Ne každý má stejné podmínky pro úspěch

Jako druhý v pořadí chci reagovat na článek od uživatele Antea. Připomněl mi to totiž hlášku dvou povídajících pejskařů: „no, pochopil bych to u studenta technickýho oboru, kterej ještě neuznal, že lidi mají emoce.“ Podobně bych shrnul uvedený článek shrnující věc černobíle bez zohlednění mnoha faktorů a empatie.

Shrnutí zaměstnanců supermarketů a jiných obchodů jako bezcharakterních omezených primitivů, kteří jsou líní udělat změnu a vzít život do vlastních rukou, zarazilo.

Tato geniální věta ze seriálu Ted Lasso krásně kontrastuje se zmíněným článkem. Autorka totiž vychází z jí určené premisy: „Já se mám relativně dobře, něco jsem (asi) dokázala. Každý, kdo to nedokázal minimálně jako já, je neschopný, protože v dnešním světě mají všichni stejné příležitosti a mohou být tím, čím chtějí.“

V tomto článku se chci zaměřit, že ne všichni mají stejné podmínky, že někdo chce zkrátka od života úplně něco jiného, a že bychom neměli soudit lidi podle obalu, ale především podle jejich morálních kvalit a činů. Všechno ostatní je (a mělo by být) totiž v životě vlastně irelevantní.

Že každý má na světě stejné příležitosti, je vlastně nesmysl. Jakým směrem se v životě budete ubírat, definuje prostředí, ze kterého pocházíte. Role rodičů je v tomto ohledu esenciální. Oni a ostatní lidi ve vašem prostředí ovlivní, kam se budete ubírat. Vzděláním, morálkou, názory i hodnotami.

Vliv prostředí jsem viděl i u nás doma. Na vysokou přes gympl jsem musel jít v podstatě už v momentě, kdy jsem v roce 1996 nastupoval do první třídy. Žádná odchylka neexistovala. Vedení k různým sportům. Co doma sledujete v televizi - nejvíc si pamatuju, že u nás běžely Události, komentáře, nedělní debaty na ČT1 nebo Filmový klub na ČT2. Asi by můj záběr vypadal jinak, kdyby kulturním a vědomostním highlightem byla Výměna manželek, Ordinace v růžové zahradě nebo Televizní zprávy na Nově.

Na gymnáziu nás byla většina z vysokoškolských rodin (alespoň 1 rodič), ačkoli ty jsou v populaci méně zastoupeny. Na fotbale, kde všichni byly z různých prostředí, šlo velmi málo spoluhráčů z ne vysokoškolských rodin na vysokou.

A tak není zkrátka fér se dívat na někoho obecně tak, že to, kde teď je, je výsledkem jeho vědomě uskutečněných rozhodnutích. Ale mnoha faktorů. To mě spontánně přivádí k otázce svobodné vůle.

Existuje svobodná vůle, podle níž činíme rozhodnutí čistě na základě rozumu? Někdo možná bude tvrdit, že existuje, já tomu ale nevěřím. Naše rozhodnutí jsou výsledkem informací a okolností z vnějšího prostředí, našich zkušeností nebo náhod. Každý operuje s různou bází vstupních informací a podmínek.

Co vlastně víme, co v životě chceme, když je nám 10-20? Přesto v tomto období nejvíce tyčíme směr, co budeme v budoucím životě dělat. A moje rozhodnutí bude určitě jiné lepší/horší než někoho z jiných rodin, disponujících jinou mírou informací. Je proto nesmírně důležité, jaký máte doma vzor. Kam vás dají rodiče na školu, s jakými spolužáky trávíte ve škole čas. Někde jsem slyšel, že naše osobnost je jakýmsi průsečíkem vlivů lidí, se kterými se stýkáme. Od každého si bereme něco.

„Každý může změnit svůj život, jen musí chtít“. Tato věta se hezky říká, ale kdo absolvoval například nějaký kurz při práci, uzná, jak těžký proces to všechno vlastně je. A gratuluji všem, co to dotáhli do konce. Před lety jsem si zaplatil kurz na programování v Pythonu. Neskutečně složitá záležitost žonglovat s více závazky najednou - a pokud má někdo rodinu, práci a další povinnosti, musí udělat obchod - obětovat rodinu ve prospěch vzdělání. A co je cennější?

Dostat se v dnešní době z nějaké škatulky, je opravdu těžké. První selekci životopisů na pracovním trhu dělá nyní většinou počítač - na základě klíčových slov vašeho vzdělání, zkušeností nebo věku. Tak jakou šanci člověk s určitým vzděláním nebo profesí na změnu vlastně má? O diskriminaci Romů ani nemluvě. Pokud člověk nemá na začátku dostatečné vzdělání, je nejlepší cestou posunu se vypracovat u jednoho férového zaměstnavatele na základě kvalit jako je iniciativa, soft skills a odpovědnost.

Člověk může být šťastný a vyžít s 25000 Kč a mít se mizerně a nevyžít ani se 100 000 Kč. Někoho v životě naplňuje zkrátka něco jiného. Největší hodnotu v našem životě má čas, který (a schopnosti, někdy i zdraví) v práci směňujeme za peníze. A někomu prostě stačí, že může skončit v půl třetí a užít si den s rodinou, přáteli nebo v přírodě. Já například končím v půl šesté nebo v 6, na práci myslím i mimo ni, co zlepšit. Peníze sice řešit nemusím, ale kdo se cítí nakonec šťastněji?

Když se člověk obklopí dobrými lidmi, se kterými aktivně udržuje dobré vztahy, bude to mít dlouhodobě lepší hodnotu než sebelepší práce a mzda.

Naše ekonomika potřebuje všechny skupiny lidí různých profesí. Nemůžeme všichni sedět u počítače v kavárně a dělat social media marketing. Někdo si musí ušpinit ruce. Prostřednictvím daní dochází k určité solidaritě, bohatší přispívají více do systému. Určitý sociální smír drží naši společnost pohromadě.

Ubral jsem se textem sice někam jinam, ale kdybych to měl shrnout, tak: