Ničivá ohnivá bouře v dvoumilionovém městě: 83 let od náletů na Hamburk při operaci Gomorrah

Během léta a podzimu 1940 bojovala Velká Británie o přežití. Nad osmimilionovým Londýnem s jeho rozsáhlými doky a průmyslovou infrastrukturou na březích Temže i nekonečnými obytnými předměstími hučely v noci německé bombardéry, v jejichž útrobách se ukrývala smrt a zkáza. Ve dne se pro změnu britští stíhači utkávali nad doverskými útesy se svými stejně zarputilými protivníky z německé Jagdwaffe. Göringovi orli však nebyli všemocní a odpor obránců byl silný. Britové osudovou zkoušku ustáli a v dalších měsících a letech dál cílevědomě posilovali své stíhací i bombardovací letectvo.

Ačkoli různí vojenští teoretici dvacátých a třicátých let jako Giulio Douhet a Hugh Trenchard tvrdili, že dlouhodobá bombardovací kampaň proti civilním cílům protivníka demoralizuje a přiměje ho se rychleji vzdát, národ za kanálem La Manche to ve druhé světové válce sjednotilo jako nic předtím, snad s jedinou výjimkou, kterou byly přípravy na invazi loďstva španělského krále Filipa II. do Anglie v roce 1588. Celou renesanční prekérii však nakonec vyřešilo anglické vítězství na moři a následná ničivá bouře, která z většiny zbývajících korábů pyšného Španělska nadělala třísky. O více než tři sta padesát let později řádily v řadách nepřátel Albionu kromě mořských bouří i ty ohnivé, které u svých cílů vyvolávaly britské bombardéry, ale o tom až dále. Po nástupu leteckého maršála Arthura Harrise do čela Bomber Command RAF a posílení bombardovacích i technologických kapacit se Britové počínaje jarem 1942 rozhodli, že Němcům vrátí i s úroky to, co jim prováděli o necelé dva roky dříve.

Je takřka neuvěřitelné, že v Británii s ohledem na okolnosti a naladění většinové společnosti již v roce 1941 vznikl Výbor pro zákaz bombardování (Bombing Restriction Committee), jemuž předsedali pacifisté jako Corder Catchpool nebo spisovatelka Vera Brittain. Organizaci se dokonce podařilo získat pro své myšlenky pomocí petice asi 15 tisíc podpisů, některé mezi nimi i od malé části britských biskupů či hrstky poslanců. K nejhlasitějším kritikům britské bombardovací kampaně proti Německu patřil anglikánský biskup z Chichesteru George Bell, který přímo ve Sněmovně lordů plošné kobercové nálety veřejně odsoudil jako morálně neobhajitelné, čímž si však vysloužil ostré odmítnutí ze strany vlády i značné části veřejnosti. Odpůrci bombardování v Británii argumentovali především tím, že podle nich není prokazatelné, že plošné nálety mohou válku zkrátit, a rovněž tím, že ani předchozí německé útoky z roku 1940 nemohou ospravedlnit britskou odvetu, při níž bude vedle lidských životů zničeno i nenahraditelné kulturní a hmotné dědictví budované generacemi předků.

Takové hlasy byly ale v době nejbrutálnější války historie pochopitelně pouze kapkou v moři. Dokonce i britské církve k otázce náletů buď takticky mlčely, nebo projevovaly vůči nepříteli vysloveně pohrdavý postoj. Spisovatel a publicista George Orwell, který si dříve jako dobrovolník prošel peklem občanské války ve Španělsku odpůrce bombardování ostře zkritizoval a prohlásil, že je sice přirozené nahlížet na nálety na města s odporem, nicméně v dané situaci nemá smysl přemýšlet nad tím, co tomu řeknou budoucí generace, které takové těžké zkoušce pravděpodobně nebudou muset čelit. Pacifismus označil za slabost a obhajitelný postoj jen za situace, kdy budou jeho zastánci ochotni plně nést veškeré možné následky, včetně varianty porážky a obsazení Británie. Stížnosti Výboru pro zákaz bombardování na to, že při náletech hromadně umírají ženy a děti označil za neprůkazné, protože podle něj jde vždy o první skupiny obyvatel evakuované z rizikových oblastí či velkých měst. Svůj názor Orwell přehodnotil až brzy na jaře 1945, kdy se do zdevastovaného Německa podíval jako válečný korespondent. Míra destrukce, kterou na vlastní oči spatřil, jím otřásla a ztratil o lidstvu poslední iluze, které mu dosud zbývaly.

