Článek
Každý ministr přijde s vizí. Každý chce zanechat stopu. Výsledkem nejsou promyšlené reformy, ale vrstvy nedokončených nápadů, které se na sebe lepí bez vyhodnocení dopadů. Školy pak nejsou místem stability, ale neustálého přizpůsobování se.
Inkluze jako myšlenka vs. inkluze v praxi
Jedním z nejviditelnějších příkladů je inkluze. Myšlenka, že děti nemají být automaticky oddělovány, sama o sobě není špatná. Problém je, jakým způsobem byla zavedena.
Česká republika měla dlouhodobě kvalitně nastavený systém speciálního vzdělávání. Fungoval, měl odborníky, jasná pravidla a hlavně respektoval limity i potřeby dětí. Tento systém byl postupně rozbit, aniž by za něj vznikla plnohodnotná náhrada.
Místo podpory přišlo přesouvání odpovědnosti. Na běžné školy. Na učitele. Bez dostatečných kapacit, bez času, bez odborného zázemí. To, co mělo pomáhat, začalo vyčerpávat všechny – děti, pedagogy i rodiče.
Každá škola jiný svět
Autonomie škol měla přinést svobodu. V realitě často přinesla chaos.
Každá škola má:
- jiný školní vzdělávací program
- jiná kritéria hodnocení
- jiné nároky na děti
Někde se řeší znalosti, jinde „pohoda ve třídě“. Někde je problém propadnout, jinde žáci nemohou projít bez zvládnutí základů. Děti se stejnými schopnostmi tak dostávají naprosto rozdílné startovní podmínky.
Odpovědnost bez odpovídajícího uznání
Učitelé vychovávají a vzdělávají budoucí generace. Přesto jsou jejich platy i společenské postavení dlouhodobě na úrovni profesí, které nenesou zdaleka takovou odpovědnost.
Rozdíly v odměnách mezi školami jsou výrazné. Ne vždy závisí na kvalitě práce. Často spíš na zřizovateli, rozpočtu nebo osobních vztazích. To vytváří frustraci a pocit nespravedlnosti, který žádné motivační heslo nespraví.
Administrativa, která dusí práci
Výuka dnes nekončí ve třídě. Pokračuje v tabulkách, systémech a výkazech.
Komunikace s rodiči, elektronické systémy, pravidelná hlášení, dotazníky, statistiky. Část z toho je nutná. Velká část ale učitelům bere čas a energii, aniž by bylo jasné, k čemu reálně slouží.
Hodně kontroly. Málo smyslu.
Každý rozumí školství. Až podezřele
Zvláštním fenoménem českého školství je přesvědčení, že mu rozumí úplně každý. Každý byl přece ve škole. Každý má názor. Každý ví, „jak by se to mělo dělat“.
Učitelé jsou jednou z mála profesí, do jejichž práce veřejnost zasahuje bez respektu k odbornosti. Lékařům radíme méně. Inženýrům skoro vůbec. Učitelům neustále.
Problém není v lidech
Současný stav není selháním učitelů. Je důsledkem systému, který:
- nemá dlouhodobou koncepci
- bourá fungující struktury bez náhrady
- a odpovědnost přesouvá na ty, kteří mají nejméně moci
Dokud se nezačne mluvit otevřeně o příčinách, budeme se pořád točit kolem následků. A školy to budou dál odnášet.
Tiše. Každý den.
