Článek
Škola jako projekční plocha frustrací
O škole má dnes názor úplně každý. Hlasitý, sebejistý, často definitivní. A je to vlastně fascinující: existuje jen málo oblastí veřejného života, do kterých by se tolik lidí cítilo oprávněno mluvit – a zároveň za ně nenést žádnou odpovědnost.
Škola se stala ideálním terčem. Projekční plochou všeho, co se ve společnosti nedaří.
Rodiče: „Já to myslím dobře“
Rodiče jsou první a nejsilnější hlas. Částečně oprávněně – jejich děti do školy chodí. Problém nastává ve chvíli, kdy se osobní zájem zamění za systémový nárok.
Jedno dítě se nudí, jiné je přetížené, třetí má konflikt s učitelem. Z individuální zkušenosti se rychle stává obecný soud: škola je špatná, učitelé selhávají, systém nefunguje.
Jenže rodič nenese odpovědnost za celek. Nevidí třicet dětí najednou. Neřeší rozpočet, personální krize, inkluzi, legislativu. Vidí jen své dítě. A to často stačí k tomu, aby měl „jasný názor“.
Bezdětní: „Já bych to dělal jinak“
Další skupina je překvapivě hlasitá. Lidé bez dětí, kteří školu sledují z dálky, ale o to radikálněji.
Škola je pro ně symbolem: zastaralosti, autority, nebo naopak chaosu. Často se vracejí ke své vlastní zkušenosti – dobré nebo špatné – a podle ní soudí současnost.
Problém je, že jejich zkušenost je stará deset, dvacet, třicet let. Mezitím se změnil svět, děti, rodiče, technologie, očekávání. Ale debata se vede, jako by čas stál.
Prarodiče a pamětníci: „Za nás to fungovalo“
Možná nejvlivnější hlas. Nostalgický.
„My jsme poslouchali.“
„My jsme měli respekt.“
„My jsme si nestěžovali.“
Jenže paměť je selektivní. Zapomíná na strach, autoritářství, mlčení, nespravedlnosti, které byly tehdy normou. Minulost se idealizuje a používá jako zbraň proti přítomnosti.
Výsledkem je tlak vrátit školu do doby, která už neexistuje – a nikdy nebyla tak bezproblémová, jak si dnes namlouváme.
Kdo tedy skutečně nese odpovědnost?
To je nepohodlná otázka. Proto se jí debata vyhýbá.
Odpovědnost nenese:
- komentující veřejnost,
- hlasití diskutéři,
- ani ti, kdo si „jen myslí“.
Odpovědnost nesou ti, kdo jsou v systému každý den:
- učitelé,
- vedení škol,
- zřizovatelé,
- ministerstvo,
- politici, kteří nastavují pravidla a rozpočty.
Jenže právě ti mají často nejméně prostoru mluvit bez zjednodušení. Jejich realita se nevejde do jedné věty ani jednoho statusu.
Proč se debata točí v kruhu
Protože se nevede o odpovědnosti, ale o emocích.
Každý do školy promítá:
- vlastní frustrace,
- neúspěchy,
- strach o budoucnost,
- zklamání ze společnosti.
Škola to všechno unese. Je bezpečný terč. Nikdo se za ni skutečně nepostaví, ale každý ji rád opraví.
A dokud budeme mluvit o škole hlavně skrze vzpomínky, dojmy a osobní křivdy, nic se nezmění.
Nepříjemný závěr
Škola nepotřebuje další názory.
Má jich přebytek.
Potřebuje odpovědnost, dlouhodobost a ochotu nést důsledky změn. To je mnohem méně atraktivní než kritika. A proto to dělá málokdo.
Možná právě proto se o škole mluví tolik.
A mění se tak málo.
