Článek
Sopky lidi fascinovaly odjakživa. Nejen tím, jak ničivě dokážou proměnit krajinu během několika minut, ale i tou podivnou krásou – sloupy dýmu stoupající k nebi, žhavou lávou, která se pomalu přelévá přes svahy jako rudá řeka. Dlouho jsme je jen uctívali nebo se jich báli. Až mnohem později jsme se je pokusili pochopit. První odvážlivci se k nim začali přibližovat s blokem poznámek, s geologickým kladívkem nebo s kamerou v ruce. Někteří se vrátili se vzácnými daty. Jiní už se nevrátili vůbec. Touha poznat, co se skrývá v srdci planety, si totiž někdy bere tu nejvyšší daň.
Zajímá vás téma sopek? Na toto téma již bylo napsáno:
Většina lidí, když se řekne „sopka“, couvne. Instinkt velí: pryč odtamtud. Ale pro Maurice a Katiu Krafftovy byly sopky celoživotní láskou. Francouzský manželský pár, který se celý život pohyboval v těsné blízkosti lávových proudů, se stal legendou mezi vulkanology. Ne kvůli množství dat, která nasbírali. Ale kvůli obrazu, který o sobě zanechali: dvě drobné postavy v kovových přilbách, stojící pár metrů od ohnivé řeky, obklopené šedým popelem a červenou září pekla.
Zemřeli 3. června 1991 v Japonsku, když je pohltila erupce sopky Unzen. Byli tehdy jedněmi z 43 lidí, kteří se ocitli v cestě pyroklastickému proudu – smrtící vlně žhavého plynu, popela a kamení, která se řítila krajinou rychlostí přes sto kilometrů za hodinu.

Manželé Krafftovi
„Nikdy neumřeme na stáří“
Maurice Krafft o sobě říkával, že ho sopky fascinují od dětství. Když mu bylo sedm, vyškrábal se na italskou Stromboli – aktivní sopku. Když se oženil s Katiou, biochemičkou z Alsaska, rychle ji svou posedlostí nakazil. Místo, aby založili rodinu, koupili si drahou kameru a helikoptéru. A cestovali po světě, vždy tam, kde se země otřásala a vybuchovala.
Nepatřili k těm vědcům, co sedí u přístrojů. Jejich styl byl jiný – divoký, intuitivní, nebezpečný. Vybíhali na svahy sopky jako první, fotili, točili, sbírali kameny a běželi zpátky. Jejich snímky byly dechberoucí: lávové fontány, padající pumy, stěny dýmu, přetékající krátery. Ale také místní lidé, domy zavalené popelem, stáda uhynulých zvířat, popálené obličeje. Měli smysl pro estetiku, ale nezapomínali na lidský rozměr katastrof.
„Sopky mě nezabijí,“ říkal jednou Maurice. „Umřu kvůli hlouposti druhých lidí, nebo při autonehodě.“ Mýlil se jen částečně.
Krása a smrt
Krafftovi často čelili výtkám, že riskují víc, než by měli. Jednou je málem usmažila erupce islandského vulkánu Hekla, jindy museli utéct před lávovým proudem na Havaji. Ale pro ně to nebyl hazard. Byla to volba. Tvrdili, že čím blíž jsou ohni, tím víc chápou Zemi – a tím víc toho mohou ukázat ostatním.
Jejich filmy se staly hitem. Ne šílenými hollywoodskými spektákly, ale fascinujícími dokumenty. Děti v evropských školách se díky nim poprvé dozvěděly, co je to stratovulkán, jak funguje lávový dóm nebo co znamená „lahar“ (sopečný bahnotok). Maurice komentoval záběry s dramatickým přízvukem, Katia fotila na černobílý film, byla tišší, ale stejně posedlá jako on. Vypadali jako dva blázni z románu, ale měli jasný cíl: přimět lidi respektovat přírodu.
A také varovat. V roce 1985 se vydali do Kolumbie, kde město Armero smetla bahenní lavina ze sopky Nevado del Ruiz. Více než 20 000 mrtvých. Krafftovi tam přijeli už pozdě, ale natočili všechno – a vyrazili na turné po světě s páskou v ruce. Ukazovali ji vládám, starostům, novinářům. Prosili, aby se neignorovala varování před blížící se erupcí.
„Chceme být posly špatných zpráv. Aby se tragédie neopakovaly,“ říkali.

Mount Unzen s viditelnou stopou po pyroklastickém proudu a pozůstatky laharu
Poslední erupce
V červnu 1991 vybuchla sopka Mount Unzen v Japonsku. Už několik týdnů chrlila popel a soptila lávu. Krafftovi neváhali ani chvíli – zamířili tam s kamerou a fotografickou výbavou. Byli v oblasti, kde se hromadila média i vědci, sledovali erupci z výhodného místa na svahu, údajně bezpečného. Jenže Unzen se rozhodla jinak.
Pyroklastický proud*, který se toho dne uvolnil, byl prudký a nečekaný. Všech 43 lidí v cestě zemřelo – mezi nimi Maurice a Katia, ale také slavný americký vulkanolog Harry Glicken. Krafftovi byli nalezeni společně. Neexistuje žádný videozáznam jejich posledních okamžiků. Jejich kamera byla poškozená, film spálený. Ale jejich smrt nebyla marná.
* Pyroklastický proud je směs žhavých plynů, sopečného popela a kousků magmatu. Jeho teplota může dosahovat až 1100°C a pohybuje se rychlostí až 700km/hod.
Po jejich smrti se jejich filmy a fotografie začaly znovu promítat. Tentokrát ne jako podívaná, ale jako odkaz. Mnoho záběrů se dostalo do učebnic, dokumentů, do paměti studentů. Jejich varování začala být definitivně brána vážně.

Pyroklastický proud, stratovulkán Mayon, Filipíny
Příliš blízko
Katia Krafft jednou prohlásila, že se nebojí smrti. „Lepší umřít blízko sopky než v posteli,“ řekla s úsměvem. A tak se nakonec i stalo.
Mohli žít jinak. Mohli učit na univerzitě, psát knihy, nebo jen sledovat sopky z dálky dalekohledem. Ale oni si vybrali žít na hraně. A ukázali světu, co tam je – rudé jádro naší planety, mocné a krásné.
Stejně jako Robert Landsburg u St. Helens, i Krafftovi položili život za to, aby ostatní viděli, co se děje, když se příroda rozhodne promluvit ohněm. Nejsou to hrdinové v klasickém slova smyslu. Ale něco v jejich posedlosti bylo čiré, lidské a přitom podmanivě šílené. A možná právě proto nás dodnes fascinují. Protože zůstali stát tam, kde by každý normální člověk utekl.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.connexionfrance.com/news/the-french-couple-who-loved-lived-and-died-studying-volcanoes/607527
https://www.atlasobscura.com/articles/katia-krafft-volcanologist
https://www.original-cin.ca/posts/2022/7/21/fire-of-love-a-poetic-chronicle-of-two-volcanologists-romance-with-lava-and-each-other
https://fase.arts.ac.uk/article/imaging-the-inferno-the-legacy-of-maurice-and-katia-krafft/
https://www.americanscientist.org/blog/science-culture/a-burning-passion
https://slate.com/culture/2022/07/fire-of-love-volcano-documentary-maurice-katja-krafft.html