Zákřovská tragédie: nacisté a kozáci upálili na Moravě devatenáct mužů těsně před koncem války

O konci války se často mluví jako o okamžiku, kdy se nacistická mašinérie hroutila, lidé vyhlíželi osvobození a všechno nejhorší už vlastně mělo být za nimi. Jenže skutečnost posledních týdnů okupace bývala jiná. Čím víc bylo zřejmé, že Německo prohrává, tím nervózněji a brutálněji jeho bezpečnostní aparát reagoval. Zvlášť v krajích, kde se pohybovali partyzáni, kde procházela fronta a kde už přestávala fungovat běžná správa, se násilí ještě stupňovalo. Bylo to násilí režimu, který cítil svůj konec a snažil se ho oddálit terorem.

Právě do téhle atmosféry patří i Zákřovská tragédie, jeden z nejotřesnějších zločinů spáchaných na civilním obyvatelstvu na Moravě v samotném závěru druhé světové války. V dubnu 1945 byli muži ze Zákřova a okolí vylákáni nebo odvlečeni pod záminkou vyšetřování styku s partyzány. Nešlo o vojáky, nešlo o ozbrojený oddíl, nešlo o lidi padlé v boji. Byli to obyvatelé vesnice, otcové od rodin, sousedé, lidé z běžného venkovského života. Devatenáct z nich pak skončilo zavřených v lesní boudě, která byla zapálena. Část z nich byla už před zapálením popravena ranou do týla. Někteří však byli v době zapálení boudy stále naživu, i když zmučení předchozími výslechy.

Zákřovská tragédie nebyla jediná, ale patřila k nejbrutálnějším. Dalšími byly např. Javoříčko, Švédské šance, notoricky známé Lidice a Ležáky a řada dalších míst. Přečíst si můžete:

Aby bylo možné pochopit, proč se něco takového mohlo stát právě tehdy, je potřeba se vrátit k tomu, jak vypadaly české země, a zvlášť Morava, na jaře 1945. Čtenáři, kteří četli moje předchozí články, mi snad odpustí, že se kapitolka o tehdejších poměrech opakuje, byť jinými slovy. Kdo čte poprvé, chyběl by mu kontext doby.

Protektorát sice formálně pořád existoval, ale jeho vnější stabilita byla už spíše kulisa. Německá říše ztrácela území, fronty se přibližovaly, doprava kolabovala, zásobování bylo čím dál horší a mezi lidmi se rychle šířila zpráva, že konec je blízko. S tím ale nešlo ruku v ruce jen nadšení nebo naděje. Rostl také zmatek, nervozita a obava z toho, co ještě přijde v posledních dnech.

Na Moravě byla situace o to napjatější, že se sem fronta přibližovala od východu. Postup Rudé armády ze Slovenska znamenal tlak na celý prostor střední a severní Moravy. Současně se v zalesněných a kopcovitých oblastech pohybovaly partyzánské skupiny. Některé byly napojené na sovětské výsadky, jiné vznikaly místně nebo se kolem nich shromažďovali dezertéři, lidé na útěku, někdy i jednotlivci, kteří hledali jakoukoli formu odporu. Partyzánská válka znamenala sabotáže, přepady, shánění potravin, skrýše v lesích, rychlé přesuny a také stálé nebezpečí pro civilisty, kteří s partyzány přišli do styku.

Každá vesnice v takovém prostředí žila v napětí. Když někdo přišel z lesa a chtěl jídlo, nocleh nebo informaci, nebylo jednoduché říct ne. Jenže právě taková pomoc mohla znamenat smrt, pokud se o ní dozvědělo gestapo nebo některá z protipartyzánských jednotek. Venkovští lidé se tak často dostávali mezi dva mlýnské kameny. Z jedné strany tlak odboje, z druhé strany hrozba nacistické odvety. V mnoha případech jednali pod tlakem, ve strachu a bez jistoty, kdo před nimi vlastně opravdu stojí.

Vedle regulérních německých jednotek a úředních složek v té době působily i různé pomocné a polovojenské formace, protipartyzánské oddíly, konfidenti, kolaboranti a lidé, kteří využívali chaosu k vlastnímu prospěchu nebo k vyřizování účtů. Často šlo o směs spolupracovníků bezpečnostních složek, místních udavačů, ozbrojených pomocníků a lidí, kteří se vydávali za někoho jiného, než ve skutečnosti byli.

