Článek
Každý byl ve škole. Právě tahle zkušenost stačí v Česku k tomu, aby měl člověk pocit, že školství rozumí. Ví, co se má učit, jak se má učit, kdy jsou učitelé „přísní“, kdy „měkcí“ a co by se mělo okamžitě změnit.
Jenže být žákem neznamená rozumět vzdělávání. Stejně jako pobyt v nemocnici z nikoho nedělá lékaře. Přesto se školství stalo jedním z mála oborů, kde osobní vzpomínka nahrazuje odbornost.
Odbornost, kterou si dovolí zpochybňovat každý
Učitelé jsou zvláštní profese.
Všichni prošli jejich rukama – a právě proto si téměř každý myslí, že jejich práci dokáže posoudit.
Rodiče, politici, úředníci, novináři i lidé, kteří školu opustili před desítkami let, mají jasné názory:
- co se učí špatně,
- co je zbytečné,
- co je zastaralé,
- co by se mělo zrušit nebo „modernizovat“.
U lékařů se většina lidí zdrží zásahů do léčby.
U inženýrů málokdo zpochybňuje statiku mostu.
U učitelů je zasahování do práce společensky normální.
Názor se považuje za kvalifikaci.
Reformy vznikají, třídy zůstávají
Výsledkem je školství řízené dojmy. Reformy se tvoří mimo třídy, často bez hlubší znalosti každodenní reality škol. Přibývají metodiky, dokumenty, strategie, „rámce“ a „vize“.
Ale realita ve třídách se nemění:
- heterogenní kolektivy,
- tlak rodičů,
- rozdílné tempo dětí,
- chybějící kapacity,
- administrativní zátěž.
Učitelé tráví hodiny vykazováním, vyplňováním, evidováním a obhajováním své práce – místo aby se soustředili na to, co má skutečný dopad.
Nedůvěra jako základ systému
Jedním z největších paradoxů českého školství je systémová nedůvěra vůči učitelům.
Očekává se od nich:
- individualizace výuky,
- práce s inkluzí,
- rozvoj kompetencí,
- péče o klima třídy,
- komunikace s rodiči,
- řešení výchovných i sociálních problémů.
Zároveň jsou svázáni předpisy, výkazy a neustálou kontrolou.
Jako by systém říkal: „Nevěříme vám. Ale nesmíte selhat.“
Tohle prostředí nevede ke kvalitě. Vede k opatrnosti, vyčerpání a formálnosti.
Ode zdi ke zdi
České školství dlouhodobě osciluje mezi extrémy.
Jednou se prosazuje benevolence, podruhé přísnost.
Jednou se snižují nároky, jindy se zpřísňují pravidla.
Jednou je „příliš mnoho odkladů“, teď bude téměř nemožné je získat.
Střed chybí.
Dlouhodobá koncepce také.
Místo stabilního systému vzniká prostředí, kde se změny zavádějí rychle – a bez ohledu na jejich dopady v praxi.
Každý má řešení. Odpovědnost málokdo.
Školství se stalo veřejným prostorem pro názory.
Ale odpovědnost za důsledky těchto názorů nenese ten, kdo je vysloví. Nese ji učitel ve třídě. Dítě v lavici. Rodič v konfliktu.
Možná právě proto se učitelé cítí neustále pod tlakem. Ne proto, že by nechtěli změny. Ale proto, že změny často přicházejí bez respektu k jejich odbornosti.
Možná by to šlo jinak
Možná by školství nepotřebovalo další reformu.
Možná by stačilo přestat si myslet, že mu rozumí každý.
Začít brát učitele jako odborníky.
Ne jako vykonavatele cizích představ, ale jako lidi, kteří denně nesou důsledky rozhodnutí jiných.
Protože zkušenost žáka nestačí.
A hlasitý názor není totéž co znalost systému.
