dny pitím, aniž by cokoli snědl, což mu vážně podlomilo zdraví. V roce 1967 toužil hrát ve filmové adaptaci muzikálu Camelot, ale obával se, že v ní opět narazí na Julii Andrews, která vystupovala v jeho divadelní verzi. Vysněnou roli Artuše nakonec získal a Guineveru ve filmu ztvárnila pro něj snesitelnější Vanessa Redgrave. Problém při filmování Camelotu ale spočíval v tom, že ho točilo studio Warner Brothers, které při natáčení striktně trvalo na absolutním zákazu chlastu na place. Harris musel pití na natáčení pašovat v dodávce s rekvizitami a prázdné lahve ukrýval na mobilní záchod, odkud se jednou všechny s řinčením vysypaly.

Na konci šedesátých let došla Elizabeth se stále agresivnějším Richardem definitivně trpělivost. Podala žádost o rozvod a soudně si vyžádala zákaz přibližování, aby ji neobtěžoval a držel se dál i od dětí. Harrise se to dotklo, ale později byl smířlivější: „Dělal jsem Liz ze života peklo a jsem rád, že mě vykopla. Život je plný kompromisů a šrámů. V případě Elizabeth a mě jsme ale potřebovali víc náplastí než většina ostatních lidí.“ Narozdíl od Petera O'Toolea, s nímž po rozvodu z důvodu podobných alkoholových eskapád exmanželka odmítala jakkoli komunikovat si Richard s Elizabeth po určité pauze na oddych vybudovali poměrně hluboký a smysluplný přátelský vztah.

Sedmdesátá léta zahájil rolí ve filmu o irských přistěhovalcích v USA s názvem The Molly Maguires, v němž hlavní úlohu ztvárnil Sean Connery. Právě on se stal jedním z mála Harrisových skutečných přátel z umělecké branže. Molly Maguires byl ale i přes velký rozpočet a nasazení dvou hvězdných herců kasovním propadákem. O něco úspěšnější byl v roce 1970 film Muž zvaný Kůň (A Man Called Horse), kde ztvárnil anglického aristokrata zajatého a zotročeného kmenem Siouxů. Časem si ale jeho postava získá jejich respekt a poté, co odrazí útok nepřátelského kmene se ujme pozice náčelníka. Roli měl hrát původně Robert Redford, ten ji ale odmítl. V letech 1976 a 1982 pak Harris hrál ještě ve dvou pokračováních. Už druhé bylo přijato rozpačitě a třetí, v němž měl jen malou úlohu pak vysloveně těžilo z úspěchu svých předchůdců.

Třetím filmem, natočeným v roce 1970 byl Cromwell, životopisný snímek o jedné z nejvýznamnějších postav anglických dějin. Snímek se točil ve Španělsku a vedle Harrise v ústřední úloze lorda protektora si v něm zahrál i Alec Guiness, který ztvárnil krále Karla I. Stuarta. Tlak spojený s hraním tak kontroverzní a složité postavy, kombinovaný s neustálým chlastáním a úmornými vedry dovedl Harrise na pokraj totálního nervového zhroucení. Když nastal čas natáčet popravu krále, Harrisovi začalo šplouchat na maják. Probudil se za úsvitu v hotelovém pokoji zalitý studeným potem a v naprostém přesvědčení, že králi jdou skutečně useknout hlavu. „Musíme mu dát ještě šanci!“ hulákal do telefonu režisérovi. „Musíme si to pořádně rozmyslet!“ Na místo byli okamžitě přivoláni zdravotníci a psychiatr. Harrisova hysterie byla nezvladatelná a muselo ho držet několik lidí, kteří mu klečeli na hrudníku. Dostal sedativa a pak prospal bez přestávky osmnáct hodin. „Bylo to tak zlé, že jsem tehdy definitivně překročil hranici mezi příčetností a šílenstvím.“ Konečně mu došlo, že s chlastem musí seknout. Aby se vyrovnal s jeho absencí, začal brát drogy. Nejdřív kokain, pak heroin a LSD. Nakonec se kokainem předávkoval a probudil se v nemocnici ve chvíli, kdy mu kněz dával poslední pomazání. Tehdy se rozhodl, že umře raději na chlast než na fet.

Během raných sedmdesátých let bylo pro něj obtížné narazit na dobrý film. Natáčel prakticky cokoli, aby měl peníze na pití. Prvním opravdu dobrým filmem dekády pro něj bylo až Ohrožení Britannicu (Juggernaut, 1974), v němž hrál s Omarem Sharifem, Davidem Hemmingsem a Anthony Hopkinsem. Harrisovi se ale podařilo při natáčení opít vodkou kaskadéry, kteří natáčeli scénu, v níž tým pyrotechniků leze v bouři po provazových žebřících na palubu lodi, a ti pak padali dolů do rozbouřené vody jeden za druhým. V roce 1974 se rovněž podruhé oženil. Vzal si o šestnáct let mladší modelku Ann Turkel, která tak úplně netušila, čeho je schopen. V jejich několikaletém vztahu se párkrát pokusil abstinovat, ale nikdy mu to dlouho nevydrželo a pak Ann zažívala jeho příšerné výbuchy vzteku a agresivitu střídané momenty pozornosti a lásky. Harris, který už měl z prvního manželství trojici synů s ní toužil mít dceru, ale Ann měla dost rozumu, aby si s ním dítě nepořizovala.

V druhé půlce sedmdesátých let si zahrál v poměrně obstojných akčních thrillerech Přejezd Cassandra se Sophií Loren a Martinem Sheenem, Zabiják Orka o vraždící kosatce, nebo Golden Rendezvous o teroristovi na výletní lodi. S pitím to bylo jako na houpačce a mnohdy si ani nepamatoval, co minulou noc komu řekl, jakou rvačku vyvolal, či který podnik zdemoloval. Konec sedmdesátých let byl pro něj i ostatní herce jeho generace katastrofou, protože do kin naplno vtrhla nová vlna amerických režisérů jako Spielberg, Lucas a Scorsese, v jejichž filmech pro staré bouřliváky Harrisova formátu nebylo již místo. Propadl naplno závislosti na kokainu, která ho přivedla do takového zdravotního stavu a strachu ze smrti, že s ní nakonec v roce 1978 přestal ze dne na den. S těžkým pitím skoncoval na začátku osmdesátých let, když mu lékaři diagnostikovali hypoglykemii. Po delší pauze pak ke konci života pil jen jedno pivo denně. Za krach manželství s Ann v roce 1981 tak paradoxně nemohl alkohol, ale jejich vzájemné odcizení. Podobně jako v případě první manželky ale spolu dál byli schopni normálně komunikovat a necítili k sobě nenávist. „Za svůj život jsem natočil sedmdesát filmů,“ přiznal jednou Harris, „a dvakrát mě obsadili do špatné role – jako manžela.“

V osmdesátých letech se odstěhoval na Bahamy a na všechno se vykašlal. Rolí bylo minimum. V podstatě mrtvou kariéru znovu nastartoval až irsko-britský film Pastvina (The Field) z roku 1990, kde se objevil po boku Toma Berengera, Seana Beana a Johna Hurta. Harris hrál umanutého irského farmáře, který si chce udržet za každou kus pozemku, který chce koupit majetný Američan. Film mu vynesl téměř po třech desítkách let druhou nominaci na Oscara za nejlepší výkon herce v hlavní roli, kterou se mu ale opět nepodařilo proměnit v sošku. Ještě víc však Harrise vytočilo, že na britskou cenu BAFTA se ho za roli v Pastvině ani neobtěžovali nominovat. Když ho za několik měsíců britská Akademie požádala, aby přednesl úvodní řeč během královské návštěvy v Americe, odepsal jim, že už má bohužel jiný program a navrhl jim, ať místo něj požádají jednoho z těch pěti herců, které nominovali na cenu místo něj.

Dál si liboval ve skandálech a předvádění se, nyní již pochopitelně nasucho. Nové herecké hvězdy, které si sebou nosily namísto lahve vodky minerálku mu však přišly směšné. Natáčení Pastviny bylo sice nesmírně náročné, ale vlilo mu do žil novou krev a během posledních deseti let svého života natočil téměř třetinu všech svých filmů. Jedním z nejlepších se stali Nesmiřitelní (Unforgiven) od Clinta Eastwooda. Když mu Eastwood zavolal, zda by si v novém westernu nechtěl zahrát spolu s ním, Genem Hackmanem a Morganem Freemanem, Harris byl nadšen a okamžitě roli přijal. Miloval Eastwoodův starší snímek Tulák z širých plání (High Plains Drifter) a Eastwood zase obdivoval jeho nespoutané herectví. Druhou velkou rolí devadesátých let byl císař Marcus Aurelius v Gladiátorovi Ridleyho Scotta, což byl jediný film, v němž hrál spolu s dalším britským divočákem Oliverem Reedem. Reed však ztvárnil roli otrokáře a majitele školy pro bojovníky, a na plátně se jejich postavy nepotkaly. Během natáčení na Maltě Reed náhle zemřel, když se před tím opil do němoty s britskými námořníky v jedné hospodě ve Vallettě. Harrise obzvlášť šokoval náhlý způsob jeho smrti, protože o důsledcích pití věděli na place Gladiátora nejvíc právě oni dva. Když se dověděl, že představitel hlavní role, australský herec Russell Crowe miluje ragby stejně jako on, stali se z obou nerozluční parťáci.

Poslední velká role Harrise čekala v prvních dvou filmech série o malém kouzelníkovi Harry Potterovi, které produkovalo studio Warner Brothers a režíroval Chris Columbus, již známý díky filmu Sám doma. Roli profesora Albuse Brumbála, ředitele čarodějné školy v Bradavicích už před ním odmítl Sean Connery a Harris udělal to samé. Zlomila ho až jeho jedenáctiletá vnučka, která mu vyhrožovala, že už s ním nepromluví, pokud úlohu starého kouzelníka nepřijme. Právě Harry Potter představil Harrise generaci nejmenších diváků, kteří ho z jiných rolí ani neznali. Když Harris zemřel, ve zbývajících dílech Brumbála ztvárnil irsko-britský herec Michael Gambon. Původně byl osloven Ian McKellen, který v té době hrál Gandalfa v Pánovi prstenů, ten ale roli odmítl a měl k tomu docela zajímavý důvod. Věděl, že v minulosti Harris celkem příkře zkritizoval styl jeho herectví a měl pocit, že zrovna jeho by si jako svého nástupce nepřál. Harris a Gambon svou postavu nakonec pojali úplně odlišně. Harrisův Brumbál působil křehce, vznešeně a laskavě, přesně jako moudrý dědeček z klasických pohádek. Byl pomalý a rozvážný. Gambonův ředitel byl aktivnější, razantnější a moderněji pojatý. Jeho ztvárnění lépe ladilo s temnějším pojetím pozdějších filmů, kdy již hlavní dětští hrdinové pomalu dospěli.

Když v létě 2002 dokončil druhý film série, Harry Potter a Tajemná komnata, v podstatě zmizel z dohledu veřejnosti. Byla mu diagnostikována rakovina mízních uzlin a podstoupil agresivní chemoterapii. Ta už ale mnoho nezmohla. Jeho syn Jared zavolal do Ameriky jeho druhé manželce Ann Turkel, aby přiletěla do Londýna, protože otec umírá. V nemocnici narazila na Elizabeth a všechny tři syny. Richard Harris naposledy vydechl 25. října 2002. Russell Crowe, který právě v Mexiku natáčel dobrodružný film z doby napoleonských válek Master & Commander sedl okamžitě na letadlo, a letěl na pohřeb svého přítele do Londýna. Na obřadu se vypila spousta Harrisova oblíbeného Guinnessu a vzpomínalo se na to, jaký byl. Následně nechala rodina popel rozptýlit na Bahamách, kde strávil spoustu let svého života. Z velkých filmových bouřliváků britské kinematografie tak zůstal už jen poslední, Peter O'Toole, který měl odejít až v roce 2013.

________

Zdroje informací:

Publikace:

Jackson, J., Richard Harris: Raising Hell and Reaching for Heaven, 2022.

Sellers, R., Hellraisers: The Life and Inebriated Times of Richard Burton, Richard Harris, Peter O'Toole, and Oliver Reed, 2011.

Webové zdroje:

csfd.cz

imdb.com