Článek
Adinu a Natašu, hvězdy stříbrného plátna, spojovalo jeden čas pevné přátelství. Obě byly krásné, charismatické a populární. Měly podobný smysl pro humor a jak se ukázalo i podobný vkus na muže.
Provokativní Adina se původně živila jako manekýna, dokud neokouzlila Huga Haase, který z ní udělal filmovou hvězdu. Nejenže si díky němu zahrála po jeho boku v různých filmech, dostalo se jí od něj také té nejlepší herecké školy. Navíc ji seznámil s intelektuální smetánkou Prahy. Když se pak oženil a emigroval, podařilo se jí z nastartované kariéry vytěžit maximum. Stala se jednou z našich nejobsazovanějších hereček. Velký úspěch slavila například po boku Oldřicha Nového v komedii Kristián, kde se objevila také Nataša Gollová.
film Kristian (1939), Oldřich Nový a Adina Mandlová
„Nataša byla vzácná žena. Inteligentní, vzdělaná, nadprůměrná. Nejen v osobním styku, ale i v hereckém projevu těžila z dívčího půvabu, který se snoubil s humorem a chlapeckou bezprostředností. Snad právě v tom spočívalo tajemství její oblíbenosti,“ popsal svou kolegyni a kamarádku Svatopluk Beneš ve svých pamětech.
Nataša Gollová, Miroslav Homola, Růžena Nasková, 1941, film Konečně sami
Dívka z dobře situované rodiny se původně jmenovala Hodáčová. Kvůli svému otci, který byl významný politik, poslanec parlamentu a profesor ČVUT, si však zvolila umělecký pseudonym po svém dědečkovi. „Ačkoliv byla z bohaté rodiny, doma se cítila ve společnosti kumštýřské branže. Snobství nesnášela a přátelství, které rozdávala, bylo spolehlivé,“ uvedl Beneš.
Vedle studia na pražské filozofické fakultě studovala soukromě scénický tanec a herectví. Postupně začala získávat své první herecké zkušenosti na prknech olomouckého, bratislavského a vinohradského divadla. Její první kroky na jevišti byly poněkud rozpačité. Teprve na přelomu třicátých a čtyřicátých let se opravdu našla a konečně ji našli také režiséři. Debutovala ve filmu Kantor Ideál, kde pronesla jednu větu. Více prostoru dostala ve filmu Bezdětná, nicméně za svůj výkon se prý styděla.
Nataša Gollová
Zlomová se pro ni stala komedie Eva tropí hlouposti, kde hrála po boku Oldřicha Nového. Tehdy naplno ukázala svůj komediální talent a stala se z ní hvězda první velikosti. Přitom stačilo málo a Nataša v populární veselohře o ztřeštěné Evě, která se rozhodne ukrást návod na vypěstování zvláštní odrůdy růží, vůbec nehrála. Hlavní role ve filmu s původním pracovním názvem Přenechte to Zuzaně měla připadnout Adině Mandlové. Ta však roli odmítla kvůli nabídce Otakara Vávry. Ten ji chtěl to svého filmu Kouzelný dům. „Dlouho jsem se nerozmýšlela, vylhala jsem se z Fričova filmu a podepsala jsem smlouvu s Vávrou. Mac se na mě tenkrát zlobil, protože jsem ho vlastně zradila, a myslím, že to byl počátek jeho nepřátelství vůči mně, čemuž se ani nedivím. Part Zuzany dostala Nataša Gollová, byla neobyčejně dobrá a tím se prosadila do dalších komických rolí v českém filmu. Vlastně jsem jí tedy nepřímo hodně pomohla,“ uvedla Adina ve svých pamětech.
Herečky si tehdy padly do noty a staly se z nich velké kamarádky. Ačkoliv byla válka, dokázaly si z mnoha věcí dělat legraci. Důvod ke smíchu si našly i v době, kdy Němci převzali vedení Barrandova a usmysleli si, že české herce musí zařadit do německého filmu. Vybrali tehdy několik herců, kteří uměli německy a poslali je na filmové zkoušky. „Nikdo z nás to nebral vážně a nijak jsme se o filmování v Říši nezajímali. Většinou jsme se narychlo naučili nějaký ten úryvek v němčině a odbyli jsme to jako něco, co se udělat muselo, jako nepříjemnou povinnost. Ovšem až na slečnu Štěpničkovou, tu velkou vlastenku, ačkoliv se nakonec spoluprací s Němci nezkompromitovala. A proč? Protože se jim typem nehodila, ačkoliv při zkouškách se vší silou snažila vyniknout. Nikdy nezapomenu, jakou jsme z ní měly s Natašou srandu,“ vzpomínala Mandlová. Zatímco představitelku Maryši nevzali, všichni ostatní si aspoň v jednom německém filmu zahráli, což jim bylo po válce vyčítáno.
Povahově rozdílné herečky bez sebe takzvaně nedaly ránu. Vymetaly večírky, společně hrály i v několika filmech. Vedle již zmíněného filmu Kristián si spolu zahrály také ve filmech Katakomby, Hotel Modrá hvězda, Okouzlená či Šťastnou cestu.
Pro jejich přátelství se stalo osudným flámování na Filmových žních v roce 1941 ve Zlíně. Na přehlídce filmů nesměly populární krásky chybět. Byly ubytované ve stejném hotelovém pokoji. „Po předvádění každého filmu se tehdy denně pořádaly nějaké oslavy a v noci jsme téměř nespali – prostě se flámovalo o sto šest. Jednou, když už nestálo za to jít se vyspat do hotelu, neboť se už rozednívalo, rozhodli jsme se celá parta, že se půjdeme vykoupat do bazénu. Přelezli jsme plot, svlékli se do naha a nastala tak hlučná veselice, že přišla policie a mohla z toho být nejen velká ostuda, ale i úřední postih, nebýt ministra Kratochvíla, který se taky koupal a všecko urovnal,“ vzpomínala na bujarou atmosféru Adina.
Po jednom takovém večírku zůstaly herečky na zámku u Miloše Havla, kde byl přítomen i Wilhelm Söhnel, který v době nacistické okupace dohlížel na českou kinematografii. Ostravský Němec neskrýval své sympatie k Nataše, která se jeho projevům náklonosti nebránila. Popíjeli až do rána, když tu se Nataša s Wilhelmem vytratila. A tak Adina odjela do hotelu sama. Když se Nataša vrátila, neustále o Söhnelovi mluvila. Plánovala, že se s ním po návratu do Prahy opět setká. „Radila jsem jí, aby byla opatrná a vzala si výstražný příklad ze mne – přece nechce, aby se o ní začalo vykládat, že chodí s nacisty. A jestliže už s ním musí mermomocí něco mít, ať si to odbyde někde v tajnosti, třeba v mém bytě. Když jsme se vrátily do Prahy, Nataša se s ním skutečně jednou u mě sešla, ale rozhodla se, že to bylo naposled, a při tom zůstalo. Ovšem teď jsem se zas do Willyho bláhově zamilovala já a místo s ní začal Willy chodit se mnou. A aby to bylo komplet, když jsem později odjela filmovat do Berlína, Willy zůstal sám v Praze a tak se s Natašou pomalu zase sčuchli, a tenkrát neodolala ona. Všichni její přátelé jí to vymlouvali, protože věděli, že jí to po válce budou mít za zlé, ale ona si nedala říct, a tak když jsem se vrátila z Berlína a dozvěděla se, že mně Willyho za mé nepřítomnosti přebrala, naše přátelství skončilo a Nataša pak chodila s Willym téměř veřejně, z čehož po válce skutečně měla malér,“ popsala Adina.
Jejich přátelství vzalo za své, Adina se poté přátelila nejvíce s Ljubou Hermanovou, která jí byla oporou v době, kdy se zabil její první manžel malíř Zdeněk Tůma. Oporou jí byla i v době, kdy se zamilovala do ženatého kolegy Vladimíra Šmerala, se kterým otěhotněla. Pomoci se jí tehdy snažil i Natašin bratr Ivan Hodač. Když k ní chodíval na návštěvy, nešel nikdy s prázdnou. Často přinesl kus masa, protože si myslel, že nemá dostatek jídla a jelikož byla těhotná, řešil, aby uživila nový život. Bohužel jeho snahy přišly vniveč, Adina předčasně porodila mrtvou holčičku. Pak už nikdy nemohla mít děti.
Vladimír Šmeral a Marie Burešová ve hře Manon Lescaut, 1940
„Ivan byl neobyčejně laskavý a vždycky se mi snažil pomoci. Jednou, těsně před revolucí, mi telefonoval, abych se sbalila a jela do Terezína ošetřovat vězně nemocné tyfem. Nataša prý už tam je a mnoho ostatních hereček a jiných dívek, které si prý chtějí napravit reputaci, protože se stýkaly s Němci. Odmítla jsem to kategoricky. Nebudu si za pět minut dvanáct něco žehlit. Jestliže jsem se podle mínění jiných provinila, jsem přichystaná se ospravedlnit a eventuálně přijmout trest a nést následky,“ komentovala své rozhodnutí nenásledovat svou někdejší kamarádku Natašu.
Adina byla obviněna z kolaborace a uvězněna na Pankráci. Měla štěstí, že unikla lynči. Nakonec byla pro nedostatek důkazů propuštěna a začala novou kapitolu svého života. Provdala se za pilota RAF Josefa Kočvárka. Následně emigrovala do Anglie, kde se podruhé vdala za britského boháče Geoffreyho. Štěstí našla až u svého čtvrtého muže Bena, se kterým byla až do jeho smrti v roce 1990. Adina jej přežila o jeden rok. Zemřela v příbramské nemocnici.
Nataša byla kvůli svému vztahu se Söhnelem dána do stejného pytle jako Lída Baarová. A to i přes to, že Söhnel nebyl nacista. „Nikdo nevzal v úvahu skutečnost, že držel po dobu války český film nad vodou,“ komentoval poválečné události Svatopluk Beneš. Její reputaci nepomohlo ani to, že v terezínském ghettu jako ošetřovatelka neúnavně pomáhala vězňům nakaženým skvrnitým tyfem. Sama se nakazila a půl roku pak musela ležet v nemocnici. Sice se vyléčila, nicméně pak už nikdy nemohla mít děti.
Navíc se nemohla vrhnout do své milované práce. „Kdo konkrétně se na osudu Nataši Gollové podepsal, nevím. V každém případě se stejně jako její další kolegové ocitla před prověrkovou komisí. Potrestána byla zákazem činnosti. Na rozdíl od Mandlové, Bárové nebo Buriana mohla za dva roky opět hrát. Nikoli ale v Praze,“ uvedl Stanislav Motl. Stejně jako divadelní režisér Karel Konstantin musela odejít z Divadla na Vinohradech. Společně pak přešli do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde se jejich vztah natolik prohloubil, že si řekli své „ano“. Manželství ale šťastné nebylo. Z Konstantina se totiž vyklubal alkoholik. Jejich manželství se časem rozpadlo.
Na lepší časy začalo svítat počátkem 50. let, kdy si na Natašu vzpomněl Jan Werich a prosadil si ji do hlavní ženské role ve filmu Císařův pekař – Pekařův císař. Spolupráce s Werichem pokračovala následně i v jeho Divadle satiry. Ve filmu už sice nikdy neztvárnila žádnou významnější roli, nicméně svůj komediální talent stihla ještě ukázat v komedii Drahé tety a já, kde už jako stará nemocná paní skvěle ztvárnila čipernou Fany. Zemřela osamocená dne 29. října 1988 v pražském domově důchodců.
Zdroje:
BENEŠ, Svatopluk. Být hercem. Vyd. 3., V nakladatelství Brána 2. Praha: Brána, 1998. ISBN 8072430017.
MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