Zákřov je malá moravská obec, dnes část Tršic, ležící jihovýchodně od Olomouce. Na mapě nepůsobí ničím nápadně. Byl to venkov. Pole, usedlosti, lesy, sousedské vazby, rodiny, každodenní rytmus práce. Lidé tam žili životem, který byl sice chudý a tvrdý, ale jasný. Každý věděl, kdo je odkud, kdo s kým hospodaří, kde kdo bydlí, kdo se žení a kdo komu pomáhá.

Krajina kolem Zákřova byla zároveň taková, že poskytovala úkryt. Lesní porosty a členitý terén dělaly z okolí prostor, kde se mohli skrývat lidé z odboje nebo tudy alespoň procházet. To samo o sobě stačilo, aby se vesnice dostala do hledáčku protipartyzánských akcí. V okamžiku, kdy německé orgány nabývaly dojmu, že místní obyvatelstvo pomáhá partyzánům, stačilo velmi málo, aby následovala razie, zatýkání nebo exemplární trest.

V podobných případech nebylo rozhodující, zda byla pomoc rozsáhlá nebo organizovaná. Nacistický represivní aparát často nepotřeboval přesné důkazy. Stačilo podezření, udání, zpráva od konfidenta nebo prostě potřeba někoho potrestat a ostatní zastrašit. Zákřov se tak stal jedním z mnoha míst, kde se obyčejná venkovská poloha proměnila ve smrtelné riziko.

Události, které vyústily v masakr, nevznikly z ničeho. V okolí se v předchozí době skutečně pohybovali partyzáni a obyvatelé některých obcí s nimi přicházeli do styku. Jenže jak už to bývá u represí z konce války, mezi skutečným kontaktem s odbojem a tím, koho později postihla odplata, neexistovala žádná spravedlivá nebo logická přímka.

Podle dochovaných popisů a poválečných rekonstrukcí v oblasti operovala skupina ozbrojených mužů napojená na nacistické bezpečnostní složky, která vystupovala pod falešnou legendou a využívala toho, že se mohla vydávat za partyzány nebo za lidi jednající v jejich zájmu. V prostředí, kde byl strach, nejasné informace a neustálý pohyb ozbrojených mužů, se hranice mezi skutečným partyzánem, provokatérem a kolaborantem mohla pro běžné lidi úplně rozostřit. Toho pachatelé využili.

Jejich cíl byl dvojí. Zaprvé získat informace o lidech, kteří nějak pomáhali odboji nebo byli za takové považováni. Zadruhé vytvořit akci, která bude mít odstrašující účinek. Nacistické násilí na konci války už často nepracovalo s dlouhodobou logikou. Nešlo o budování pořádku, ale o trest, mstu a strach. Když už nešlo válku vyhrát, dalo se ještě zabíjet.

V oblasti Olomoucka a střední Moravy tehdy působily německé bezpečnostní orgány velmi tvrdě. Gestapo, pomocné jednotky i kolaboranti se snažili rozkrývat odbojové vazby a zároveň zasahovat proti každému, kdo se byť jen ocitl v podezření. Na venkově to znamenalo, že kdokoli mohl být předvolán, vyslýchán, zadržen nebo prostě odveden. Člověk nemusel být organizovaný odbojář. Někdy stačilo, že dal jídlo, ukázal cestu, neodehnal cizího muže od dveří nebo byl označen někým jiným.

Na zákřovské tragédii se podle všeho podílela skupina spolupracující s nacistickým bezpečnostním aparátem, zejména s gestapem, a využívající metody infiltrace a provokace. Vedle německé mocenské struktury v ní figurovali i domácí kolaboranti a pomocníci. Do vražd civilistů tak nebyli zataženi jen „nějací Němci odněkud“, ale i lidé z domácího prostředí, kteří znali jazyk, kraj a někdy i konkrétní osoby.

Podle historiků byla akce řízena gestapem, ale razii v obci a odvlečení mužů provedla kozácká jednotka ve službách nacistického Německa. Spolupráce trvala až do konce - muže popravovali gestapáci, nejčastěji se zmiňuje Ernst Geppert a Josef Hykade, mrtvé (a v řadě případů polomrtvé) muže pak do chajdy naházeli a zapálili zase kozáci.

Byla to akce s vazbou na represivní aparát, s jasným účelem a s vědomým zaměřením na civilní obyvatele. Pachatelé nejednali v afektu. Lidi nejdřív sebrali, oddělili, odvedli a pak usmrtili způsobem, který měl nést i symbolický rozměr trestu.

