Článek
Pobřežní velitelství britského královského letectva (RAF Coastal Command) vzniklo v roce 1936 spolu se Stíhacím a Bombardovacím velitelstvím. Ve srovnání s nimi však bylo dlouho Popelkou, která dostávala jen zlomek rozpočtu i nových strojů. V letech druhé světové války mezi jeho hlavní úkoly patřila ochrana spojeneckých konvojů a boj s nepřátelskými ponorkami. V období podivné války mezi podzimem 1939 a jarem 1940 mělo Pobřežní velitelství snadnější práci, protože německé ponorky musely na cestě do Atlantského oceánu proplouvat buď Brity a Francouzi bedlivě střeženým kanálem La Manche, nebo přes Severní moře. Po obsazení Norska a Francie na jaře 1940 se německé Kriegsmarine otevřely dosud netušené možnosti expanze. Mohla tak začít působit spolu s vlastním letectvem z přístavů a základen na březích Atlantiku. Britové se rovněž vážně obávali varianty německé invaze na Britské ostrovy, ke které však nedošlo a obsazeny byly pouze Británii patřící Normanské ostrovy nedaleko francouzských břehů mezi poloostrovy Cotentin a Bretaň.
Hydroplán Short Sunderland GR Mk.V, ML778 z 201. perutě RAF.
Consolidated Catalina Mk.I W8406 ze 4.(Coastal) OTU ze Stranraer v Ayrshire, během cvičného letu nad Irským mořem. Krátce po pořízení fotografie byla předána 210. peruti se základnou Oban.
Consolidated Catalina Mk.IV z 210. perutě RAF.
Martin PBM-3B Mariner I 524. perutě na základně Oban ve Skotsku v říjnu 1943. Letadlo bylo testováno, ale nakonec RAF typ nepřijalo a 524. peruť se v roce 1944 vrátila k Wellingtonům Mk.XIII.
Pobřežní letectvo následně úzce spolupracovalo s Bombardovacím velitelstvím. Obě složky RAF útočily na lodní dopravu sil Osy a zaminovávaly pobřežní vody. Prostor uprostřed Atlantiku, kam z pobřežních základen nedosáhla žádná tehdejší letadla, dostal od spojeneckých námořníků ponurou přezdívku Černá díra (Black Pit). Konvoje, které tudy proplouvaly, mohly spoléhat jen samy na sebe, což je dobře vidět například v povedeném válečném filmu Greyhound s Tomem Hanksem. Efektivita Coastal Command se výrazně zvýšila až v roce 1943, kdy obdrželo letadla s velkým doletem a přelomové mikrovlnné palubní radary ASV Mark III, díky čemuž mohlo začít masakrovat německé U-Booty ve velkém stylu. Vedle radarů hrály klíčovou roli také uhlíkové obloukové světlomety Leigh Light, které svou svítivostí 22 milionů kandel osvítily nepřátelskou ponorku před samotným útokem hlubinnými náložemi.
Po dlouhém šťastném období lovu tak nastal pro ponorky Kriegsmarine katastrofický květen 1943, kdy jich bylo potopeno třiačtyřicet a s nimi kleslo ke dnu okolo 1 800 členů jejich posádek. Němci reagovali vylepšením protiletadlové výzbroje na horní palubě, ale těžká výzbroj komplikovala plavbu pod vodou, a tak se zanedlouho vrátili k osvědčené taktice zmizet pod hladinu co nejrychleji. Ponorky vybavené šnorchlem (Schnorchel), který jim umožňoval nastartovat diesely k nabíjení akumulátorů i pod hladinou, se poprvé testovaly až srpnu 1943, ale k jejich častějšímu nasazení došlo až v letech 1944 a 1945. Ke konci války už Coastal Command likvidovalo více U-Bootů než Royal Navy. Po invazi do Normandie a osvobození Francie přišla Kriegsmarine o své ponorkové bunkry u Atlantiku a byla nucena k přesunu do samotné Říše a Skandinávie.
Dvojice obstarožních bombardovacích letounů Armstrong Whitworth Whitley Mk.V od 612. perutě RAF na letišti v Reykjavíku, Island. Bedlivý cenzor britského ministerstva letectví zamazal na původní fotografii antény radaru ASV na vrcholu trupu zadního stroje.
Dva stroje Bristol Beaufort z 217. perutě střeží pobřeží Británie v Cornwallu, 1942.
Posádka Bristolu Beaufighter Mk.VIC v konfiguraci torpédového bombardéru od 144. perutě RAF na základně ve Skotsku.
Wellingtony Mk.XIV v Gibraltaru.
Vickers Wellington Mk.XIII z 221. peruti RAF v Řecku.
Letouny Vickers Wellington GR Mk.XIV od Coastal Command na základně Chivenor v Devonu.
Pobřežní velitelství za války hlídkovalo nad plochou zhruba deseti milionů čtverečních mil oceánu, od polárního kruhu až po severní Afriku, a spoléhalo se přitom často na americké typy letadel jako B-24 Liberator, PBY Catalina a B-17 Flying Fortress, doplněné vyřazenými domácími stroji z Bombardovacího velitelství a jejich upravenými variantami, mezi něž patřily například Wellingtony. Kromě boje s ponorkami plnilo velitelství i další úkoly: fotoprůzkum, kdy mimo jiné pomohlo odhalit německá radarová stanoviště i opevnění Atlantického valu, útoky na pobřežní lodní dopravu podél norského pobřeží a hlavně provozovalo záchrannou službu nad mořem, která podle odhadů zachránila přes deset tisíc životů letců ze sestřelených a havarovaných letadel.
