Článek
Na konci 18. století se hranice mezi civilizací a divočinou táhla hustými lesy a vlhkými údolími jako nejistá čára, kterou stírala každá bouře a každý přesun rodiny s povozem. Osadníci přicházeli do Kentucky a do Tennessee s nadějí, že najdou půdu, z níž bude stačit jen vytrhat kořeny a dát růst kukuřici. Přiváželi si do srubů rodinné bible, několik kusů nářadí, pár semen jablek a víru, že právo a pořádek je doženou. Ještě dlouho to však byla země, kde se o spravedlnost člověk opíral málo a o sousedy mnoho, kde šerif býval daleko a soudy se konaly pod širým nebem. V takové krajině se rychle šíří strach i pověsti a někdy se promění v jediný příběh, který se vypráví po večerech u ohně, aby se na něj druhý den nezapomnělo. V tomhle příběhu se objevují dvě jména: Micajah a Wiley Harpe, zvaní také jako Big Harpe a Little Harpe, kteří terorizovali osidlované kraje s takovou bezohledností, až se z jejich činů stal mrazivý mýtus.
Zajímají vás podobné příběhy? Napsáno bylo:
Ilustrační obrázek
Traumatické mládí
O jejich původu se vypráví více verzí než má klikatá řeka zátočin. Jedni tvrdí, že přišli z britských ostrovů, jiní vidí jejich začátek v Severní Karolíně. Nejpravděpodobnější verze praví, že jejich otec nebo otcové (podle jedné varianty nešlo o bratry, ale bratrance) přišli ze Skotska a usadili se právě v Severní Karolíně). Jisté je jen to, že dospívali ve stínu americké války za nezávislost, v čase, kdy se loajalita a banditství často maskovaly jedno za druhé. Jejich rodina čelila nepřátelství ze strany patriotských sousedů a malí bratři (či bratranci) byli jednoho dne svědky lynčování svých rodičů. Utekli do lesa, kde je našli odpadlíci jednoho z kmenů Cherokee.
Chlapci s nimi posléze vyrůstali a učili se od nich dovednostem potřebným k přežití v divočině. Kromě toho je však drsní muži naučili i loupit a také jak nejlépe mučit a zabíjet nepřátele. Tito muži uměli držet zbraň i koně a v nočním šumu nerozeznávali prosbu o milost od šustotu listí. Harpeové si tak v té době osvojili dovednost mizet ve tmě, pohybovat se tiše kolem osad a najít cestu tam, kde by ji člověk bez zkušeností nenašel. A také se naučili, že v mezerách mezi zákony se daří lidem, kteří se nebojí jít i přes mrtvoly. Doslova.
Ilustrační obrázek
Z chlapců vyrostli drsní muži
První delší zastavení našli na dolním Holstonu, u Beaver Creeku nedaleko Knoxvillu. Na pohled to chvíli vypadalo jako pokus zapustit kořeny: kus odlesněného břehu, malé pole, přístřešek ze surových trámů, v neděli občasné pozdravy se sousedy. Jenže dobrá vůle má na hranici s divočinou krátké nohy. Ze dvorů sousedů začala mizet prasata, z pastvin koně a ve vodě se objevilo tělo, které jako by někdo chtěl nechat navždy u dna. Lidé si šeptali jen potichu, až do chvíle, kdy se povídání změnilo v jistotu: tady se nejedná o obyčejnou nouzi nebo o nehodu. Strach se nešířil křikem, ale kýváním hlav a mlčením. Kdo něco tušil, ten to řekl sousedovi a pak zavřel dveře o hodinu dřív.
Harpeovi neputovali sami. Ve stínu jejich tábořišť se pohybovaly tři ženy, které v sobě nesly příběhy o odlákání, nátlaku i naději, jež se držela u země jako kouř z vlhké klády. Jmenovaly se Susan Woodová, Betsey Robertsová – někdy psaná také jako Maria Davidsonová – a Sarah „Sally“ Riceová, která se provdala za Little Harpea. V běhu let se o nich řeklo všechno možné, ale když se poodhrne závoj pověstí, zůstává obraz žen, které byly do blízkosti bratrů Harpeových přivedeny nikoli svobodně, nýbrž násilně. Staraly se o oheň, o děti, o něco málo zásob, které se podařilo sehnat, a zkoušely zachytit chvilky, kdy se dalo mluvit. Pozdější osud jim dopřál něco, co se na hranici nepovažovalo za samozřejmé: možnost začít znovu.