Zákřovská tragédie nebyla omylem. Byla to poprava, byť provedena mimo soud, mimo jakýkoli právní rámec a mimo hranice i tehdejších okupačních pravidel. Šlo o vědomou likvidaci lidí, kteří byli označeni jako podezřelí nebo vhodní k exemplárnímu potrestání.

V druhé polovině dubna 1945 přišla chvíle, kdy se podezření proměnilo v čin. Ozbrojení muži začali obcházet domy a odvádět místní obyvatele. Nejednalo se o velkou veřejnou akci s jasně vyhlášeným účelem. Právě naopak. Síla takových zásahů bývala v tom, že přicházely náhle, v noci, pod nátlakem a ve zmatku. Lidé byli vytrženi z domova, často bez možnosti cokoli vysvětlit, rozloučit se nebo pochopit, co se vlastně děje.

Mužům bylo řečeno, že mají jít k výslechu, že je třeba objasnit jejich vztah k partyzánům nebo některé události v okolí. Takové tvrzení nebylo v dané situaci nepravděpodobné. Každý věděl, že se vyšetřuje, že se zatýká, že otázky o styku s odbojem nejsou ničím neobvyklým. Právě proto mohl zásah působit „uvěřitelně“. To ovšem neznamenalo, že šlo o skutečné vyšetřování. Ve skutečnosti už bylo nejspíš rozhodnuto, že aspoň část těchto lidí se domů nevrátí.

Zadrženi byli muži ze Zákřova a z okolí. Někteří zadržené osoby byly později propuštěny, ale devatenáct jich zůstalo v rukou pachatelů. To samo o sobě ukazuje, že nešlo o slepé vraždění každého, koho měli po ruce. Pachatelé vybírali, oddělovali a rozhodovali. Těm propuštěným zůstal šok a vina přeživších, těm ostatním smrt. Jedním z vyslýchaných byl i 18letý Otto Wolf, muž židovského původu. Odvlečen byl jen proto, že pomáhal hasit statek, který kozáci zapálili. I přes brutální mučení, kterému čelil, neprozradil úkryt své rodiny ani nikoho, kdo tehdy pomáhal také.

Devatenáct mužů bylo odvedeno k osadě Kyjanice a postupně zastřeleno, obvykle ranou do týla. Následně je naházeli do chalupy, kterou zapálili. Někteří muži podle pozdějšího vyšetřování nebyli ještě mrtví a v chalupě tak uhořeli zaživa.

Takový způsob zabití měl navíc zjevně i psychologický rozměr. Nebyl to rychlý rozsudek. Byl to trest s prvkem krutého předvedení moci. Pachatelé tím nedávali najevo jen to, že mohou zabít. Dávali najevo, že mohou oběti odebrat i poslední zbytky důstojnosti a naděje. A že se to může stát komukoli, kdo bude spojován s odbojem nebo z něj bude jen podezírán.

Číslo devatenáct se v souvislosti se Zákřovem opakuje ve všech připomínkách a pietách. Je za ním devatenáct konkrétních životů, které se neuzavřely v nějaké neosobní statistice, ale v malém regionálním společenství, kde po každém mrtvém zůstalo jméno, dům, rodina, práce, pole a prázdné místo u stolu. Tenhle rozměr se v dějinách válek někdy ztrácí. Mluví se o režimech, armádách, frontách a operacích, ale už méně o tom, jak u stolů zůstanou prázdná místa, jak vylidněné byly některé vesnice, jak rodiny přišly o živitele, ženy o muže, matky o syny nebo o někoho, kdo pro ně byl vším.

Když válka skončí, v učebnicích následuje věta o osvobození. Jenže pro obce, jako byl Zákřov, tím nic nekončilo. Právě naopak. Po hrůzném činu přišla druhá, tišší část tragédie: dohledání těl, identifikace, pohřby, návrat přeživších svědků, zprávy domů, rozbití rodinného života. To je fáze, která nebývá tolik vidět, ale pro místní je často ještě bolestnější než samotný historický okamžik.

Po osvobození bylo třeba zjistit, co se přesně stalo, kdo zahynul a za jakých okolností. Pro rodiny to neznamenalo jen potvrzení smrti. Znamenalo to přijmout i způsob, jakým jejich blízcí zemřeli. U podobných zločinů je právě forma smrti něčím, co se v paměti dědí po generace. Lidé nemluví jen o tom, že někdo padl. Mluví o tom, že byl upálen, že byl zavřený, že se nemohl dostat ven. To se stává součástí rodinné i obecní paměti.

