Článek
Otázka, jestli je škola služba, není slovíčkaření. Je to zásadní spor o to, jak chápeme roli školy, učitele i rodiče. A hlavně o to, co vlastně chceme po dětech.
Logika služby je jednoduchá. Klient platí, služba se přizpůsobuje. Když není spokojený, stěžuje si nebo odejde jinam. Poskytovatel se snaží vyhovět, zlepšit dojem, udržet zákazníka. Ve světě služeb to dává smysl.
Ve škole je to destruktivní.
Jazyk služeb se do školy nedostal náhodou
Stát o vzdělávání dlouhodobě mluví jazykem trhu. Kvalita, konkurence, volba školy, spokojenost rodičů. Školy se porovnávají, hodnotí, žebříčkují. Rodiče „vybírají“. Učitelé „poskytují výuku“.
Tahle změna jazyka ale mění i očekávání. Rodič se přestává vnímat jako partner školy a začíná se vnímat jako klient. A klient je někdo, kdo požaduje, ne někdo, kdo spolupracuje.
Proč model služby ve vzdělávání nefunguje
Vzdělávání není produkt s garantovaným výsledkem. Dítě není prázdná nádoba, do které se něco nalije. Výsledek závisí na úsilí dítěte, spolupráci rodiny i dlouhodobé práci školy.
Škola musí:
- hodnotit výkon
- stanovovat hranice
- říkat „tohle nestačí“
- vystavovat dítě frustraci
To všechno je v přímém rozporu s logikou služby, která se snaží nepohodlí minimalizovat.
Jakmile se učitel začne chovat jako poskytovatel služby, začne uhýbat konfliktům. Změkčuje hodnocení, vyhýbá se jasným pojmenováním problémů a raději ustoupí, než aby riskoval stížnost.
Když se z rodiče stane klient
V praxi to nevypadá dramaticky. O to je to nebezpečnější.
Známka už není informace, ale předmět vyjednávání. Pravidlo není dané, ale „k diskuzi“. Problém dítěte se nepřijímá jako fakt, ale jako selhání školy.
Učitel tráví víc času obhajováním svých rozhodnutí než samotnou výukou. Autorita se nerozbije jedním konfliktem. Rozpadá se postupně, po malých ústupcích.
A děti to vidí.
Co si z toho odnáší dítě
Dítě velmi rychle pochopí, že:
- hranice nejsou pevné
- dospělí si nejsou jistí
- tlak funguje
To nevede k větší pohodě. Naopak. Děti jsou nejistější, hůř snášejí neúspěch a mají problém přijmout, že svět jim nebude vždy vycházet vstříc.
Svoboda bez hranic není pro dítě bezpečná. Je chaotická.
Škola jako instituce, ne jako servis
Škola má jinou roli než služba. Je to veřejná instituce s mandátem. Má právo rozhodovat, hodnotit a nastavovat pravidla. Ne proti rodičům, ale v zájmu dítěte.
Rodič tu není od toho, aby si objednal výsledek. Je tu od toho, aby převzal svůj díl odpovědnosti. Partnerství mezi školou a rodinou není rovnost rolí. Každý má jinou kompetenci.
A jakmile se tohle rozmaže, trpí dítě.
Nepohodlný závěr
Škola, která se snaží všem vyhovět, nakonec nepomůže nikomu.
Učitel, který se bojí konfliktu, přestane učit.
Dítě, které nikdy nenarazí na hranice, se nenaučí je respektovat.
Škola není služba.
A čím dřív to znovu přijmeme, tím menší škody budeme opravovat později.