Zpět ale do válečných let. Nálety RAF na průmyslové cíle a menší města doplnil na konci května 1942 obří útok tisíce bombardérů na Kolín nad Rýnem. To však Harrisovi nestačilo a během léta 1943 se mělo stát terčem ještě něco mnohem většího. Hamburk, který byl jasně rozpoznatelným cílem s ohledem na svou polohu a vedla k němu i schůdná cesta přes Severní moře chtěl napadnout už dávno, aby na něm demonstroval účinnost svých letounů a schopnosti jejich osádek. Spory s ministerstvem letectví vedl především o to, jaká kombinace bomb bude na cíl shazována. Ministerstvo požadovalo, aby se využívala výhradně zápalná munice, Harris ale kontroval tím, že je třeba přidat dostatek těžkých trhavých pum: „K hrůzám požárů chci přidat ještě zdi, které budou na ty skopčáky padat. Chci je děsit a zabíjet. Dejte mi k tomu i trhavé bomby.“ K tomuto úkolu byly ideální například 4 000 librové těžké pumy známé jako Cookies. Pro akci proti Hamburku nakonec maršál zvolil příhodné pojmenování: Operace Gomorrah, které vycházelo ze starozákonní knihy Genesis:

A Hospodin seslal z nebes na Sodomu a Gomoru déšť síry a ohně. Tak vyvrátil tato města a celou tu rovinu, i všechny obyvatele a vše, co rostlo na zemi. Lotova žena pohleděla zpět a stala se solným sloupem. Abraham časně ráno spěchal k místu, kde stál před Hospodinem, a pohlédl na Sodomu a Gomoru a na celé území té roviny a spatřil, jak ze země vystupuje dým jako z hrnčířské pece.

K akci obdobného rozsahu dostal Harris posvěcení již v lednu 1943 na konferenci v Casablance, kde se Spojenci dohodli na kombinované bombardovací ofenzívě (CBO), jejímž cílem bylo nepřetržité bombardování Německa. Americká 8. letecká armáda USAAF pod velením generála Iry Eakera měla provádět přesné denní nálety (Precision daylight bombing) zaměřené na klíčovou průmyslovou infrastrukturu a rafinerie. Britské Bomber Command mělo podnikat noční plošné nálety (Area bombing) na německá města s cílem zničit především morálku dělnictva. Britskému královskému letectvu v této fázi války již nečinilo problém dát dohromady obrovskou vzdušnou flotilu, potřebovalo ovšem dále zlepšit přesnost shozu pum. K tomu měly nově pomáhat specializované jednotky značkovačů známé jako Pathfinders. Páteř těžkých bombardérů Bomber Command tvořily čtyřmotorové stroje Short Stirling, Handley Page Halifax a nejnověji i Avro Lancaster. Používaly se stále i střední dvoumotorové Wellingtony, ale v čím dál menší míře a zanedlouho mělo dojít k jejich přeřazení na méně exponovaná bojiště.

V červnu 1943 direktiva Pointblank zahájila první část kombinované vzdušné ofenzívy. Během léta začaly být bombardéry RAF vybavovány zařízeními H2S, která skenovala terén pod letounem a umožňovala tak přesnější zasažení cíle i v případě nepříznivého počasí. Tento přelomový panoramatický radar fungoval tak, že elektromagnetické vlnění se odráželo odlišně od pevniny a od vodní hladiny, což operátorům v případě bombardování Hamburku na obrazovce vykreslovalo jasný obrys ústí Labe a městských doků. Rané verze H2S s vlnovou délkou 10 centimetrů dosud neumožňovaly detailnější analýzu povrchu. Až na konci roku 1943, tedy několik měsíců po operaci Gomorrah, se objevily varianty s vlnovou délkou 3 centimetry a ke konci války dokonce jen něco málo přes 1 centimetr. I starší varianty H2S však Bomber Command práci výrazně ulehčily, a to ruku v ruce s již zavedenými navigačními systémy Gee a Oboe.

Jedním z mnoha důvodů přistoupení k natolik destruktivnímu náletu, o jakém bude za chvíli řeč byl i fakt, že sovětský vůdce Stalin, jehož Rudá armáda v této době sváděla gigantickou materiálovou bitvu v Kurském oblouku již dlouho tlačil na západní Spojence, aby otevřeli na západě Evropy další frontu. V listopadu 1942 sice proběhla invaze do Afriky během operace Torch, která v důsledku napomohla ke stažení sil Osy z tohoto kontinentu během května 1943 a 9. července 1943 byla zahájena operace Husky, tedy invaze na Sicílii, Stalin ale spíše čekal na vylodění ve Francii, které ale dosud nebylo možné uskutečnit. Takto demonstrativní letecká akce mu alespoň mohla ukázat, jak strašlivě a mocně dovedou Němce drtit mohutné spojenecké strategické vzdušné síly.

Hamburk je po Berlínu druhým nejlidnatějším městem Německa a ani před třiaosmdesáti roky tomu nebylo jinak. Ve válečných letech populace v tomto přístavu s bohatou hanzovní historií a hustě zastavěným centrem překročila dva miliony osob. Důvodem byl fakt, že zdejší průmysl produkoval hladinová plavidla a U-Booty pro německou Kriegsmarine. Dceřiná letecká společnost místních rozsáhlých loděnic Blohm & Voss, které postavily mimo jiné i slavnou bitevní loď Bismarck chrlila hydroplány a další bojová letadla pro Luftwaffe. K tomu můžeme připočíst i rafinérie Rhenania-Ossag, sklady a stovky strojírenských podniků či továren na spotřební zboží. V obvodu Altona sídlil podnik Menck vyrábějící rypadla a buldozery, které říšská stavební Todtova organizace používala k výstavbě opevnění po celé okupované Evropě. Firma Valvo produkovala elektronky do radarů a firma Plath pro změnu zase kriticky důležité námořní navigační přístroje, kompasy, sextanty a zaměřovací systémy pro ponorky a válečné lodě. Mezi lety 1940 až 1941 byl v hamburském přístavišti Vulkanhafen vybudován velký ponorkový bunkr Elbe II, který sloužil k vybavování nově postavených U-Bootů před jejich nasazením do boje. Uvnitř se mohlo nacházet až dvanáct ponorek, které chránil tři metry tlustý železobetonový strop, nálety v roce 1943 ho však nedovedly jakkoli vážně poškodit.

Po připojení dalších městských částí na jaře 1938 se Hamburk rozkládal na ploše téměř pěti set kilometrů čtverečních. Určitou ironií osudu je, že celé století před ničivými nálety, na začátku května 1842, prošlo město obrovským požárem známým jako Hamburger Brand, během něhož bylo takřka celé starobylé centrum zničeno a oheň šlo dle svědectví z oné doby spatřit až ze vzdálenosti 50 kilometrů. Na rozdíl od měst jako Lübeck či Norimberk tak zde nebylo za druhé světové války bombardováno žádné zvlášť cenné středověké centrum, ale spíše moderní přístav a obytné čtvrti s vícepatrovými činžáky z doby německého císařství devatenáctého století.

Již před zahájením operace Gomorrah podniklo britské RAF na Hamburk v průběhu války vyšší desítky náletů různé intenzity, jeden z nich na jaře 1942 i ke stému výročí velkého požáru, snad aby si ho Němci lépe připomněli. Někdy bylo město primárním cílem, jindy pouze sekundárním, a pochopitelně se lišily i počty nasazených letadel. Jednou se tak nad labským přístavem objevila jen dvojice Mosquit a jindy třeba dvě stě strojů. I proto byla aktivní protiletecká obrana města poměrně silná a zároveň se nic nezanedbalo ani u prostředků a v organizaci civilní ochrany. Každý obyvatel města přesně věděl, jak si má v případě nouze počínat, nejen z důvodu, že to totalitní nacistický režim po svých občanech striktně vyžadoval, nýbrž i proto, že šlo o samotné přežití a lidé k situaci přistupovali vesměs zodpovědně. Takřka všude byly rozmístěny bedny s pískem a i krabičky cigaret obsahovaly varovné nápisy upozorňující na jednotlivé typy bomb. Charakteristické jezero Binnenalster, které mohlo z výšky sloužit navigátorům jako dokonalý navigační bod Němci přikryli obřími plovoucími dřevěnými konstrukcemi, na které namalovali ulice a falešné střechy. Zároveň o kus dál postavili z dřeva a plátna věrnou maketu hanzovního centra, přičemž doufali, že spojenecké posádky letadel na to naletí. Celou kamufláž ale Britové prohlédli mnohem dříve.

Podobně jako v Berlíně byl i v Hamburku zahájen rozsáhlý projekt výstavby velkých veřejných protileteckých krytů. I sklepy běžných domů byly vyztuženy dřevěnými podpěrami či cihlami. Tam, kde budovy nebyly podsklepené, vznikaly takzvané Röhrenbunkery, jednoduché a dlouhé betonové tubusové stavby s obloukovým stropem umístěné těsně pod povrchem, jejichž ochranný účinek byl však sporný. Ve městě bylo rovněž vybudováno několik velkých protipožárních nádrží a stanic, které čerpaly vodu dále do vnitřních čtvrtí. Na základě zkušeností z bombardování jiných větších cílů na severozápadě Německa panovaly obavy, že během náletu a krátce po něm může hrozit akutní nedostatek vody. Byla provedena evidence různých podzemních zdrojů a zároveň se podařilo zajistit pojízdné cisterny, které úřady zkonfiskovaly pivovarům a různým průmyslovým podnikům. Nálety během operace Gomorrah byly ale tak intenzivní, že to stejně nestačilo.

Protiletecká obrana sestávala z řady těžkých protiletadlových baterií s děly FlaK ráží 88, 105 a 128 mm. Klíčovou roli hrály pozemní radary FuMG 62 Würzburg a FuMG 450 Freya. Ty pomáhaly navádět německé noční stíhače nebo včas identifikovat blížící se hrozbu na vzdálenost mnoha desítek kilometrů. Kromě toho byly v Hamburku během válečných let vybudovány dvě protiletadlové věže ze železobetonu. Dosud stály tři takové stavby pouze v Berlíně. První hamburská, označená jako Flakturm IV ze starší, první generace protileteckých věží typu G stála u Feldstraße v Heiligengeistfeldu ve čtvrti St. Pauli. Disponovala osmi kanony FlaK 40 ráže 128 mm, dále několika FlaKy ráže 37 mm a dvaatřiceti 20 mm kanony (osm čtyřčat). Téměř čtyřicet metrů vysoké betonové monstrum stálo na čtvercové ploše o délce stran 75 metrů a mělo 5 metrů tlustý strop. V útrobách masivní stavby se při náletech mohlo ukrýt kolem 20 tisíc lidí. Druhá hamburská protiletadlová věž byla během náletů operace Gomorrah stále ve výstavbě a dokončit se ji podařilo až v říjnu 1943. Šlo o modernější typ druhé generace a celkově šestou stavbu podobného typu (věž číslo V mezi tím vznikla ve Vídni). Obě věže se ve městě nacházejí dodnes.

Páteř německých nočních stíhačů tvořily dvoumotorové těžké stíhací letouny Messerschmitt Bf 110 a upravené noční stíhací varianty původně středních bombardérů Junkers Ju 88, vzácněji pak i Dornier Do 217. Messerschmitty byly obratnější, rychlejší a lépe stoupaly, Junkersy a Dorniery ale měly vyšší vytrvalost a typicky disponovaly více kanony. Všechny jmenované typy nesly palubní radary FuG 202/212 Lichtenstein s anténami typu Matratze, neboť účinnější radary FuG 220 s čtenářům jistě známějšími parohovitými anténami Hirschgeweih se v polovině roku 1943 ještě nepoužívaly. Pilot Luftwaffe Hajo Herrmann, který byl přesvědčeným nacistou do morku kostí přišel navíc s kontroverzní a spornou taktikou Wilde Sau (Divoká svině). Ta spočívala v nasazení standardních denních jednomotorových stíhaček Messerschmitt Bf 109 G a Focke-Wulf Fw 190 A do noční stíhací úlohy, přičemž se piloti orientovali vizuálně podle požárů a světlometů. Tyto stroje sestřelily nad Hamburkem během tří posledních nočních náletů RAF při operaci Gomorrah sedm bombardérů RAF, během války měly ovšem poměrně velké ztráty a klasičtí noční stíhači na specializovaných dvoumotorových letounech a jejich velení jimi spíše pohrdali coby hazardéry a amatéry. Těžké stíhačky s radary navíc mohly pronásledovat britské bombardéry i během návratu na základny po odbombardování cíle, což lehčí letouny Wilde Sau neumožňovaly.

V sobotu 24. července nastal první osudový večer, který celé jedenáctidenní peklo léta 1943 odstartoval. Ze základen v Británii se před soumrakem vzneslo 791 strojů Wellington, Stirling, Halifax a Lancaster, z nichž se 728 podařilo dorazit nad cíl. Nejmodernější Lancastery tvořily z celkové síly více než tři stovky strojů. Nedaleko Helgolandu se s předstihem odklonila letadla značkovačů a přes Cuxhaven mířila nad Hamburk, zatímco zbytek přilétal nad cíl později. Jako jeden z orientačních bodů posloužila 147 metrů vysoká věž novogotického kostela sv. Mikuláše v centru města. Ta koneckonců se zřetelnými stopami války na svých zdech stojí osamoceně na místě dodnes, ruiny lodi chrámu však byly po válce na začátku padesátých let strženy.

Před jednou hodinou ranní 25. července začaly na Hamburk dopadat první britské pumy. Celkem šest soustředěných vln bombardérů po 100 až 120 strojích útočilo ve spořádaných proudech až do druhé hodiny ranní. Byla to taktika, kterou Bomber Command využívalo již od roku 1942 a dobře se mu osvědčila. Díky proudu bombardérů se zkrátil čas potřebný k zasažení cíle a poklesly i ztráty. Zároveň však hrozilo, že se taková masa letadel nad exponovaným cílem stane kvůli jeho zřetelnému označení světlicemi snadnou kořistí pro německé noční stíhačky. I proto se nálety v červenci 1943 staly premiérou pro systém Windows, tenké proužky hliníkové fólie shazované z části letadel za účelem zmatení německých radarů. Během této první noci shodily britské osádky do vzduchu přes 92 milionů těchto proužků o celkové hmotnosti 40 tun. Na obrazovkách německých radarů se díky nim vytvořily falešné odrazy tisíců neexistujících bombardérů. Během první noci útoku tak Bomber Command ztratilo jen 12 letadel, tedy ani ne 2 procenta celkového nasazeného počtu.

Zmatení nepřítele bylo dokonalé. Noční stíhači Luftwaffe i jejich pozemní naváděči nabyli dojmu, že formace britských letadel směřují nad Nizozemsko, Belgii a západ Německa. Z pohledu Němců oné noci panoval ve vzduchu naprostý chaos. Když se konečně vzpamatovali, Pathfinders už měli Hamburk označený různobarevnými světlicemi a přilétala hlavní útočná formace. Tisíce zápalných pum rozpoutaly požáry, které zuřily ještě během následujícího dne. Oné noci byly zasaženy čtvrti jako Hohenluft, Altona, Eimsbüttel a Barmbek. Na město dopadlo téměř 2 300 tun bomb. Hlavní sídlo policie bylo zničeno, klíčové loděnice a doky, kde se stavěly ponorky však zasaženy nebyly. Na řadě míst byly přerušeny dodávky vody, elektřiny a plynu. Zoologická zahrada Hagenbeck utrpěla těžké škody a indičtí sloni, kteří nálet přežili byli později zapojeni do odklízení těžkých sutin ze zavalených ulic.

Když už lidé ve městě nabývali dojmu, že to nejhorší mají za sebou, odpoledne 25. července se sirény ozvaly znovu. Nad centrum města, přístavní oblast a průmyslovou čtvrť Wilhelmsburg jižně od historického centra tentokrát přiletělo 127 bombardérů Boeing B-17 F Flying Fortress americké 8. letecké armády. Stroje USAAF, které ze základen v Anglii odstartovaly hodinu po poledni měly útočit na továrny Blohm & Voss a Klöckner Flugmotorenbau. Za denního světla byly americké čtyřmotoráky bez vlastního stíhacího krytí zuřivě napadány německými stíhači i flakem a zejména 384. bombardovací skupina utrpěla těžké ztráty. Kouř z nočního náletu RAF navíc překryl cíle a k tomu se přidávala umělá mlha vytvářená obránci, takže přesné americké zaměřovače Norden byly k ničemu. Řada létajících pevností se na základny v Británii vrátila pozdě odpoledne a v podvečer znetvořená a rozstřílená jako řešeto, mnoho z nich se však nevrátilo vůbec. Dá se říci, že američtí letci schytali za denního světla hlavní vlnu německého hněvu za to, co v noci předváděli jejich britští spojenci. Loděnice Blohm & Voss byla zasažena jen částečně a továrně na letecké motory se bomby vyhnuly úplně. Víceméně omylem dostala zásah továrna na rostlinný olej a několik lodí.

V noci z 25. na 26. července si RAF dalo nad Hamburkem pauzu, protože 705 letadel Bomber Command toho času odvádělo těžkou práci nad Kruppovými závody v Essenu v rámci finišující letecké kampaně proti Porúří. Kolem poledne 26. července se však nad Hamburkem podruhé objevili Američané s necelými šesti desítkami letounů B-17, zatímco zbytek strojů 8. letecké armády útočil na Hannover. V Hamburku byl opět zasažen Wilhelmsburg a také jihozápadní obvod Harburg. Bomby dopadly na elektrárnu Neuhof, což Hamburk připravilo zhruba o 40 % kapacity dodávek elektřiny. Část letadel B-17 bombardovala loděnici Howaldtswerke, v níž se stavěly ponorky, ta však utrpěla jen lehké škody. Během svých dvou útoků se Američané snažili zasahovat primárně průmyslové objekty, což ale během nočních akcí masivně vykompenzovali méně ohleduplní Britové. Město se po trojici náletů v krátkém čase ocitlo za oponou kouře a prachu. Celé odpoledne a večer 26. července ječely sirény, což lidi v Hamburku pomalu ale jistě začalo přivádět k šílenství. V noci z 26. na 27. července nad městem prolétla jen Mosquita, která nedopřála Němcům oddych a prováděla fotoprůzkum, nebo shazovala jednotlivé těžké pumy. Hlava na hlavě trávili Hamburčané celé hodiny v krytech a čekali, kdy se nad nimi znovu objeví dravci přinášející smrt.

To nejstrašlivější přinesla noc z 27. na 28. července mezi jednou a druhou hodinou ranní, a to za úplného bezvětří. Ze 787 vzlétnuvších letadel RAF jich 729 rozpoutalo ve městě svými více než 2 300 tunami bomb strašlivou ohnivou bouři (Feuersturm) v místech, kde žilo zhruba 500 tisíc obyvatel. Zasažena byla široká oblast nalevo od řeky Alster a čtvrti Hohenfelde, Hammerbrook, Rothenburgsort, Borgfelde a Hamm-Nord i Hamm-Süd. V červenci 1943 panovalo navíc ve městě velmi teplé a suché počasí. Denní teploty běžně přesahovaly 30 °C a relativní vlhkost vzduchu klesala k 30 až 40 %, což zkázu dokonale umocnilo. Zápalné pumy založily požáry, jaké dosud za války nikdo neviděl. Čtyřlibrové (1,8 kg) tyčkové zápalné pumy s fosforem, termitem či hořčíkem prorážely střechy domů a hořely za tvorby hustého dýmu. Část z nich byla vybavena výbušnou náloží s časovačem, která explodovala až po několika minutách a střepinami ohrožovala zasahující hasiče a záchranáře. Třicetilibrové (13,6 kg) zápalné pumy dokázaly proniknout až třemi patry budov. Tento hořlavý arzenál doplňovaly těžké trhavé bomby, které bořily zdivo a odkrývaly hořlavé konstrukce přesně tak, jak si Harris přál.

Po půl hodině se v obrovských plamenech ocitla souvislá plocha zhruba 10 kilometrů čtverečních. Stovky požárů ohřály vzduch nad městem na extrémní teploty, což způsobilo jeho prudký stoupavý pohyb vzhůru. Vytvořil se gigantický podtlak a do uvolněného prostoru začal ze všech stran z okolní krajiny proudit chladnější vzduch. Tento masivní přísun kyslíku rozdmýchal plameny do teplot dosahujících 800 °C a vznikl tak orkán o rychlosti větru přesahující 240 km/h. Hukot v ulicích a troskách budov zněl jako obří disharmonické varhany, které přehlušovaly lidský křik a jakékoli další zvuky doprovázející zkázu. Posádky britských letadel na briefingu po akci hlásily, že cítily žár z hořícího města a zápach spáleniny i ve výšce 6 000 metrů. Několik osádek britských Lancasterů popsalo, že jejich čtyřmotorové kolosy hnané tepelným proudem vystoupaly během pár sekund o více než 300 metrů. Některé stroje byly turbulencemi strukturálně poškozeny ještě dříve, než na ně stačil vystřelit jakýkoliv německý FlaK.

