Hlavní obsah
Práce a vzdělání

Ve sborovnách je ticho. A není to klid

Foto: pixabay

Na první pohled pohoda. Kafe, papíry, pár vět o dětech. Ale pod povrchem se drží něco jiného: únava, pochybnosti a věci, které se neříkají nahlas. Ne proto, že by nebyly důležité. Ale protože se na ně „nehodí čas“.

Článek

Ve sborovnách nebývá hluk.

Nebývá tam ani otevřený konflikt.

A právě proto si spousta lidí myslí, že je tam klid.

Jenže to ticho není klid. Je to únava, která se už ani nesnaží být slyšet.

Ticho jako obranný mechanismus

Ve škole se rychle naučíte jednu věc: ne všechno se říká. Ne proto, že by to bylo zakázané. Ale proto, že to „stejně nikam nepovede“.

Neříká se:

  • že už toho je moc
  • že něco nezvládám
  • že jsem unavená dřív, než začne výuka

Místo toho se řeší provoz. Rozpisy. Suplování. Papíry. Bezpečné věci, které nikoho neurazí a nikoho nezavazují.

Proč se nemluví o tom podstatném

Protože škola je místo, kde se slabost snadno zamění za neschopnost. A to si málokdo může dovolit.

Když učitel řekne, že je vyčerpaný, často slyší:

„To máme všichni.“

„Počkej, až budeš mít víc let.“

„To patří k práci.“

A tak se mlčí. Ne ze zbabělosti, ale z pragmatismu.

Vánoce ticho ještě zvýrazní

Prosinec je zvláštní měsíc. Na povrchu víc úsměvů, besídek, přání. Pod tím ale sedí vědomí, že energie už dávno došla.

Ve sborovnách se to pozná:

  • méně smíchu
  • kratší věty
  • rychlé odchody

Ne proto, že by se lidé neměli rádi. Ale proto, že už nemají z čeho brát.

Každý si nese svoje

Někdo nese problémové dítě ve třídě.

Někdo rodiče, kteří píšou maily v jedenáct večer.

Někdo pocit, že dělá víc než ostatní a nesmí to říct.

Někdo strach, že jestli si stěžuje, bude za potížistu.

A ve sborovně to není vidět. Protože profesionalita.

Ticho není neutralita

Ticho se často zaměňuje za souhlas. Za stabilitu. Za to, že „se to nějak zvládá“.

Jenže ticho ve sborovnách není známka zdravého prostředí. Je to signál, že lidé přestali věřit, že má smysl mluvit.

A to je horší než hádka.

Proč mladí odcházejí a staří mlčí

Mladí učitelé ještě neumí mlčet dlouho. Odcházejí dřív, než se ticho stane normou.

Zkušení zůstávají. Naučili se přežít. Ne vyhořet navenek.

A systém to čte špatně. Myslí si, že ticho znamená stabilitu. Ve skutečnosti znamená zvyk.

Ve sborovnách by nemělo být pořád ticho.

Měly by tam být otázky. Pochybnosti. Někdy i nespokojenost.

Protože tam, kde je dlouhodobé ticho, už dávno není klid.

Jen lidi, kteří se naučili, že mlčet je bezpečnější než mluvit.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz