Černé sarkofágy a město, které patřilo Vůdci: nacistická architektura v Mnichově

Od samých počátků své existence NSDAP v Mnichově využívala několik starších budov, které sloužily k pořádání schůzí a přípravě a tisku propagandistických materiálů. Na konci roku 1920 poskytl bývalý armádní důstojník a zakladatel polovojenského Freikorpsu Franz Ritter von Epp straně 60 tisíc říšských marek na nákup většinového podílu v zadluženém mnichovském nakladatelství Eher Verlag, které vydávalo noviny Völkischer Beobachter. Převod listu pod kontrolu NSDAP zajišťoval její zakládající člen Dietrich Eckart spolu s pozdějším šéfem SA Ernstem Röhmem. Armádní špičky v Bavorsku zpočátku vnímaly Hitlera a jeho hnutí jako snadno ovladatelné a užitečné nástroje, které jim mohou pomoci v boji proti sílícímu komunistickému hnutí. V tom se však i přes zřejmou nenávist Hitlera vůči bolševismu mýlily, protože budoucí diktátor se o moc s nimi dělit nehodlal. NSDAP měl pevně pod kontrolou již od roku 1921 a rovněž záhy ovládl partajní tisk. Až na dočasný zákaz publikace novin po nezdařeném pivním puči, který platil jen něco málo přes rok představoval Völkischer Beobachter hlavní hlásnou troubu nacismu až do konce druhé světové války. Vydavatelství Eher také drželo výhradní práva na Hitlerův Mein Kampf a v Mnichově se vydávaly všechny významné publikace strany.

Kdysi luxusní mnichovská čtvrť Maxvorstadt plná opulentních sídel a velkých zahrad se kvůli společenským změnám po první světové válce a ekonomickým problémům dvacátých let výrazně proměnila. Mnoho někdejších vlastníků již nebylo schopno financovat správu a údržbu nákladných nemovitostí. V roce 1930 zde byla pro potřeby NSDAP zakoupena za více než 805 tisíc marek novoklasicistní budova z devatenáctého století známá jako Palais Barlow na adrese Briennerstraße 45, mezi náměstími Königsplatz a Karolinenplatz. V době národního socialismu se jí ale už neřeklo jinak než Hnědý dům. Prominentní mnichovský architekt a proponent strany Paul Ludwig Troost budovu přestavěl z luxusní městské vily na moderní úřední budovu a sídlo partaje. Dvorním projektantem NSDAP zůstal až do své smrti v roce 1934, kdy mu Hitler, který na jeho rekonstrukci Hnědého domu osobně dohlížel udělil posmrtně titul „Prvního velkého mistrovského stavitele Třetí říše“.

Uvnitř se po Troostových úpravách nacházela kartotéka strany s pracovními stoly pro úředníky, dále velký Senatorensaal pro šedesát osob, který se však používal jen zřídka, či pamětní síň pro vystavení vlajek. Bedlivě střežená stavba na dobré adrese pomohla straně, která začínala v ulicích a hospodách zlepšit reputaci a dát jí punc odpovědnosti a řádu. Svou kancelář zde na začátku třicátých let měli vedle Hitlera i jeho osobní poradce a právník NSDAP Hans Frank, říšský vedoucí SS Heinrich Himmler a bavorský poslanec a budoucí velitel Luftwaffe Hermann Göring. Z Hnědého domu ale nakonec zůstaly po dvojici spojeneckých náletů v roce 1943 pouze trosky, které byly definitivně strženy krátce po válce.

Po uchopení moci v celém Německu v lednu 1933 se otevřely ohledně plánů na přestavbu Mnichova nové a netušené možnosti. Hitler se stal kancléřem a NSDAP vládnoucí stranou. Nacisté se dostali k prakticky neomezeným finančním prostředkům a členů přibývalo. Hnědý dům jako stranické sídlo každopádně přestával stačit. V dubnu 1933 tak padlo rozhodnutí vybudovat nedaleko něj dva třípatrové, pětaosmdesát metrů dlouhé a třiadvacet metrů vysoké objekty. Projekt zahrnoval Vůdcovu budovu (Führerbau) severně od křižovatky ulic Arcisstraße a Briennerstraße a takřka totožnou novou administrativní stavbu NSDAP jižně od ní. Oba domy měly typické znaky nacionálně-socialistické architektury. Byly vybudovány ve stylu totalitního, dekorativních prvků zbaveného neoklasicismu s plochými střechami a dojmem uniformní jednoduchosti, a působily, jako by od momentu dokončení měly stát na daném místě navěky.

Vůdcova budova měla sloužit jako jasný symbol Hitlerovy politické moci a osobní přítomnosti ve městě, zatímco druhá ze staveb se stala novým účetním oddělením strany a prostorem pro stále se rozšiřující kartotéku členů. Nejvýznamnější událostí, která se za zdmi Vůdcovy budovy odehrála byla bezpochyby Mnichovská konference pořádaná mezi 29. a 30. zářím 1938, na níž se rozhodovalo o osudu Československa. Ve zdejší Hitlerově pracovně byla podepsána tragická Mnichovská dohoda. Během druhé světové války pak stavba sloužila pro pořádání společenských akcí a přijímání některých zahraničních státních návštěv. Když na počátku roku 1939 dokončil architekt Albert Speer rozsáhlý objekt Nového říšského kancléřství v Berlíně, veškeré významné státní akty se přesunuly do něj. Vůdcova i administrativní budova stojí po odstranění orlic z průčelí s mírnými úpravami dodnes.

