Článek
Sama s tím mám občas problém. Stoupnu si před zrcadlo, zatáhnu břicho a říkám si, kam se poděl ten pas, který jsem měla ještě před pár lety. Jím pořád stejně – vlastně spíš mnohem zdravěji. Vzdala jsem se večerního mlsání, pravidelně chodím pěšky a na cvičení si najdu čas i přes každodenní únavu. Ale ta měkká pneumatika kolem pasu se mě drží s vytrvalostí exekutora.
Znáte ten pocit? Připadáte si, jako byste plavaly proti silnému proudu řeky. Vy makáte, co vám síly stačí, odříkáte si radosti, ale tělo si stejně dělá, co chce. Roky nám ze všech stran tvrdili, že za to může zpomalený metabolismus. Že zkrátka stárneme, přestáváme se hýbat a jíme velké porce. Jenže co když se celou dobu díváme špatným směrem? Co když v našem těle operuje tajný agent, který pracuje přesně proti našim upřímným snahám o zdravou postavu?
Představte si své tělo jako starší rodinný dům. Když je dům nový, všechna potrubí těsní, elektřina běží na jedničku a střecha nepropustí ani kapku. S věkem se ale občas něco porouchá. A některé systémy začnou znenadání žít vlastním, nezávislým životem. Přesně to se děje v oblasti našeho břicha a my k tomu bohužel často přistupujeme s pocity vlastní viny.
Zrada z vlastních řad aneb skrytá továrna
Víte, proč je zrovna břišní tuk tak záludný? Nejde totiž jen o estetiku, kvůli které nedopneme oblíbené džíny nebo letní šaty. Rozlišujeme dva hlavní typy tuku. Ten podkožní je v podstatě náš kamarád – chrání nás před chladem a funguje jako měkká peřinka. Zato ten viscerální (útrobní) se usazuje hluboko uvnitř těla, obaluje naše orgány jako játra nebo slinivku a potichu škodí. Fakt, že viscerální tuk zásadně zhoršuje celkové kardiovaskulární zdraví a spouští zánětlivé procesy v těle, detailně popisuje odborná studie zkoumající rizika u pacientů.
Dlouho se předpokládalo, že jak stárneme, naše stávající tukové buňky se prostě jen zvětšují. Jako když nafukujete balonek, dokud téměř nepraskne. Širší výzkum stárnutí buněk a adipózní (tukové) tkáně ale odhalil něco mnohem zákeřnějšího. Břišní tuk u starších jedinců totiž nevzniká jen zvětšováním existujících zásob. On se tam fyzicky tvoří zbrusu nový materiál.
Jak se tam bere? Odpověď se ukrývá ve specifickém typu kmenových buněk. Běžně si kmenové buňky spojujeme se začátkem života. Jsou to takové čisté, nepopsané listy papíru. Naše břišní kmenové buňky, označované jako APC (adipocyte progenitor cells – kmenové buňky tukové tkáně), fungují jako mladí brigádníci. V mládí v klidu podřimují a aktivují se výhradně tehdy, když je tělo v opravdovém kalorickém stresu. Jenže odborníci z výzkumného institutu City of Hope přišli na to, že pouhé stárnutí funguje na tyto buňky jako pomatený budík.
Z ospalých brigádníků se stávají workoholici
Normální buňky v našem těle s věkem ztrácejí energii. Zpomalují se, ztrácejí schopnost rychlého dělení. Jsou unavené, úplně stejně jako my po dlouhém a náročném pracovním týdnu. U břišního tuku se ale podle vědců odehrává naprostý opak. Vědci, včetně výzkumných týmů zkoumajících vliv obezity a stárnutí na kmenové buňky, zjistili, že stárnutí dává těmto buňkám nový, nečekaný impuls k životu.
Výzkumný tým pod vedením doktora Adolfa Garcia-Ocani odhalil, že proces stárnutí tyto buňky v oblasti břicha zcela transformuje. Přemění je na nový typ, který vědci suše pojmenovali CP-A (committed preadipocytes, age-enriched – na věk vázané tukové prekurzory). Z představitelů líných brigádníků se stává obří továrna na tuk, která jede na tři směny bez ohledu na to, zda jíte dorty, nebo žvýkáte listový salát.
