Článek
V jiných případech tomu se mnou tak dobře není. Náš úplně první přímý vzájemný kontakt si ale pamatuji, protože se odehrál ne tak úplně běžným způsobem. Navíc se to stalo za normalizace, i když tuhle okolnost pochopí správně patrně jen ti z vás, kteří nechutnosti té bažiny, jež se na nás tenkrát valila ze všech stran, opravdu pamatují. Nebudou ale vědět, že se to, jak pan režisér tenkrát vystupoval, jednal i cítil, jevilo jako z ní vyčnívající výjimka, ne-li zřetelný protiklad.
Všechno začalo nenápadně. Tak, že jen co jsem dorazil jednoho pro mne osobně poněkud kalného rána do úřadoven Druhého programu v Jindřišské ulici, na mě natěšená paní produkční Pecháčková mávala rukama, abych si snad ani nesedal, protože nás čeká sezení nad jakousi novou prací. Co se dalo dělat? Vzal jsem tužku i pár čistých papírů, kdyby snad bylo třeba něco zapsat, a protože mi zároveň nemohlo uniknout, že ani paní Jarmila není toho dne jaksi ve formě, řekl jsem si, že cokoli dál může být dokonce velmi zajímavé. A také, že bylo a docela brzy!
Jen pár týdnů na to jsme se tomu jen smáli. Jenomže tehdy napoprvé se moje očekávání naplnilo, jen co jsme se posadili v prvním patře obligátního protějšího Palasu proti dvěma od pohledu pořád ještě mladým mužům. Hned jsem viděl, že na tom není nějakou podivuhodnou souhrou náhod dvakrát dobře po těle zjevně ani druhá z obou stran. Což už vůbec nemohla zakrýt křeč abstinence při následujícím záchranném kolektivním objednávání ranní kávy a pak i sody a několika džusu.
Kameramana Jana Seidla ani režiséra Hrubína jsme přímo neznali. O prvním jsem ale věděl, že pochází z rodiny hudebního skladatele, kromě jiného původce masového hitu Kupředu levá, jehož přehráváním v orchestrální verzi zahajoval rudý rozhlas desítky let vysílání zpráv. Básnická tvorba otce toho druhého patřila do maturitních otázek, takže nebylo už vůbec co řešit. Včetně Zlaté renety, Srpnové neděle či Romance pro křídlovku, například.
Oba kluci sice byli po svých přímých předcích nadaní zjevným tvůrčím talentem, jinak ovšem zůstávali naštěstí jeden jako druhý úplně normální. K nějakému uspokojivému společnému závěru stran nadcházejícího natáčení jsme tedy přece jen došli.
Jak jsem už naznačil, původně okolnostmi vynucená vzájemná upjatost zmizela opravdu rychle. I proto mohlo být všechno potom jen nesrovnatelně úsměvnější.
Zpěvačku jménem Angela Similea neznal nikdo – patrně šlo o jakousi z mnoha úlitebných kulturních výměn uvnitř tábora míru té doby. Předem značně nejisté Rumunce se však nápadně ulevilo zejména díky zjevné dvornosti i pozornostem, s jakými se vůči ní projevovali režisér s kameramanem, přičemž si podobnou míru přívětivosti brzy osvojil po jejich vzoru také ostatní štáb. Proto je možné, že vzpomínám na celé tehdejší natáčení pořád rád alespoň zčásti pod dojmem tohoto jeho vůbec ne zanedbatelnému aspektu.
Točilo se uvnitř a kolem Červené Lhoty, věhlasného vodního zámečku, položeného daleko v jižních Čechách, i leckde jinde v tom kraji. Ne že by tím režisér či kameraman nadbytečně zdržovali, ale jejich osobní zaujetí pro půvaby toho koutu země nikdy nešlo tak úplně zastřít. Zejména u Vítka Hrubína se ale tohle projevilo také později a několikrát, třeba při podobně situovaném natáčení Minnesengrů, Okolo Blateckýho, anebo Historek z Ražické bašty.
Podobné to s ním ovšem bylo i jinde, ať realizoval svoje vize s Honzou Seidlem, anebo také z Janem Ostenem. O žádné obvyklé, ne-li dokonce snad nudné spolupráce, nikdy nešlo a k tomu bývalo při těch příležitostech svým způsobem veselo naopak vždycky.
