Článek
V dobách „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ Ježíšek odlétl do teplých krajin, patrně do své domoviny a od východu k nám přitáh dědek mráz (píšu záměrně s malými písmeny, přeberte si to, jak chcete). A na přelomu tisíciletí se přelomily i Vánoce v ryze komerční svátky obchodníků, narvaných nákupních center, kapsářů a uhoněných lidiček v předinfarktovém stavu, které s obdobím zpomalení, rozjímání, klidu a pohody nemají pranic společného.
Ale nepředbíhejme, hezky popořádku. Vraťme se o několik měsíců zpátky. Je září a konečně jsme se dočkali: přestože teploty atakují třicítku a koupaliště jsou stále v obležení, děti usedají do školních lavic a v nákupních centrech se objevuje první vánoční zboží. Obchodní manažeři se patrně řídí heslem: „Kup vánoční kolekci než odletí tažní ptáci!“
O měsíc později se nám trošku ochladilo, máme pouhých 25 stupňů a začínají se hezky vybarvovat stromy – jak venku, tak vevnitř. Hm, teď si myslíte, že jsem se dočista zbláznila. Kdepak, v obchodních řetězcích v říjnu září všemi barvami stromy vánoční: modrá, červená, zlatá, stříbrná…. Račte si vybrat! A za výlohou se skví novinka pro lenochy: nemusíte strojit stromeček, můžete si ho koupit již oblečený. A k tomu spoustu vánočních (ne)zbytností. Co na tom, že jsme si dosud nepřeřídili hodinky na zimní čas…
Přichází listopad a v pravé dušičkové pošmourno sousedka, ta největší drbna z celého paneláku. „Tak co, už pečete?“, vyzvídá. Jo, za chvíli budu, odvětím. „A co?“ Moje odpověď, že kuře, ji poněkud vyvede z konceptu, neboť chtěla vědět, kolik budu dělat druhů cukroví. Zůstanu u drůbeže a cukroví si objednám. Dnes je to vcelku běžné, ale za hluboké totality jsem byla v tomto směru jedním z průkopníků. Nepřejte si vidět výrazy kolegyň z práce, když jsem jim kdysi v debatě „kdo více a lépe“ prozradila, že jsem si cukroví nechala upéct od profíků. Vypadaly jako když spolkly tarantuli.
A takový předvánoční úklid, toť kapitola sama pro sebe. Výmysl českých hospodyněk, který jsem nikdy nepochopila a už se o to ani nesnažím. Jako by žily celý rok ve svinčíku a čekaly na advent, aby mohly uklidit. Některé se vrhnou do úklidu tak vehementně, že pak nenajdou ani dárky. Záměrně používám femininum, jelikož se domnívám, že pánové řeší v inkriminovaném období důležitější záležitosti, například hokejovou extraligu. Jo a ještě umýt okna v mrazu, větru, dešti…. I kdyby vám měly ruce upadnout, nejlépe po příchodu z práce, tudíž za tmy. Rozhodně nejsem s inteligencí na štíru, ale tohle absolutně nepobírám.
A taky nemám ráda koledy. Ale nebylo tomu tak vždy. V dávných dobách mého dětství jsme si je doma s chutí zpívali a otec nás doprovázel na housle. Ráda na tyto adventní večery vzpomínám, neboť to byl svět co se týče předvánočních příprav ještě v pořádku. O několik desetiletí později, aniž bych tušila cokoliv zlého, jsem šla na předvánoční brigádu do supermarketu. A tam hrálo – co hrálo, nepřetržitě řvalo jedno cédéčko vánočních písní a koled stále dokola. Každý večer po celých čtrnáct dnů jsem se vracela domů s třeštící hlavou a stále se opakující až na mozek lezoucí koledou „Narodil se Kristus pán“. A ten si v té době zatím ještě spokojeně hověl v lůně Panny Marie.
Drazí čtenáři, myslím, že nás, takto orientovaných jedinců bude povícero. Bohužel většina se tuto odchylku bojí nebo stydí přiznat, jelikož normální je mít rád Vánoce. Nebo ne? Kde je ta norma, co je normální? O tom zase někdy příště.
