Článek
Provokativní Adina byla známá svým cynismem a barvitým milostným životem. Její kolegyně Lída Baarová o ní prohlásila, že kdyby se měl uskutečnit sraz všech jejích milenců, pak by sál pražské Lucerny praskal ve švech. Hvězda filmů Kristian, Noční motýl, nebo Hotel Modrá hvězda si na nedostatek milenců ani filmových rolí nemohla stěžovat.
Jiřina Štěpničková byla jejím pravým opakem. Nepojily se s ní žádné milostné aféry, vše, co měla, si vydobyla sama, bez pomoci movitých či vlivných milenců. Zlomovou rolí pro ni byla Maryša, za kterou získala Státní cenu v oblasti filmu a která ji předurčila do typově podobných rolí venkovských dívek.
Zatímco o Mandlové kolovaly fámy, že měla mít milostný poměr s K. H. Frankem, který si díky svému nelítostnému postoji vysloužil přezdívku Krvavý pes, o Jiřině Štěpničkové se říká, že se snažila kolaboraci s Němci vyhnout stůj co stůj. Údajně si dokonce měla nechat operovat zdravý kotník, jen aby se vyhnula natáčení v německém filmu. To je však tak trochu v rozporu se vzpomínkami Adiny Mandlové. Ta si ve své knize Dneska už se tomu směju rýpla do Štěpničkové, která se musela stejně jako ona zúčastnit filmových zkoušek do německého filmu: „Nikdo z nás to nebral vážně a nijak jsme se o filmování v Říši nezajímali. Většinou jsme se narychlo naučili nějaký ten úryvek v němčině a odbyli jsme to jako něco, co se udělat muselo, jako nepříjemnou povinnost. Ovšem až na slečnu Štěpničkovou, tu velkou vlastenku, ačkoliv se nakonec spoluprací s Němci nezkompromitovala. A proč? Protože se jim typem nehodila, ačkoliv při zkouškách se vší silou snažila vyniknout. Nikdy nezapomenu, jakou jsme z ní měly s Natašou srandu.“
Jiřina Štěpničková
Po osvobození čekal obě herečky tvrdý náraz do zdi. Štěpničková sice nebyla obviněna z kolaborace, nicméně jí byla přidělena nálepka buržoazní hvězdy, tudíž u filmu o ni nebyl zájem. Zaměřila se tedy více na svůj osobní život a porodila syna Jiřího. Pak přišel osudný rok 1951, kdy slavná herečka vinohradského divadla dostala dopis, který jí zřejmě podstrčila StB. Vypadalo to, že odesílatelem je režisér František Čáp, se kterým dříve točila Babičku. Herečku v dopisu lákal na pracovní příležitost v Rakousku. Jiřina se rozhodla nabídku přijmout a s tříletým synem emigrovat. Jenže v lesích už na ně čekala pohraniční stráž, která herečku zatkla. Jelikož v té době bylo překročení hranic považováno za trestný čin, skončila Jiřina za mřížemi v pardubické věznici, kde si odpykávala patnáctiletý trest. Přitížilo jí vyjádření jejích kolegů z vinohradského divadla, kteří odsoudili její pokus o emigraci. „Později se začaly rozšiřovat pomluvy, že vinohradský soubor prý požadoval nejvyšší trest, což považuji za výmysl. Nevím, jak se vyjádřili někteří jednotlivci, ale soubor se k ničemu takovému nepropůjčil,“ prohlašovala po letech herečka Jiřina Švorcová. Obdobně se vyjádřila i Jiřina Jirásková. Další herci vinohradského divadla tuto kauzu raději moc nekomentovali. Například Vlastimil Brodský sdělil, že už si na tyto události nepamatuje, nicméně podotkl, že lze těžko očekávat v profesi, kde se soupeří a bojuje o role a o slávu, projevy solidarity a kolegiality…
Zatímco Jiřina nakonec strávila ve vězení 10 let, Adina Mandlová si za mřížemi Pankrácké věznice pobyla několik měsíců. Roku 1945 jí byly sečteny všechny hříchy, které se o ní povídaly za války, nicméně nakonec byla pro nedostatek důkazů propuštěna.
Tehdy de facto skončila její herecká kariéra. Účelově se provdala za letce českého původu Josefa Kočvárka, sloužícího v RAF pod jménem Joe Knight, díky kterému získala britské občanství. Odjela do Anglie, kde svému choti nalila čistého vína a rozvedla se s ním. Doufala, že v Anglii bude moci pokračovat ve své umělecké kariéře, nicméně se přepočítala. V cizí zemi jen stěží nacházela herecké příležitosti. Po dalších osobních nezdarech nakonec našla to, co hledala u londýnského módního návrháře a majitele salonu Bena Pearsona, za kterého se provdala a byla s ním až do jeho smrti.
V 60. letech spolu zakoupili dům na Maltě, který se jim měl stát trvalým útočištěm. Adina řešila rekonstrukci malého domku, když začátkem roku 1968 dostala nabídku režiséra Karla Jerneka, aby vystoupila v hlavní roli muzikálu Hello, Dolly! „Byla jsem skutečně na vahách; na jedné straně mi dělalo ohromně dobře, že bych se mohla vrátit na jeviště jako prominentní host a že přistoupili na všechny moje podmínky, ovšem na druhé straně jsem měla obavy, jestli na tak namáhavou roli budu fyzicky a hlasově stačit. Ale všichni nepřestávali tvrdit, že jestli shledám, že věc je nad moje síly a že bych si jenom pokazila dobré jméno, které dosud doma mám, nebudou mi dělat žádné potíže a mohu vždycky odřeknout,“ vzpomínala herečka. Nakonec na nabídku kývla.
Barbra Streisand - Hello, Dolly!
„Jen se po Praze rozkřiklo, že bude Mandlová vystupovat v Karlíně, už se lidé stavěli do fronty na lístky,“ vzpomínal herec Svatopluk Beneš, který kdysi s Adinou tvořil pár. Velmi jej potěšilo, když se s dávnou láskou mohl opět setkat a prohodit pár slov. Jelikož mu její comeback přišel jako ztřeštěný nápad, zeptal se jí, zda si uvědomuje, do čeho jde. Ona jej však uklidnila, že má vše promyšlené, že si koupí mikroport, takže to nebude žádný problém. „Dny se míjely a smlouva stále nepřicházela. Konečně se do celé záležitosti vložil Karel Vlach, který si vyžádal hlasovou zkoušku. Mezitím se přiblížily prázdniny a já odjel pryč. Po návratu domů jsem se dozvěděl, že se Adinin comeback nekoná. Přiznávám, že se mi trochu ulevilo, protože jsem se bál, že Adina přecenila své síly.“
Zatímco většina lidí to tehdy vnímala tak, že Adina si své vystupování v muzikálu rozmyslela, neboť usoudila, že by roli fyzicky nezvládla, podle Adiny její odstoupení od účinkování nebylo jen kvůli náročnosti představení. Svou roli prý sehrálo politické zákulisí a závist některých hereček.
