Článek
Dopouští se zaměstnavatelé nelidského chování vůči svým zaměstnancům na prodejnách, nebo je vše v pořádku? Obě strany na to mohou mít zcela jiný pohled, a tím pádem i názor.
Autorka článku, na který reaguju, popisuje jedno z nejtěžších zaměstnání vůbec. Z pohledu zákazníka nebo člověka, který nikdy práci prodavače nedělal, nelze zcela dobře posoudit, jak je tato profese náročná. Práce s lidmi všeobecně je velmi náročná na psychiku. Některé obory jsou náročné i fyzicky. Práce prodavače je stále brána jako něco podřadného. Jsou ale i lidé, které tato práce baví a naplňuje je. To jen pro rýpaly, kteří mohou prohlašovat jejich oblíbenou větu „kdyby se lépe učil, mohl by dělat něco jiného“.
Volba zaměstnání
Vzdělání v dnešní době je i není důležitým faktorem pro získání dobrého zaměstnání. Je často vidět, že i lidé s nedokončeným vzděláním se uchytnou na velmi dobré pozici. Naopak mnohdy vysokoškolsky vystudovaní lidé nenajdou uplatnění a skončí na horších pracovních pozicích. V dnešní době se hodně kouká na zkušenosti, komunikativnost, flexibilitu, tah na branku a když k tomu všemu umíte jazyk, můžete získat velmi dobré pracovní místo. Záleží na vašich schopnostech. Vzdělání vám může otevřít více dveří, ale není zárukou získání dobrého místa.
Někteří lidé chtějí být co nejvíce v přímém kontaktu se zákazníkem. Mají velmi dobré komunikační schopnosti a cit pro obchod. A pokud je nějaký okruh sortimentu zajímá, volí například prodejny se sportovním oblečením, módou, chovatelské potřeby, potraviny nebo třeba zdravou výživu. Prodejen s různým sortimentem je mnoho. Když se takoví zájemci přihlásí na volné místo v obchodě, mají sice nějaká očekávání a požadavky, ale většinou jim zpočátku vše přijde v pohodě a bezproblémové.
Jak autorka původního článku píše, ve většině podobných obchodů se pracuje v režimu krátký/dlouhý týden. Málokde pak na osmihodinové směny a v režimu ranní/odpolední. Většině zájemců krátký/dlouhý týden nevadí. Vidina krátkého týdne, kdy má zaměstnanec volno až pět dní v týdnu, je lákavá. Ovšem dlouhý týden je právě ten, který je velmi náročný. V dlouhém týdnu se většinou chodí do práce pondělí, úterý a pak pátek, sobota a neděle. Pokud je to někde tak, jak zmiňuje autorka článku, a chodí se i šest nebo sedm dvanáctihodinových směn, pak je to z mého pohledu „prasárna“ a absolutní pohrdání zaměstnancem.
Už totiž běžný dlouhý týden (pět dvanáctihodinových směn) je na svém konci velmi náročný. Když vezmeme v potaz, že již po osmi, někdy možná i po méně hodinách, ztrácí zaměstnanec svoji aktivitu, soustředění a začíná být unavený, tak již velkým přínosem pro svého zaměstnavatele nebude. Když ještě navíc působí v prodejně, kde opravdu musí po celou dobu, krom pauzy na oběd, stát, je to opravdu peklo pro nohy a záda. Lepší to mají zaměstnanci, kteří mají pořád co na práci. V neustálém pohybu si hlava neuvědomuje, že vás bolí nohy nebo záda a tím, jak střídáte během pohybu pozice, je to pořád snesitelnější než opravdu celou dobu stát na jednom místě a nemoci se ani projít.
Nicméně každý, kdo se na takovou pozici hlásí, si předem může zjistit, jak to chodí a co je dovoleno nebo zakázáno. Pokud uslyším, že je zakázáno si na chvilku sednout a vím, že to pro mě bude problém, tak tuto pozici mohu odmítnout. Na druhou stranu, pokud je zaměstnavatel alespoň trochu normální a jeho zaměstnanci ho zajímají, nebude z krátkého odpočinku nic vyvozovat. Protože je pravdou pravdoucí, že „jenom spokojený zaměstnanec je dobrý zaměstnanec“. Pokud nedochází k zneužívání odpočinku ze strany zaměstnance a umí svůj další pracovní čas velmi dobře naplnit, je svému zaměstnavateli přínosem.
Znám ale i spoustu prodavačů, kteří pracují v potravinách nebo spíše v marketech. Část své směny sedí na pokladně a část směny třeba doplňují regály. I tady ale pracovníky trápí bolesti zad. On je to totiž zase jiný pohyb, kdy pohybují rukama se zbožím, z jedné strany na druhou a namáhají tak zádové partie. V tomto případě tedy sezení není zcela vysvobozující. Z pohledu zaměstnavatele bývá sezení naprosto nežádoucí. Platí svého zaměstnance za práci, za kterou zaměstnanec pobírá mzdu.
U nás si nesedneš
Problém u majitelů firem, kde je striktně zakázáno, aby si zaměstnanec na chvilku sednul i mimo pauzu, je ten, že takoví lidé třeba neprošli svoji pracovní cestu od nejnižší pozice. Neumí si představit, co takové dlouhé stání obnáší. Máš pauzu, to ti musí stačit. Kdyby si to takový člověk šel alespoň na dva měsíce zkusit, pochopil by. Někdy vám totiž nepomůže ani zdravotní obuv. Nevíte, co za boty si pořídit, aby vaše nohy nebyly bolavé.
V dnešní době se to ale bere tak, že každý je nahraditelný. Svým způsobem to tak je, ale svým způsobem také není. Pokud máte zaměstnance, který je TOP prodavač, umí si získat zákazníka a umí prodat, nenahradí ho ten, který se stáním několik dní na nohou nemá problém, ale prodá sotva polovinu toho, co TOP prodavač. Někteří zaměstnavatelé si takových pracovníků neváží. Fandím všem malým rodinným firmám, kde skutečně funguje, že jen spokojený zaměstnanec je dobrý zaměstnanec. Takový člověk ze sebe totiž vydá své maximum, protože ví, že má za sebou skvělého zaměstnavatele. U takových je i fluktuace zaměstnanců velmi malá.
Hledat dokud nenajdeš
Někdy je zapotřebí projít několika firmami, aby člověk našel přesně to, co očekává. Že je to nemožné? Určitě není. Je třeba znát svoji hodnotu a vědět, co od zaměstnání očekávám. Korporáty mají velkou nevýhodu a tou je právě to, že tam je každý nahraditelný. Nechceš, nechtěj a jdi. Na tvé místo čeká dalších deset. Proč setrvávat někde, kde vám to nevyhovuje? Nemějte strach a hledejte. Dnes se na střídání zaměstnání pohlíží také jinak, než tomu bylo dříve. A vždy můžete střídání vysvětlit tím, že dané zaměstnání nenaplnilo vaše očekávání.
Poslední postřeh je, že také hodně záleží na tom, jak je vaše pozice ohodnocená. Pokud i jako prodavač máte slušnou mzdu, pak pro vás stání v zaměstnání není většinou takový problém. Tedy je, ale při dobré mzdě jste ochotni si zainvestovat do kvalitní a zdravotní obuvi, popř. i masáží či sportovních aktivit ve volném čase, které vám pomohou ulevit s případnými bolestmi. Pokud však je pozice špatně placená, tak stání začíná být opravdu nepřekonatelnou překážkou - nejenže nemáte dostatečný příjem, ale ještě trpíte zdravotně a nemáte prostředky, jak si ve volném čase ulevit nebo si pořídit potřebné pomůcky pro zlepšení. Já jsem třeba svůj problém s nohama řešila pořízením speciálních vložek do bot. Vyzkoušela jsem jich mnoho i mnoho různých bot, než jsem našla ty, které mi vyhovují. Kdybych je neměla, měla bych velký problém. Ale pokud bych brala mzdu, která je v mnoha obchodech velmi nízká, pak bych si je prostě nemohla ani dovolit. Je to jen o hledání možných řešení, ale také o určitém balancu - dává mi zaměstnání podobnou protihodnotu, jakou já dávám zaměstnavateli prostřednictvím výkonu své práce?
Dnes je nezaměstnanost velmi nízká. Pokud člověk není z nějakého důvodu spokojen ve svém zaměstnání, má velkou šanci nalézt si jiné, které bude lepší. Snadnější je to samozřejmě pro ty, co žijí ve větších městech, kde je nabídek obvykle více a doprava je také snazší, ale člověk může udělat změnu kdekoliv a kdykoliv. Jen to pro někoho může být náročnější než pro jiného. Ale jde to.
