Článek
Asi se shodneme, že influenceři typu Marianka – rozuměj nepřinášející do veřejného prostoru nic hodnotného než svoje méně či více zajímavé soukromí – jsou do jisté míry takovou škodnou. Tahají peníze z lidí (dětí), oblbují je, ukazují, že k úspěchu není zapotřebí studium nebo píle nebo zásady, ale jen dostatečně šokovat. Do značné míry pokřivují stav společnosti i trhu.
Jak říkám, nijak téhle scéně neholduju, ba mi přijde podřadná a dost pitomá – chápejte, jsem dítě pozdních osmdesátek, jinak se ani na to dívat nemůžu. Ale nějak se v dnešní době tahle oblast vyvinula v jeden z nejlukrativnějších byzynsů, takže vyvstává otázka: Do jaké míry jsme si je vytvořili sami?
Je to asi jako nadávat na bulvár, a přitom si jít každé ráno do trafiky pro Blesk. Zkrátka, kde je poptávka, tam je nabídka.
Šašek. Ale dře
Jake Paula jsem zaznamenal, když před lety se svým videobratrem Loganem natočili jeden ze svých nejnechutnějších a nejopovrženíhodnějších sketchů: v japonském lese oběšenců se přitrouble veselili, zatímco se jim za zády jeden takový ubožák právě houpal na stromě. Od té doby jsem poznal, že i tahle nejspodnější vrstva společnosti, která se v honbě za sledovaností neštítí ničeho, existuje.
O Jonu Mariankovi jsem se dozvěděl v jednom z dnes už legendárních dílů Mikýřovy tehdy začínající Úžasné pouti internetem. Byl to přesně ten typ frajírka, co vám leze krkem, sotva otevře pusu. Hraje si na Američana, přesto ale oslovuje české publikum, kterému se zároveň tak trochu vysmívá. A přitom co sám dokázal?
Uplynulo několik let. Paul se stal vedle své kariéry šaška taky hvězdným klaunem boxerského světa. Podobně jako v celé své kariéře se i při stoupání po boxerské pyramidě opírá hlavně o bizár a skandály – vyzývá na souboj lidi, kteří mají ve světě bojových sportů zvučné jméno a jsou zároveň mimo jeho kategorii, takže ví, že je převálcuje. Tak se to alespoň podává mezi těmi, co se v bojových sportech pohybují.
Nicméně. Při tom všem despektu, co k němu můžu cítit, mu jedno nemůžu upřít: píli. Ten chlapík by už asi mohl jen pohodlně sedět v bazénu v Portoriku a nechat se obskakovat Mariankem a spol., ale jde dál. O něco se snaží, trénuje, posouvá se. Kdo z těch, co sedí za klávesnicemi u českých sportovních plátků a s chutí se teď do něj opírají, se může něčím takovým pochlubit?
Americký sen z Wishe
Od té doby, co jsem se spolu s Mikýřem smál nad češtinooangličtinou Marianka na mě tenhle kluk čas od času někde vykoukne a musím říct, že už nepůsobí jako atrapa amerického snu z Wishe. Dozrál, zapadnul a ukázal, že si šel za svým snem a že ho dosáhl.
Nejnověji dotáhl Jake Paula do Prahy. Z doslechu od zmíněných sportovních komentátorů a z bulváru jsem vyrozuměl, že jejich vystoupení v Riegráčích byla blamáž. Dlouhé čekání ve frontě v parnu posledních dní, vyjedený catering, zkrátka naleštěná bída. Nebyl jsem tam a nechci hodnotit, do jaké míry to bylo zpackané. Leda se pousmát nad tím, že vůbec někoho láká akce takového typu. Můžu se ale vyjádřit k tomu, co se strhlo ve veřejném prostoru. Lidi si smlsli.
Ze všech stran teď zaznívá v kostce to, že jsou to jen dva vykutálení loseři, co si namazali český národ – konkrétně teenagerstvo – na chleba (haha, Chleba). Že vlastně jsou to oba pitomci, kteří nedokázali nic než oblbovat lidi a šermovat na videích životem v luxusu atd. atd. Jako by všichni jen čekali, až budou moct tyhle dva boháče vyhejtit.
Neříkám, že to pitomci nejsou. Jak už jsem se zmínil výše. Ale na obhajobu toho „našeho“, Marianka, musím říct jednu věc: vy všichni, co si do něj teď s chutí kopete, zkuste si odjet do cizí země a tam se dostat na vrchol. Pokud si za něco získal můj obdiv, tak za tohle.
„Určitě měl jenom štěstí…“
Jasně, vrchol v influencerství je pořád zhruba na úrovni brodění se v hnoji. Ale i to je lepší než sedět u klávesnice a v komentářích nadávat, že ten nebo tamten to stejně dělá blbě, a ještě mu to všechno spadlo do klína. V jedné diskusi jsem dokonce narazil na poznámku, že vlastně jenom Paulovi stříhá videa a že je jich tam v týmu kolem něj víc. Jasně. „Jenom.“ Zkuste si v Americe něco „jenom“. V tamním ultra kompetitivním prostředí nejkapitalističtější země na světě nic není „jenom“.
Se životem v zámoří mám zkušenosti. Posledních cca 8 let, z toho nepatrnou část právě v USA. Zrovna nedávno jsem sepsal článek o tom, jak je to – oproti mnoha představám – náročné. Odpoutat se od všeho, co znáte, přijít o všechny svoje blízké a začít v cizím prostředí, kde jste na všechno sami. Už jen přežít a nezbláznit se z toho všeho, je výkon. Tenhle týpek, ať už ho máme rádi, nebo ne, to dokázal. A dokázal to takovým způsobem, že si teď domů létá soukromým tryskáčem v doprovodu hvězdy světového kalibru a davy lidí se perou o to, aby se s ním viděly.
U lidí, kteří něco dokázali, se často zapomíná na spletitou cestu vzhůru. Kdy je nikdo neznal, a když už je někdo znal, tak se jim leda smál. Jakmile pak vidíme blyštivý výsledek toho snažení, tohle všechno se rozplyne. Najednou se to všechno scvrkne na lamborghini, umělá poprsí, život v přepychu. Kdo si nikdy nevyzkoušel nějaké takové snažení, bude říkat, že k tomu ten člověk musel přijít nějakou oklikou, že mu to spadlo do klína, že to má přes postel, že měl prostě štěstí. Jenže ujišťuju vás, že ve většině případů to je dřina, ambice, odříkání a setsakramentsky spletitá cesta. Takže ať už můžu mít na Jona Marianka kdovíjaký názor, tak jedno se mu upřít nedá – že s grácií uspěl někde, kde by většina z nás dostala na frak. Riegráče Neriegráče.