Obrovský vítr mezitím na zemi lámal stromy a bortil zděné konstrukce. Ti kteří byli mimo epicentrum se snažili chytit čehokoli co bylo k dispozici, aby je silné poryvy neodfoukly jako kus hadru. Tepelný sloup s kouřem a žhavým popelem dosahoval do výšky čtyř až pěti kilometrů. V domech a místech, kudy ohnivá bouře prošla, se tavilo i sklo a kov. Řada lidí v panice utíkala, aniž by věděla kam, a byla pohlcena plameny či uvízla v rozteklé gumě smíchané s fosforem z pum. Nejhůře dopadla hustě zastavěná dělnická čtvrť Hammerbrook s populací přes 36 000 lidí na kilometr čtvereční, kde během jediné noci zemřela téměř pětina všech obyvatel a více než 90 % zástavby bylo srovnáno se zemí. Nejvíce obětí se však udusilo nebo zemřelo na otravu oxidem uhelnatým v podzemních krytech či na ulici. Té noci ve městě zahynulo až 40 tisíc lidí, z toho podle odhadů asi 22 tisíc žen a 5 tisíc dětí. Ti, kteří přežili masově utíkali za posvěcení místního Gauleitera v obrovském exodu z města, což však pomohlo snížit počet obětí při zbývajících náletech. V noci z 29. na 30. července se Bomber Command vrátilo potřetí se 707 letouny, které shodily dalších více než 2 300 tun pum. Efektivita systému Windows byla tentokrát nižší, protože Němci dokázali v krátkém čase zavést částečná protiopatření. Většina významných čtvrtí v širším okolí centra ale už byla přeměněna v ruiny a přístav byl paralyzován.

Když záchranáři otevírali některé z krytů, bylo uvnitř takové horko, že se přívalem čerstvého kyslíku celý vnitřní prostor okamžitě vznítil. Mnozí dospělí lidé se žárem doslova smrskli do délky šedesáti až osmdesáti centimetrů a formy něčeho, co již člověka připomínalo jen vzdáleně. Některé černé pokroucené postavy byly tak dokonale ohořelé, že měly již jen zlomek své původní váhy. Jiní lidé zůstali uvízlí v rozteklém materiálu ze zápalných pum a nikoli v asfaltu, jak se často mylně uvádí, protože většina města byla vydlážděna kamenem. Mrtvoly stály či ležely v groteskních pózách zlověstných soch, které si zakrývaly tvář, nebo doslova ztuhly v běhu s nataženýma rukama. I ti, kteří zůstali otráveni oxidem uhelnatým či zadušeni v krytech a na první pohled vypadali jen, jako by spali měli při bližším ohledání buď nepřirozeně červenou, nebo naopak mrtvolně bílou barvu. Z některých nafouklých těl vyhřezly mozky a střeva a jiná naopak vyschla tak, že připomínala stovky let staré mumie s prázdnými očními důlky. Dále lidé v protileteckých krytech umírali na prasknutí plic způsobené tlakem z poblíž explodujících těžkých pum. Ti, kdo se ukryli ve sklepích, do nichž dopadly hořící sutiny skončili v obrovských pecích a sálavé teplo je doslova upeklo zaživa. Záchranáři v takových případech našli na zemi jen rozpuštěné zbytky tuku, z nichž trčely zuhelnatělé kosti. Na hladině vodních nádrží v ulicích, kam někteří naskákali hořel fosfor z britských pum, který jim způsoboval hluboké smrtící popáleniny.

Finální útok operace Gomorrah přišel v noci z 2. na 3. srpna. Nad cíl přiletělo „jen“ 393 ze 740 vyslaných strojů, protože jako by se počasí nad těžce zkoušeným městem slitovalo, nad severozápadem Evropy se stáhly těžké bouřkové mraky, které práci letcům zkomplikovaly. I tak bylo na město shozeno dalších 1 400 tun bomb. Operace Gomorrah byla u konce. Brity a Američany stála několik desítek strojů a nižší stovky členů posádek, ale de facto vyřadila druhé největší německé město z válečného úsilí na přibližně dva měsíce. Zápach spáleniny v ulicích velmi brzy vystřídal pach chlorového vápna používaného k dezinfekci sutin, protože v letním horku by jinak hrozily další problémy a pandemie nemocí. K odklízení trosek a manipulaci se spálenými pozůstatky lidí byli mimo jiné přivezeni i vězni z nedalekého koncentračního tábora Neuengamme, který byl včetně svých pobočných táborů největším zařízením podobného druhu na severozápadě Německa. Při náročných pracech v ruinách Hamburku zemřelo několik stovek vězňů, čímž se opět prokázalo, že i toto bombardování Německa neproběhlo jen tak zbůhdarma. Na dostatečně důstojné pohřbívání obětí náletů nebo odklízecích prací nebyl čas ani chuť. Ti obyvatelé, kteří přežili a z města uprchli mnohdy propadli šílenství a v kufrech si s sebou vezli ohořelé a scvrklé pozůstatky svých příbuzných. Často šlo o zoufalé matky, které si takto odvážely to, co zbylo z jejich dětí.

