Článek
Snad v každé lidské společnosti najdeme přítomnost různých rituálů. I naprosto zdravému člověku se občas do vědomí vetře nějaká nutkavá myšlenka nebo vykoná nějakou kompulzivní činnost (např. řeknu, že zatím se mi něco daří a hned zaklepu na dřevo, abych to nezakřiknul a dařilo se i nadále). Mnohé rituály pro nás znamenají určitou jistotu, dobře známé chování, tradici, uklidňují nás. To vše je běžné a normální, pokud to nepřesáhne hranici, za níž už se jedná o psychickou poruchu.
Jak jsem napsal v úvodu, běžná společnost si pod obsedantně kompulzivní poruchou obvykle vybaví člověka, který musí opakovaně vykonat nějakou činnost, aby se ujistil a uklidnil, že bude vše v pořádku. To je samozřejmě pravda a je to součást OCD. Ale porucha je mnohem složitější a rozsáhlejší.
Podle odborníků patří OCD mezi nejčastější psychické poruchy (hned po fobiích a depresi), vyskytuje se zhruba u 2-3 % populace. Může se objevit už u dětí a dospívajících, nejčastěji (v cca 60 % případů) se projevuje již před 25. rokem života. U žen se objevuje trochu častěji než u mužů (v poměru 1,5:1). Zvláštností je, že u žen je největší výskyt mezi 25. a 34. rokem života, zatímco u mužů mezi 35. a 54. rokem.
Předpokládá se velký vliv genetiky, ale mezi související faktory, které se mohou podílet na vzniku, patří i biochemické, psychologické a sociální. U poloviny postižených předcházela vzniku i výrazná stresující životní situace.
Obsese a kompulze
Nemoc sestává ze dvou částí. Tou první je obsese, což jsou nutkavé, vtírající se myšlenky nebo představy, kterých se postižený nemůže zbavit, i když o ně vůbec nestojí. Mezi nejčastější obsesivní myšlenky patří:
- myšlenky na neštěstí někoho jiného, obvykle blízkého člověka
- myšlenky nebo představy o „nepřirozeném“ sexuálním aktu
- myšlenky na sebevraždu
- myšlenka na skok z velké výšky
- myšlenky či nutkání napadnout nebo zabít nějaké zvíře
Tyto myšlenky se mohou občas vyskytnout i u zdravé populace, ale rozdíl je v tom, že postiženému OCD se vrací neustále, pořád o nich přemýšlí, zatěžují ho a omezují ho v běžném životě. Rozdíl je tedy především v kvantitě a intenzitě.
Druhou částí je kompulze, což je reakce na obsesi a spočívá v nutkavé činnosti, chování nebo vykonávání rituálů. Vykonáním kompulzivní činnosti dojde ke snížení tenze způsobené obsesí. Pokud se postižený neléčí, obsese a kompulze se vzájemně posilují a vytvářejí pevnější pouto a začarovaný kruh.
Kompulzivní chování se může projevovat mnoha způsoby, ale mezi čtyři nejčastější typy patří:
- neustálá kontrola - postižený je nucen neustále něco kontrolovat (např. zda jsou dveře opravdu zamčené, trouba opravdu vypnutá, okna opravdu zavřená)
- nadměrná pořádkumilovnost - postižený potřebuje všechno neustále rovnat, přerovnávat, uklízet (např. zarovnávat hrany štosu papíru, urovnávat ubrus, protože na jedné straně přečnívá o milimetr víc apod.)
- shromažďování věcí - postižený shromažďuje konkrétní věci nebo cokoliv, co by se mohlo někdy hodit (všichni asi známe příběhy, kdy byl něčí byt plný odpadků či předmětů, že se v něm nedalo ani projít)
- nadměrná čistotnost, nutnost mytí - postižený si potřebuje nejčastěji neustále mýt ruce a odrbává si je třeba tak vehementně, že si úplně poškodí pokožku
Zpočátku si postižený ani nemusí být vědom toho, že se u něj toto onemocnění rozvíjí. Vtíravé myšlenky nemusejí být ještě tak nutkavé a časté, aby ho omezovaly a rituály ho též tolik nezatěžují. Bez léčby ale dochází k progresi (rozvoji) a chronicitě onemocnění. Myšlenky či představy jsou častější, intenzivnější, začínají člověka v běžném životě omezovat, stejně tak kompulzivní činnosti.
Součástí OCD je úzkost, která je sice přítomná i u dalších psychických onemocnění, ale u OCD se objevuje jen ve specifických okamžicích a po vykonání kompulzivní činnosti obvykle dojde k jejímu vymizení nebo aspoň snížení intenzity.
Dále se u OCD může objevit tzv. depersonalizace, což je stav, při kterém postižený vnímá své myšlenky a své konání jako aktivity někoho cizího. Zjednodušeně řečeno, vnímá myšlenky, vnímá, co vykonává, ale má pocit, že jen sám sebe sleduje a není to on. Zároveň si je však vědom toho, že se jedná o něj, zůstává v kontaktu s realitou, což je rozdíl např. od psychózy, kdy dochází ke ztrátě vnímání reality.
V mnoha případech, kdy je jednání postiženého již velmi omezující, dochází i k rozvoji deprese a není výjimkou ani sebevražedné chování. Mezi další psychické nemoci, které se objevují v souvislosti s OCD, patří různé fóbie (např. ve 23 % sociální fóbie, o které jsem psal třeba zde), generalizovaná úzkostná porucha ve 20 % a výjimkou nejsou ani panické stavy (o panické poruše jsem psal zde).
Člověk postižený OCD může svým chováním i výrazně zatěžovat své okolí, rodinu. Může se jich neustále dokola ptát a nechávat se ujišťovat, jestli danou činnost dělá správně. Může i po ostatních vyžadovat provádění konkrétních rituálů, dodržování určitého chování, dodržování extrémní čistoty kvůli obavám ze špíny, bakterií… Pokud se ostatní nepodvolí, dochází ke konfliktům, hněvu ze strany postiženého, zákazům a omezením.
Pokud je postižený rodičem a vyžaduje určité chování i po svých dětech, může přispět k rozvoji onemocnění i u nich (tím spíše, že je zde i možná genetická predispozice).
Léčba
Léčba je možná a dělí se na dva způsoby, které se vzájemně doplňují a pouze jejich spojením je možné dosáhnout nejlepších výsledků. Bohužel, k diagnostice a počátku léčby dochází v průměru až po 7-15 letech od prvních projevů této nemoci. Řada postižených se navíc za své myšlenky a chování stydí a pomoc tak nevyhledají.
První způsob je farmakologický. Nejčastěji se používají antidepresiva SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu), popř. v kombinaci s anxiolytiky (léky tlumícími úzkost). Postižení OCD však potřebují poměrně vysoké dávky, k prvnímu útlumu dochází obvykle nejdříve až po třech měsících a jen velmi výjimečně dojde k úplnému a trvalému vymizení. Z toho důvodu je léčba obvykle celoživotní nebo alespoň dlouhodobá. U zhruba poloviny pacientů ani nemusí dojít k dostatečné redukci nežádoucích myšlenek a nutkavého chování, takže se hledají další léky.
Druhý způsob spočívá v kognitivně behaviorální terapii. Postižený je vystavován činnostem či věcem, které jsou mu nepříjemné, např. špinavému předmětu, na který si musí sáhnout a pak je mu znemožněno si ruku umýt. Obtížnost se postupně zvyšuje, jak si pacient na tyto věci pomalu navyká. Zároveň se učí, jak nepříjemné myšlenky zahánět a nedat jim prostor, aby ho mohly ovlivnit. Tato terapie má srovnatelné účinky s psychofarmaky a současně mívá i dlouhodobější efekt.
Základem úspěšné nebo alespoň částečně úspěšné léčby je ovšem fakt, že si postižený uvědomí svůj problém, nestydí se ho přiznat a vyhledá odbornou pomoc. Bez pomoci a léčby se celý průběh jenom zhoršuje, pro postiženého je život utrpením a vše může skončit fatálně.
Článek byl sepsán na základě osobních zkušeností se členem rodiny, který OCD trpěl, a na základě informací získaných z následujících zdrojů:
https://psych.fnplzen.cz/sites/users/psych/BrozuraOCD.pdf
https://www.medicinapropraxi.cz/pdfs/med/2008/01/08.pdf
https://www.lf.upol.cz/fileadmin/userdata/LF/hippokratuv_dum/obory/Psychiatrie/Obsedantne_kompulzivni_porucha.pdf
https://www.nzip.cz/clanek/724-obsedantne-kompulzivni-porucha-zakladni-informace
https://www.wikiskripta.eu/w/Depersonalizace