V následujících letech se kolem jejich jmen srocovaly události, u kterých dnes jen těžko oddělíme pravdu od pověstí. Na cestách mizeli kupci a pocestní, občas někdo, kdo jen nabídl nocleh a teplou polévku. Jindy to byl soused, který se postavil do cesty, a někdy dítě, které se ocitlo ve špatnou chvíli na špatném místě. Z kronik a dopisů se vynořují jména jako William Ballard a James Brassel, kteří byli Harpeovými zavražděni, jindy jen přezdívky a mlhavé popisy. V řekách se nacházela těla, často zatížená tak, aby zůstala skrytá - rozříznutá hruď vyplněná kamením byla typickým způsobem, kterým se Harpeovi snažili ukrýt těla. Lidé si ukládali do paměti zvláštnosti a útržky – způsob, jakým byl provaz uvázaný, čerstvé otisky kopyt v blátě, zvuk kroků, které se ztiší jen tehdy, když má člověk jistotu, že je sám. Nebyla to jen statistika zločinů, ale narůstající pocit, že se po krajině pohybuje dvojice, která nezabíjí kvůli kořisti, nýbrž proto, že jejich cílem je násilí samotné.
Ilustrační obrázek
Už toho bylo příliš…
Jak se šířily zvěsti a přibývali mrtví, začaly se měnit i reakce společnosti. Guvernér vypsal odměnu, místní muži se spojovali do hlídek, na cestách se jezdilo ve dvojicích a dveře se na noc zavíraly dřív. Tlak rostl a s ním i pocit, že věci dojdou do bodu, kdy se jméno Harpe stane výzvou k akci. Ten okamžik přišel v létě roku 1799 u osady muže jménem Moses Stegall. Byl to osadník, jeden z těch, kteří si své místo vydobyli sekerou a vytrvalostí. Když jeho domem prošli Harpeovi, byla ráno po jejich odjezdu jeho žena mrtvá, stejně jako jejich malé dítě a host, který přenocoval. O tomhle už se nedalo šeptat. Když Stegall se sousedy vyskočil na koně, nezvedla se tím k odporu jen skupina pronásledovatelů. Zvedla se celá místní komunita, která takovému násilí řekla konečně dost.
Stegall posbíral sousedy, osedlali koně a vyrazili. Stopa vedla přes brody a škarpy, přes lesy, které byly temné jako duše samotných Harpeových. Dny se táhly, noci byly nepřívětivé, ale pronásledovatelé nepolevovali. V srpnu se pak pronásledovatelé setkali s Harpeovými v úzké rokli, kde se hlas člověka vrací v ozvěnách. Přestřelka netrvala dlouho. Micajah, známý jako Big Harpe, byl zasažen a jeho kůň se pod ním zhoupl, jako by i on pochopil, že útěk skončil. Muž, který tolikrát vstoupil násilně do cizích životů, tu najednou ležel s pohledem, v němž se zrcadlilo vědomí, že už nikam neuteče. Říká se, že tehdy vyřkl číslo, které se dodnes nezapomnělo – dvě desítky zavražděných. Stegall udělal to, co na hranici dělali ti, kteří si neměli komu postažovat a požadovat spravedlnost: vykonal rozsudek sám. Hlavu pak oddělil od těla a narazil ji na kůl u cesty.
Křižovatka, u níž kůl stál, dostala jméno, které se drží dodnes: Harpe’s Head. Když se tam člověk zastaví v poledním žáru, uvidí, jak se vlní vysoká tráva, a může si představit, jak kolem projížděli lidé se skloněnými hlavami. Nešlo jen o krutou podívanou, ale o znamení, které mělo překonat pocit bezmoci. Na hranici, kde byl každý den zkouškou odhodlání, se takové znamení rovnalo rozsudku i epitafu.