Zatímco většina kmenových buněk dospělého člověka s věkem přirozeně slábne, tyto specifické tukové prekurzory dělají přesný opak. Stárnutí odemkne jejich schopnost se překotně vyvíjet, chrlit další tukové zásoby a šířit se zcela nezávisle na našem životním stylu a stravě.
Takže ten frustrující pocit, že přibíráme i ze vzduchu, má naprosto reálný biologický základ. Aby vědci svou teorii potvrdili, provedli chytrý pokus. Vzali tyto „zestárlé“ a vysoce aktivní buňky a transplantovali je mladým myším. Výsledek byl jednoznačný: tyto buňky okamžitě začaly produkovat hromady nového tuku i v mladém a štíhlém organismu. Naopak to ale nefungovalo. Tento významný objev otevřel lékařům i nám, obyčejným ženám, úplně nové obzory.
Klíčový spínač a světlo na konci tunelu
Zajímá vás, jak se vlastně tyhle zblázněné buňky dorozumívají? Mají k tomu speciální signální cestu, jakýsi interní firemní chat, přes který dostávají příkazy k nepřetržité výrobě. Klíčovým hráčem je tu molekula neboli receptor zvaný LIFR (leukemia inhibitory factor receptor).
A právě na tomto místě přichází obrovská úleva. Když vědci v laboratoři zkusili tento „komunikační kanál“ vypnout a receptor zablokovali, tvorba nového břišního tuku se zastavila. Továrna rázem vyhlásila stávku. Co si z toho všeho můžeme odnést my, ženy, které každý den svádí svůj soukromý boj před zrcadlem?
- Odhoďte výčitky: Vaše přibírání v pase není selháním vaší vůle. Vaše biologie zkrátka rozjela vlastní party, na kterou vás nepozvala.
- Tělo se mění: Snažit se ve čtyřiceti nebo padesáti letech vypadat přesně jako ve dvaceti znamená bojovat se zcela novým typem buněk.
- Svítá naděje pro medicínu: Díky identifikaci receptoru LIFR už vědci vědí, kam přesně zaměřit vývoj nových šetrných léků proti obezitě spojené se stárnutím.
Znamená to, že máme s klidným srdcem zahodit tenisky do kouta a začít se denně odměňovat fast foodem? Rozhodně ne. Zdravá strava, kvalitní spánek a přirozený pohyb jsou pořád absolutním základem pro silné srdce, pevné kosti a hlavně pro naši dobrou psychickou pohodu. Pohyb nám totiž dodává životní energii a pomáhá s odbouráváním stresu z náročných dnů.
Můžeme se ale konečně zbavit toho svazujícího pocitu osobního selhání. Věda nám totiž jasně ukázala, že občas v životě bojujeme se soupeřem, který hraje trochu s cinknutými kartami.
Jednou pravděpodobně dostaneme od lékařů pomocnou ruku v podobě terapie, která těmto zblázněným buňkám prostě „vypne wifi“. Přestanou se množit a ukládat další zásoby. Do té doby k sobě ale buďme prosím o kousek laskavější. Snězte ten víkendový oběd s rodinou s chutí a bez pocitu viny. Běžte se projít do parku jen proto, že svítí slunce a je vám tam hezky, ne jako trest za kousek čokolády. Naše těla za nás dennodenně odvádějí spoustu těžké práce. A zaslouží si naši lásku a přijetí – i s tou troškou měkkého bezpečí navíc, které si pro nás příroda na stará kolena přichystala.
P.S.
Věřím, že debata o přibírání ve středním věku potřebuje víc biologie a méně studu. Viscerální tuk není jen estetický problém ani jednoduchá rovnice kalorií. Je to aktivní tkáň, která souvisí se zánětem, metabolismem, hormony a podle nových zjištění také se změnami v chování tukových prekurzorových buněk při stárnutí. Objev receptoru LIFR ukazuje, že budoucí medicína se možná nebude ptát jen na vůli a jídelníček, ale i na konkrétní buněčné spínače, které řídí tvorbu tuku. Pokud vám dává smysl číst texty, které propojují výzkum stárnutí, ženskou zkušenost a praktickou péči o tělo bez laciných slibů, budu vděčná za vaši podporu. Pomůže mi dál otevírat témata, která ženám umožňují přestat bojovat proti sobě a začít se svým tělem spolupracovat.