Celkově byly na Hamburk během operace Gomorrah svrženo přes 8 500 tun pum. Bombardování zasáhlo přibližně šedesátinásobně větší plochu, než jaká byla zničena německým náletem na Coventry v roce 1940 a sedmnáctkrát větší plochu než během náletu tisíce britských bombardérů na Kolín nad Rýnem v roce 1942. Popelem lehlo 277 tisíc bytů. Inspektor stíhačů a někdejší letecké eso Adolf Galland prohlásil, že vlna hrůzy z Hamburku vystoupala jako kdyby město bylo nemocné a posléze nakazila celé Německo. Adolf Hitler zmrzačené město odmítl navštívit, protože míra destrukce způsobená v takto krátkém čase ho děsila mnohem více než dosavadní rozptýlené nálety. Byl zprávami o rozsahu katastrofy tak hluboce otřesen, že o Hamburku kategoricky odmítal hovořit i před svými nejbližšími spolupracovníky.

Říšský guvernér města Karl Kaufmann tak namísto Hitlera doprovázel při návštěvě zničeného města velitele Luftwaffe Hermanna Göringa, který se dříve holedbal tím, že na německá města nedopadne žádná spojenecká bomba. Ministr zbrojního průmyslu Albert Speer později Führerovi bez obalu sdělil, že pokud by Spojenci prováděli nálety tohoto rozsahu dál, šest dalších takových útoků na klíčová města by zcela paralyzovalo německou válečnou výrobu a dovedlo Říši k okamžité kapitulaci. Ministr propagandy Joseph Goebbels, který se krátce před tím věnoval především situaci v Itálii a odstavení Mussoliniho od moci, si do svého deníku 29. července 1943 zapsal:

Angličané se nad městem předchozí noci objevili s osmi sty až tisíci bombardéry. Gauleiter Kaufmann mi podal zprávu o důsledcích, která hovoří o katastrofě dosud nevídaných rozměrů. Zničení milionového města dosud nemá v historii obdoby. Kaufmann tvrdí, že až 800 tisíc lidí bez přístřeší bloudí bezradně v ulicích. Myslím, že poněkud ztrácí nervy.

I když se německé velení snažilo objektivní informace o důsledcích náletů na Hamburk tlumit, aby nepůsobilo ještě větší paniku v ostatních městech, nacistický filmový týdeník Die Deutsche Wochenschau začínal svou epizodu číslo 675 z 11. srpna 1943 jistě ne náhodou záběry na německou pobřežní loď s baterií střílející na anglický letoun, které následoval pohled do střediska včasného varování, v němž jsou naváděni noční stíhači s letouny Bf 110 na britské bombardéry. FlaK pálí a světlomety zuřivě prohlédávají noční oblohu. V inscenovaných záběrech německý stíhač útočí kanony na břicho Wellingtonu, který následně padá k zemi. Na záběrech ze země jsou pokroucené vraky sestřelených britských a amerických čtyřmotorových bombardérů odváženy na šrotiště, snad aby to německé veřejnosti dodalo klidu, či pocitu zadostiučinění.

Když už byla operace Gomorrah německou propaganda akcentována, pak jako osudová sjednocující zkouška formující německý národ podobným způsobem, jako měla o půl roku starší katastrofa v bitvě u Stalingradu formovat armádu. Svědkové události si tento pohled uchovali i v dalších desetiletích a teprve někdy po znovusjednocení Německa v devadesátých letech se začal objevovat střízlivý pohled na angloamerické nálety coby přímý důsledek nacistické totality a jí rozpoutané agresivní dobyvačné války. Až v této době se ukázalo, jak západoněmecká společnost zničení svých metropolí vytěsnila a nahradila ho horečnatou poválečnou obnovou a materialismem během období hospodářského zázraku 50. a 60. let. Tváří v tvář naprostému zmaru bylo pro Němce snazší odklízet trosky a stavět nové betonové budovy než se konfrontovat s faktem, že ohnivé peklo v Hamburku bylo přímým a logickým vyústěním slepé věrnosti režimu, který roky sami podporovali a následovali až do jeho hořkého konce.

Poslední velké a výrazné jizvy po bombardování Hamburku se podařilo ve městě zacelit až během konce šedesátých let. Největší masový hrob obětí náletů operace Gomorrah se nachází na hřbitově Ohlsdorf východně od mezinárodního letiště a dle odhadů je v něm pohřbeno okolo 37 000 osob. Obří jámu byli nuceni kopat již zmiňovaní vězni koncentráku Neuengamme. V roce 1952 byl vedle hrobu odhalen památník od sochaře Gerharda Marckse, který v době nacismu nesměl tvořit, protože jeho dílo bylo označeno za zvrhlé umění. Marcks pro Ohlsdorf navrhl moderní ale zároveň husí kůži nahánějící plastiku převozníka Chárona, který přes Styx přepravuje do záhrobí nevěstu a ženicha, matku s dítětem, stojícího muže a starce, který si v podřepu zakrývá rukama hlavu. Osmnáct velkých dubových trámů nad samotným hrobem pak nese názvy městských částí, z nichž pocházely oběti.

