Micubiši J2M Raiden: Stíhačka, která měla nahradit legendární Zero po sobě zanechala smíšené dojmy

V momentě, kdy Japonsko v prosinci 1941 svým útokem na základnu amerického Tichomořského loďstva v Pearl Harboru vyzvalo k válečnému střetu USA byl bez debat nejlepším palubním stíhacím letounem na světě jejich stroj Micubiši A6M Zero. Američané v danou chvíli neměli nic, co by proti němu mohli rovnocenně postavit, a změnit se to mělo až v roce 1943. Přesto již dávno před napadením svého hlavního konkurenta v oblasti Pacifiku, a dokonce ještě před zavedením Zera do služby Japonci uvažovali o vývoji úplně nového stíhacího letadla. To mělo obětovat dosud upřednostňovanou obratnost ve prospěch vyšší odolnosti, stoupavosti a především rychlosti v horizontálním i střemhlavém letu. Specifikace nového stroje z roku 1939 stanovovala, že by měl do výšky 6 000 metrů vystoupat během pěti a půl minuty a v této hladině dosahovat rychlosti nejméně 600 km/h. Za sedadlem pilota již mělo být instalováno pancéřování. Ačkoli mělo letadlo patřit námořnictvu, mělo vzlétat výhradně z pozemních základen a tudíž nebylo nikdy vybaveno přistávacím hákem pro letadlové lodě.

Do vývoje letounu se v roce 1939 pustil inženýr Džiró Horikoši (1903–1982), šéfkonstruktér legendárního Zera, který byl dosud vytížen prací na jeho rané variantě A6M1. Pro nové letadlo, nyní označené prozatimně jako projekt 14-Ši měl na výběr ze dvou pohonných jednotek. První z nich byl kapalinou chlazený invertní dvanáctiválec Aiči Acuta o výkonu 1 200 koní – licenční kopie německého motoru DB 601, který poháněl stíhací Messerschmitty Bf 109 E a F. Druhou možností byl vzduchem chlazený dvouřadý hvězdicový čtrnáctiválec Micubiši Kasei o výkonu 1 430 koní. Horikoši se rozhodl pro motor od Micubiši, ačkoli byl těžší a žíznivější. Japonci hvězdicové motory preferovali a kapalinou chlazené jednotky u jejich bojových letadel byly spíše výjimkou (mezi hrstku letounů, které jimi disponovaly patřila například stíhačka Ki-61, prototyp těžkého stíhače Ki-64, nebo rané verze střemhlavého bombardéru D4Y).

Spolu se spolupracovníky Horikoši navrhl nový celokovový dolnoplošník s tlustým a vůči trupu poměrně krátkým, avšak robustním křídlem s laminárním profilem a vysokým plošným zatížením. Zároveň letoun vybavil Fowlerovými automatickými bojovými klapkami, které pomáhaly stroji utáhnout zatáčku a částečně kompenzovaly ztrátu obratnosti oproti Zeru. Bachratý trup oválného průřezu měl u prvního prototypu velmi nízký překryt kabiny se zakřiveným a silně skloněným čelním štítkem, což značně zhoršovalo výhled z kokpitu. Pro minimalizaci čelního odporu byl hvězdicový motor zapuštěn poměrně hluboko. Jeho kryt byl dlouhý, směrem dopředu se postupně zužoval a čtyřlistou vrtuli tak poháněla prodloužená hřídel.

Náročné práce na prototypech se protahovaly až do doby, kdy Japonsko zaútočilo na USA. Prací přetížený Horikoši, který dál pracoval na vylepšování Zera proto předal žezlo šéfkonstruktéra nového typu kolegovi Kiru Takahašimu. Prototyp stíhačky s označením J2M a jménem Raiden (Hrom – japonský ekvivalent amerického pojmenování Thunderbolt známého u amerického stíhacího typu Republic P-47) poprvé vzlétl 20. března 1942. Spojenci pro typ používali označení Jack. Zkušební pilot firmy Micubiši Kacuzo Šima, který už o tři roky dříve zalétával prototyp Zera, měl z nového letounu smíšené pocity. Uspokojila ho ovladatelnost v různých rychlostech i celková stabilita, ostré kritice však podrobil špatný výhled z kabiny, a to jak směrem dozadu, tak i dopředu. Při rychlosti kolem 160 km/h a vyšší také již nebylo možné zatáhnout podvozek. Do konce května byly dokončeny čtyři prototypy úvodní varianty J2M1 a brzy byly přesunuty do testovacího střediska Suzuka. Od zkušebních pilotů námořnictva přicházely stížnosti na vysokou přistávací rychlost, jež v kombinaci se špatným výhledem vpřed hrozila ošklivými nehodami. S motorem Kasei navíc letouny J2M1 nedosahovaly požadované rychlosti – končily na hodnotě okolo 580 km/h – a na výšku šest tisíc metrů stoupaly o více než dvě minuty déle, než se původně očekávalo. Nespolehlivý se ukázal být také mechanismus nastavování úhlu náběhu listů vrtule.

Čtvrtý prototyp, při jehož úpravách byly vzaty v úvahu dosavadní zkušenosti, byl následně přeznačen na J2M2. Dostal upravený překryt kabiny s neprůstřelným čelním sklem a novou vrtuli. Nejzásadnější změnu však představovala instalace silnější varianty motoru Kasei 23a o výkonu 1 870 koní se vstřikováním směsi vody a methanolu. Šlo o vůbec první japonský sériově vyráběný motor s tímto systémem pro krátkodobé zvýšení výkonu, jehož obdobu známe u německých stíhaček pod označením MW 50. Motorová sekce se u J2M2 zkrátila, což spolu s lepším a vyšším překrytem znatelně vylepšilo výhled pilota směrem dopředu. Chlazení motoru zajišťoval ventilátor, podobně jako u německého Focke-Wulfu Fw 190 s motorem BMW 801. Takto modifikovaný letoun poprvé vzlétl 13. října 1942 a námořnictvo do něj vkládalo velké naděje. Nová pohonná jednotka však přinesla ještě větší problémy než ta předchozí. Docházelo k silným vibracím draku a inženýrům trvalo poměrně dlouho, než problematické vrtulové listy nahradili novými a vylepšili pružnost tlumičů motorového lože. Vývoj se dál protahoval a válka zatím přešla do roku 1943. Jeden z raných produkčních strojů J2M2 také kvůli silným vibracím havaroval krátce po vzletu. Rozlomil se na dva kusy a dříve, než stačili zraněného pilota vytáhnout z trosek, došlo k jejich explozi.

Námořnictvo začalo během roku 1943 přebírat sériové letouny J2M1, přestože jejich výkony nebyly uspokojivé. Probíhaly cvičné testy proti stíhacím A6M3 a také bombardérům G4M. Jistě nebude překvapivým zjištěním, že v horizontálním dogfightu Zero Raiden snadno vymanévrovalo. Nový stroj měl však šanci střet ustát, pokud se k podobnému typu boje nenechal vůbec vmanipulovat, využil převahu rychlosti a po útoku hbitě vystoupal k dalšímu zteči z převýšení. Při simulovaných útocích na japonské bombardéry, kdy se piloti Raidenů snažili cíl rychle dostoupat zespodu, však docházelo při prudkém zvednutí přídě k vysazování motorů.

V prosinci 1943 začalo japonské námořní letectvo konečně přebírat výkonnější verzi J2M2, která nejprve vstoupila do služby u 381. kókútai. Na přelomu let 1943 a 1944 bylo zahájeno testování varianty J2M3. Ta se zbavila dvojice 7,7mm trupových kulometů a namísto nich obdržela další dva 20mm kanóny v křídlech. Šlo však o méně výkonné zbraně typu 99 Model 1 s kratší hlavní, jež doplňovaly dva stávající kanóny typ 99 Model 2 s dlouhou hlavní. V květnu 1944 po dokončení 155 kusů zcela ustala produkce varianty J2M2 ve prospěch J2M3. Ta však z důvodu účinnější, ale také těžší výzbroje musela opět obětovat část výkonu a nedařilo se jí dosahovat původně požadované rychlosti 600 km/h. Velení námořnictva s Raidenem pomalu ale jistě ztrácelo trpělivost, což bylo také jedním z důvodů, proč již dříve přijalo do výzbroje konkurenční Kawaniši N1K1-J Šiden, jehož vývoj se ovšem rovněž neobešel bez problémů. Raideny se měly nadále vyrábět v mnohem menších sériích než se původně plánovalo, a to pouze do doby, než bude k dispozici Micubiši A7M Reppú (Hurikán) – skutečný a plnohodnotný nástupce Zera. Ten se však do konce války podařilo postavit jen v hrstce prototypů.

To, co Raiden nakonec paradoxně zachránilo, byla blížící se katastrofa. Nad Japonskem se začaly objevovat vysoko létající americké čtyřmotorové bombardéry Boeing B-29 Superfortress. Ukázalo se, že J2M je jedním z mála domácích letounů, které byly schopny tyto rychlé, odolné a dobře vyzbrojené stroje jakžtakž dostihnout. Pokusy instalovat do varianty J2M4 motory Kasei 23c s turbodmychadlem pro lepší výkon ve velkých výškách selhaly kvůli jeho poruchovosti. Ke stíhaní Superpevností tak měly sloužit spolehlivější Raideny verze J2M5 s motory Kasei 26a a třírychlostními mechanickými kompresory, které dokázaly ve výšce 8 000 metrů konečně překonat magickou hranici 600 km/h.

381. kókútai začala rané Raideny přebírat již na podzim roku 1943. Ukázalo se však, že vyžadují delší přistávací dráhy než dosavadní stíhačky a že pilotům zvyklým na Zera bude nějakou dobu trvat, než se s novými stroji dostatečně sžijí. Jednotka následně bránila rafinérie na Borneu, i když její hlavní bojovou sílu stále tvořily letouny A6M – J2M3 jim dělaly spíše stafáž. Malé množství Raidenů také v roce 1944 bránilo Formosu (Tchaj-wan). V roce 1944, kdy americké bombardéry ze základen v Číně útočily na samotné Japonsko, bránily přístav Jokosuka Raideny od 302. kókútai. Bojeschopná však byla zhruba jen třetina jejích strojů. Od listopadu 1944 začaly nad Tokiem létat americké B-29. Nejprve prováděly fotoprůzkum a brzy nato zahájily i samotné bombardování japonské metropole. Raideny patřily k minimu japonských strojů schopných s nimi držet krok, bylo jich však příliš málo. Ke konci roku 1944 navíc byla řada zkušených pilotů 302. kókútai převelena k nové elitní 343. kókútai, vyzbrojené stíhačkami Kawaniši N1K1-J Šiden a N1K2-J Šiden-kai.

Známým leteckým esem na Raidenech byl poručík Sadaaki Akamatsu (1910-1980), který sloužil u 302. kókútai. Tento skvělý, ale nepříliš disciplinovaný pilot byl jedním z mála letců, kteří měli pro J2M jen slova chvály. Zatímco řada jeho spolubojovníků tvrdila, že Raiden nemá šanci navázat rovnocenný boj s americkým Hellcatem, Corsairem, či Mustangem, Akamatsu to rozporoval. I on však přiznával, že američtí stíhači excelovali v jedné zásadní věci, a tou byla přesnost střelby.

Na konci února 1945 Američané vytipovali více než šest desítek japonských měst, na která záhy zahájili nálety z malých výšek za použití zápalných pum. Bombardéry B-29 navíc od dubna 1945 začaly doprovázet početné svazy stíhaček P-51D Mustang. Proti nim neměly Raideny velkou šanci, pokud nedisponovaly počáteční výhodou výšky a nesedlal je opravdu zkušený pilot. Vedle 302. kókútai bránily mateřské ostrovy před nálety B-29 také 332. a 352. kókútai zformované v srpnu 1944. I tyto jednotky však zpočátku disponovaly tak malým počtem Raidenů, že by je u každé z nich bylo možné spočítat na prstech jedné ruky. Letadla 352. kókútai jsou mezi dnešními modeláři oblíbená zejména pro svůj marking, protože na bocích trupu nesla výraznou dvojici žlutých blesků odkazujících na jejich typové jméno.

Několik strojů J2M3 se Američanům podařilo ukořistit nedaleko Manily na Filipínách. Američtí zkušební letci se nechali slyšet, že při pojíždění je z letadla lepší výhled než z armádní Nakadžimy Ki-84 Hajate. Ke vzletu Raiden nepotřeboval příliš dlouhou dráhu a jeho stoupavost byla dobrá. Až do opravdu vysokých rychlostí reagoval na řízení velmi pohotově a motor neměl žádné zásadní problémy s chlazením. Na piloty udělat dojem i prostorný kokpit, jelikož na dostatek místa byli zvyklí ze svých domácích strojů a také dobré a přehledné rozvržení přístrojové desky. Za slabší stránky naopak označili málo účinné brzdy, horší obratnost ve vysokých rychlostech a také poměrně krátký dolet či nižší mechanickou spolehlivost ve srovnání s americkými protějšky. Ukázala se také jedna z hlavních brzd Raidenu v japonských rukou a to totiž nízká kvalita jejich leteckého paliva. Když totiž v USA nakrmili J2M3 kvalitním 92-oktanovým americkým leteckým benzínem, měl dosáhnout spolu se vstřikováním methanolu rychlosti přesahující 650 km/h.

Raidenů všech variant bylo dle dostupné literatury a pramenů nakonec postaveno mezi 476-621 kusy včetně prototypů. Někdy se tvrdí, že spodní číslo v tomto rozpětí uvádí jen letouny vyrobené přímo továrnami firmy Micubiši v Nagoje a Suzuce a přes 120 letadel mělo být ještě vyrobeno ke konci války v námořním leteckém arzenálu Kóza. Nejprodukovanější sériovou verzí každopádně byla J2M3, které vzniklo 260 kusů. Malá část letadel měla kromě křídelních kanonů dostat ještě dvojici v trupu šikmo instalovaných zbraní totožné ráže 20 mm, které byly obdobou německých Schräge Musik.

Jediný přeživší stroj (J2M3) se nachází ve sbírkách Planes of Fame Air Museum na letišti Chino v Kalifornii. Japonskému námořnímu letectvu byl dodán na jaře 1944 a sloužil u 302. kókútai. Po japonské kapitulaci a převezení do USA byl podroben letovým testům, a poté, co několik let sloužil jako atrakce pro veřejnost byl muzeu darován v roce 1958. Dnes nese kamufláž se žlutými blesky typickými pro 352. kókútai.

Další články na podobné téma:

________

Publikace:

Francillon, R. J., Japanese Aircraft of the Pacific War, 1970.

Holmes, T., Mitsubishi J2M Raiden in: Aeroplane, February 2016.

Izawa, Y., Holmes, T., J2M Raiden and N1K1/2 Shiden / Shiden-kai Aces, 2016.

Newdick, T., Japanese Aircraft of World War II 1937-1945 - Fighters, Bombers, Seaplanes, 2017.

Webové zdroje:

planesoffame.org/aircraft/plane-J2M3