Ilustrační obrázek
Únik Little Harpea
Wiley, zvaný Little Harpe, ten den unikl. Zmizel ve spleti stezek, které vedly k řekám a od řek zpátky k dalším skrytým cestám. Přidal se k lidem, jejichž jména už dnes vybledla, ale tehdy se šeptala v přístavních putykách. Říkalo se jim říční lupiči, piráti na Ohio River, a vedl je muž jménem Samuel Mason.
Na illinoiském břehu stojí vápencová stěna s jeskyní, Cave-in-Rock, která od té doby poutá pozornost každého, kdo rád poslouchá staré historky. Lidé bývají přitahováni k místům, kde by se příběh mohl odehrávat, a tak není divu, že si Cave-in-Rock získala pověst útočiště zločinců. Někdo bude tvrdit, že se tam Harpeové skrývali a že odtud padaly oběti ze srázu, jiný řekne, že na to chybí jisté důkazy. Pravdou je, že skrývat se tam mohl jedině Little Harpe, neboť jeho velký bratr byl již po smrti. Všechna tvrzení se však v krajině uchytila, protože lidé milují legendy a pověsti.
V roce 1803 sevřely úřady část Masonovy bandy u New Madridu, tehdy španělského města na Mississippi. Mason se při převozu zraněný protlačil mezi strážemi a zmizel. Na podzim se pak objevili dva muži, kteří přinesli useknutou hlavu, zabalenou jako nějaký předmět, a žádali vyplacení odměny za zabití Little Harpea. Představili se jako John Sutton a James May, ale za jmény se ve skutečnosti skrývali Wiley „Little“ Harpe a Peter Alston, další muž z dlouhé řady těch, kteří si mysleli, že řeka skryje všechno a spravedlnost je jen pouhé slovo. Úředníci je však poznali, zatkli a strčili za mříže. Následoval únik z věznice a útěk, jak se to na hranici stávalo skoro rituálem, a znovu dopadení. V lednu a únoru 1804 padala u soudu slova, která měla popsat, čeho všeho se tito muži dopustili; 8. února 1804 skončil život Little Harpea a Petera Alstona na šibenici v Greenville. Hlavy, které ještě nedávno plánovaly úniky a přepady, se staly dalším výstražným znamením pro psance na Natchez Trace. Little Harpe tak skončil jako jeho bratr - s hlavou nabodnutou na kůlu.
Ilustrační obrázek
Vysvobození pro ženy a zrození legendy o Harpeových
Když zmizeli hlavní aktéři, zůstal po nich jen prach a s ním i ti, kteří se ho snaží vytřást z vlasů a jít dál. Susan, Betsey a Sally se najednou ocitly na křižovatce, kde vedle sebe stála svoboda a nejistota. Soud je neoznačil za spolupachatelky, nepřipsal jim vinu jejich mužů, bratrů Harpeových. Sally se tak vrátila k otci do Knoxvillu, znovu se vdala a odešla s rodinou na středozápad. Betsey také našla novou domácnost v Illinois. Susan zůstala v Tennessee a učila se, jak znovu skládat všední dny z drobných jistot: chléb, který se povede upéct, dítě, které se v noci nezalekne každého šustnutí. Možná si v duchu opakovaly vlastní tichou modlitbu: aby už žádné jméno nepřineslo do jejich života cizí rozhodování. A násilí.
Počet obětí Harpeových se nikdy nedozvíme s přesností. Jedny výpovědi mluví o dvaceti, jiné o čtyřiceti či více obětech, a každé další převyprávění si něco přidá. To není výčitka paměti; to je povaha hranice, kde se fakta rychle mísí s legendou a legenda zase obrůstá fakty. To, co bylo podstatné, nebyl počet, ale způsob. Harpeové zabíjeli bez potřeby kořisti, šlo jim hlavně o zabíjení jako takové. V tom spočívá hrůza, která lidem přiměla zavírat okenice o hodinu dřív a jezdit ve dvojicích i po známých stezkách. Místo, kde se zločin vyplácí kořistí, je zlé; místo, kde je kořist vedlejší a násilí je cílem, je však ještě horší.