Poměrně dost by toho mohli na to téma vyprávět pamětníci Heleny na horách. Hudebního filmu s Helenou Vondráčkovou, složitě vznikajícího uprostřed tuhé zimy na Nových loukách v Jizerkách, jistě neoddělitelně od bohatýrských nocí, trávených při té příležitosti na tamní Šámalově chatě. Anebo při vzpomínkách na policajta, přiděleného nám sice stabilně v hraničním pásmu kolem Železné Rudy, přesto však postupně převychovaného až tak dalece, že to byl nakonec on, kdo táhl sáňky s rumem.
To při pořizování zdvojeného medailonu Pavla Bobka a Jitky Molavcové, zase v mrazu a hlubokém sněhu. Jindy zase odešel z jistého klatovského hotelu jídelní lístek sesterskému štábu v Plzni - zgruntu stylizovaný básníkovým synem, počínaje Polévkou s rumlemi třeba až po Tajemství záchytky. Kdovíjak vtipné nám to však mohlo připadat jen krátce, protože tu legraci zachytila v oné Plzni šéfredaktorská inspekce. A to nechávám stranou, že by bylo bývalo vhodné překřtít hotel po našem odjezdu na Trosky.
I to mohou být důvody, pro které nejde zapomenout na Vítkovo nadšení ze spisku s nanejvýš výmluvným názvem Pryč s kořalkou, jímž jej podaroval štáb k jeho narozeninám. Citoval z něj pak pečlivě zaškrtané pasáže celé týdny. Nemyslete si ale, že tyhle plytké, ne-li přímo laciné historky tvořily skutečný základ Hrubínovy tvůrčí osobnosti. Takříkajíc snový jistě byl, ale fazónu si udržel a už vůbec se nepamatuji, že by kdy ztratil smysl pro realitu.
Jeho filmografie uvádí například Muže, který se spustil.
Kdykoli jedu přes anebo pod Nuselským mostem, nemohu nemyslet na kaskadéra, jehož jsme spouštěli tam odtud na balkon jednoho z domů hluboko dole pod ním. Zároveň ovšem ani na lehkost, s jakou se Vít Hrubín dovedl v rámci téhož složitého natáčení srozumět kromě Jana Hrušínského a Jeleny Šebestové, tehdy ještě hodně mladých, například s Natašou Gollovou, Františkem Filipovským, Janem Libíčkem (pro něhož to byla jedna z posledních rolí) anebo s Václavem Tréglem. Podobně mu to ostatně šlo také se vždy poněkud složitými Oldřichem Kaiserem a Jiřím Lábusem při natáčení jiného jeho díla, Sázky o malé pivo.
Tehdy také svedl transpozici klasického příběhu Haryho Jelínka a legendárního prodeje Karlštejna do těsně poválečných časů snadno a hlavně velmi dobře.
Znali jsme se poměrně dost zblízka, takže jsem míval možnost ocenit na něm třeba i to, že holešovický byt, jenž původně sdílel se svým otcem Františkem, vyhlížel pořád netknutý, jako by jej čekal zpátky už během příští hodiny. Bohužel, jinak ale nemá předešlé vyprávění příslovečných rádoby veselých příhod z natáčení žádnou veselou pointu, protože Vít Hrubín odešel až smutně brzy a k tomu způsobem, jaký bych nikdy nikomu nepřál.
Když se loučil v krčské nemocnici se světem, ujišťoval prý své blízké, že nemůže ukončit svoje bolavé trápení sám, protože by se jeho ženě krátil důchod.
Takovou jeho fotku, kterou bych vám mohl ukázat, nemám. Je tady ale svým způsobem pořád – není to tak dávno, co jsem viděl Honzu Seidla natáčet kdesi na Smíchově a hned jsme, jakmile spatřil on mě, neměli jiné téma.
(Text vychází z osobních vzpomínek i prožitků autora, čerpá z jeho knih)
Umřít pro film? (OLYMPIA, 2017)
Zábavní umění v šesti kapitolách a jeho Mistři (OLYMPIA/ARTES, 2017)