Venkovské společenství navíc funguje jinak než anonymní město. Když v malé obci chybí devatenáct mužů, je to zásah do práce, hospodářství, rodinné struktury i mezilidských vztahů. Zůstávají vdovy, děti, rodiče, sourozenci, neobdělaná pole, rozdělané domy, prázdné dílny. Tragédie se tak neprojeví jen v pietním aktu, ale i v každodenním poválečném životě.

Po válce se sice dostavila úleva z konce okupace, ale ne vždy okamžitě přicházelo uklidnění. Lidé chtěli vědět, kdo udal, kdo spolupracoval, kdo vedl pachatele, kdo věděl a mlčel. V některých regionech se podobné otázky staly zdrojem dlouhého napětí. U zločinů z konce války bývá často složité oddělit doložené skutečnosti od obecní šeptandy, která se v kraji drží desetiletí.

Po válce se československé úřady snažily podobné zločiny vyšetřit. Ani v tom ale nebyla situace jednoduchá. Konec války přinesl obrovské množství případů, rozvrácenou správu, přesuny obyvatelstva, mrtvé pachatele, uprchlé spolupracovníky a často neúplné důkazy. Přesto byla zákřovská tragédie natolik výrazná a otřesná, že nezůstala bez odezvy.

Vyšetřování směřovalo k objasnění, kdo akci organizoval, kdo se přímo podílel na odvlečení mužů a kdo nesl odpovědnost za samotné upálení obětí. Část pachatelů a spolupracovníků byla po válce vypátrána a souzena. U některých padly velmi přísné tresty. Zákřovská tragédie nepatří mezi případy, které by byly úplně smetené pod koberec. Stát se ji pokusil pojmenovat a trestat.

Jako u mnoha podobných zločinů však platí, že spravedlnost nebyla nikdy úplná. Ne všichni pachatelé byli dopadeni, ne všechny role šly přesně rozplést a ne vždy bylo možné po letech s jistotou rekonstruovat každý detail. To ale nezmenšuje odpovědnost těch, kteří na zločinu nesli podíl. Spíš to ukazuje, jak těžké je po válce dobrat se úplného obrazu v situaci, kdy pachatelé počítali právě s tím, že chaos jejich stopu rozmaže.

Otázka „byli potrestáni?“ se tak nedá zodpovědět jedním slovem. Ano, část odpovědných byla po válce vyšetřována a trestána. Ne, v hlubším smyslu se úplné vyrovnání nikdy nepodařilo. Devatenáct mrtvých se nevrátí a žádný rozsudek nezacelí to, co taková událost udělá s místem a s rodinami.

Zákřovská tragédie nezůstala jen jednou kapitolou v archivech. Přenesla se do veřejné paměti kraje. Vznikl památník, konají se pietní setkání a jména obětí se připomínají i desítky let po válce. U takových míst je připomínání způsob, jak vracet obětem tváře a jak bránit tomu, aby se z nich stala jen neosobní čísla v přehledu nacistických zločinů.

Menší tragédie jako Zákřov bývají někdy ve veřejném povědomí zastíněny známějšími jmény. Lidice zná skoro každý. Ležáky také. Ale právě regionální zločiny, které nezasáhly tisíce lidí a nestaly se symbolem celé republiky, často nesou v místní paměti stejně silnou váhu.

Zákřovská tragédie nebyla jen „zásah proti partyzánům“ ani „incident z konce války“. Byl to vědomě provedený zločin proti civilistům. Odehrál se sice v malé obci a týkal se menšího počtu lidí, ale brutalitou si nezadal se známějšími tragédiemi.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

http://historie.hranet.cz/zk/zk27-3.pdf

https://www.stoplusjednicka.cz/masakr-v-zakrove-smrt-devatenacti-muzu-na-samem-konci-2-svetove-valky

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/olomoucky-kraj/v-zakrove-si-pripomneli-valecny-masakr-rusti-kozaci-tam-zavrazdili-19-muzu-64535

https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/80-vyroci-zakrovske-tragedie

https://www.lovecpokladu.cz/klub/a/zakrovska-tragedie-v-roce-1945-6530

https://olomouc.rozhlas.cz/od-zakrovske-tragedie-uplynulo-75-let-pred-koncem-valky-tam-prislo-o-zivot-19-8186559

https://www.trsice.cz/zpravodaj/clanek.jsf;jsessionid=1644C43DEE2DC867CE13064ACCC11BB4?id=Zakrovska-tragedie-2025