Celkově letouny RAF zlikvidovaly během druhé světové války 212 německých ponorek a potopily značnou tonáž nepřátelských válečných i obchodních lodí. Poslední potvrzenou akcí Coastal Command proti ponorce byl útok Cataliny 210. perutě na U-320 u Bergenu v květnu 1945. Ponorka byla poškozena natolik, že ji posádka následně potopila sama. Coastal Command zůstalo i po válce důležitou součástí RAF až do svého zrušení v roce 1969, kdy bylo začleněno do Strike Command. Jeho zkušenosti z bitvy o Atlantik zásadně ovlivnily poválečný vývoj protiponorkového letectva NATO.
Liberatory GR Mk.III a GR Mk.V ze 120. a 86. perutě RAF na letišti Aldergrove.
Liberatory GR Mk.IIIA 86. perutě RAF, Beaulieu, Hampshire.
Posádka Liberatoru Mk.IIA 311. československé perutě na základně RAF Beaulieu v jihoanglickém hrabství Hampshire, 21. července 1943. Jednotka se v té době účastnila protiponorkových patrol nad Biskajským zálivem.
Osádka Liberatoru Coastal Command, která v noci ze 7. na 8. června 1944 potopila na západním konci kanálu La Manche německé ponorky typu VIIC U-629 a U-373 během jedné bojové akce: na fotografii nadporučík Kenneth Owen Moorese svým navigátorem a bombometčíkem, praporčíkem Johnstonem McDowellem.
Liberator GR Mk.V z 86. perutě RAF ze základny Ballykelly v Severním Irsku.
Boeing Fortress IIA bude brzy zásoben hlubinnými náložemi na základně Benbecula na Vnějších Hebridách u Skotska, květen 1943.
Posádka 58. perutě RAF před svým letounem Handley Page Halifax Mk.II Series IA ve Stornoway na Vnějších Hebridách, únor 1945.
Českoslovenští letci měli u Pobřežního velitelství vlastní jednotku, 311. peruť. Vznikla v roce 1940 v Honingtonu jako bombardovací a létala s Wellingtony. Šlo o naši jedinou peruť RAF létající na středních a těžkých bombardérech a zároveň o československou jednotku s vůbec nejvyššími ztrátami. Z přibližně pěti set padlých československých příslušníků britského letectva jich polovina sloužila právě u třistajedenáctky. Kvůli vysokým ztrátám byla peruť na konci dubna 1942 převelena od Bombardovacího k Pobřežnímu velitelství a přesunuta do severoirského Aldergrove, kde se přeškolovala na hlídkování nad mořem.
Zpočátku dál používala bombardovací Wellingtony, které až do září 1942 zůstávaly v tmavém nočním maskování, jež bylo nad mořem nápadné. Teprve poté je přemalovali do typického pobřežního schématu s tmavě šedým horním a bílým spodním a bočním nátěrem. Zásadní zlom přinesl rok 1943, kdy generál Karel Janoušek, inspektor československého letectva, přesvědčil britské ministerstvo letectví, aby peruť přezbrojilo na čtyřmotorové Liberatory, které díky radaru a dlouhému doletu mnohem lépe vyhovovaly hlídkování nad Biskajským zálivem. Peruť se v květnu 1943 přesunula na základnu Beaulieu v Hampshiru, kde zahájila přezbrojení a výcvik na tyto stroje. Největší úspěch představovalo potopení cennými strategickými surovinami naloženého německého lamače blokád, lodi Alsterufer, k němuž došlo na konci prosince 1943 v Biskajském zálivu.
Za třicet osm měsíců služby u Coastal Command peruť nalétala přes dva tisíce operačních misí. Nejvytíženějším členem posádek byl radiotelegrafista F/Lt Miroslav Vild, DFC, který u Coastal Command absolvoval více než sto operačních letů.
Loď Alsterufer po útoku československého Liberatoru 311. perutě v prosinci 1943. Navzdory silné obranné palbě lodi zaútočil Liberator GR Mk.V poručíka Oldřicha Doležala pumami, raketami i střelbou z palubních zbraní. Exploze na palubě lodi po zásahu pumou byla tak silná, že jí výrazně pocítila i posádka letounu vzdálená v danou chvíli téměř 200 metrů. Palubní střelec Nosek během útoku pořídil několik fotografií včetně této.
________
Zdroje informací:
Publikace:
Emmert, F., Československý zahraniční odboj za druhé světové války na západě, 2012.
Hendrie, A., The Cinderella Service: RAF Coastal Command 1939-1945, 2007.
Hurt, Z., Češi a Slováci v RAF za druhé světové války, 2005.
Wilson, K., RAF Coastal Command: A Pictorial History, 2020.
Webové zdroje:
fcafa.com/2013/12/27/70th-anniversary-of-the-alsterufer-sinking
iwm.org.uk
rafaci.cz
vhu.cz
Wikimedia Commons
