Drsný, chladný, nezapomenutelný. Lee van Cleef se stal ikonickým westernovým padouchem.

Když se řekne „padouch“, většině lidí naskočí nějaký herec s ironickým úsměvem nebo přehrávanou krutostí. U Lee Van Cleefa to bylo jiné. On se nesmál, nic nepřeháněl. Prostě jen „byl“. Ostré lícní kosti, tenké rty, unavené oči, které jako by všechno už jednou viděly. A ten způsob, jak stál, jak nakláněl hlavu o pár stupňů, jak držel cigaretu - to všechno říkalo: „Nedělej chyby.“ Kinematografie si ho zapamatovala jako jednoho z nejpůsobivějších „záporáků“ své éry, přestože sám na place nepotřeboval velká gesta ani dlouhé proslovy. V jeho přítomnosti se scéna prostě změnila.

Narodil se 9. ledna 1925 v Somerville v New Jersey, do rodiny s nizozemskými kořeny. Jako spousta jeho vrstevníků stihl dospět akorát tak do války. Vstoupil do amerického námořnictva a sloužil na minolovce. Z té doby si odnesl něco, co se do jeho pozdějších rolí promítalo víc, než by se zdálo: disciplínu, úspornost, hladké, přesné pohyby člověka, který zbytečně neplýtvá silami. Po návratu domů střídal civilní práce, přičichl k amatérskému divadlu a zjišťoval, že mu něco říká svět, kde se dá vyjádřit víc mlčením než mluvením.

Padesátá léta nebyla rychlým výtahem ke slávě. Spíš připomínala nekonečné schodiště. Van Cleef nastoupil do Hollywoodu ve chvíli, kdy byl western všudypřítomný: točily se desítky titulů ročně a potřebovaly se desítky tváří, které umí věrohodně držet kolt. On tuhle práci dělal bezchybně. V jeho raných rolích je pozoruhodná jedna věc: když se na scéně objeví, okamžitě víte, na čí straně stojí. Ne proto, že by o tom mluvil, ale proto, že ta tvář prostě patřila jasnému záporákovi.

Jeho první výraznější film, který dodnes znají i lidé mimo fanouškovské okruhy, je V pravé poledne (1952). Tam byl součástí gangu, který čeká na souboj s šerifem v podání Garyho Coopera. Nešlo o hlavní roli, ale určitou předzvěst toho, že „tady je někdo, koho budete vídat často“. A skutečně - v 50. letech se objevoval v celé řadě westernů a kriminálek. Nebyl hvězdou plakátů, ale byl spolehlivý herec, kterého režiséři volali, když potřebovali, aby z obrazovky doslova zavanulo nebezpečí.

Tenhle typ herectví však své limity. Když jste „ten zlý“, málokdo vám svěří složitější postavu. Navíc se říká, že mu koncem 50. let podrazila nohy dopravní nehoda a dlouhé léčení, které zpomalilo kariéru zrovna ve chvíli, kdy by mohla nabrat rychlost. Většina lidí by v tomhle bodě ustrnula. Van Cleef ne. Přizpůsobil se, pracoval, a čekal na režiséra, který v něm uvidí víc než jen šikmý pohled a úzký obličej.

Tím režisérem byl Sergio Leone. V polovině 60. let se přesunulo těžiště westernu z Hollywoodu na evropská natáčecí místa - do Itálie a Španělska, na prašné pláně kolem Almeríe. Tam vznikl fenomén, kterému se začalo říkat spaghetti western. Drsnější, cyničtější, hudebně výrazný, s dlouhými tichými scénami a výbušnými přestřelkami. Leone hledal specifické typy, ne uhlazené univerzální krasavce. A Van Cleef byl přesně to, co jeho filmy potřebovaly.

V Pro pár dolarů navíc (1965) dostal Lee Van Cleef roli plukovníka Mortimera - lovce odměn, který je starší, klidnější a přemýšlivější než mladý pistolník v podání Clinta Eastwooda. Vztah mezi nimi je jednoduchý a krásně vystavěný: respekt, rivalita, společná práce, a nakonec tiché pochopení. Van Cleef v tom filmu poprvé dostává prostor, který mu hollywoodské role nikdy nedaly: může být charismatický, důstojný a lidský, a přitom si nechat všechny své stíny.

O rok později přišlo Hodný, zlý a ošklivý (1966). V tomhle titulu se Van Cleef přepnul na opačnou stranu. Jeho Angel Eyes - Andělíček - není karikatura zla, ale ledová jistota. Nikdy nezvedne hlas, nikdy neztratí kontrolu. V jeho očích je jistota, že má vše dobře promyšleno. Vznikla tím postava, která dodnes definuje „zlého“ v žánru westernu. Není třeba křičet, když víte, co děláte.

Tahle dvojice filmů změnila Van Cleefovi život. Z typového herce se stala mezinárodní hvězda. A zároveň dostal možnost hrát figury, které nejsou jednobarevné, ale komplikovanější. V evropských westernech se často pohybuje mezi spravedlností a pomstou, mezi zákonem a vlastním kodexem. Není to postava, která si přečte scénář a vybere si stranu. On má svou a s ní vstupuje do situací.

Je zajímavé se podívat, jak v těch filmech hraje. Leone staví do popředí dlouhé čekání, pomalé pohledy, výrazné detaily tváří. Van Cleef v tom byl jako doma. Sázka na ticho mu hrála do karet: jeho tvář v detailu říká víc než dva odstavce dialogu. Když kráčí po prašném náměstí, nic zbytečného nepřidá. Neptá se, neslibuje, nevyhrožuje. Není potřeba. Právě proto je přesvědčivý. Jeho fyzická přítomnost nese samotnou scénu, víc netřeba.

Specifický je i jeho pohyb. Žádné macho, žádné okázalosti. Zbraň drží nízko a jistě, pohled si nechává na poslední chvíli, gesta má krátká. Když si sedne ke stolu, zabere prostor, aniž by o něj bojoval. Tenhle minimalismus je dnes téměř starosvětský, ale funguje. A fungoval i v jiných žánrech - když potřeboval film autoritu, muže s tvrdým jádrem, Van Cleef byl sázka na jistotu.

Po „leoneovských“ filmech přišla série titulů, které z něj udělaly pilíř spaghetti westernu. Muž proti muži (1967) a Dny hněvu (1967) staví na motivu učitele a žáka: Van Cleef jako zkušený pistolník, vedle něj mladší hrdina, kterého vede, ale zároveň si drží odstup. A Sabata (1969) přinesl postavu elegána s přesnou muškou a výstředním stylem - už ne pouhého lovce odměn, ale někoho, kdo v tomhle nelítostném světě umí i sarkasmus.

Určitě stojí za povšimnutí, že i když byl „ten zlý“, často měl pevný vnitřní řád. Nepůsobí jako psychopat, spíš jako někdo, kdo má jasná pravidla a neuhýbá. Tohle je důvod, proč jeho postavy táhnou. Divák ví, že to není jen černá a bílá, ale musí se k nim neustále vztahovat: fandit mu, nebo se ho bát? Někdy obojí současně.

A ano, nechyběly ani návraty k titulní postavě Sabaty. V pokračováních se občas střídali herci (jednou nastoupil Yul Brynner), ale směr byl daný: Van Cleef patřil mezi tváře, které s jistotou prodávaly lístky. V evropské produkci točila studia rychle, někdy levně a s improvizacemi. Jeho herectví v tom bylo stabilní kotvou. Režiséři věděli, že mu mohou svěřit postavu antihrdiny a on jí dodá váhu.

Western byl jeho domov, ale nebyl to jeho jediný svět. V 80. letech si ho do Útěku z New Yorku (1981) vybral John Carpenter. Van Cleef tam hraje policejního komisaře Hauka: opět chlad, klid a přirozená autorita, tentokrát v dystopickém sci-fi prostředí. Je zajímavé, jak hladce jeho „západní“ klid funguje i v úplně jiné estetice. Jako by to nebylo vázané na žánr, ale na člověka, který ví, jak se „stojí v čele stolu“.

Televize mu nabídla i vlastní seriál. The Master (1984) je dneska kuriozita - americký veterán jako mistr ninjutsu, učitel mladšího parťáka. Zní to šíleně, a trochu to šílené je, ale z tehdejšího pohledu to dávalo smysl: osmdesátky milovaly bojová umění a televizní dobrodružství na pokračování. Van Cleef do toho vnesl právě to, co uměl: klid a přítomnost, což udrží zápletku pohromadě.

V zákulisí nepůsobil jako hvězda, která potřebuje kolem sebe cirkus. Byl třikrát ženatý, z prvního manželství měl tři děti. Měl rád jednoduché věci: práci rukama, koně, malování. Všimněte si i drobnosti, která k němu přirostla jako malý detail legendy: na pravé ruce mu chyběl poslední článek prstu. V některých filmech je to vidět; žádná přetvářka, prostě fakt, který kamera zachytí.

Na rozdíl od mnoha hvězd nevytvářel kolem sebe mlhu velkých slov. Režiséři o něm mluví jako o profíkovi: přijde, ví, co se má dělat, a udělá to. Nehrotí to, nepotřebuje pozornost navíc. Tohle je vlastně největší část jeho kouzla - i když na plátně působí jako nebezpečný muž, mimo obraz je to člověk, který drží slovo a podává perfektní výkon.

70. léta znamenala nejen Van Cleefův vrchol, ale i postupný ústup žánru, který ho nejvíc proslavil. Western se proměnil, vyčerpal, vrátil se do komornější polohy. S tím logicky ubylo velkých nabídek, a tak se Van Cleef objevoval v menších evropských koprodukcích, v akčních filmech, v televizních projektech. Někdy šlo o zábavné tituly, jindy o kousky, které se daly brát spíš jako práce než jako událost. Podstatné je, že i v téhle fázi kariéry si udržoval tvář. Neupadal do sebeparodie, nepřesvědčoval svět, že je pořád na svém vrcholu. Hrál, jak mu to tělo a nabídky dovolily.

Věk a s ním zhoršující se zdraví se však nedal zastavit. Potýkal se se srdcem, na sklonku života i s rakovinou hrtanu. Zemřel 16. prosince 1989 ve svém domě v Oxnardu v Kalifornii, bylo mu 64 let. Na hřbitově Forest Lawn v Hollywood Hills má náhrobek s nápisem, který o něm říká všechno podstatné: „BEST OF THE BAD.“ Nejlepší z těch „zlých“. Jeho „zlo“ mělo vždycky hloubku a ticho.

Lee Van Cleef je herec, o kterém se neříká, že dokáže „geniální proměny“ nebo má „nečekaný rozsah“. Jeho síla je jinde. Dokázal do jedné tváře a několika přesných gest vměstnat minulost postavy, její motivaci i hranice. Vytvořil typ antihrdiny, který nelze snadno zařadit: je to muž, co stojí bokem od davu, dělá, co pokládá za nutné, a zbytečně to nevysvětluje. Tohle publikum fascinuje, protože je v tom kus pravdy o světě: máloco je čistě černé nebo bílé a málokdo o svých motivech dlouze mluví.

Jeho vliv je vidět i mimo western. Kdykoliv dnes v akčním nebo kriminálním filmu vstoupí do dveří klidná, neokázalá autorita, která nezvedá hlas a přesto jí všichni uhnou z cesty, je tam stopa Van Cleefa. Často se zmiňuje i hudební rovina: Morriconeho motivy, dlouhé tiché nájezdy kamery, prach, který se víří v protisvětle. Bez tváří, jako je ta jeho, by nic z toho nemělo takovou sílu.

Van Cleef prostě nebyl jen „drsná tvář“. Je to herec, který minimem vyprávěl maximum. A to je vyloženě disciplína. Vyžaduje to jistotu, sebekontrolu a smysl pro rytmus scény. V době, kdy se spousta věcí přehrává a přemlouvá, je to vlastnost, která si zaslouží ocenění.

Lee Van Cleef nebyl ukecaný herec. Nesnažil se vysvětlovat své postavy v rozhovorech, nevytvářel kolem sebe kult. Nechal za sebe mluvit práci. Když dnes pustíte některý z jeho filmů, zjistíte, že se nic nezměnilo: pořád stačí, aby se kamera přiblížila, a už víte. Víte, kdo stojí proti komu, víte, že se nehrají žádné hry. Je to ten vzácný typ přítomnosti, který se nedá naučit v kurzu herectví. Buď ho máte, nebo ne.

Lee Van Cleef ho měl. A proto je i po letech pořád „Best of the Bad“.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.newnetherlandinstitute.org/history-and-heritage/dutch_americans/clarence-leroy-lee-van-cleef

https://kids.kiddle.co/Lee_Van_Cleef

https://oik-starling.blogspot.com/2008/05/lee-van-cleef-1925-1989.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Lee_Van_Cleef

https://www.fdb.cz/osobnost/7214-lee-van-cleef