Na místě, kde mezi oběma stavbami ulice Briennerstraße ústila na Königsplatz byly v polovině třicátých let dokončeny dva monumentální vápencové „Chrámy cti“ (Ehrentempel), do nichž byly v listopadu 1935 během téměř polonáboženského ceremoniálu znovu pohřbeny exhumované ostatky šestnácti členů strany zabitých při nezdařeném pivním puči z roku 1923. V každé z otevřených staveb se sloupořadími se nacházelo osm těžkých černých litinových sarkofágů, nad nimiž se na sedmimetrových sloupech tyčila železobetonová otevřená střecha s leptanými mozaikami. Uprostřed prací na obou památnících došlo v roce 1934 k náhlému úmrtí architekta Troosta, ve výstavbě ale pokračovala jeho třicetiletá manželka Gerdy pod hlavičkou architektonické kanceláře Atelier Troost.

Ehrentempely neměly utvářet bariéru mezi mrtvými a živými, ale měly být místem, kde budou zemřelí spočívat ve schránkách umístěných pod širým nebem, vystaveni slunci, dešti a sněhu. Otevřené nebe nad sarkofágy mělo demonstrovat, že muži v nich ležící nezemřeli, ale žijí dál skrze přírodní elementy a samotné hnutí, což korespondovalo s nacistickou fascinací dávným pohanstvím. Na každé z náhrobních desek byl nápis „DER LETZTE APELL“ následovaný jménem zemřelého, pod nímž stálo „HIER“. Spíše než odpočinek zesnulých tak měl styl náhrobků symbolizovat jejich pomyslný věčný nástup a připravenost k boji.

Během nacistické totality stáli před oběma památníky příslušníci SS, kteří dohlíželi na veřejný pořádek. Dětem bylo v okolí obou monumentů zakázáno běhat a od dospělých kolemjdoucích či návštěvníků se očekával nacistický pozdrav a sejmutí pokrývky hlavy. Smuteční ceremoniály zde probíhaly za přítomnosti Hitlera každoročně až do 9. listopadu 1943. Byla vyvolávána jména mrtvých a dav sborově odpovídal.

Padlí z doby počátků hnutí se měli stát věčnými strážci nově vznikající stranické čtvrti projektované na západ od nich. Po prohrané válce však byly tělesné pozůstatky ze sarkofágů v létě 1945 opětovně exhumovány vítěznými Američany a pohřbeny jinde. Obě stavby byly posléze odstraněny a dnes z nich zůstávají pouze zarostlé podstavce. Litina z vnějších sarkofágů byla roztavena a předána městskému dopravnímu podniku, protože po válce panoval zoufalý nedostatek podobných materiálů k opravám infrastruktury. S mrtvou ideologií spojené mučednické schránky tak více než symbolicky během denacifikace posloužily k obnově života ve válkou poničeném městě.

Mnichovské náměstí Königsplatz nedaleko zmiňovaných staveb prošlo ve třicátých letech stavebními úpravami, aby se stalo novou „Akropolí Germánie“. Namísto původní zeleně, která byla odstraněna bylo vydlážděno žulou dovezenou z bádenských a bavorských pohoří Schwarzwald, Odenwald a Fichtelgebirge, čímž vznikl vizuálně i akusticky tvrdý a strohý prostor pro masová shromáždění, který měl u jednotlivce budit dojem absolutní bezvýznamnosti.

Na východní straně prostoru byly vztyčeny dva třiatřicet metrů vysoké vlajkové stožáry s orlicemi a svastikou na špici. Na náměstí se již od poloviny devatenáctého století nacházely dvě klasicistní stavby postavené na pokyn bavorského krále Ludvíka I., Glyptotéka a protilehlá budova antických sbírek. Během nacistické éry se v důsledku změny koncepce náměstí ocitly v novém a nehostinném prostředí a působily na chladné žulové ploše až nepatřičně. Existoval plán jejich úpravy, který však do konce války nebyl realizován. Rozsáhlé travnaté plochy se na Königsplatz vrátily až po druhé světové válce.

Od čtvrti NSDAP několik set metrů vzdálený Dům německého umění (Haus der Deutschen Kunst) na adrese Prinzregentstraße 1 byl vybudován atelierem Troost mezi lety 1933-1937 na místě někdejšího skleněného paláce, který podlehl požáru v roce 1931. Základní kámen stavby, která měla z Mnichova učinit metropoli germánské kultury a estetiky byl položen 15. října 1933. Při ceremoniálu Hitler prohlásil Mnichov hlavním městem německého umění. Později byl také označen za hlavní město hnutí. Obdobně označovaných měst bylo ale více. Berlín nesl titul „Hlavní město Říše“, Norimberk „Město říšských stranických shromáždění“, Frankfurt nad Mohanem „Město německých řemesel“ a Lipsko „Říšské veletržní město“. Postavení Mnichova mezi čestnými městy bylo ale zdaleka nejposvátnější, protože Hitler sám se ujal funkce městského zástupce strany. Došlo dokonce k přepracování městského znaku, kdy tradičního katolického mnicha nahradilo v roce 1936 na první pohled podobně vypadající, ale sekulární „Mnichovské dítě“ (Münchner Kindl) a nad městskou bránu za ním se objevila orlice se svastikou.

18. července 1937 byla budova Domu umění otevřena Velkou německou uměleckou výstavou, která se pak opakovala každoročně až do roku 1944. V roce 1938 byl představen plán vybudování obdobného Domu německé architektury, projekt však nebyl nikdy realizován. V Domě německého umění se v následujících letech prezentovala díla režimu loajálních umělců, kteří tvořili monumentální plastiky, jako byli sochaři Arno Breker a Josef Thorak, nebo malířů představujících návštěvníkům zejména v době války pompézní díla zobrazující vojáky Wehrmachtu a příslušníky Waffen SS na bitevních polích, nebo idealizované obrazy německého venkova v duchu nacistických hodnot krve a půdy. Mezi takové výtvarné umělce se řadili například Hubert Lanzinger, Alfred Roloff a Hans Schmitz-Wiedenbrück.

Režim si pochopitelně nemohl vystačit pouze s pietními místy a uměleckými galeriemi a tak v Mnichově vznikla i řada správních budov. Mezi lety 1935-1937 byl na adrese Tegernseer Landstraße 210 vybudován objekt Říšského zásobovacího úřadu (Reichszeugmeisterei - RZM). Ten měl na starost distribuci uniforem, vybavení a odznaků pro polovojenské organizace jako SA, SS, či pro Hitlerjugend. Úřad určoval výrobní, kvalitativní a stylové normy a zveřejnil závaznou barevnou tabulku pro textilie uniforem. Oděvní společnosti, které chtěly pro nacistické organizace šít stejnokroje a další součásti výstroje si musely zakoupit od RZM licenci. Již v polovině roku 1934 bylo v Německé říši asi 15 000 licencovaných továren a řemeslných výrobců a 75 000 krejčovských mistrů, kteří se na jejich výrobě podíleli. Objekt je dnes služební budovou policejního prezidia Mnichov.

V letech 1937-1938 architekt German Bestelmeyer realizoval na Prinzregentstraße 28 další monumentální stavbu, 250 metrů dlouhou budovu Velitelství VII. leteckého okruhu (Luftgaukommando VII) pro Göringovu Luftwaffe. Štíty zdobí štukové plastiky vojenských přileb a u vchodu lze spatřit dvojici orlů. V budově dnes sídlí Bavorské státní ministerstvo hospodářství.

Na Ludwigstraße 2 byl ještě v rozmezí let 1938-1939 Bestelmeyerem vybudován čtyřpatrový objekt Ústředí bavorské zemské vlády (Zentralministerium). Dnes slouží jako Bavorské státní ministerstvo potravinářství, zemědělství, lesnictví a cestovního ruchu.

Urbanistické zásahy do historického jádra města neměly pouze estetický či administrativní účel, ale představovaly promyšlenou prostorovou manifestaci moci, která měla skrze monumentální styl demonstrovat stabilitu a věčnost Třetí říše. Náměstí Königsplatz se stalo rituálním centrem, kde se nacistická ideologie pokoušela legitimizovat samu sebe skrze kult padlých a masová shromáždění, zatímco instituce jako Říšský zásobovací úřad propojovaly tento ideologický aparát s pragmatickým ekonomickým a vojenským řízením totalitního státu. Konec druhé světové války však plány na tisíciletou říši zredukoval na trosky. Mnichov byl stejně jako další velká německá města během spojeneckého bombardování těžce poškozen a poválečná obnova musela vyřešit zásadní otázku, jak naložit s touto kamennou stopou zločinné ideologie. Zatímco symboly bezprostředně spjaté s kultem NSDAP byly již zničeny za války leteckými útoky, nebo strženy po ní americkou vojenskou správou, funkční a rozlehlé administrativní a výstavní budovy zůstaly zachovány pro nové demokratické instituce, školy a galerie.

Článek o historii Norimberku v éře nacismu zde.

_______________

Publikace:

DBZ - Deutsche Bauzeitung, 2/1938.

Grammbitter, U., Lauterbach, I., The NSDAP Centre in Munich, 2015.

Webové zdroje:

de.wikipedia.org/wiki/Bayerisches_Staatsministerium_für_Ernährung,_Landwirtschaft,_Forsten_und_Tourismus

en.wikipedia.org/wiki/Reichszeugmeisterei

historisches-lexikon-bayerns.de/Lexikon/Hauptstadt_der_Bewegung,_München

memorabiliaofwar.com/relic/january-1944-nazi-telephone-directory-for-luftgaukommando-vii-in-munich/