Jen co se ubytovala v hotelu Esplanade, zjistila, že jí odposlouchávají telefonické hovory. Byla také varována, aby si dávala pozor, co kde říká, protože mezi herci i technickým personálem je spousta policejních donašečů. Adina záhy zjistila, jak moc se její postavení liší od ostatních herců, což začalo být problémem. „Disciplína byla ve srovnání s anglickým divadelním prostředím i s poměry u nás za války velmi chabá a chybělo skutečné nadšení a oddanost hereckému řemeslu. Všichni tajně reptali a brzy mi bylo jasné, že mi moji neodvislost, zejména finanční, závidí. Když jsem si konečně o tom promluvila s Augustem, naznačil mi, že bych snad neměla přijímat tak vysoký honorář, protože to v souboru budí nespokojenost. Měl pravdu, neboť co já měla dostat za jedno představení, rovnalo se téměř celoměsíčnímu platu člena baletu nebo sboristy.“
A tak plynul čas a v herečce rostla nespokojenost. Pak se k ní od jedné známé doneslo, že se proti ní ustanovila akce, vedená Ankou Gabrielovou a podporovaná Jiřinou Štěpničkovou. Herečky údajně sháněly podpisy na protest proti jejímu vystoupení. Záhy si Mandlová začala všímat, že ji přátelé méně zvou na večeře a kroužek kamarádů se scvrkl na několik věrných. Mezi nimi byl herec Zdeněk Štěpánek, který ji pozval na návštěvu, kde ji radil, aby nikomu nedůvěřovala, ani těm nejlepším přátelům, protože je předmětem velké žárlivosti mnoha hereček, které si myslí, že si tak výjimečné postavení nezaslouží.
V Adině rostl neomylný pocit, že něco není v pořádku. Rozhodla se odjet na prázdniny s tím, že se pak ze zdravotních důvodů omluví a do Prahy se už nevrátí a že se bude soustředit na svůj nový domov na Maltě. Ve schránce našla dopis od jednoho známého, který ji v jejím rozhodnutí ještě více utvrdil. V dopisu stálo: „Představ si, že dámy z Národního divadla poslaly protest na ministerstvo kultury, a ta mrcha Jiřina, jako by neměla dost svých vlastních zkušeností s politickou perzekucí, poslala dokonce dopis na vnitro. Nemohu Ti to ani všechno vypsat, ale prý tam přišlo na sto padesát dopisů. Takže mnozí, kteří se Ti stavěli do očí jako přátelé, zároveň pracovali proti Tobě!“
Jak podotkl Brodský, herectví je zkrátka profese, ve které je běžná určitá rivalita a tu a tam se objeví i nějaké ty intriky. Pak se stává, že vzniká nevraživost. S tou, zdá se, měla bohaté zkušenosti jak Mandlová, tak Štěpničková. „Někteří herci a zvláště herečky, především ty takzvané herecké hvězdy, se k sobě dokázaly chovat velmi nekolegiálně, aby si udržely svou pozici. Tradovalo se například, že právě Jiřina Štěpničková se přímo nesnášela s Marií Glázrovou. Když prý spolu filmovaly, byly k sobě otočeny zády, a dokud nepřišla klapka, nepromluvily spolu ani slovo. Není divu, že podobné vztahy byly živnou půdou nebo i zdrojem různých pomluv a osočování,“ vzpomínala herečka Jiřina Švorcová.
Asi nikoho nepřekvapí, že se nakonec Adina rozhodla raději stáhnout do ústraní a žít konečně v klidu a bez intrik. Když si pak přečetla v novinách článek, ve kterém byla řeč prezidenta Novotného, ve které mimo jiné stálo, že umělci, kteří se ke své zemi v roce 1948 otočili zády a odjeli do ciziny, nedostanou pracovní povolení a nebudou v Československu zaměstnáni, neposlala do Prahy už ani lékařské osvědčení, kterým by se vymluvila ze své účasti na muzikálu. Ze strany divalda nebyla snaha o nějakou komunikaci a tak ze spolupráce sešlo. Herečka nakonec byla ráda, že to tak dopadlo a že pro lidi zůstane navždy tou Adinou z Kristiana.
Zdroje:
MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.
BENEŠ, Svatopluk. Být hercem. Vyd. 3., V nakladatelství Brána 2. Praha: Brána, 1998. ISBN 8072430017.
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
ROHÁL, Robert. Vzlety a pády slavných českých žen. Osobnosti (Petrklíč). [Praha]: Petrklíč, 2015. ISBN 978-80-7229-567-8.
