Článek
1. Mlč, usmívej se, přikyvuj
Škola už není místem, kde má učitel autoritu. Ale ani respektem nahrazená partnerská rovina nefunguje. Místo toho vládne opatrnost. Učitel musí být terapeut, kouč, mediátor i obětní beránek. A hlavně nesmí říct nic „špatně“.
- Kritika je brána jako útok.
- Existence hranic jako necitlivost.
- Důslednost jako přežitek.
A když si někdo dovolí říct, že se děti flákají, že výuka potřebuje řád, že inkluze ne vždy funguje? Je označen za necitlivého, neschopného, anebo rovnou za problém.
2. Rodiče jako klienti. A klient má vždy pravdu?
Učitelé dnes čelí absurdním požadavkům: „Nepište mu pětku, jinak bude mít úzkosti.“ „Neříkejte jí, že se nepřipravila, kazíte jí sebevědomí.“ „Zeptejte se ho, jestli se mu úkol líbí, jinak ho nebude dělat.“
Rodiče jsou často hlasitější než samotné děti. A školy místo ochrany učitelů raději ustupují – ze strachu. Ze zřizovatelů, z inspekce, z médií.
3. A chaos? Ten je normou
Reformy přicházejí bez strategie. Změny rámcových programů, tlak na digitalizaci, nové přístupy bez školení, inkluze bez podpory, přibývající administrativa, nedostatek peněz, rozdílné požadavky vedení.
Výsledkem je chaos. A když se v něm učitel snaží najít řád – je brzdou pokroku.
4. Odcházejí ti, kteří chtěli něco změnit
Neodcházejí „líní učitelé“. Odcházejí ti, kteří měli vizi. Kteří chtěli vzdělávat, ne vyhovovat. Kteří věřili, že učitel je profesionál, ne služebník všech ostatních.
A noví? Často zůstávají jen ti, co mlčí. Přizpůsobí se. Naučí se přežít. Nevyčnívat.
Závěr: Mlčet se dá dlouho. Ale ne věčně.
Pokud budou ze škol odcházet osobnosti a zůstávat jen ti, co nehlučí, za pár let nebude co reformovat.
Protože bez učitelů, kteří si dovolí myslet, žádná reforma nebude mít smysl.
