Článek
Ticho, které bolí
Když ze školy zmizí výjimečný učitel, nevznikne jen „volné místo“. Vznikne díra, která se nedá zaplnit. Protože to nebyl jen přenašeč učiva, ale člověk, který dokázal děti probudit k životu. A tyto osobnosti mizí ze školství rychleji, než si společnost stačí všimnout.
Proč odcházejí ti nejlepší?
Není to lenost ani neschopnost. Naopak – často odcházejí ti, kteří dávali nejvíc. Jenže tlak je neúnosný. Neustálé hromady papírů, nekonečné požadavky rodičů, kteří chtějí „dokonalý servis“, a k tomu stát, který na ně naloží další povinnosti, ale nepodá pomocnou ruku. Učitel se stává hromosvodem. A jednoho dne prostě praskne.
„Když nechceš, tak běž“
Tak zní nejčastější reakce. Jenže ti, co odešli, byli často ti nejlepší. Ti, kteří obětovali svůj čas, energii i zdraví. Když jim společnost dala najevo, že jsou jen čísla v tabulce, rozhodli se pro sebe. A kdo by jim to měl za zlé?
Ztráta, kterou už nikdy nenahradíme
Statistiky odchodů jsou jen čísla. Ale za nimi jsou konkrétní tváře. Paní učitelka, která dokázala, že i ti „nejslabší“ žáci mají šanci. Pan učitel, který naučil kluky číst, protože jim předával příběhy s nadšením, jaké jinde nezažili. Tito lidé už u tabule nestojí. A už se nikdy nevrátí.
A kdo na to doplatí?
Ne oni. Našli si práci, kde si jich váží. Doplatí na to naše děti. Protože vyrůstají v době, kdy školství ztrácí své největší poklady – učitele srdcaře. A bez nich můžeme budovat reformy, tabulky a strategie, ale výsledek bude vždy stejný: prázdné třídy bez jiskry.
