Článek
Když dítě v deseti neumí číst, nestačí ho obejmout
„On má na to ještě čas.“
„Časem se to srovná.“
„Není důležité, kdy se to naučí – ale jak se cítí.“
Tohle všechno zní hezky. Lidsky. Přístupně.
Ale zní to jako alibi.
Protože když se čtení nenaučí včas, už to dohonit nemusí.
A čtenářská negramotnost není drobnost. Je to brzda, která dítě omezí na celý život.
Nejde jen o techniku. Jde o mozek, který nerozumí
Číst není jen o hláskách.
Je to schopnost porozumět textu, domýšlet souvislosti, tvořit si představy, rozvíjet slovní zásobu, přemýšlet.
Bez čtení nefunguje dějepis, přírodověda, ani svět.
Dítě, které neumí číst, nezaostává jen ve škole.
Zaostává v myšlení.
Škola nestačí. A nikdy nestačila
Naučit dítě číst není jen úkol školy.
Je to společná práce. A bez rodiny to prostě nefunguje.
Pokud dítě doma nevidí knihy, nevidí čtení.
Pokud mu nikdo nečte nahlas, nemá důvod to chtít dělat samo.
Pokud slyší „běž si hrát na tablet“, vyhraje svět obrazovky.
Rituál čtení: co zmizelo – a co musíme vrátit
Pamatujete?
Čtení před spaním. Hlas mámy nebo táty.
Společný smích nad pohádkou. Věta „ještě jednu kapitolu“.
Tohle není sentiment.
Tohle je vztah ke knize, který dítě nevymyslí samo.
Buď mu ho dáme my – nebo ho přebere TikTok.
Proč to tak podceňujeme?
Protože čtení není „měřitelné hned“.
Protože se bojíme tlačit.
Protože je snazší říct „každé dítě je jiné“ než se ptát, proč některé neumí číst ani ve čtvrté třídě.
Jenže tohle není vývojové zpoždění.
To je ztracený základ. A na něm pak těžko stojí kritické myšlení, psaní, porozumění světu.
Co můžeme udělat hned?
– Začít doma. Nečekat na školu.
– Číst nahlas. Klidně pohádky, komiksy, cokoliv.
– Udělat ze čtení rituál, ne trest.
– Mluvit o knihách. Zajímat se, co dítě baví.
– Nedělat z čtení výslech. Dělat z něj čas spolu.
Závěr:
Děti čtou méně. Ne proto, že by to nezvládly.
Ale proto, že jsme jim přestali ukazovat, proč by to měly chtít.
A když jim říkáme, že to nevadí, vlastně jim říkáme, že nemusí umět myslet.
To je slabá útěcha. A ještě slabší start do života.