Na druhé straně kanálu La Manche panovalo po operaci Gomorrah nadšení. Winston Churchill v dopisu Arthuru Harrisovi z listopadu 1943 vyzdvihoval úspěchy Bomber Command, které podle něj hrály klíčovou roli při drcení Německa. Velitel bombardérů dojatý přízní premiéra nechal dopis včetně své odpovědi Churchillovi kolovat po základnách. Otázka morálnosti plošného bombardování byla diskutována mnohokrát. Harrisovým hlavním argumentem bylo, že tímto způsobem především šetřil životy britských vojáků na zemi. Sám pocházel z generace, která vykrvácela v zákopech první světové války u Sommy a Verdunu. Kritikům vzkázal, že už v minulé světové válce britská námořní blokáda vyhladověla okolo 760 tisíc německých civilistů, aniž by vůbec musely padat bomby. Traduje se, že když Harrise jednou zastavila policie pro rychlou jízdu mezi Londýnem a velitelstvím Bomber Command v High-Wycombe s varováním, že by mohl někoho zabít, maršál jen chladnokrevně odvětil: „Mladý muži, já zabíjím tisíce lidí každou noc!“

Z hlediska evoluce vojenské doktríny znamenala operace Gomorrah definitivní překročení pomyslného Rubikonu. Nálet na Hamburk už nebyl pouhou taktickou epizodou. Stal se průmyslovou laboratoří hromadného ničení. Mezi listopadem 1943 a koncem března 1944 Harris pokračoval operacemi proti hlavnímu německému městu v rámci rozsáhlé letecké bitvy o Berlín, který byl však tak obrovský, že k obdobné míře destrukce jako v případě Hamburku by RAF muselo použít snad jedině jadernou bombu, kterou ovšem pochopitelně nemělo k dispozici. I Berlín se však soustavnými nálety a konečně sovětským dobýváním na jaře 1945 podařilo přeměnit v rumiště. Vrchní maršál letectva Charles Portal se později během války snažil Harrise brzdit a přesměrovat útoky na rafinérie a hydrogenační závody na výrobu syntetických paliv. Ke změně britské strategie však došlo v plné míře až po zničení Drážďan v únoru 1945, když už Německo bylo kompletně v troskách.

Poznatky o chování vzduchu v extrémních teplotách, ideálním poměru trhavých a zápalných pum i psychologickém mechanismu kolapsu městského organismu byly pečlivě analyzovány spojeneckými plánovači. Chladná matematická logika, která vytvořila ohnivou bouři u Labe byla v následujících dvou letech s neúprosnou přesností aplikována i v Drážďanech či Tokiu. Když však Churchill 13. května 1945 pronášel rozhlasový vítězný projev k nedávnému ukončení války v Evropě a zároveň k pátému výročí svého nástupu do funkce ministerského předsedy, Arthura Harrise ani obrovské úsilí Bomber Command v něm nezmínil jediným slovem. Zatímco stíhači z Bitvy o Anglii či námořníci z konvojů v Atlantiku sklízeli zaslouženou slávu, osádky těžkých bombardérů se pro mnohé Brity staly nepohodlným živým svědomím morálně sporné strategie. V plné nahotě se ukázalo se, jak rychle se pokrytecká politická reprezentace snažila od výsledků plošných náletů distancovat jakmile polnice utichly. Oficiální národní památník Bomber Command v londýnském Green Parku byl odhalen až v roce 2012, téměř sedm desetiletí po skončení války. Konečné rozhodnutí o tom, nakolik podobné typy útoků jako ten popsaný v článku mohly přispět k rychlejšímu skončení války nechávám na čtenáři.

_________

Zdroje informací:

Publikace:

Bishop, P., Muži z bombardérů: Fascinující příběhy hrdinství britských bombardovacích letců v letech 1940-1945, 2010.

Caidin, M., Noc kdy zemřel Hamburk, 1995.

Galland, A., První a poslední: Paměti německého stíhacího esa, 1994.

Goebbels, J., Deníky 1943-1945, 2010.

Grayling, A. C., Obklopeni mrtvými městy: Historie a morální odkaz spojeneckého bombardování německých a japonských civilních cílů, 2008.

Kennedy, P., Architekti vítězství : jak byla v období od ledna 1943 do června 1944 vyhrána druhá světová válka, 2015.

March, D. J., Britská vojenská letadla 2. světové války, 2017.

Neilands, R., Válka bombardérů: Arthur Harris a spojenecká ofenziva bombardérů 1939-1945, 2002.

Somerville, D., Encyklopedie druhé světové války, 2007.

Webové zdroje:

bbc.com/news/uk-england-43546839 (Operation Gomorrah: Firestorm created 'Germany's Nagasaki)

gedenkstaetten-in-hamburg.de/en/memorials/show/ohlsdorf-cemetery-monument-to-victims-of-the-hamburg-firestorm

ewnor.de/hk/086_hk.php (Operation Gomorrha, Juli 1943)

kz-gedenkstaette-neuengamme.de/en/news/news/only-ruins-lay-before-us-concentration-camp-prisoners-on-clearance-detail-following-operation-gomorrah

nationalww2museum.org/war/articles/operation-gomorrah-first-firestorms

wikimedia.org