Stará část stezky Natchez Trace, kde se po smrti Big Harpea přidal Little Harpe k Peterovi Alstonovi
Krajina nezapomíná. Harpe’s Head u Dixon zůstává na mapě i v ústech místních lidí dodnes, jeskyně u řeky dál láká vypravěče i posluchače, a Natchez Trace, dnes tichá silnice se zelenými stíny, nese v paměti kroky těch, kteří šli pomalu a rozhlíželi se přes rameno. Historické tabule mají strohý tón, ale kdo je čte, ví, že pod těmi několika větami se skrývají osudy tehdejších lidí. Někdy je dobré zastavit a dát těm větám čas, aby se rozezněly. Představit si osadu, kde se děti učily držet lopatu i kvůli tomu, aby pomohly zakopat strach. Představit si sousedy, kteří si podávali ruce, když se setmělo o něco dřív. Představit si hospodu, kde někdo vyprávěl temný příběh, který byl směsicí faktů a pověstí.
Vyprávět ten příběh znamená dát prostor i těm, kteří v něm nechtěli být hrdiny. Stegall by nejspíš nechtěl, aby se jeho jméno skloňovalo kvůli krvavé odplatě; raději by mluvil o plotě, který postavil, o obilí, které se mu podařilo usušit před bouří a o životě, který mohl strávit se svou ženou a dětmi. Ženy z družiny Harpeových by možná nechtěly, aby se věčně opakovalo, kdo je odvlekl, ale aby se jednou pro vždy řeklo, že našly sílu začít znovu. A mnozí, jejichž jména si nepamatujeme, by byli rádi, kdyby jejich poslední den nebyl ukončen rukou Harpeových.
Kdybych měl ten příběh stáhnout do jednoho obrazu, nebyl by to výkřik ani výstřel, ale ticho po něm. Hospoda v pohraničí, kde se zhasne lampa a dřevěná podlaha ještě chvilku voní rozlitou whiskey. Muži a ženy vyjdou ven a chvíli stojí, než jim oči přivyknou tmě. Nad nimi šumí koruny stromů, stejným šumem jako tehdy. Řeka nese svůj vlastní čas a v něm je spousta malých tichých rozhodnutí: zavřít dveře o něco dřív, jít domů ve dvou, dávat pozor na sveřepou tvář, která se objeví u cesty, když se stín prodlouží přes práh. V tom tichu se rodí odhodlání, které nemá potřebu mluvit nahlas.
Ilustrační obrázek
Možná proto má příběh Harpeových i po dvou stoletích sílu. Nevábí romantikou zločinu, nýbrž připomíná křehkost světa, který se teprve učí být spravedlivým světem. Ukazuje, jak snadno se dá využít mezičas, kdy zákon ještě nemá pevný hlas, a jak důležité je, že existují lidé, kteří ho nahradí, dokud se i do vzdálených končin zákon nedostane také.
Tak se uzavírá dlouhé vyprávění o dvou mužích, kteří šli cestou, jež nikam nevede. Zvolili si temnotu a dlouho z ní těžili, ale nakonec je pohltila stejná prázdnota, kterou nechávali za sebou. Zůstala po nich slova, která si lidé předávají, a několik tichých bodů v krajině, kde je dobré se zastavit a dýchat pomalu. Bratři Harpeovi byli ztělesněním zla, které jim však bylo možná vtisknuto, když jako malí chlapci přihlíželi lynčování rodičů a pak se dostali do špatné společnosti. Kdyby vyrůstali v láskyplném prostředí, možná by nikdy nepoznali temnotu. Ale to už se nikdy nedozvíme.
Cave-in-Rock je dodnes turistickou atrakcí
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.legendsofamerica.com/we-harpes/
https://www.webstercoky.com/history/harps.php
https://murderpedia.org/male.H/h/harpe-brothers.htm
https://tennesseeencyclopedia.net/entries/micajah-and-wiley-harpe/
https://www.murderbygaslight.com/2010/10/big-harpe-and-little-harpe.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Harpe_brothers
